„Mnohé o Krajcově malbě napovídá název výstavy, Libido, název, jež je autorem uchopen šířeji než v psychoanalytickém pojmosloví, spojujícím jeho význam se sexuální energií. Přestože svět vstřebával všemi smysly, jako malíři mu zůstával nejbližší zrak a vidění,“ takto v Mánesu okomentoval představovanou tvorbu kurátor pozoruhodné výstavy Karel Srp.
Výstavní síň Mánes v Praze bývá nelehkou zkouškou pro každého výtvarníka. Je atraktivní, vyhledávaná, prestižní, ale rovněž záludná. Rozměry slavného funkcionalistického interiéru jsou impozantní, a aby se v něm umělecké dílo neztratilo, musí řádně komunikovat. Musí na sebe strhnout pozornost svým sdělením. Strohé bělostné stěny prozářené jasným světlem proskleného stropu zažily výhry i prohry odvážných i naivních umělců. V těchto dnech zde vystavuje svá nová plátna malíř Martin Krajc (1984).
Rozměrné malby
Vstoupíme-li do síně Mánesa na pražském nábřeží, obklopí nás Krajcovy nebývale rozměrné malby, zpravidla více než třímetrové. Ocitneme se v pomyslném ohnisku, do něhož směřují jednotlivé obrazové výjevy, které se často dělí uvnitř kompozic na detailnější záběry. Téměř každý z obrazů je mozaikovitou množinou jednotlivostí: hlav, postav, zvířat, interiérů atd. Ty jsou ozvláštněny barevnými plochami či nahodilými skvrnami či „cákanci“ (mnohdy však šperkující zbytečnou manýrou).
Téměř každý z obrazů je mozaikovitou množinou jednotlivostí: hlav, postav, zvířat, interiérů atd. Ty jsou ozvláštněny barevnými plochami či nahodilými skvrnami či „cákanci“ |
Jako student scénografie a absolvent ateliéru Michaela Rittsteina má Krajc smysl pro monumentální dynamiku, rozmáchlá gesta i velkoplošnou výstavbu. Jsme tedy konfrontováni s obrazy, jež působí dojmem obří kulisy, na níž se jako na divadle odehrává řada dějů v rychlém sledu. Jednotlivá malovaná či kreslená okénka – volně sousedící či prolínající dějové segmenty – vytvářejí ve výsledku svůj svět a s divákem komunikují vlastní řečí.
Krajc si pro své motivy vybírá z různých šuplíků historie i současnosti. „Půjčuje“ si z literatury (Lolita) či z různých sekvencí filmů noir, ale i z řady dalších obecně známých a ceněných zdrojů umělecké reality. Z kulturní paměti bere a zvětšuje kresby Francisca Goyi, Diega Velasqueze či Antonia Watteaua. S nimi nakládá volně, pozměňuje jejich původní významy a formálně si je přivlastňuje. Dostávají se do nových souvislostí, řazených na plochu spíše podvědomě v nevázaném sledu. Krom zmíněných klasických umělců tu nalezneme i další Krajcovo oblíbené téma, tím jsou španělské prostitutky, které jej tak zaujaly při jeho studijním pobytu.
Nejen Freud
Krajcovy obrazy se ve výsledku stávají velkým kaleidoskopem „vidění a slasti“, odrazem libida, které stojí i v názvu jeho výstavy. Postavy mladých žen se objevují v různých postojích a gestech, rozpoloženích a situacích. Mužský prvek je symbolicky přítomen v podobě cválajícího býka nebo letícího orla, autorova alter ega, či spíš voyera, kterým se ovšem nutně stává každý návštěvník výstavy. Fyzicky tu lze vnímat radost ze samotného procesu malování, velkorysého i překvapivého zobrazování. Barva, linie, smysly, zrak, slast, melancholie, temnota, napětí, duality – vše tu je vskutku cítit. A nad tím vším se vznáší božské světlo i stíny, neoddělitelné ozvěny Érose a Thanata, tedy lásky a smrti, zanikání i znovuzrození základních pudových sil a instinktů.
Krajc k projektu říká: „V případě výstavy by mělo být libido také vnímáno jako přechod od dětského věku směrem k dívčímu a ženskému (...) Samozřejmě, že se můžeme bavit o Freudovi, ale tak to nevnímám, pro mě představuje libido primárně požitek, slast. Líbí se mi ale i sám pojem – je výstižný, navíc mezinárodní.“
„Sám jsem v minulosti jako rozměrné vnímal dvoumetrové obrazy, časem se ale moje vnímání proměnilo a v současné době pokládám za velké zhruba čtyřmetrové plátno.“ |
Expozice zaujme malbami postavenými především na vizuální hře, malířské formě i její skladbě, což ve svém celku přesahuje běžný pohled, a možná i interpretaci. Krajcův komentář zní: „Sám jsem v minulosti jako rozměrné vnímal dvoumetrové obrazy, časem se ale moje vnímání proměnilo a v současné době pokládám za velké zhruba čtyřmetrové plátno. Na velkých formátech mě láká možnost pojmout obraz jako proces, do kterého se tělesně ponořím. Mohu se rozmáchnout, gesta a figury jsou díky tomu výraznější.“
Při těchto slovech o účinné monumentalitě si vybavíme možná i Slovanskou epopej Alfonse Muchy. Forma prezentace divákovi je sice podobná, ale obsahy se zásadně liší. Mucha pracoval s mýty či pověstmi, s národní a historickou pamětí, s kořeny společného sdílení a vědomí. Krajc naopak bez závazků třímá neuchopitelnost a současný postmoderní svět bez zjevné hodnotové hierarchie. Pracuje s osobní projekcí bez závěru a pointy, bez lineárního příběhu a jednoznačného vyznění; v různých vzdálenostech, směrech a úhlech nastavuje zrcadla a baví se jejich nečekanými reflexemi a nastalými labyrinty. Ruší navyklý prostor, ale i čas. Na závěr se svěřuje: „Obecně mě fascinuje tajemství obrazů, ve kterých hraje zrcadlo hlavní úlohu, jako je tomu například v případě Venušiny toalety nebo Dvorní dámy od Velasquéze.“
