Ceska Pozice

Vejdi dál, můj služebníku dobrý…

Podle sekulárních kritérií byl život L. Brenta Bozella, fascinující postavy americké pravice po 2. světové válce, neúspěšný a selháním. Dle Bozellových kritérií však byl jednoznačným a zářivým triumfem – ve víře a službě člověku i Bohu.

Daniel Kelly, Living on Fire: The Life of L. Brent Bozell Jr. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Daniel Kelly, Living on Fire: The Life of L. Brent Bozell Jr. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Daniel Kelly, Living on Fire: The Life of L. Brent Bozell Jr.

Nakladatelství Intercollegiate Studies Institute (ISI) ve Wilmingtonu ve státě Delaware postupně zveřejňuje kvalitní životopisy vůdčích a u nás málo známých osobností americké poválečné intelektuální pravice – například Kevina J. Smanta Principles and Heresies: Frank S. Meyer and the Shaping of the American Conservative Movement (Principy a hereze. Frank S. Meyer a utváření amerického konzervativního hnutí).

Tato kniha je věnovaná bývalému komunistovi Franku S. Meyerovi (1909–1972), ze kterého se po druhé světové válce stal hlavní „ideolog“ amerického konzervatismu. Jeho koncept „fuzionismu“ slučoval svobodu a ctnost, klasický liberalismus a hodnotový tradicionalismus.

Další autobiografií zveřejněnou ISI je kniha Daniela Kellyho James Burnham and the Struggle for the World. A Life (James Burnham a boj o svět. Život). Z bývalého trockisty Jamese Burnhama (1905–1987) se po druhé světové válce stal přední americký geopolitik a antikomunistický stratég. Ve své knize The Struggle for the World (Boj o svět) z roku 1947 pak vysvětlil, proč mírová koexistence Západu a Sovětského svazu není možná, a navrhl americkou strategii pro vítězství ve studené válce.

Nakladatelství ISI zveřejnilo i knihu Davida Friska If not Us, Who?: William Rusher, National Review, and the Conservative Movement (Pokud ne my, pak kdo? William Rusher, National Review a konzervativní hnutí) o životě jednoho z hlavních architektů posunu Republikánské strany v roce 1964 ostře doprava – Williama Rushera (1923–2011).

A Danielu Kellymu, který napsal Burnhamovu biografii, ISI posmrtně (zemřel v roce 2012) zveřejnil knihu Living on Fire: The Life of L. Brent Bozell Jr. (Zapálený život. Život L. Brenta Bozella mladšího), životopis další velké a fascinující postavy americké poválečné pravice L. Brenta Bozella (1926–1997).

Dva spolužáci

Bozell, rodák z Nebrasky na americkém středozápadě, po službě v námořnictvu za druhé světové války konvertoval ke katolicismu a vstoupil na Yaleovu univerzitu, kde se setkal se svým příštím přítelem a švagrem Williamem F. Buckleym (1925–2008). Ten se stal nejvýznamnějším publicistou americké pravice po druhé světové válce a v roce 1955 založil její nejdůležitější časopis – čtrnáctideník National Review.

Na Yaleově univerzitě Bozell přesvědčil Buckleyho, aby přešel od izolacionismu k internacionalismu, a naopak Buckley Bozella, aby se vzdal chiméry světové federace ve prospěch militantního antikomunismu

Buckley byl před válkou izolacionistou a celoživotně antikomunistou, Bozell naopak internacionalistou – zastáncem aktivní zahraniční politiky USA – a dokonce stoupencem světového federalismu. Na Yaleově univerzitě Bozell přesvědčil Buckleyho, aby přešel od izolacionismu k internacionalismu, a naopak Buckley Bozella, aby se vzdal chiméry světové federace ve prospěch militantního antikomunismu. Bozell si krátce poté vzal za ženu Buckleyho setru Patricii, s níž měl deset dětí.

Buckley po absolvování Yaleovy univerzity chvíli pracoval pro CIA v Mexiku a poté se věnoval novinářské a šéfredaktorské kariéře. Bozell vystudoval právnickou fakultu a na univerzitě tvořil s Buckleym ideální debatní tým. Bozell nejprve racionálními argumenty rozcupoval oponenty a následně Buckley svým vtipem zesměšnil jejich postoje.

Když přijel na debatní turné po amerických univerzitách tým z Oxfordské univerzity, jehož členem byl i Tony Benn, pozdější britský poslanec a ministr a lídr radikálně levicového křídla Labour Party, porazil své americké protějšky na všech univerzitách kromě jediné – Yaleovy. Tam narazil na duo Bozell-Buckley a prohrál – tématem debaty bylo, zda by USA měly znárodnit svůj průmysl, Britové byli pro, Američané proti.

McCarthyho a Goldwaterovy projevy

V roce 1954 Bozell a Buckley napsali společně knihu McCarthy and His Enemies: The Record and Its Meaning (McCarthy a jeho nepřátelé. Zpráva a její smysl), jež obhajovala antikomunistického senátora té doby, čímž si mnoho přátel na levici nezískali. Krátce poté se Joseph McCarthy (1908–1957) dostal do konfliktu s armádou i s kolegy v Senátu.

McCarthy požádal Bozella, aby mu psal projevy a připravil obhajobu před Senátem, kvůli čemuž Bozell opustil slibně začínající advokátní kariéru v San Francisku

Proto McCarthy požádal Bozella, aby mu psal projevy a připravil obhajobu před Senátem, kvůli čemuž Bozell opustil slibně začínající advokátní kariéru v San Francisku a vrátil se na východní pobřeží USA. McCarthy však v Senátu neuspěl, většina senátorů mu udělila důtku a zbavila vyšetřovacích pravomocí.

Po roce 1955 Bozell psal pravidelně komentáře do National Review. A v roce 1959 podepsal smlouvu na to, že z projevů senátora Barryho Goldwatera (1909–1998), z nichž některé napsal, připraví a uspořádá knihu, která vyjde pod Goldwaterovým jménem a bude představovat jeho politický manifest.

Kniha The Conscience of a Conservative (Svědomí konzervativce) z roku 1960 se okamžitě stala bestsellerem a je druhým nejčtenějším politickým manifestem v dějinách USA (první je Common Sense Thomase Paina z roku 1776, který odstartoval americkou revoluci a válku za nezávislost). Kniha proslavila Goldwatera natolik, že v roce 1964 získal republikánskou nominaci na prezidenta.

Konzervativní období

Bozell fyzicky připomínal mladého Abrahama Lincolna – byl vysoký, hubený, se zářivě zrzavými vlasy, ohnivý rétor, poradce senátorů a autor jejich textů a jedna z nadějí americké pravice. Mnozí předpovídali, že to dotáhne až do Bílého domu. (Do Kongresu kandidoval dvakrát, v letech 1958 a 1964 – a neúspěšně.)

Bozell vyznával názory typické pro americké konzervativce této doby – radikální a odhodlaný antikomunismus v zahraniční politice a v domácí limitovanou federální vládu a decentralizaci

Vyznával názory typické pro americké konzervativce této doby – radikální a odhodlaný antikomunismus v zahraniční politice (v jednom svém článku vyzýval k preventivnímu jadernému úderu proti Sovětskému svazu, který mu ale Buckley nezveřejnil) a v domácí politice limitovanou federální vládu a decentralizaci.

Z tohoto konzervativního období Bozellova života pochází i jeho slavný projev na druhém celoamerickém setkání organizace Young Americans for Freedom v březnu 1962. Uskutečnil se v newyorské Madison Square Garden zaplněné více než 18 tisíci mladých pravicových lidí z celých USA. Věnoval se v něm gnosticismu, čemuž nikdo kromě studentů filozofa Erika Voegelina nerozuměl a zakončil jej bojovnými a odhodlanými „rozkazy“:

„Komunistickým záměrem je zničit živé ztělesnění pravdy Západu. A tomu musí odpovídat jeho odpověď: odstranit hrozbu, zničit ji. Rozkaz náčelníkovi generálního štábu zní: ‚Podnikněte nezbytná opatření k vylodění v Havaně.‘ Veliteli v Berlíně: ‚Zbourejte zeď.‘ Veliteli mise v Kongu: ‚Přejděte ke druhé straně.‘ Předsedovi Komise pro atomovou energii: ‚Připravte k testování každý jaderný prostředek, jenž může posloužit vojenským účelům Západu.‘ Šéfovi CIA: ‚Podporujte osvobozovací hnutí v každé zemi světa pod komunistickým panstvím včetně Sovětského svazu.‘ A můžete dát světu vědět, že když lidé v budoucnu obětují své životy za ideály Západu, nebude nečinně stát stranou.“

Když skončil, celá Madison Square Garden stála na nohou a aplaudovala mu.

(Pokud výrok z Reaganova projevu v Berlíně v červnu 1987 „Pane Gorbačove, zbourejte tuto zeď!“ připomíná Bozellovo „Veliteli v Berlíně: ‚Zbourejte zeď.‘“, nejde o náhodnou podobnost. Bozellův rozkaz „veliteli mise v Kongu: ‚Přejděte ke druhé straně‘“, měl naznačit, že Američané by neměli podporovat protizápadní konžskou vládu, nýbrž prozápadního antikomunistického separatistického vůdce Moisese Čombeho v provincii Katanga.)

Vliv Španělska

V prvním polovině šedesátých let se Bozell s rozrůstající rodinou přestěhoval do Španělska – jednak kvůli nižším nákladům na život, jednak aby se vzdálil americké politice a měl více klidu na napsání knihy o americkém Nejvyšším soudu. A ve Španělsku se zamiloval do španělského katolicismu – do náměstí a ulic měst pojmenovaných podle světic a svatých, neustálého vyzvánění kostelních zvonů, mší a procesů, tedy do katolické kultury naplňující celou společnost a bdělou část lidského života.

Bozell se pozvolna začal přiklánět k ideálu konfesního katolického státu, který ve Španělsku existoval za autoritativního politika Franciska Franka

Bozell se pozvolna začal přiklánět k ideálu konfesního katolického státu, který ve Španělsku existoval za autoritativního politika Franciska Franka. Nejvíce přilnul ke karlismu, tradicionalistickému monarchistickému hnutí, které hlavní větev bourbonské královské dynastie od první poloviny 19. století až do dneška považovalo za příliš liberální, nelegitimní a málo katolickou.

V polovině šedesátých let se Bozell vrátil i s rodinou do USA. Jednak proto, že manželka Patricia měla nebezpečný sklon k alkoholismu a změna prostředí by jí mohla pomoci, jednak proto, že knihu o americkém Nejvyšším soudu The Warren Revolution (Warrenova revoluce) už měl napsanou. (Earl Waren byl tehdejší předseda Nejvyššího soudu USA.)

Nepřítel amerického státu

Kniha vyšla v roce 1966 a geniálně upozorňuje na paradox konstitucionalismu – kvůli vlastnímu omezení je státní moc rozdělená na tři složky, legislativu, exekutivu a justici, které vzájemně drží v šachu systém kontrol a rovnováh. Aby mohl fungovat, tyto tři složky musejí být rovnocenné.

Bozell se považoval za „nejnebezpečnějšího nepřítele amerického státu“

Jenže justice v podobě Nejvyššího soudu (u nás Ústavního soudu) má pravomoc interpretovat Ústavu i pro zbylé dvě složky, a může i tak, že si bude coby ústavní přisuzovat stále více pravomocí, až se stane mocí absolutní. Aktivističtí soudci Nejvyššího soudu mohou Ústavu redefinovat ad absurdum, až si přisvojí neomezenou moc, čímž odstraní systém kontrol a rovnováh a zruší konstitucionalismus. Proti tomuto jednání nemá ústavní teorie omezení státní moci žádné snadné řešení, jen pár nesnadných.

V roce 1966 Bozell založil časopis Triumph, jenž měl původně být konzervativně-katolický a pro velmi konzervativní katolíky. Záhy se však stal nesmírně radikálním, ostře antiamerickým a Bozell se považoval za „nejnebezpečnějšího nepřítele amerického státu“. Tím skončilo jeho konzervativní období a začala doba katolického triumfalismu.

Vina protestantismu a deismu

Bozell v článcích zveřejněných v časopisu Triumph odmítl své dosavadní názory o americké Ústavě a konstitucionalismu a začal tvrdit, že USA mají od svého počátku špatný základ. Otcové-zakladatelé totiž byli protestanti a deisté a USA nevytvářeli jako katolický stát. A to byla chyba.

Ústava například neobsahuje práva, která má Bůh vůči člověku, ani povinnosti, jež mají lidé vůči Bohu. Hnutí hippies v šedesátých letech bylo jen posledním výhonem protestantismu s jeho doktrínou soukromé, subjektivní interpretace pravdy. Za levicový liberalismus a dekadenci USA mohou protestantismus a deismus jejich otců-zakladatelů.

Za levicový liberalismus a dekadenci USA mohou protestantismus a deismus jejich otců-zakladatelů

Bozell rovněž opustil militantní antikomunismus v zahraniční politice a vystupoval proti válce ve Vietnamu. Válka za nekomunistický jižní Vietnam dle něho byla vlastně za svobodu pro pornografii a potratové kliniky v této zemi, tedy za západní, americký způsob života. Bozell už zásadní morální rozdíl mezi americkou a sovětskou komunistickou společností neviděl. Proč bojovat proti Sovětům a komunistům, když nejsme o nic lepší?

Těmito názory Bozell popudil mnoho čtenářů časopisu Triumph, kteří sice čekali výrazně konzervativní katolický časopis, ale nečekali natolik silný antiamerikanismus. Bozell se v tomto období svého života rovněž výrazně odcizil svému švagrovi Buckleymu a ostatním bývalým kolegům, redaktorům National Review.

Katolická vize

Bozellovou vizí byla konverze Američanů ke katolicismu a založení amerického katolického státu, který bude šířit katolickou víru v celém světě. Nekritizoval jen USA, ale i Vatikán, protože opustil tradiční latinské mše a ukončil velkopáteční přímluvy za obrácení židů ke křesťanství. (Dnešní katolické velkopáteční modlitby jsou za to, aby židé byli věrni smlouvě, kterou uzavřeli s Hospodinem.)

Bozellovi naopak udělala radost encyklika papeže Pavla VI. Humanae vitae z roku 1968, která kritizovala a odmítala umělou antikoncepci. Bozell napsal esej o sexualitě a životě, o něm jeho manželka Patricia prohlásila, že když jej coby matka deseti dětí četla, červenala se.

Bozellovou vizí byla konverze Američanů ke katolicismu a založení amerického katolického státu, který bude šířit katolickou víru v celém světě

Dle Bozella je potrat lepší než antikoncepce, protože jen předčasně ukončuje fyzický, biologický život člověka, ale jeho duše pokračuje, přičemž antikoncepce brání vstupu života, duše, do fyzického, biologického světa. S tímto názorem nesouhlasili nejen redaktoři časopisu Triumph, ale ani manželka Patricia.

Na začátku sedmdesátých let Bozell opět zaujal právě protesty proti potratům. Zorganizoval jednu z prvních protipotratových demonstrací v USA, na níž byl spolu se svými stoupenci, většinou mladými katolickými studenty oblečen do khaki uniforem. Na hlavách měli červené španělské karlistické barety a růžence kolem opasku a šli k fakultní nemocnici ve Washingtonu, o které se domnívali, že provádí potraty. Bozell, jenž nesl veliký dřevěný kříž, kráčel v čele a společně volali: „Viva Cristo Rey!“ („Ať žije Kristus Král!“)

Původně prý chtěli jednat o moratoriu na potraty a právu na pokřtění ostatků potracených dětí. Dostali se však do konfliktu s ochrankou, při němž byly dřevěným křížem rozbity skleněné dveře. Přivolaná policie Bozella a některé přítomné zmlátila obušky a spoutala. Bozell, který v minulosti požadoval, aby americký represivní aparát zavřel místní komunisty do vězení a zabil všechny zahraniční, se nyní stal objektem jeho represe.

Maniodepresivita a alkoholismus

Časopis National Review, který porušování zákonů vždy kritizoval – od hnutí za občanská práva černochů reverenda Martina Luthera Kinga a jeho stoupenců až po násilné demonstrace odpůrců války ve Vietnamu a radikální levicové mládeže či Černých partnerů –, odsoudil i tuto Bozellovu akci.

Deset let – 1974 až 1984 –, kdy Bozell trpěl psychickou nemocí, bylo pro něho „ztracených“

Někteří radikální katolíci však považovali Bozella za hrdinu, protože když je zákon nespravedlivý, je spravedlivé jej porušit. Na chvíli se počet čtenářů časopisu Triumph zvýšil, ale pak klesal, až v roce 1975 přestal vycházet. V této době se plně projevila Bozellova psychická nemoc, která možná měla počátky už dříve – maniodepresivita, při které se střídá hyperaktivita a depresí, kdy člověk nemůže nic dělat. Deset let – 1974 až 1984 –, kdy Bozell touto psychickou nemocí trpěl, bylo pro něho „ztracených“.

K nemoci se mu ve druhé polovině sedmdesátých let přidal i alkoholismus. Na jejich začátku organizoval letní školy pro americké katolické studenty ve španělském El Escorialu a v manických fázích si představoval, že založí apoštolát, který bude sídlit v tomto klášteře a šířit katolicismus po celém světě.

Cesta milosrdenství

Po plném propuknutí nemoci často v manických fázích cestoval po USA i po světě a jeho rodina dlouhé týdny nevěděla, kde je. Pomáhal řeholím v Guatemale a kvůli nějakému konfliktu se dostal do policejní cely. V roce 1983 byl objeven ve vězení v Belfastu v Severním Irsku. Dlouho nevěděl, kdo je, přičemž britské vězeňské policii tvrdil, že je papežem a současně i šéfem Irské republikánské armády, což mu popularitu u ní nepřineslo. V manickém záchvatu napsal politický traktát, který strážci hodili do koše.

Bozell v období milosrdenství tvrdil, že stát se má především snažit zmirňovat či odstraňovat lidské utrpení, které zmírnit či odstranit lze

Poté si vzpomněl, kdo je, byl propuštěn a vrátil se domů. V roce 1984 tato jeho psychická nemoc skončila a opět začal smysluplně žít. Jak však říkal, jeho zdraví už poškodil alkohol, nikotin a kofein. Tuto dobu lze nazvat obdobím milosrdenství. Časopis Triumph už sice nevzkřísil, ale po 20 letech opět začal psát pro National Review, například o Polsku a dělnickém hnutí Solidarita a o nové politické filozofii, ke které se dopracoval.

V konzervativním období se Bozell domníval, že stát má na svém území garantovat občanům svobodu a v zahraničí bojovat proti komunismu. V období katolického triumfalismu byl přesvědčen, že stát má lidem vštěpovat katolickou víru a šířit ji i v zahraničí. V období milosrdenství tvrdil, že stát se má především snažit zmirňovat či odstraňovat lidské utrpení, které zmírnit či odstranit lze. Tím vlastně přijal křesťansko-sociální pojetí.

Pomoc chudým

Bozell se vydal cestou milosrdenství. Stal se skromným a pokorným, pomáhal chudým hispánským imigrantům, navštěvoval vězně a dodával jim útěchu, pracoval v kuchyni řeholních sester v chudé čtvrti Washingtonu nedaleko Kongresu, kde dříve radil senátorům a plánoval se jím stát, a rozdával bezdomovcům jídlo.

Dokud byl Bozell při silách, charitativní činností a pomocí chudým, vězňům a bezdomovcům trávil zbytek života

Dokud byl při silách, touto charitativní činností a pomocí chudým, vězňům a bezdomovcům trávil zbytek života. Sužovala ho jedna nemoc za druhou, až jich byl dlouhý seznam. Nikdy si však neztěžoval, svůj osud nesl pokorně a odhodlaně. Pomáhal druhým, i když fyzicky na tom nebyl lépe. Zemřel na jaře 1997 a pohřben je v chudé čtvrti Washingtonu, nedaleko od místa, kde bezdomovcům rozdával polévku.

Pád komunismu mu umožnil cestovat jak do milovaného Polska, odkud pocházel polský papež Jan Pavel II., tak do zemí na Balkáně, kde obdivoval pravoslavné kostely a kláštery. Velmi ho potěšilo, že jeden jeho syn byl vysvěcen na kněze a stal se mnichem v klášteře ve Francii.

Dle sekulárních kritérií byl Bozellův život neúspěšný a selháním. Brilantní a plamenný rétor, který dokázal strhnout masy a psát čtivé traktáty, jež měnily politické přesvědčení, se nestal senátorem, prezidentem, ani soudcem Nejvyššího soudu. Skončil jako ten, kdo bezdomovcům rozdával polévku.

Správně však píše Daniel Kelly, který umíral, když knihu dopisoval, že dle kritérií Brenta Bozella byl jeho život triumfem, a to jednoznačným a zářivým – ve víře a službě člověku i Bohu. „Co pro nejbídnější a nejubožejší jste vykonali, pro mě jste vykonali.“ Pokud má katolická církev pravdu, pak slova, která Bozell uslyšel od Pána, když umíral, zněla: „Pojď, vejdi dál, můj služebníku dobrý…“

Living on Fire: The Life of L. Brent Bozell Jr.

Zapálený život. Život L. Brenta Bozella mladšího

AUTOR: Daniel Kelly

VYDAL: Intercollegiate Studies Institute 2014

ROZSAH: 272 stran

Roman Joch
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.