V americkém městě Austin vznikla před čtyřmi roky služba Celeb for a Day (Celebritou na jeden den). Pomáhá najmout bulvárního novináře, který za vámi pobíhá na ulici a fotí vás. Pokud se vše odehraje, jak má, kolemjdoucí si toho všimnou a začnou si vás také fotit v domnění, že jste velká hvězda. Největší problém této služby nespočívá v její zvrácenosti, ale v tom, že postupně dobývá jednotlivé státy USA a získává na popularitě.
Profesoři psychologie Jean M. Twengeová (Státní univerzita v San Diegu) a W. Keith Campbell (Georgijská univerzita) se ve své knize The Narcissism Epidemic: Living in the Age of Entitlement (Epidemie narcisismu. Život ve věku nároků) domnívají, že podobné zvrácené služby jsou symptomem narcisismu, který sužuje americkou společnost a nekontrolovatelně se šíří především na Západě. Co do vážných následků epidemie narcisismu zastiňuje známější epidemii obezity. Je totiž zdrojem dvou největších zel, jimž v současnosti čelíme – ekonomické krizi západního světa a nefunkčním mezilidským vztahům.
Zvýšená mobilita
Diagnózu narcisismu stanovil poprvé v roce 1971 psycholog Heinz Kohut. Jde o soubor vlastností, jimiž se v Kohutově době vyznačoval jeden člověk z šestnácti. Z průzkumu 16 tisíc studentů vysokých škol však vyplývá, že nyní se tyto vlastnosti projevují u jednoho ze čtyř studentů. To dle Twengeové a Campbella opravňuje k hodnocení, že jde o epidemii narcisismu. Její následky jsou alarmující již proto, že ještě před 40 lety by byla narcisistickému člověku doporučena psychologická či psychiatrická terapie. Dnes však jsou narcisistické vlastnosti v západních společnostech podporované.
Pouze realistický přístup vytváří zralé vztahy, jež nejsou založené na výkonnosti a reprezentativnosti vlastního potomka, a proto jsou projevem skutečné lásky rodičů
Nejen původ, ale i symptom epidemie narcisismu je těsně spjat se zvýšenou mobilitou obyvatel v minulých několika desetiletích. Mobilita pouze neznamená, že lidé častěji mění svá bydliště a zaměstnání. Dnes jsou totiž mobilní nejen ve svých partnerských, ale nově i v rodičovských vztazích.
Rodiče odkládají své více či méně dospělé potomky a plodí nové s jinými partnery v naději, že se budou víc podobat těm, o nichž sní. Podmínkou úspěchu těchto přesunů je dostatečná přizpůsobivost mobilního člověka. Musí totiž obstát ve stále nových sociálních prostředích a často v generaci, do níž již nepatří. Při hledání nových pracovních i partnerských vztahů je nezbytné si zachovat přitažlivost. Proto klademe tak velký důraz na to, abychom všude zanechávali úchvatný dojem.
Realistický přístup
Druhým výrazným katalyzátorem narcisistických změn je tlak, který společnost vyvíjí na rodiče, aby své děti dostatečně často chválili. Ještě před několika desetiletími bylo nevychované dítě běžně okřiknuto, například: „Kdo si myslíš, že jsi!“ Dnes bychom na takové rodiče nejraději zavolali sociální pracovnici.
Děti nejsou ani okřikované, ani pohlavkované. Místo toho je oblékáme do růžových triček s nápisem Princezna nebo do modrých triček s potiskem Velký šéf. Problémem je, že většina dětí není ani princeznou, ani velkým šéfem. Většina rodičů neplodí princezny jednoduše proto, že nejsou z královského rodu, ani nijak obzvlášť výjimečné děti proto, že z velké části výjimeční nejsou.
Vyrovnání se s vlastní průměrností a následně i svých dětí však nelze považovat za selhání ani za nemoc. Je to realistický přístup. Pouze ten vytváří zralé vztahy, jež nejsou založené na výkonnosti a reprezentativnosti vlastního potomka, a proto jsou projevem skutečné lásky rodičů.
Tři skupiny
Revoluce v rodičovských i mezilidských vztazích založených na podpoře pocitu výlučnosti přivedla k psychologům a psychiatrům tři skupiny lidí. Do první patří adolescenti, kteří prodělali „novou“ výchovu a nyní nejsou schopní se začlenit do běžného profesního a partnerského života, neboť o sobě nemají realistickou představu.
Současná společnost pěstuje okamžité narcisistické sebevědomí. Narcisistický člověk se domnívá, že si zasluhuje plného uznání, a to hned.
Druhou tvoří lidé, kteří se nedokážou smířit s tím, že je jejich rodiče nechválili stejně, jako jsou nyní chváleny děti vyrůstající v „reformovaných“ rodinách. Obě skupiny pojí pocit naprostého nedocenění vlastních schopností, který je zároveň klíčovým symptomem narcistické osobnosti.
Třetí skupinu představují lidé, kteří tuší, že obraz, jenž jim byl o sobě vštěpován a který se snaží šířit mezi svými kolegy a přáteli, neodpovídá jejich skutečným schopnostem. U všech tří skupin psycholog či psychiatr odhalí, že pacient trpí pocitem nedostatečnosti a vlastním podceňováním, a proto si má za úkol každé ráno opakovat, co úžasného se mu včera podařilo a v čem je dobrý. Řečeno jinak, oběti narcisistické kultury jsou léčené narcisistickou terapií.
Doba narcisistického člověka
Nejde o to, aby narcisistické vnímání sebe samého nahradilo vlastní ponižování. Problém totiž spočívá v tom, že narcisismus je zaměňován se sebevědomím. To je však důsledkem práce na sobě samém – uvědomění si vlastních chyb a jejich pracné a často marné odstraňování.
Současná společnost však pěstuje okamžité narcisistické sebevědomí. Narcisistický člověk se domnívá, že si zasluhuje plného uznání, a to hned. Vyžaduje, aby po jeho boku byl člověk dokonalého vzhledu a schopností, neboť partneři musejí být na stejné úrovni. Je-li takový člověk kritizován, musí například pracoviště či partnerský vztah opustit, neboť druhá strana nebyla schopná unést či náležitě ocenit jeho nevídanou výjimečnost.
Narcisistický člověk proto začíná hledat důstojnější, tedy bezchybný protějšek. Doba narcisistického člověka je tudíž dobou společenských změn a převratů. Vyvolává je narcisistický člověk, který je neustále v pohybu, neboť ocenění nejen pracovními a životními partnery, ale i vlastními potomky je často nedostatečné.
Hledá či plodí nové a lepší jedince, kteří však jsou spíše pečovateli o jeho ego než partnery či potomky, protože okolo něho se má točit domácnost, pracoviště, v ideálním případě celá společnost. Pro narcistického člověka je však vždy obdiv nedostatečný. Proto si nakonec můžete zaplatit osobního bulvárního novináře, který vám bude vytvářet realitu, že jste tím, na něhož se upírá zář reflektorů.
Duševní fast food
Neschopnost žít v realitě a touha vytvářet alternativní realitu jsou dalšími symptomy epidemie narcisismu. Nejsou-li lidé dostatečně oceňovaní, aby si na svůj majetek mohli vydělat, půjčují si na něj kvůli předstírání, že jsou bohatší a schopnější než ve skutečnosti. Dnes, kdy epidemie narcisismu dosahuje nebývalých rozměrů, si mnoho lidí bere víc půjček, než může splatit. Mylně jsou totiž přesvědčeni, že půjčku splatí, vše, co je na trhu, si zaslouží a že mají právo vlastnit nabízené statky. Cesta do ekonomické krize je pak relativně krátká.
Svět je zaplaven nejen fastfoodovými řetězci, které produkují obezitu, ale i jakýmsi duševním fast foodem
Svět je zaplaven nejen fastfoodovými řetězci, které produkují obezitu, ale i jakýmsi duševním fast foodem. Ten spočívá v namlouvání si, že jste tím nejlepším, co kdy kráčelo po Zemi. Dle Twengeové a Campbella jsme se v minulých desetiletích stali svědky obrovského „přežírání“ společnosti. A dostavují se první nevolnosti. Zatím však na ně není jiný lék než další narcisistická terapie. Psychologové a psychiatři nemohou dělat nic jiného než lidem říkat, že jsou výjimeční a že jediný problém spočívá v tom, že si to dostatečně neuvědomují.
Určitý narcisismus lze vysledovat i v současných demonstracích proti hamižnosti. Bylo by krásné, kdyby stačilo obvinit skupinku lidí pracujících na Wall Street a vyměnit je za lepší. Dokud však bude společnost tolerovat na televizních stanicích reality show, ve kterých se lidé předhánějí v úsilí za slávou, v knihkupectvích lze koupit knihy, jež dítěti šetrně vysvětlují, co se stane s maminkou, nechá-li si udělat plastickou operaci, a nejvyhledávanějšími osobami na Googlu jsou mladé ženy se jmény Britney a Paris, všechny pokusy o reformy jsou marné. I kdyby se na Wall Street sjeli lidé nejvyšších kvalit a schopností.
The Narcissism Epidemic: Living in the Age of Entitlement
(Epidemie narcisismu. Život ve věku nároků)
AUTOŘI: Jean M. Twengeová, W. Keith Campbell
VYDAL: Free Press, New York, Londýn, Toronto 2010
ROZSAH: 352 stran
