Vincent van Gogh a japanismus je výstavou mapující v širších souvislostech jeden z klíčových fenoménů. Japanismus je označením pro jev pronikající do Evropy od začátku sedmdesátých let 19. století. Ve výtvarném umění pařížského novátorského hnutí zapůsobily zvláště japonské dřevořezy v čele se slavným Hokusaiem (1760 – 1849). Zájem o Japonsko se na starém kontinentu datuje – máme-li být přesní – od pařížské světové výstavy v roce 1867. Od té doby se barevné tisky, ale i designové předměty začaly do Francie dovážet ve velkém. Vzbudily zájem malířů, kteří se později stali hlavními postavami nových postimpresionistických tendencí. Výraz „japanismus“ (japonisme) použil poprvé historik umění Philippe Burty v roce 1872.
Japonské umění oslnilo svou noblesou, která v sobě spojovala pohled na pozorovanou realitu s její rafinovanou stylizací. Význam ladné, ale pevné kontury či tvarující linie a jasná plošně pojatá barevnost byly pro pařížské umělce nápovědou k dalšímu směřování. A tak mohli pomalu opustit bludný kruh impresionismu – malby dosud vesměs napodobivé. Obraz neměl v budoucnu být jen záznamem prchavé atmosféry, nýbrž syntézou viděného a myšleného se symbolickým podtextem.
Van Gogh v Paříži
Mladý Vincent van Gogh (1853 – 1890) přijel do Paříže z Holandska v přelomové době, kdy se hledal adekvátní výraz pro nový životní pocit a tvůrčí úkoly. I jemu ukázaly japonské dřevořezy cestu, jak překonat napodobivý realismus bez osobního vkladu. Již v roce 1887 kopíroval ve svých obrazech Hirošigeho japonské práce. Na současné amsterdamské výstavě jsou z tohoto období hledání zastoupeny malby Kvetoucí švestkový strom a Most v dešti.
V ošumělém předměstí Clichy přeměnil zastrčený, ale prostorný sál restaurace v dočasnou výstavu. Shromáždil kolem sebe několik dalších malířů – Louise Anquetina, Henri de Tolouse-Lautreca či Émila Bernarda. Neměli sice společný program, ale japonské mistry v čele s Hokusaiem bezmezně obdivovali. |
Van Gogh nebyl prvním, koho v Paříži okouzlily svérázní Japonci. Již roku 1868 Éduard Manet namaloval svého přítele spisovatele Emila Zolu v interiéru vyzdobeného japonským tiskem. Toto významné dílo však na výstavě chybí stejně jako obrazy Jamese Whistlera, který japanismus rozšířil do Londýna. Vedle van Gogha tu však nalezneme i některé jiné velikány: Émila Bernarda, Edvarda Muncha, Paula Gauguina a samozřejmě japonského Hokusaie a jeho legendární mořskou Vlnu vyvedenou v barevném dřevořezu.
Van Goghův příběh tak můžeme sledovat chronologicky a v souvislostech. Dovídáme se, že když přijel do Paříže (1887), setkal se tu s pestrou výstavní nabídkou, ke které záhy významně přispěl. V ošumělém předměstí Clichy přeměnil zastrčený, ale prostorný sál restaurace v dočasnou výstavu. Shromáždil kolem sebe několik dalších malířů – Louise Anquetina, Henri de Tolouse-Lautreca či Émila Bernarda. Neměli sice společný program, ale japonské mistry v čele s Hokusaiem bezmezně obdivovali. Na této výstavě se čtyřiatřicetiletý van Gogh pravděpodobně poprvé osobně setkal s Paulem Gauguinem. Oba začali malovat relativně pozdě. Oba byli geniální, avšak jejich povahy byly složité.
Stýkání s Gauguinem
Neklidný van Gogh však z francouzské metropole brzy odjel na jih. V Arles našel relativní klid, motivy, prozářené a ohnivé barvy, které s oblíbeným japanismem souzněly. V poklidném kraji toužil také založit uměleckou komunitu v čele s obdivovaným Gauguinem, který nakonec jako jediný pozvání přijal. Van Gogh po jeho společnosti toužil. Svému bratrovi píše z Arles pln naděje a očekávání: „Myslím často na Gauguina; buď si jist, že tak či onak pojedeme já nebo on za druhým a on i já si zamilujeme přibližně tytéž motivy. Nepochybuji nikterak, že bych mohl pracovat v Pont-Avenu, tak jako jsem zase přesvědčen, že on si zdejší přírodu zamiluje.“
Van Gogh se však nakonec – po známých dramatických rozkolech – musel při tvorbě spolehnout sám na sebe. Mnohé práce, které se zachovaly především díky bratru Theo van Goghovi, mohou diváci vidět na současné amsterdamské přehlídce. A komu by to nestačilo, může se v přilehlé stálé expozici potěšit pohledem na slavné Slunečnice, Boty či umělcovy fascinující autoportréty.
Výstava končí v neděli 24. června 2018.
