Nick Cohen byl donedávna jedním z britských novinářů, kteří se rádi vnímají jako liberální levice. Ona levice s vírou ve věčnou spravedlnost a dobro levicovosti jako ochrany perzekvovaných, znevýhodněných a opomíjených.
Cohen patří mezi těch několik málo z nich, kteří dodatečně „prozřeli“ k vidění, že z oné sentimentálně milované a vždy za dobro a spravedlnost bojující liberální levice se klube ne-li totalitarismus, pak přinejmenším vášnivý spojenec všeho totalitního, co by pomohlo podříznout krk západní civilizaci s tím jejím nenáviděným imperialismem, kolonialismem a rasismem.
Cohenovi je to ke cti, i když k tomu přišel s trapně dlouhým zpožděním za svými bývalými kolegy Melanie Phillipsovou a Peterem Hitchensem, kteří do britské levice tepou nějakých 15 let z konzervativního (a mírně bulvárního) deníku Daily Mail. Cohen se stále drží intelektuálně respektovaných levicových týdeníků The Observer a New Statesman a deníku The Independent.
Z jeho komentářů je cítit, jak ho rozchod s levicí bolí a jak těžko se s ní rozchází. Jeho slovník zůstává stále pozoruhodně levicový ve vztahu k úspěšným a zámožným, jež častuje přezdívkami jako „reakcionáři“ nebo „plutokrati“. Ale díky tomu, že se z levicové sítě vyprostil s takovým zpožděním a vlastně možná ani ne úplně, zná její myšlení a taktiky zevnitř a přesněji identifikuje její nebezpečné aspekty.
Selhání liberální levice
Cohen svou analýzu selhání liberální levice a její zrady úctyhodných liberálně levicových ideálů zveřejnil v roce 2007 v tehdy velký poprask vyvolávající knize What’s Left?, což je vtipná slovní hříčka znamenající jednak „co je levicové?“ a jednak „co zbylo?“ čili souhrnně „co zbylo z levice?“. O jeho rozchodu s levicí nenechával nikoho na pochybách podtitulek How Left Lost Its Way (jak liberální levice ztratila cestu): How Liberals Lost Its Way (jak liberálové ztratili svou cestu).
Nenávist k USA jako zdroji všeho zla zbavila levicové liberály soudnosti
Levicoví liberálové – od Noama Chomského a Harolda Pintera až po Amnesty International a deník The Guardian a jeho čtenáře – se pro Cohena stali zrádci tradičních principů levicového liberalismu. Jejich nenávist k USA jako zdroji všeho zla je zbavila soudnosti a vtáhla je do spojenectví s „bigoty, vrahy, teroristy, homosexuálobijci, nenávistníky žen a nejvražednějšími typy antisemitů“. Jinak řečeno – a Cohen si nedává před ústa servítek – „islamofašisty chtějícími nás uvrhnout do středověku“.
Ty také ve své nejnovější knize You Can’t Read This Book: Censorship in an Age of Freedom (Tuto knihu nesmíte číst. Cenzura ve věku svobody) identifikuje jako nejmocnější zdroj dnešní cenzury. Ale v zájmu fair play nejprve předhazuje několik reakcionářů a plutokratů, kteří díky svému bohatství dokáží cenzurovat média hrozbami drahých soudních pří, jež by byly pro média likvidační, i kdyby je vyhrála.
Umlčování informací
Proto se do médií už dávno nedostávají lecjaké pravdivé a ověřené informace o podvodech, tyranských sklonech či soukromých nepravostech mocných a bohatých. Bankovní krach roku 2008 byl částečně způsoben tím, že „whistleblowing“ čili zveřejňování kiksů a švindlů by pro toho, kdo je zveřejnil, znamenal okamžitou ztrátu zaměstnání a nezaměstnatelnost ve finančním odvětví na celém světě.
Další cenzurou umlčující informace o zločinech osob „jiných etnik“ je strach z obvinění z rasismu, pravicového extremismu či „projevu nenávisti“
Stejně riskuje nezaměstnatelnost whistleblower ve farmacii, která ráda zatajuje vady svých léků, nebo ve zdravotnictví, kde stále častěji dochází ke smrtelným chybám. O místo přišlo i těch pár osob, které se odvážily zevnitř upozornit na finanční nesrovnalosti evropské byrokracie.
Další takovou cenzurou umlčující informace o zločinech osob „jiných etnik“ je strach z obvinění z rasismu, xenofobie, pravicového extremismu či „projevu nenávisti“, jimiž levicí prosáklý státní a komunální establishment bleskurychle onálepkuje každého, kdo se jí nezdá dostatečně levicový. Hezká řádka takových „nebezpečných extrémistů“ už skončila ve vězení nebo s pokutou, mnoho ostatních se tím dalo zastrašit do dobrovolného uvalení autocenzury.
Islám jako nejefektivnější cenzor
Cohen tomu říká „efektivní cenzura“ na rozdíl od „totální cenzury“. Není to oficiální cenzura nastolená státem a jeho institucemi, nýbrž vynucená „dobrovolnou“ autocenzurou. A protože není oficiální, mnoha lidem uniká, jak dobře funguje. Cohen odhaduje, že 99 procent úspěšné cenzury je neviditelných, protože ti, kdo zveřejňují nepohodlné pravdy, jsou trestání a umlčováni společenským ostrakismem, vyhazovy ze zaměstnání a zneuctívajícími kampaněmi, což odstrašuje další.
Islám je v tomto ohledu nejefektivnější cenzor, vyvolávající největší strach a nejpřísnější autocenzuru. Tento strach vypukl v roce 1988 islámskou „fatvou“ čili vyhlášením trestu smrti nad indicko-britským spisovatelem Salmanem Rushdiem a vydavateli a překladateli jeho Satanských veršů.
Spadla tím klec na snad nejsvobodnější éru dějin, v níž si na Západě nikdo nedokázal představit, že by mohl být někdo perzekvován za knihu. Spisovatelům, novinářům a myslitelům se zatajil dech zděšením, kolik lidí a v jakých vlivných postech začalo poklonkovat smrtelné islámské cenzuře a Rushdieho napadat, že ji on sám vyprovokoval.
Aspekty Rushdieho aféry
Největší zděšení vzniklo ze zjištění, že na stranu totalitní ideologie přechází liberální levice, která měla za Rushdieho svobodu bojovat do posledního dechu. Rushdie byl koneckonců sám levicový liberál náruživě kritizující kapitalismus, USA a konzervatismus Margarety Thatcherové, která se jako téměř jediná postavila na jeho praktickou obranu. Liberálové hodili Rushdieho přes palubu a stal se z nich nový „nepřítel liberalismu“.
Smrtelná islámská cenzura se stala „celosvětovou“ a pro „kacířského“ spisovatele Salmana Rushdieho nebylo bezpečného úkrytuFatva „překreslila hranice svobodného světa a vymazala zóny disputace z liberální mysli“. Postarala se o to, že „Londýn, New York, Paříž, Kodaň a Amsterdam přestaly být bezpečnými místy pro spisovatele.“ Smrtelná islámská cenzura se od té doby stala „efektivně celosvětovou“ a pro „kacířského“ spisovatele nebylo bezpečného úkrytu.
Nejděsivějším aspektem Rushdieho aféry bylo, jak snadno se islamismu íránského ajatolláha Chomejního, kterého Cohen označuje za „radikální teokratickou pravici“, podařilo západní levici přesvědčit, že islám je jejím spojencem hájícím ubožáky na Zemi. Dokázal to použitím jejího antiimperialistického a antirasistického jazyka, jímž jí nasadil do mozku víru, že chcete-li být skutečný liberál hájící slabé proti silným, musíte zatratit všechny „nepřátele islámu“.
Pravidla autocenzury
Tato víra levicovým liberálům v mozku tkví dodnes, navzdory všem důkazům, že od Chomejního fatvy právě islám pokročil do fáze sílícího vlastního imperialismu a rasismu, s nímž je (nebo by měl být) levicový liberalismus neslučitelný. Západní levičáci, vysvětluje Cohen, si spletli etnicitu, která je vrozená a nezměnitelná, s ideologií, jež je naučená a změnitelná, a veškerou kritiku islámu považovali za rasismus.
Západní levičáci si spletli etnicitu, která je vrozená a nezměnitelná, s ideologií, jež je naučená a změnitelnáPerzekuce Rushdieho vytvořila v západní kultuře strach a „paralyzovala její nejlepší instinkty“. Skuteční liberálové, kteří by chtěli trvat na liberalismu, o což se statečně pokusilo Rushdieho nakladatelství Penguin, a upozorňovat na totalitarismus islámu, se stali nepohodlnou cháskou, která přece musí vidět následky svého jednání.
Vystrašená společnost se obrátila proti nim coby prvotním pachatelům islámského terorismu. To zahnalo většinu západních liberálů do „postrushdieovské“ autocenzury stojící na těchto pravidlech:
- Žádná kritika islámu, Mohameda a Koránu.
- Pokračování svobody kritizovat všechna ostatní náboženství, neboť se tím neriskuje trest smrti jako u islámu.
- Nepřiznání vlastního pokrytectví a dvojího standardu nadržujícího extrémistům.
- Odmítnutí podpory liberálním muslimům a muslimským ženám.
- Přijetí světonázoru, že totalitní praktiky islámských režimů a hnutí zavinil Západ svými provokacemi.
- Tvrzení, že islámský terorismus nemá nic společného s islámem.
Rady obráncům svobody
Tato pravidla postupně přijal celý západní politický, kulturní a akademický establishment. A jak se sebemenší zmínky o islámu – i dobře míněné – stávaly „provokací“, autocenzura se začala vztahovat nejen na kritiku islámu, ale i na slovo islám. Například americké nakladatelství, jež Cohen uvádí jako typický příklad, se nechalo odradit posudkem pochybující profesorky od zveřejnění sentimentálního, s Mohamedem sympatizujícího a potenciálně bestellerového slaďáku o jeho lásce k mladičké dívence, kterou strýčkovsky laskavý prorok defloroval poté, co dosáhla puberty a menstruace a sama ho o to požádala.
Na závěr výčtu nejznámějších případů západní cenzury autocenzurou Nick Cohen obráncům svobody projevu nabízí tyto rady:
- Nepodporujte respekt k idejím, které potlačují jiné.
- Respektujte právo jednotlivců na soukromí a nepovyšujte věci soukromé na veřejnou politiku.
- Náboženství si zaslouží toleranci, která rodí svobodu, nikoli však úctu, jež rodí útlak.
- Když máte strach, mějte alespoň odvahu to přiznat.
- Appeasement bestii nekrotí, nýbrž krmí.
- Prosazujte zavedení zákona podobného Prvnímu dodatku Ústavy USA, podle nějž se nesmí zavést žádný zákon, který by jakékoli náboženství nerespektoval, zakazoval jeho svobodné praktikování, omezoval svobodu projevu nebo právo svobodného sdružování.
- Trvejte na ochraně „whistleblowerů“ zveřejňujících závady v jakékoli instituci.
- Tomu, kdo má dostatek finančních prostředků na ochranu svého soukromí, nedávejte k dispozici dodatečnou ochranu zákonem omezujícím svobodu informací.
- Svobodné společnosti jsou vzácné, proto je střežte, posilujte svobody, které poskytují, a nepřispívejte k jejich omezování.
- Mějte se na pozoru před každým, kdo tvrdí, že „nic takového jako absolutní svoboda projevu neexistuje“, protože dříve, či později bude chtít nějakou omezit.
- Nepolevujte v prosazování svobody v mainstreamových médiích.
- Nespoléhejte na internet, že vás osvobodí, osvobodit vás může jen politika.
You Can’t Read This Book: Censorship in an Age of Freedom
(Tuto knihu nesmíte číst. Cenzura ve věku svobody)
AUTOR: Nick Cohen
VYDAL: Fourth Estate 2012
ROZSAH: 330 stran