Lidovky.cz

V černé kůži oběti

USA

  12:06

Oscarový snímek Dvanáct let v řetězech má rozhodně co říci i k univerzálnímu pojmu oběti v jeho nesčetných podobách, píše Jan Brabec.

Chiwetel Ejiofor (vlevo) v hlavní roli Solomona Northupa. foto: © BontonfilmČeská pozice

Neohromuje žádným velkým novátorstvím, ani zásadně nepřepisuje dějiny, navzdory tomu svým způsobem popisuje danou látku jinak. Oscarový snímek Dvanáct let v řetězech režiséra Steva McQueena vyprávějící jeden z temných příběhů éry otroctví Ameriky 19. století má totiž hodně syrovou, místy až brutální podobu: ve filmu se nepokrytě lynčuje, ponižuje, uráží, bičují se a sexuálně zneužívají ženy či se v drastických scénách odtrhávají děti od matek. Jeho protagonisté zažívají něco, co se dá asi jen těžko představit a co nikdo z nás zřejmě nikdy nezažil, a snad ani nezažije.

Příběh černošského hudebníka, který se shodou okolností stane na jistý čas otrokem, film popisuje vesměs civilně bez jakékoli interpretační „umělecké“ hravosti, čímž se blíží spíše hranému dokumentu. A byť se mu vyčítá jistá sadomasochistická potěcha a jednostrannost, má rozhodně co říct nejen k tématu otroctví, ale v přeneseném smyslu slova i k univerzálnímu pojmu oběti v jeho nesčetných podobách.

Nejen v Americe

Fenomén otroctví nebyl jen izolovaným excesem primitivních osadníků na americké půdě – je to institut starý takřka jako lidstvo samo a během času se na něm podílely snad všechny světové národy všemožných kultur a náboženství. V jistých afrických státech či koutech Asie navíc přetrvává dodnes a jako „terminus technicus“ má svoji živou podobu i v současnosti – třeba v souvislosti se zneužíváním lidí v rámci nucené manuální práce či s obchodem s takzvaným bílým masem a podobně (organizace sledující dodržování lidských práv ve světě dokonce odhadují, že je jím postiženo až 30 milionů lidí).

V jistých afrických státech či koutech Asie navíc otrokářství přetrvává dodnes a jako „terminus technicus“ má svoji živou podobu i v současnostiNa historii otroctví je však pravděpodobně nejpozoruhodnější okamžik jeho zániku jako legální a zákony povolené masové manipulace lidmi vtěsnanými do kategorie běžně obchodovatelné komodity. To kulturní a společenské drama se odehrálo ve druhé polovině 19. století ve USA, v kontextu pomalu se rodící občanské demokratické společnosti.

Do té doby totiž institut otroků po celá desetiletí využíval kdekdo a patřil neodmyslitelně k životu tehdejší doby. Otroky vlastnili nejen úctyhodní muži, jako byl první prezident USA George Washington, ale jejich práce využíval také rychle kvetoucí a nesmírně výnosný byznys – především obří bavlníkové plantáže amerického jihu.

Jenže ledy se pomalu začaly lámat a postupně se ozývaly hlasy, které nad lukrativní byznys vyzvedávaly humanitu, lidskou svobodu a rovnocennost jako nedílnou součást lidské bytosti a jejího života. Tedy i těch „méněcenných“ lidí z jiných končin a jiné kultury, nota bene jiné barvy kůže. A jak známo, tento spor se vyhrotil až do té míry, že vznikla společenská hranice mezi avantgardním Severem a otrokářsky tradicionalistickým Jihem.

Stále aktuální téma

A právě na tuto dobu, která v podobě občanské války vedla k překotné a posléze krvavé proměně společenských poměrů „Nového světa“, film Dvanáct let v řetězech odkazuje. Respektive na tehdejší drama postihující miliony lidí, na které dnes v luxusním odstupu nahlížíme už jenom jako na dávno odžitou minulost. A to i přesto, že se fenoménu otroctví a jeho obětí pečlivě věnovala nesčetná umělecká díla, počínaje přelomovou knihou Chaloupka strýčka Toma spisovatelky Harriet Beecher Stoweové z roku 1851, a svoje neodmyslitelné místo má samozřejmě i v dějinách kinematografie.

Prastarý příběh „odlišné barvy pleti“ se dá nahlédnout v mnohem širších souvislostechZ poslední doby si stačí připomenout pozoruhodný film Amistad (1997) plný zajímavých disputací od Steva Spielberga či modernistický spektákl Nespoutaný Django (2012) od Quentina Tarantina.

Za zmínku stojí i pozoruhodná díla druhé poloviny 20. století popisující konsekvence provázející či navazující na institut otroctví v podobě komplikovaného života Afroameričanů jako potomků někdejších otroků v rámci moderního amerického světa, potýkajícího se s rasismem a segregací; namátkou filmy V žáru noci (1967), Útěk v řetězech (1958) či Hádej, kdo přijde na večeři (1967).

Prastarý příběh „odlišné barvy pleti“ je zkrátka pořád aktuálním a univerzálním tématem, a to nejen v kontextu americké moderní historie, ale dá se nahlédnout v mnohem širších souvislostech.

Co se děje s otrokem

Dvanáct let v řetězech je zfilmovaným skutečným příběhem Solomona Northupa, jak ho sám vylíčil ve své knize, která vyšla takřka vzápětí po jeho zázračném osvobození ve druhé polovině 19. století. Své vyprávění začíná rokem 1841, dvacet čtyři let před oficiálním zrušením otroctví v Americe.

Solomon Northup žije coby svobodný občan se svojí rodinou nedaleko New Yorku a jako vynikající houslista se těší společenskému uznání a je svým způsobem existenčně dobře situován. Jenže dostane nabídku sice opustit bezpečí „severského“ New Yorku, ale zato si vydělat v rámci uměleckého představení výjimečně slušné peníze. Jenže jde o pouhou vějičku, jak mladého a statného černocha vylákat z domova, opít ho, a pak coby bezmocného výhodně prodat otrokářům.

Solomon se tím z hodiny na hodinu ocitá v řetězech, čímž začíná jeho dramatická životní pouť. Jako člověk ve vteřině zbavený veškerých práv zažije snad veškeré peripetie spojené s otroctvím. Nejen bičování či náročnou dřinu ve vedrech amerického jihu, ale také nesčetné podoby osobního terorizování a neustálého ponižování a šikany.

I když je film Steva McQueena vlastně příběhem jednoho člověka, pokouší se celému dramatu vtisknout obecně uchopitelný rozměrMusí vystupovat pod jinou identitou, nesmí se nikomu ani zmínit, že umí číst a psát; jako podřadná bytost by takovou opovážlivostí riskoval život. A to vše bez jakéhokoli dopředu představitelného úniku – mělo se to dít do konce jeho života. Navzdory tomu se mu jako zázrakem podaří po dvanácti letech ze spárů otroctví uniknout.

I když je film Steva McQueena vlastně příběhem jednoho člověka, pokouší se celému dramatu vtisknout obecně uchopitelný rozměr, a v kontextu „oscarového divadla“ dokonce něco jako všem srozumitelnou „globální“ zprávu. A byť to není žádný rozmáchle nadsazený velkofilm, svými střídmými postupy může spíše připomínat intimní líčení obětí otroctví, jak ho známe ze strhujících knih, jako je Milovaná či Milosrdenství spisovatelky Toni Morrisonové.

Ta totiž snad jako vůbec první přišla s  niternějším pohledem do duše černého otroka a celkem výmluvně se jí podařilo vylíčit, co asi znamenalo žít pod psychickým a fyzickým terorem bílých otrokářů a jejich dozorců. Právě tím, že drama popsala prostřednictvím vnitřních prožitků svých hrdinů, máme k dispozici děsivou reflexi toho, že se pojem otroctví týkal konkrétních bytostí a měl jednotlivou lidskou tvář. A nutno říci, že Toni Morrisonová otroctví a život v něm vylíčila značně krutě. Podobně jako nyní film Dvanáct let v řetězech.

Bez pardonu

Je ale třeba dodat, že i když byl snímek ověnčen světově nejproslulejší filmovou cenou, jež zohledňuje řadu společenských, uměleckých a komerčních poloh a zájmů, a může se proto v jistém smyslu nazývat mainstreamem, danou látku předkládá bez jakýchkoli dopředu společensky svazujících konvencí.

Na plátně totiž defiluje příběh, který si žádné servítky nebere a svojí přímočarostí chvílemi až vyráží dech. A vlastně má i po natolik dlouhé době sílu postavit diváka namísto nezúčastněného pozorovatele nezávazné zábavy spíše do role svědka a vyvolat v něm škálu reakcí – od štítivého hnusu či nesnesitelné bezmoci přes vztek a vzdor až po údiv, že k něčemu takovému může mezi lidskými bytostmi vůbec dojít (českého diváka může dokonce místy napadnout i paralela s pracovními tábory, politickými vězni a řáděním estébáků za komunistického režimu). A o divákovu okamžitou reflexi také tvůrcům filmu dozajista šlo.

Na plátně defiluje příběh, který si žádné servítky nebere a svojí přímočarostí chvílemi až vyráží dechTedy, že otroctví, potažmo rasismus není dávno překonanou dějepisnou kolonkou ve strohém výčtu historických milníků či látkou pro dobrodružné vyprávění, natož věcí hodnou zapomnění, ale svým způsobem živá, osobní a drsná zkušenost doslova milionů lidí, se kterou se současná společnost, a nejen ta americká, s jistou nadsázkou vyrovnává dodnes.

Dvanáct let v řetězech přitom není žádnou zasvěcenou odbornou debatou ani moralistním vykřičníkem. Nejde o žádnou velkoryse pojatou fresku života tehdejší americké společnosti v kontextu ekonomických vztahů plantážníků, respektive otrokářů, a jejich otroků či konfliktu mezi odpůrci otroctví a jeho jižanskými zastánci. Jde spíše o komorně pojatý příběh či formu deníku toho, co se den ode dne, hodinu od hodiny na inkriminovaných plantážích asi odehrávalo.

V této souvislosti se také vůbec nezabývá vysvětlováním tehdejších společenských poměrů či omluvnou shovívavostí vůči nim. Pouze v jistém časovém výseku vykresluje podobu soužití mezi bílými hegemony amerického kontinentu a v otrokářských lodích dovezenými otroky. Nezapomíná však ani na jemné odchylky v míře empatie „lepších“ a „horších“ otrokářů, a nakonec si ani nijak výrazně nelibuje v násilí. K životu otroka jednoduše patřilo. Bohužel.

Slunce tak pálí, ó pane můj

Divák je prostřednictvím scén, jež berou dech, navíc konfrontován s dnes už obtížně uvěřitelným faktem, že existovala doba, kdy narodit se s jinou barvou kůže nějakou zvláštní náhodou znamenalo už v okamžiku zrodu jen utrpení a zmar. Být vyloučen mimo normální, běžnou společnost a stát se jen jakýmsi zvláštním objektem – něco mezi věcí a přírodní hříčkou hodnou všemožného ponižování a zneužívání.

Z odstupu druhého tisíciletí tím prostřednictvím filmového plátna a vyslovovaných názorů protagonistů filmu můžeme sledovat, co vzešlo ze vsugerované vize o významu bílé rasy, jež byla všemu jinému nadřazena, v kombinaci s pokroucenou interpretací zásadního textu křesťanského světa – Bible. A že tehdejší doba tuto vizi dotáhla natolik daleko, že to pro jinověrce z jiných kultur či prostředí znamenalo totální odmítnutí všeho, co k člověku či k jeho životu neodmyslitelně patří.

Tedy nejen prožívání osobního života v jeho intimní poloze, ale i v tom nejzákladnějším a nejdůležitějším: že totiž každá bytost bez výjimky prožívá něco jako „já“, a to nejen bolest.

Už to není jen nějaké utrpení „možná“ či „jako“, ale prostřednictvím dlouhých záběrů můžeme být u toho...Ve filmu Dvanáct let v řetězech nejde jen o konstatování, ale všemi prostředky vyprovokovaný atak. Nejen působivou hudbou, strhujícími sborovými zpěvy modliteb při úmorné práci, dlouhými pasážemi ticha, ale také detailními záběry do očí či obličeje člověka, jehož jedinou „řečí“ je stékající pot po tvářích. Silný je i v momentech, kdy se lidé mění v terorizovanou hříčku v rukou svého „majitele“ třeba vynucovaným veselím jejich opilého pána, přičemž dobře vědí, že jediné jejich odmítnutí by znamenalo smrt či bolestivé potrestání bičem; tedy že žádného úniku není.

Už to není jen nějaké utrpení „možná“ či „jako“, ale prostřednictvím dlouhých záběrů třeba na chroptícího člověka v oprátce či když v jistých scénách sviští bič a trhá z člověka cáry kůže, můžeme být u toho. A právě tato snaha vytvořit co nejtěsnější vztah mezi dějem a divákovým spoluprožíváním je to, co je na Dvanácti letech v řetězech asi nejcennější. Tedy pokud se tvrdí, že současný úplně běžný filmový divák potřebuje ke své zábavě čím dál větší porci násilí či ohromujících dramatických scén, snímek mu je sice poskytne, ale v konkrétním a „smysluplném“ kontextu – dá-li se tedy něco takového vůbec říct. Tady nejde o žádnou potěchu, ale o vodítko k samotné oběti.

12 let v řetězech (12 Years a Slave)

REŽIE: Steve McQueen
SCÉNÁŘ: John Ridley, Solomon Northup
PREMIÉRA: 30. srpna 2013 (v ČR 23. ledna 2014)
DISTRIBUCE V ČR: Bontonfilm

STOPÁŽ: 134 minut

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.