Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

USA přestaly být vzorem demokracie pro svobodný svět

  11:55
Politický systém USA byl považovaný za imunní vůči nedemokratickému vývoji, ale po zvolení Donalda Trumpa prezidentem se někteří analytici ptají, zda nesměřují k autokratickému vládci. Ten je však jen symptomem doby a do dějin vejde jako prezident, jenž porušováním pravidel poškodil americkou demokracii vnitropoliticky i v zahraničí.

Steven Levitsky, Daniel Ziblatt, Jak umírá demokracie. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Ve 20. století demokracii nejvíc ohrožoval vojenský puč, ukončil ji například v Argentině, Brazílii, Ghaně, Řecku, Nigérii, Pákistánu, Thajsku, Peru, Turecku nebo v Uruguayi. Ohrožuje ji však nejen armáda, ale i legálně zvolení politici, kteří se po nástupu do postu snaží demokracii a její pravidla upravit ve svůj prospěch – Alberto Fujimori v Peru, Hugo Chávez ve Venezuele, Vladimir Putin v Rusku nebo Recep Tayyip Erdogan v Turecku.

Od konce studené války se situace změnila a demokracie umírají nenápadně u volebních uren, fašistická, komunistická nebo vojenská diktatura je však minulostí. Po vítězství ve volbách politici s pomocí právního státu napadají a potlačují demokratické instituce, přičemž změny lze obtížně poznat.

Média fungují, ale mění se struktura jejich vlastníků, vycházejí kritické články, ale jejich autoři se potýkají s daňovými nebo právními problémy, opozice je v Parlamentu, ale poté, co vláda obsadí soudy vlastními lidmi a exekutiva sleduje vládní linii, může prakticky vše beztrestně měnit.

Omyl elit

Diktátoři ze staré školy pronásledovali protivníky, dnes to činí finanční úřady a administrativní opatření. K upevnění moci se používají skutečné nebo vymyšlené krize, protože společnost se ochotněji vzdává svobod a toleruje nedemokratická opatření, cítí-li se ohrožená. Kombinace krize a vládce s autokratickými sklony je demokracii ohrožuje, a proto se autoritativní vládci snaží krize vyvolávat.

Řada politických outsiderů, jako byl Adolf Hitler, Benito Mussolini nebo Hugo Chávez, se dostala k moci legálně volbami nebo díky politikům. Pokaždé si elity namlouvaly, že podíl na moci oslabí jejich radikalitu a zařadí se do politického hlavního proudu. A vždy se mýlily.

Politický systém USA byl považovaný za imunní vůči nedemokratickému vývoji, ale po zvolení Donalda Trumpa prezidentem se řada analytiků ptá, zda nesměřují k autokratickému vládci. Daniel Ziblatt a Steven Levitsky, profesoři politických věd na Harvardově univerzitě, se věnují demokracii a autokracii v Jižní Americe a v Evropě a díky studiu kolapsu demokratických režimů se mohou podívat se na současné USA nejen z jejich, ale i v širšího hlediska.

Ziblatt a Levitsky ve své knize Jak umírá demokracie ukazují, že autokratičtí vládci postupují na celém světě stejně při proměně demokracie v autoritativní režimy. Řada politických outsiderů, jako byl Adolf Hitler, Benito Mussolini nebo Hugo Chávez, se dostala k moci legálně volbami nebo díky politikům. Pokaždé si elity namlouvaly, že podíl na moci oslabí jejich radikalitu a zařadí se do politického hlavního proudu. A vždy se mýlily.

Snaha demagogů dostat se k moci ohrožuje demokracie, ale některé v tomto střetu obstojí. Třeba v Belgii, Kostarice, Velké Británii nebo ve Finsku jim politický systém zabránil dostat se k moci, což se vysvětluje demokratickou vyspělostí obyvatel. Podle Ziblatta a Levitského je však toto vysvětlení chybné. Navíc lze obtížně poznat, kdo bude mít autoritářské sklony. Maďarský premiér Viktor Orbán byl v prvním období v postu v letech 1998 až 2002 demokrat, a proto jeho změna po návratu k moci v roce 2010 překvapila.

Nesnadná kontrola

Podstatné je, aby politické elity viděly náznaky nástupu demagogů k moci a provedly opatření, jež jim v něm zabrání. Politické elity, a především strany hlídají demokracii, a proto musejí jednat v její prospěch a nedávat přednost vlastním zájmům. Ziblatt a Levitsky uvádějí čtyři kritéria k rozpoznání politiků s autoritativními sklony.

V demokracii, která nezakazuje opozici ani nevylučuje ostatní strany z politické soutěže, není snadné politiky s autoritativními sklony kontrolovat. Podle Ziblatta a Levitského nesmějí demokratické strany umožnit, aby se demagogové dostali na jejich volební listiny, musejí ze svých řad vyloučit extremisty, neměly by vytvářet koalice s nedemokratickými kandidáty a stranami a měly by extremistické kandidáty izolovat a nelegitimizovat je.

Za prvé, útočí na demokratický systém například zpochybňováním výsledků voleb nebo změnou pravidel. Za druhé, odmítají legitimitu politických protivníků, kteří nejsou považováni za soupeře, ale nepřátele, s nimiž se jedná jako se zločinci. Za třetí, tolerují nebo dokonce vybízejí k násilí. A za čtvrté, snaží se omezit práva a svobody politické opozice a médií.

Politika, který splňuje byť jediné kritérium, je třeba se bát. Většinou se prezentuje jako hlas lidu a bojuje proti zkorumpovaným a prolhaným elitám. Zavedené strany označuje za nedemokratické nebo zrádcovské, odmítá jejich legitimitu a voličům tvrdí, že současný systém není demokracií, ale zneužitý a zmanipulovaný mocenskými elitami. A slibuje, že je odstraní a vrátí moc lidu.

V demokracii, která nezakazuje opozici ani nevylučuje ostatní strany z politické soutěže, není snadné politiky s autoritativními sklony kontrolovat. Podle Ziblatta a Levitského nesmějí demokratické strany umožnit, aby se demagogové dostali na jejich volební listiny, musejí ze svých řad vyloučit extremisty, neměly by vytvářet koalice s nedemokratickými kandidáty a stranami a měly by extremistické kandidáty izolovat a nelegitimizovat je.

Dvě pravidla

Demokracie neléčí všechny problémy. V Jižní Americe se mnoho států po nabytí nezávislosti inspirovalo USA a jejich politickým systémem. Například ústava Argentiny z roku 1853 je v podstatě identická s americkou a dvě třetiny jsou přeložené. Navzdory tomu se v Argentině odehrálo několik vojenských pučů a Péronova populistická autokracie. V silné a vůči autokracii odolné demokracii je třeba dodržovat demokratická i nepsaná pravidla, která nejsou v Ústavě, ale jsou obecně akceptovaná.

Levitsky a Ziblatt se domnívají, že v USA jsou důležitá dvě pravidla – respekt k politickému soupeři má přednost před označováním protivníka za zločince a vyhrožováním jeho uvězněním po nástupu k moci a nevyužití všech institucionálních možností, které jsou sice legální, ale odporují dobrým mravům

Levitsky a Ziblatt se domnívají, že v USA jsou důležitá dvě pravidla – respekt k politickému soupeři má přednost před označováním protivníka za zločince a vyhrožováním jeho uvězněním po nástupu k moci a nevyužití všech institucionálních možností, které jsou sice legální, ale odporují dobrým mravům. Obě jsou propojená – s poklesem respektu k soupeři roste sklon využít všech možností k jeho likvidaci.

Pravidlo, že prezident USA je jen na dvě volební období, dlouho nebylo součástí amerického zákonodárství, ale zvykem. A to podle prvního prezidenta George Washingtona, který je považoval za maximum, přičemž této tradici se podřídili i pozdější ctižádostiví prezidenti.

Oslabení radikalizace

V prvních letech po nabytí nezávislosti americké politické elity demokratická pravidla nectily. Spor o otroctví nejen přispěl ke ztrátě respektu k politickému soupeři, ale i bránil kompromisu a vyústil v ozbrojený konflikt. Po občanské válce bylo obtížné obnovit demokracii. Kvůli kontrole Jihu nevyžadoval Sever dodržování občanských a lidských práv Afroameričanů. Na Jihu jim bylo omezováno volební právo například zkouškou ve čtení – v důsledku diskriminace pro ně demokracie v podstatě neexistovala.

Kompromis na úkor bývalých otroků zmírnil polarizaci společnosti, obnovil demokratická pravidla a stal se základem americké demokracie. Obnova respektu oslabila radikalizaci.

Navzdory tomu, že tato menšina v některých státech tvořila téměř většinu a jejich volební právo zaručovala Ústava, klesla volební účast Afroameričanů z 61 procent v roce 1880 na dvě procenta v roce 1912. Kompromis na úkor bývalých otroků zmírnil polarizaci společnosti, obnovil demokratická pravidla a stal se základem americké demokracie. Obnova respektu oslabila radikalizaci. Prezident často používal své pravomoci rozvážně a kontrolní instituce ho navzdory možnosti legálně zasáhnout nechávaly vládnout.

Situace se změnila ve 20. století, přičemž přelomový byl rok 1968, kdy ve Vietnamu padlo více než 16 tisíc Američanů a konflikt se prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi vymkl z rukou. V dubnu byl zavražděn Martin Luther King a v červnu Robert Kennedy. V srpnu se v průběhu konventu Demokratické strany v Chicagu demonstranti střetli s policií a její tvrdý zásah ukázala televize.

Otevření voličům

Události v Chicagu vyvolaly politické reformy a McGovernovu-Fraserovu komisi, která měla změnit nominaci na prezidenta. Navrhla závazné předvolby, které Demokratická a Republikánská strana v roce 1972 schválily. Otevření voličům je posílilo a oslabilo stranický establishment, který ztratil kontrolu nad výběrem kandidátů. Od té doby mohl i kandidát bez podpory establishmentu obejít stranický aparát a zvítězit.

Otevření voličům je posílilo a oslabilo stranický establishment, který ztratil kontrolu nad výběrem kandidátů. Od té doby mohl i kandidát bez podpory establishmentu obejít stranický aparát a zvítězit.

Demokraté zavedli v osmdesátých letech superdelegáty, kteří tvoří 15 až 20 procent delegátů a pojišťují proti nepohodlným kandidátům. Bernie Sanders je nejnovější obětí tohoto systému, když superdelegáti podpořili Hillary Clintonovou. Získat většinu delegátů totiž znamená pro kandidáta zvítězit v předvolbách po celých USA, což vyžaduje finance, podporu médií, obětavé dobrovolníky a spojence mezi kongresmany.

Spisovatel Arthur Hailey označil v roce 1976 tento výběr za neviditelné předvolby a v příštích 25 letech bylo možné obejít stranický establishment jen teoreticky. Prostor se však otevřel a stále častěji se objevovali kandidáti-outsideři, kteří pokud byli známí a disponovali finančními prostředky, jejich šance obejít neviditelné předvolby se výrazně zvýšila.

Nedostatek odvahy

Situace se změnila ve prospěch outsiderů na začátku 21. století poté, co se rozvinula alternativní média a sociální sítě, které zviditelnily málo známé kandidáty i mobilizovaly jejich stoupence. Neviditelné předvolby přestaly být filtrem. Tradiční média ztratila význam a změna struktury informačních monopolů nahrála Donaldu Trumpovi. Jeho twítty byly komentované a každý útok na soupeře nebo Hillary Clintonovou byl jeho propagací zadarmo.

V Republikánské straně byli lidé, kteří Trumpovu kandidaturu na prezidenta nepodporovali – od exprezidenta George W. Bushe po dnes už zesnulého senátora John McCaina –, ale všichni se podřídili stranické linii a žádný neměl odvahu veřejně podpořit Clintonovou

Republikánské vedení zjistilo, že nemůže ovlivnit, koho strana vybere za kandidáta na prezidenta. Podle Ziblatta a Levitského Trump splňoval všechna čtyři kritéria, aby ho Republikánská strana jako kandidát na prezidenta odmítla.

Několikrát zpochybnil legitimitu voleb, tvrdil, že jsou zmanipulované, a prohlásil, že jejich výsledek může neuznat. Označil Baracka Obamu za muslima, který se nenarodil v USA, a Clintonovou za zločince. Nedistancoval se od násilí a nepřímo k němu vyzýval, když nabízel zaplacení soudních nákladů. Opakovaně označil média za nepřátele amerického lidu a vyhrožoval, že bude-li zvolen, půjde Clintonová do vězení.

V Republikánské straně byli lidé, kteří Trumpovu kandidaturu na prezidenta nepodporovali – od exprezidenta George W. Bushe po dnes už zesnulého senátora John McCaina –, ale všichni se podřídili stranické linii a žádný neměl odvahu veřejně podpořit Clintonovou.

Konec kompromisu

V průběhu 20. století moc prezidentského úřadu ještě narostla. Vojenské konflikty a ekonomické krize způsobily, že americký prezident získával stále více právních, administrativních, rozpočtových, zpravodajských a vojenských pravomocí. Historik Arthur M. Schlesinger popsal tento vývoj jako imperiální prezidentství a moc svádí ji použít.

Chybou americké demokracie od konce občanské války do pádu komunismu bylo, že se zrodila na základě kompromisu ohledně diskriminace Afroameričanů. Boj za rovnoprávnost a lidská práva i pro afroamerickou menšinu tento kompromis ukončil a na jedné straně představuje demokratizaci USA, ale na druhé jednu z příčin současné polarizace americké společnosti.

Do konce 20. století američtí prezidenti používali moc rozvážně a výkyvy, jako byla aféra Watergate a následné odstoupení Richarda Nixona, americká demokracie zvládla. Politici Demokratické i Republikánské strany a celá společnost reagovali okamžitě na porušování demokratických pravidel. A jejich dodržování zajistilo, že se nezopakovala třicátá léta v Evropě či šedesátá a sedmdesátá v Jižní Americe, kdy v nich demokracie skončila.

Chybou americké demokracie od konce občanské války do pádu komunismu bylo, že se zrodila na základě kompromisu ohledně diskriminace Afroameričanů. Jejich vyloučení z politiky bylo cenou za odstranění polarizace obou politických skupin a umožnilo jejich spolupráci. Boj za rovnoprávnost a lidská práva i pro afroamerickou menšinu tento kompromis ukončil a na jedné straně představuje demokratizaci USA, ale na druhé jednu z příčin současné polarizace americké společnosti.

Newt Gingrich

Pravidla začala být porušovaná již deset let před zvolením Donalda Trumpa a důležitou roli hrála nespokojenost republikánského politika Newta Gingriche s předvolební kampaní své strany. Pro Gingriche byla válkou o moc a v ní byl ochotný opustit dosavadní podle něho měkká pravidla. Označoval například Kongres za zkorumpovaný a prohnilý či demokratům upíral patriotismus a podezříval je, že chtějí USA zničit.

Pravidla začala být porušovaná již deset let před zvolením Donalda Trumpa a důležitou roli hrála nespokojenost republikánského politika Newta Gingriche s předvolební kampaní své strany

V republikánském slovníku se objevily výrazy zrádce, podvodník nebo ničení rodinných hodnot. Později, po vzniku hnutí Tea Party, se obvinění demokratů vyostřila. Například Obama byl nepřítelem demokracie a marxistickým muslimem nebo se říkalo, že se nenarodil v USA, a lže, když tvrdí, že je Američan. V důsledku útoků Obama v roce 2011 zveřejnil svůj rodný list, o němž však Trump prohlásil, že je zfalšovaný.

Novinkou bylo, že tyto nechutné přestřelky nevedli jen politické elity, ale i voliči. Odpovědí demokratů bylo porušování pravidel a blokování republikánských návrhů, nominací a zákonů. Sám Obama porušoval pravidla používáním pravomoci vládnout dekrety. Tím neporušil Ústavu, ale dosavadní zvyklosti.

Trump není výjimka

Být dnes demokratem nebo republikánem se netýká hodnot, ale identity. Většinu 20. století byly obě strany obrovskými stany, do nichž se vešlo široké spektrum voličů. K demokratům se nehlásili jen liberálové, odbory, katoličtí přistěhovalci a Afroameričané, ale i konzervativní bílí voliči z Jihu. Republikány volili jak liberálové, tak konzervativci ze středozápadu a západu USA. Křesťané byli v obou stranách a nešlo označovat protivníka za bezbožného.

Heterogenita obou stran snižovala polarizaci. První posun nastal v šedesátých letech na vrcholu boje za občanská práva. Demokratická strana je prosazovala, Republikánská chtěla udržet daný stav. Jih se stal republikánským a Sever demokratickým. Konzervativní demokraté a liberální republikáni zmizeli a začala polarizace. Demokraté zastupovali etnické, sexuální a kulturní menšiny, zatímco republikáni bělochy.

Podle Levitského a Ziblatta se všichni, kdo si myslí, že Donald Trump je výjimkou, a po jeho odchodu se vše vrátí, mýlí. U Trumpova nástupce totiž nebude rozhodovat příslušnost k demokratům nebo republikánům, ale dokáže-li stejně jako Trump využít společenské polarizace ke svému zvolení.

Ještě v padesátých letech 20. století tvořili bílí křesťané 80 procent voličů, kteří hlasovali pro obě strany. Dnes tvoří jen 40 procent a volí především republikány. V současnosti se obě strany neliší prosazováním hodnot, ale etnickou příslušností a náboženstvím, což má mnohem větší polarizační potenciál než například investice do infrastruktury nebo školství.

Polarizace je v tomto kontextu daná, a pokud část společnosti za Američana považuje jen anglicky mluvícího křesťanského bělocha, který se narodil v USA, pak jsou v úpadku. Podle Levitského a Ziblatta se všichni, kdo si myslí, že Donald Trump je výjimkou, a po jeho odchodu se vše vrátí, mýlí. U Trumpova nástupce totiž nebude rozhodovat příslušnost k demokratům nebo republikánům, ale dokáže-li stejně jako Trump využít společenské polarizace ke svému zvolení.

Trump je jen symptomem doby a do dějin vejde jako prezident, který porušováním pravidel poškodil americkou demokracii vnitropoliticky i v zahraničí. Pokud totiž americký prezident označuje média za prolhané nepřátele lidu a vyhrožuje svým protivníkům vězením, pak USA přestaly být vzorem pro svobodný svět.

Jak umírá demokracie

How Democracies Die, Crown 2018

AUTOŘI: Steven Levitsky, Daniel Ziblatt

VYDAL: Prostor 2018

ROZSAH: 336 stran

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!