Univerzální lidství může vzkvétat jen z národní bytnosti

Vznik nové Evropy na začátku 20. století je spjatý s velkou válečnou konflagrací, kdy se tvrdě střetly staré imperialistické teokracie a daly vzejít novým státům, mezi nimiž bylo i Československo. Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) neváhá a účastní se vzniku a organizace nové poválečné Evropy, přičemž si dělá na cestách Evropou, Ruskem a USA poznámky, z nichž v roce 1917 v Petrohradě vzniká první verze díla Nová Evropa. Stanovisko slovanské.

Civilizace se zachvěla, vypukla velká válka a Masaryk ihned zahlédl – v Rusku, mezi „pouličními boji“ – možnost obnovit stát pro české země spolu se Slovenskem. V knize, která česky poprvé vyšla v roce 1920, promýšlí Masaryk také náš národní program.

Původci první světové války

Nová jednota světa – záruka progresivního demokratického vývoje, jak předvídavě prezentuje Masaryk – nastane pádem carismu a teokratického katolicismu, který představovali Habsburkové. Ti si s pruskými a německými Hohenzollerny „rozdělují politickou práci“, ale cíl mají stejný – germanizaci východních zemí.

Tomu napomáhal podle Masaryka pangermanismus – zejména pruský konzervativec Paul de Lagarde (1827–1891), německý historik Heinrich von Treitschke (1834–1896) a politicky císař Vilém II. (1859–1941) – snahou o spojení všech německých zemí na základě ideje „německého imperialismu římského císařství“.

Německo potřebovalo suroviny, půdu, levnou pracovní sílu, a proto v první světové válce hrál zásadní roli německý imperialismus, ekonomicky nenasytný materialismus a „nápor na východ“. Berlín spolu s Vídní jsou původci vypuknutí války v roce 1914.

Masaryk odmítá ztotožňovat imperialismus s kapitalismem, jak mají sklon marxisté, kteří nivelizují lidské bytí přemrštěným důrazem na ekonomismus a materialismus, čímž zanedbávají princip humanity a přesah k transcendenci. Masaryk tomu říká život sub specie aeternitatis – pod dojmem věčného či božského bytí.

Tento rozměr života, zohledňující lidské duchovní srdce a hloubku ryzího citu, je třeba v člověku udržovat a kultivovat, aby nenastal pád do pouhého cynického materialismu a subjektivistického titanismu, jež ohrožují demokratický vývoj společnosti a vedou k válce. Jaká síla povede ke svobodnému a autonomnímu vývoji národů?

Nový svět

Masaryk usuzuje, že pruskému militarismu se mohou postavit jedině Spojenci – Francie, Velká Británie, Rusko a později také Itálie. Národnosti Rakouska-Uherska mají být osvobozeny a „tyranství Turků“ musí padnout, neboť „je cizí západní civilizaci“. Pro nový rozvrh světa se objevují zásady americké demokracie. Podle Masaryka formuluje podmínky míru, přičemž vychází z myšlenek Lincolnových a z Deklarace nezávislosti, americký prezident Woodrow Wilson (1856–1924).

Masaryk zdůrazňuje autonomní vývoj svobodných národů a států, jejich územní integritu a nezávislost. Spojenci představují vůli lidu, parlamentarismus, demokracii a republikánství, Centrální mocnosti v čele s Pruskem-Německem a Rakouskem-Uherskem pak teokratický monarchismus, militarismus, klerikalismus, protinárodní pangermánské tendence a absolutismus.

Proti v jádru mechanickému materialismu a militarismu pruského císařství vznikl „nový svět“ na americké pevnině, proti dynastické autokracii pak možnost organizovat celý svět na humanitních principech, na myšlenkách svobody, rovnosti a nezávislosti.

Humanitní ideál a práva člověka vzcházejí z osvícenství a francouzská revoluce, přičemž Masaryk ve svých úvahách o původním vzniku nové doby v renesanci a reformaci vyzvedává Johannese Gottfrieda Herdera (1744–1803), německého filozofa a protestantského kazatele, kterého považuje za „velekněze čistého člověčenství“. Herder vyhlásil národy za přirozené orgány lidstva, oproti státům, které mohou upadat do umělé samohybné mechaničnosti.

Národ a stát

Proto i Masaryk nachází myšlenku moderního vlastenectví a pobyt lidí, který je s to realizovat „opravdový národnostní princip, národní ideu a ideál“, lásku k mateřskému jazyku, kultuře a k „půdě, na níž tito lidé bydlí“. Na takovém národním základě mohou vznikat demokratické státy, jež se vymaňují z monarchistických nedemokratických absolutismů.

Národ je podle Masaryka demokratickou a svobodnou organizací, stát má spíše donucovací charakter. Každý uvědomělý národ usiluje o vlastní stát; národnost je však cennějším principem než stát: „Myslím, že správné je pokládat národ a národnost za cíl společenského úsilí, stát za prostředek...“ Národ je daný od přírody, přičemž jde o ryze kulturní a duchovní záležitost.

Národnost nesnáší jakýkoli absolutismus či totalitární směřování. Pravá humanita a intenzivní lidství mohou vzkvétat jedině z práva národů na sebeurčení – mohou začít hledat své pravé bytí. Národ je přirozeným, dějinně daným orgánem člověčenstva, domnívá se Masaryk společně s Herderem. Rakousko-Uhersko bylo jen pokračováním dynastického absolutismu, „organizovaným násilím menšiny nad většinou“, a proto vzhledem ke své celkové degeneraci muselo ve válečném vzplanutí zaniknout.

Jednotná Evropa

Masaryk se také zamýšlí, zda v Evropě může vzniknout federace národů – v budoucnu může, pokud bude dostatečně svobodná, když „národové budou volní a sami se spojí“. Mohou se spojit z vlastní potřeby, na základě národních zájmů. Příklady volně federovaných států vidí ve Švýcarsku, USA, Německu a Itálii. Malé národy nejenže mohou „federovat“, pokud to pro ně bude účelné, ale mají i stejně jako velké národy právo na existenci a na vlastní politickou a sociální organizaci.

Masaryk vytváří paralelu s malým člověkem – i ten může být jedincem bez ohledu na hmotnost, má svou důstojnost z hlediska lidskosti. Podle Masaryka může v budoucnu vzniknout jednotná Evropa, ale jde o jednotu v různosti, tedy o „opravdovou federaci samostatných států a národů“. A nachází představu budoucí demokratické rekonstrukce Evropy – neustále obnovovaná živoucí demokracie musí být obecným přesvědčením dobrých Evropanů, jinak vzniknou nová nebezpečí válečných střetů.

Pangermáni stále diskutují o svých plánech germanizace národů, a ani ruský carismus nezůstává pozadu, proto Masaryk ze své „analýzy válečné horečky“ nachází vždy znova nutnost prociťovat a promýšlet možnosti pravé lidské humanity a svěžího nedeficitního demokratismu nově založených národních států, které tak mohou vytvářet protiváhu choutkám „absolutistických dynastů“.

Masaryk má i myšlenku nového evropského člověka homo europaeus, který je založen především niterně-duchovně, je to možná jeho identita vedle identity národní, nějaká vnější, v podstatě násilná politická unifikace je marná. Masarykovy myšlenky stále inspirují a jsou i dnes podnětné. Univerzální lidství může vzkvétat jen z uznání jedinečné národní bytnosti.