Trafačka aneb Kronika osmi let streetartu

Kniha Trafology se svými texty Michala Cimaly, Blanky Čermákové, Jana Kalába, Jakuba Nepraša, Otty M. Urbana, Jana H. Vitvara, ale mnohem více obrazově věnuje dnes již legendárnímu vysočanskému objektu, který se stal fenoménem generačním i obecně kulturním, ba sociálním.

Trafačka se byla pojmem spojovaným s komunou či okruhem tvůrců věnujících se graffiti a streetartu. Stavební objekt bývalé trafostanice na meziválečné pražské periférii byl opuštěný, chátral, a proto se stal souhrou náhod v letech 2006 až 2014 multifunkčním centrem nezávislého umění.

Tvoření i způsob života

Výpravná kniha Trafology ve stylové úpravě je symbolickým završením jedné pozoruhodné etapy aktuálních tendencí prolínajících se stále více do teritoria „vysokého“ umění. Jako každé nové hnutí/směřování zákonitě i zdejší streetart prochází cestou od počáteční nevinnosti přes živelnou revoltu až k serioznímu provozu. Stále častěji se již vyskytuje v tradičních galeriích, na aukcích a dokonce i na státních reprezentativních událostech (akce Metropolis na Expo Šanghaj v roce 2010).

Kniha je jakousi vzpomínkovou kronikou osmiletého působení, na jehož počátku stála náhoda setkání i odvaha – Jana Kalába a osvíceného ředitele společnosti Pražské správy nemovitostí Michala Malého. Původní představa o využívání rozsáhlých industriálních prostor coby jednotlivých ateliérů se ale spontánně proměnila v možnosti pro uskutečňování velkorysejších cílů.

Jan Kaláb, Michal Cimala, Blanka Čermáková, Martin Káňa a Jakub Nepraš založili „o. s.“ – opakovaně a úspěšně žádali o granty na nezbytné náklady a začali se časem objevovat i jiní podporovatelé. Také média, pasoucí po všem novém (a pokud možno mladém), přispěla publicitou k nadšenému chodu. Trafačka se stávala stále respektovanějším centrem nejen českého, ale i mezinárodního streeartového dění. Nešlo však pouze o samotné umění – tvoření –, ale i o způsob života – vymezení.

Živelný a organický růst

Grafitti, respektive streetart, se zrodil téměř před 50 lety v New Yorku a jeho evropská podoba – zejména berlínská okolo objektu Tacheles – před více než 30 lety. Byla založená na ilegálních akcích/intervencích, zpočátku především sprejerství a nabývala postupně různé formy i funkce – vandalství, „značkování“ teritoria, společenská angažovanost a mnohdy jen čistý estetismus...

Proto není divu, že se na scéně objevují i kritické hlasy z vlastních či generačních řad. Na rozdíl od silně institucializovaného umění, vyrůstá streetart živelně a organicky sám ze sebe, ale jeho extenzita přináší i otázky. Tento veřejný monolog či zašifrovaný komunitní dialog je různorodý a mnohdy nepřehledný.

V roce 2007 kdosi v New Yorku systematicky ničil – poléval barvou – streetartová díla, například tagy, piesy či muraly, a zanechával na místě svůj manifest označující toto pouliční umění za „ponižující rebelii, kterou sponzoruje buržoazie“. U nás zase roku 2005 šířila skupina Guma guar samolepky s nápisem: „Streetart je formalismus!“

Jeden z vrcholů

Trafačka, jak kniha Trafology chronologicky ukazuje, se uvedla výstavou 5 + KK (Cimala, Káňa, Nepraš, Kaláb, Týc) na jaře 2007 (pět umělců, pět obytných jednotek v ulici Kurta Konráda). Jedním z následných vrcholů umělců-pořadatelů Trafačky se stala akce Names 2008 – u nás první streetart a graffiti festival s prvotřídní mezinárodní účastí.

Také další projekty byly neseny vzájemností, názorovou spřízněností, energií a sdílenou kreativitou. Jen se samotným obsahem si ani odborná veřejnost nevěděla/neví rady. A tak když měl Jan Kaláb/Point v Trafačce vlastní výstavu, psal Jiří Machalický v LN o jeho nové tvorbě – tedy již obrazech: „Mají dokonale promyšlenou stavbu, v níž autor navázal na meziválečný konstruktivismus, na Mondrianovy či van Doesburgovy abstrakce.“

Připomeňme však, že nejen Mondrianovy projevy sledovaly vedle nové, adekvátní formy i přesahující závažné ideje. Tato avantgarda se v teorii i praxi vztahovala až ke kosmologickým a duchovním sférám, zejména k teosofii. A toho se dnes, v převládající postmoderní distanci či ironii, nedostává.

Posun k malbě či objektu

Pokud sledujeme vývoj jednotlivých aktérů z bývalé Trafačky, vidíme mnohdy zákonitý(?) posun k malbě či objektu – k uchopitelnějším i obchodovatelnějším artefaktům. Atmosféra ze společného vysočanského centra pulsujícího v letech 2006 až 2014 umocňovala zde vytvořená a vystavená díla.

Přesazené práce do již tradiční galerie – dnes mateřská Ex Post v centru Prahy – připomínají rozdílný zážitek jako při sledování zvěře na svobodě a jindy v zoologické zahradě. Ale to je, při nutném paušalizování, otázkou dalšího vývoje, možná zvyku a jistě odstupu. Jako pozitivní příklad uveďme nedávnou výstavu Jakuba Matušky/Maskera v DSC gallery či výstavu Epos 257 v PUP UP galerii – Tančícím domě.

Vlna streetartu přináší zpravidla více či méně nápadité retro či neo- především pop či op artu, provokativně i sarkasticky přitakává konzumním pokleskům, manýrám a symbolům (Pasta Oner v Mánesu). Obecně převažuje vizuálně abstraktní hra připomínající volné jazzové variace.

Více než sto akcí

Kniha Trafology je důležitým počinem v oblasti historie umění a streetartu obzvlášť. Na toto téma se u nás objevila první publikace v roce 2006 In Graffiti We Trust (dnes beznadějně vyprodaná), dále objevná Streetart Praha z roku 2007, Names ze zmíněné mezinárodní výstavy v Trafačce v roce 2008 či luxusní Metropolis z roku 2010 a pár dalších skupinových či autorských katalogů.

Významným a cenným je také filmový dokument Saši Dlouhého mapující život Trafačky v letech 2006 až 2011, který uvedla Česká televize. Trafačka, ještě bez smutného konce, je v něm nazývána poněkud nepřiléhavě jako Chrám svobody; spíše tedy pohody a volnosti?

V Trafačce se uskutečnilo na 150 výstav, koncertů a workshopů. Poslední výraznou výstavou v již notně renomované Trafačce v roce 2014 byla PLBPRDLKSM, na které se představilo mnoho umělců všech generací a stylů, například Václav Bláha, Veronika Bromová, Jakub Hošek, Rudolf Němec, Tomáš Skála, Michal Cimala, Jan Kaláb a mnoho dalších.

Hybatelé umělecké scény

Život v tomto centru byl celou dobu hnán s vědomím dočasné existence. Objekt byl od počátku pronajat umělcům s tím, že jeho zánik může přijít každou chvíli, proto se i smlouva prodlužovala pouze na šest měsíců. Faktický konec přišel v lednu 2015 a klíče od „domu“ byly definitivně odevzdány v květnu téhož roku – jejich fotografie zdobí výmluvně titulní stranu knihy Trafology.

A tak byla transformační stanice z roku 1922 s přilehlým domem pro zaměstnance ČKD opuštěna a těžkou technikou srovnána se zemí, aby ustoupila nákupnímu středisku vedle megalomanské Sazka arény. Vysočany se nadále „civilizují“, ale streetart žije dále po svém. Ve světě má již své superstar – Keith Haring, Jean-Michel Basquiatem, Banksy –, galerie i sběratele.

Odborníci i veřejnost začínají brát tento trend na vědomí. U nás k tomu přispěla dočasná a úspěšná graffiti „výzdoba“ stanice metra Anděl – Jan Kaláb, Michal Škapa, Pasta Oner a X-Dog. Dále se uvidí. Je třeba se dívat – a bez zbytečných předsudků. Kniha Trafology je k tomuto počínání dalším významným krokem. V každém případě patří streetart a jeho další výhonky k nejvitálnějším a nejzajímavějším hybatelům současné umělecké scény.