ČESKÁ POZICE vybrala (zcela subjektivně a bez ohledu na pořadí) deset zahraničních, pět domácích a pět slovenských alb uplynulého roku, která by neměla uniknout pozornosti hudebních fajnšmekrů ani laiků.
Zahraniční alba
Arcade Fire: Reflektor (Merge Records)
Jméno kanadské sedmihlavé saně Arcade Fire letos hudebním světem silně rezonovalo. Nejprve se kapela několika chytrými marketingovými tahy postarala o to, aby se uvedení jejího čtvrtého alba Reflektor dostalo adekvátní pozornosti – během pár týdnů se deska vyšplhala na první místo v USA, Velké Británii, Kanadě a několika dalších zemích. Nakonec se strhla obrovská debata, zda se tápající hudební scéně konečně podařilo objevit hvězdu nejvyšší jakosti, která by mohla být hlasem současné mladé generace. Široké tematické rozkročení alba Reflektor, pohybující se od odsouzení homofobů ke kritice „reflexivního“ věku, jak ho popsal dánský filosof Soren Kierkegaard, dodává přiznivcům silný argument pro, avšak těžko věštit z křišťálové koule.
King Krule: 6 Feet Beneath the Moon (XL Recordings)
Na 19letého Archibalda Marshalla, známějšího pod pseudonymem King Krule, upírala britská média pozornost už od roku 2011, kdy vydal eponymní EP. Hipsterské magazíny začaly, jak už to ostatně mívají ve zvyku, glorifikovat jméno mladého umělce, který neměl téměř žádné zkušenosti, a Marshallovi hrozilo, že s vydáním debutového alba přijde i tvrdý náraz. King Krule však statečně vybral zatáčku smrti, a Velká Británie tím má jednoho z nejrozeznatelnějších písničkářů posledních let. Hluboký hlas, který nestojí na místě, minimum nástrojů a křišťálově čistý zvuk dodávají skladbám alba 6 Feet Beneath the Moon na naléhavosti a intezitě, čímž King Krule překračuje hranici nízkého věku.
Jon Hopkins: Immunity (Domino Records)
Čtvrté studiové album 33letého producenta Jona Hopkinse osciluje na pomezí agresivních techno beatů, klidných ambientních ploch a mihotavých zvuků, které jako by problikávaly stopáží alba Immunity, stejně jako se sluneční paprsky na moment proderou zakaboněnou oblohou. Kontrasty jednotlivých částí zvyšují atraktivitu uměleckého díla, a určitě to ví i Hopkins. Jak jinak si vysvětlit, že první část alba tvoří skladby vhodné k extatickému tanci, kdežto tu druhou písně rozjímavé?
Fuck Buttons: Slow Focus (ATP Recordings)
Bristolské experimentální duo Fuck Buttons se přebalem svého třetího alba Slow Focus postaralo o jeden z nejkrásnějších coverů celého roku. Nádhera viktoriánské brože stejně jako v případě ostré a tepající hudby Benjamina Powera a Andrewa Hunga se skrývá v detailech. Podobnou hudbu v tanečních klubech nejspíše neuslyšíte. Ryze instrumentální deska je intimním astrálním výletem, který je určen solitérům. Ze všeho nejvíc se Fuck Buttons blíží tvorbě elektronického krále, jenž od devadesátých let vystupuje pod jménem Aphex Twin.
Danny Brown: Old (Fool’s Gold Records)
Nesuď ani knihu podle obalu, ani člověka podle vzhledu. To samé platí u detroitského rappera Dannyho Browna. Zbytku zámořské scény se v lecčem vymyká, což se netýká jen vyražených předních zubů a vzhledu retardovaného skřítka-záškodníka, ale především jeho výrazného a snadno rozpoznatelného verbálního projevu. Brown se nebojí hýkání, halekání ani dalších citoslovců, nemluvě o tom, že ze sebe občas pálí slova s kadencí splašené bazuky. I díky tomu patří mezi technicky nejdokonalejší špičku současného rapu, což dokazuje i na třetím albu s názvem Old.
The Knife: Shaking the Habitual (Rabid)
Jako by ústředním motivem čtvrtého alba švédské sourozenecké dvojice The Knife bylo: „Vrátíme tanec zpět tam, kam patří – k rituálním počátkům.“ Že je Shaking the Habitual téměř šamanistickým zážitkem, mohli zjistit i návštěvníci letošních Colours of Ostrava. The Knife zde totiž místo koncertu předvedli de facto megalomanskou audiovizuální performance, jejíž součástí byla i rozvička za hecování pološíleného rozehřívače s vizáží Sindibáda na LSD. Ačkoli se to nemusí zdát, album inspirované výrokem francouzského filozofa Michela Foucaulta je protkáno odkazy na queer a feministická hnutí a otázkami spjatými s ujasňováním si sexuální orientace. Shaking the Habitual by se možná obešlo bez opulentní 19minutové skladby Old Dreams Waiting to Be Realized, ale i tak místy až hororové album otřáslo zajetými kolejemi taneční hudby.
Nick Cave and The Bad Seeds: Push the Sky Away (Bad Seeds Ltd.)
Tato australská formace v čele s nonšalantním bonvivánem Nickem Cavem by byla legendou, i kdyby nevydala své 15. album Push the Sky Away. To však letos v únoru vyšlo a ukázalo (opět) na dvě věci: The Bad Seeds jsou ve vrcholné muzikantské formě a Cave stárne s elegancí archivního vína. Skladby Higgs Boson Blues a titulní Push the Sky Away patří k tomu nejsugestivnějšímu, co nosáč s havraním vlasem v posledních letech napsal. Všichni staromilci jásejte, poctivá hudba pořád žije a těší se dobrému zdraví!
Nils Frahm: Spaces (Erased Tapes)
Jednatřicetiletý berlínský skladatel Nils Frahm, následovatel minimalistického odkazu Stevea Reicha a Philipa Glasse, nahrál jednu z nejniternějších desek uplynulého roku. Nejde jen o obsah, který tvoří Frahmovy improvizace z posledních let, ale zejména o formu. Nepozorný posluchač by – nebýt potlesku v závěru druhé skladby Says – snad ani nepoznal, že jde o záznam živého vystoupení. Kdo se ale desce Space otevře, uslyší něco, co lze nazvat snad jen pomocí oxymoronu „ohňostroj jemnosti“ – sem tam smích, zakašlání, vrzání židlí i nádechy. Jak hluboko je Nils Frahm ponořen do zvuků piána a modifikovaných syntetizátorů, se budete moci přesvědčit i 31. ledna, kdy vystoupí v pražském Paláci Akropolis v rámci festivalu Spectaculare.
Lorde: Pure Heroine (Universal)
Teprve 17letá Ella Yelich O’Connorová alias Lorde se během letošního roku stala fenoménem populární hudby. Novinářka Ann Powersová o písni Royals, jejíž videoklip na YouTube zatím vidělo téměř 130 milionů uživatelů, napsala pro NPR: „Smells Like Teen Spirit oživila ideu rocku, píseň Royals naznačila, že pop může mít mnohem hlubší vrstvy.“ Navzdory nasládlé slupce totiž Lorde cedí svou frustraci z vyprázdněnosti soudobého mainstreamu, glorifikace celebrit, které nic neumějí, a volá po autentických prožitcích. Navíc je Lorde marketingovým majstrštykem, neboť má potenciál nakrmit kromě všežravců i ty, kteří by jinak z popu zvraceli. Těžko říct, kdy naposledy mezi mainstreamové prominenty vstoupila mladá zpěvačka s názory, které se nebojí ve svých písních silně proklamovat. Snad jí teenagerská vzpoura vydrží, protože pop začíná být zoufale nudným zápasem.
James Blake: Overgrown (Polydor)
Trochu soul, trochu elektronika, trochu utlumených dubstepových prvků. Vše zabalil 25letý James Blake do intimního hávu, jenž je jakýmsi kontrapunktem zběsilé a agresivní doby, která mele vše nemělké. Z podobného receptu uvařil už eponymní debutové album, nicméně až prostřednictvím druhé desky Overgrown si sáhl po vavřínech, když na sklonku vyhrál prestižní britskou Mercury Prize za rok 2013. Pro příště snad jenom mladému Britovi popřát, aby při vyhlášení nikdo nezkomolil jeho jméno a nepozval na pódium zpívajícího vojína Jamese Blunta...
BONUS: Django Unchained (Original SoundTrack)
Dobrých filmových soundtracků nevychází v poslední době málo, kdo v posledních týdnech měl možnost zhlédnout Velkou nádheru (režie Paolo Sorrentino), dá mi jistě za pravdu. Avšak málokterému soundtracku se podaří stát během několika měsíců kultovní záležitostí. Hudebnímu doprovodu zatím posledního filmu Quentina Tarantina, který byl v českých kinech uveden jako Nespoutaný Django, se to však povedlo na výbornou. Není se čemu divit – kompilace 24 skladeb, kde najdeme mezi sebou i zdánlivě nesourodá jména jako Luis Bacalov, Ennio Morricone, James Brown, 2Pac nebo Rick Ross, vnesla do westernovému snímku osvěžující a zábavný vítr.
Česká alba
WWW: Atomová včela (BiggBoss)
Metafora atomové včely, kterou lze vykládat například jako neroztrhnutelný „milostný trojúhelník“ člověka, přírody a technologického pokroku, se stala nosnou konstrukcí celého třetího alba pražské experimentální kapely WWW. V červnové recenzi jsem napsal, že skladba Procházka patří k nejsilnějším skladbám poslední dvojdekády, za čímž si stojím i nadále. Na posledním albu dal textař Lubomír Typlt za pravdu ohlasům, které ho staví na piedestal současné české tvorby, zpěvák a rapper Sifon dal zase plný průchod svým bubenickým fantaziím, což z Atomové včely dělá zatím nejtanečnější album WWW. Pasáž z textu skladby Sněhurka by klidně mohla být oficiálním mottem české kulturní politiky („když se nám nedaří nic postavit / pojďme aspoň něco zbourat“).
Mucha: Slovácká epopej (Piper Records)
Když kapela kolem kyjovské zpěvačky Nikoly Muchy žádala prostřednictvím serveru HitHit.cz dárce o příspěvek na vydání alba Slovácká epopej, tvrdila, že její filozofií je „posílit sebevědomí zejména svobodných matek a deprimovaných žen“. Být jednou z nich, je Mucha mou hrdinkou (což je vlastně i tak). Primitivní síla punku, vulgarismů a svérázných textů („syn, sytý, sýr, syrový, sychravý, usychat / dělá mi obrovský problém tvé opilé semeno polykat“) je v podání Muchy konečně osvobozena od trapných póz, a nezbývá proto, než se bavit, třeba narážkami na církve a sekty ve skladbě Ježíš: „Přivážu na sebe pět kilo trhaviny / nemyslíš na Ježíše, tak myslíš na kraviny.“
Vložte kočku: Seat (Landmine Alert)
Pražská formace Vložte kočku popírá obecně sdílenou lež, že v Česku nevzniká autorsky silná hudba s puncem originality. Můžeme leda hádat, koho čtveřice poslouchala, ale i zde brzy pohoříme. Ostré změny rytmů, elektrifikované housle, zpěvy křížené s rapem, záchvěvy lidových písní, a hlavně brutální zvuk, který si s žádnou jinou kapelou nepopletete. Gró energie Vložte kočku nicméně tkví v živých koncertech, které se nedají srovnávat se sebelepší deskou. V současné době asi nemáme hudebně zajímavější kapelu, snad s výjimkou brněnského volného uskupení IQ+1. Celé album nabízí kapela volně ke stažení na webových stránkách Landmine Alert.
Bratři Orffové: Šero (Quazi Delict Records)
Z krnovské nory vylezli po osmi letech Bratři Orffové, aby nahráli zřejmě nejkrásnější českou desku uplynulého roku. V pořadí druhé album Šero udržuje při životě příběh imaginárního hrdiny Serži Vantóše. Je sice poněkud vážnější než debutové Bingriwingri, hudebně mnohem propracovanější (aby ne, když se album rodilo tak dlouho), ale i zde najdeme typickou dětinskost a křehkost, která činí z tvorby Bratří Orffů nádherný zážitek. Vždyť první dva verše nové desky jsou „na dně krnovské propasti / chytám motýly do pasti / už jsem tak chytl spoustu motýlů / vždycky je střelím puškou do týlu“. Celé album je k poslechu ZDE.
Kittchen: Radio (Červený kůň)
Na české hudební scéně se zřejmě nepohybuje mnoho maskovaných umělců, ale i zde najdeme výjimky. Jednou z nich je Kittchen aka Jakub König, písničkář pohybující se na rozhraní lo-fi folku, rockových aranží a punkového spiritu. První album Menu vydal 1. května 2011 a od té doby se této romantické tradice drží. Podle jeho slov se i v následujícím roce dočkáme nějaké té nahrávky. Někdo může vznést námitku týkající se kvalit Kittchenových písní. Pětatřicetiletý rodák z České Lípy a bývalý frontman děčínské kapely Obří broskev ale netouží po hudebním výsluní a desky natáčí pro potěchu svou i svých blízkých. Snad mu to dlouho vydrží, protože málokdo z jeho generace dnes disponuje stejně silným vypravěčským aparátem.
Slovenská alba
Modré Hory: Big Beat (Slnko Records)
Hiphopový projekt Modré hory, pod nímž se skrývají dva poeti Lyrik a Bene, nahrál zřejmě nejpůsobivější rapovou desku, která letos na území Česka a Slovenska vyšla. Vysoko nad bahno pučí paradoxně tím, že s rapovými zvyklostmi mají Modré hory společného jen pramálo. Oba jmenovaní verbální žongléři, kteří mají třicítku na krku, se straní trapného pozérství, dělají si legraci sami ze sebe („vo vačku pár centov a cigariet / to je to všetko, nám chýba swag“), ale samozřejmě i ze svého okolí („moderátori spievaju ódy na veci, bez ktorých bysme nemohli žiť, keby neboly / a dievča s platom prodavačky to zabolí / nikdo jej nevysvetlí, že sú to len bláboly“). Lyrik a Bene zkrátka nemají potřebu si na cokoli a kohokoli hrát, což činí (nejen) jejich druhé album Big Beat upřímnou a čistou zpovědí. Řekněte sami: Kdo jiný rapuje už v první skladbě, že utíká z parku, aby nedostal pokutu za svého psa, který se „práve vysral predo mňa“?
Korben Dallas: Karnevalová vrana (Slnko Records)
Ačkoli se Češi sami považují za národ rockerů, éru bigbítové slávy už dávno odvál čas a od té doby tře český rock bídu s nouzí. Nedá se tvrdit, že by se druhá deska bratislavského tria Korben Dallas pokoušela o rockovou revoluci a trpěla mesiášským syndromem, spíše jde o zajímavý počin, který se snaží najít vlastní tvář na rozhraní ostrých kytarových riffů a lyrických textů z pera zpěváka Juraje Benetina. Rocková hudba je ale navýsost konzervativním prostředím. Karnevalová vrana je tak určena spíše mladším generacím, které hledají nové podoby a mutace rocku, než máničkám v důchodu, které chodili na Plastiky a Blue Effect (nebo Modrý efekt, M Efekt atd.).
Jana Kirschner: Moruša: Biela (Slnko Records)
Tytam jsou časy, kdy slovenská zpěvačka Jana Kirschner pokukovala po celosvětovém úspěchu, který jí mělo přinést anglicky nazpívané album Shine. Už na tři roky staré desce Krajina Rovina uhnula od vyumělkovaného rádiového popu k uvěřitelnějším polohám a výsledkem bylo zvukově zajímavé album, které však postrádalo vnitřní soudržnost. Proto se 35letá zpěvačka rozhodla vrátit ke kořenům a nahrála s pomocí svého manžela, producenta Eddieho Stevense, pozoruhodnou desku, která se v mnohém obrací k prostotě slovenské lidové hudby a živelnosti klezmerových kapel, ačkoli zůstává albem popovým. A právě v nalezení průsečíku mezi lidovou a populární hudbou spočívá hodnota prvního dílu zamýšleného dvojalba Moruša (druhý díl s podtitulem „Čierna“ má vyjít na jaře 2014).
Vec: Stereo Farbo Slepo (Sam System)
Své třetí sólové album vydal Branislav Kováč alias rapper Vec loni v prosinci, částečně o něm padla řeč i v rozhovoru pro ČESKOU POZICI. Bývalý člen legendární hiphopové formace Trosky na něm vzpomíná na dětství ve Zlatých Moravcích nebo se staví kriticky ke stavu slovenské společnosti, která podle Vece nedokázala překročit stín minulého režimu a xenofobie. Neméně zajímavá je však i hudební stránka Stereo Farbo Slepo – za ta léta si Vec vypěstoval šestý smysl pro šťavnaté beaty a mistrovský scratching.
Katarzia: Generácia Y (Slnko Records)
Ve světě je poměrně rozšíreným kult mladých písničkářek, vystupujících pouze s akustickou kytarou, v našem rybníčku však není vlnky, která by rozčeřila hladinu. Na Slovensku se hlad po silných ženských autorkách snaží zahnat Katarína Kubošiová vystupující pod pseudonymem Katarzia, která vydáním svého debutového alba Generácia Y strhla vlnu pozitivních ohlasů, jež se zčásti přelily přes hranice až k nám. Katarzia působí takřka andělským dojmem, je na ní cosi magického, těžko popsatelného, co zvedá auru kolem její osobnosti. Že by na Slovensku rostla nová Zuzana Navarová? Uvidíme.