Duchovní i umělecká atmosféra vrcholící před více než sto lety, zdá se, v současnosti opět náležitě rezonuje. Kolem přelomu 19. a 20. století započal ve Francii a Belgii vyvěrat čerstvý pramen, jehož proud se dále rozléval za hranice mnoha zemí (o předním malíři tohoto nového směru – Jeanu Delvillovi – jsme se již zmiňovali v souvislosti s jeho právě probíhající pražskou přehlídkou). A tak západní i střední Evropa začala vstřebávat další vláhu a vývojové impulzy coby reakci na přehnaný racionalismus či suchý pozitivismus.
Změna vztahu ke světu
Dominantou těchto reflexí se stává především symbolismus s novým slovníkem i hodnotovým kritériem. Takto změněný vztah ke světu a lidské existenci nalezl nebývale úrodnou půdu také v našich poměrech. O tom svědčí jistě i výstava Tajemné dálky s podtitulem Symbolismus v českých zemích 1880–1914, časově vročená mezi otevření Národního divadla a vypuknutí první světové války. Mimořádná expozice zaměřující se na toto klíčové období je příhodně umístěna v historických prostorách Anežského kláštera na Starém Městě v Praze.
František Kaván: Odtékání (1896).
„Ó sílo extasí, z níž umění plá barev vějířem a v tónech burácí!“ volá Otokar Březina v knize Tajemné dálky v roce 1895, z níž si výstava vypůjčila název. Sugestivně se zde líčí intenzivnější vzhlížení ke hvězdám, ale vnímáme i upřené pohledy k novým horizontům a nazírání do duše temných i občas světélkujících valérů. Tento básník (stejně jako Julius Zeyer či Jakub Deml) se zjevil jako jeden z věrozvěstů nastupující epochy.
Symbolismus, termín, který zastřešuje řadu příbuzných projevů, se ovšem nestal formálně celistvým vizuálním stylem, tak jako blízká secese. Jedná se spíše o pestrý soubor řady námětů a motivů používaných dle individuálního založení. Touha po lepší (pravdivější) budoucnosti, ale i snaha vypořádat se po svém s minulostí čerpá z bohaté základny. Historismus 19. století, jeho romantický zájem o spiritualitu, náboženství a jeho dějiny, o mimoevropské kultury či mytologii… to vše jsou dědičné ingredience nastalého zlomu.
Antonín Hudeček: Psyché (1901).
Zvýšené citové sepjetí člověka s přírodou a dekadentní ozvěny jsou však všudypřítomné. Těsné sepjetí literatury a výtvarného umění pomáhalo vyslovit neotřelé, i když nejednoznačné pocity. Určitá melancholická distance od složité sociální situace přítomnosti vedla symbolismus k putování časem i místem, posilována jakousi jednotící silou. Zjitřená představivost bývá v tomto umění umocněna pečlivým iluzivním (mistrovským) podáním v kresbě, grafice, obrazu i soše. Pojem „nálada“ se stal frekventovaným u samotných tvůrců, ale i jako hodnotící klíčové slovo u dobových kritiků.
Francouzsko-belgický symbolismus vypjaté smyslnosti spolu s objevujícím se anglickým historizujícím idealismem prerafaelistů položily základy hledané estetiky. K tomu je třeba připočíst rozrůstající se podhoubí nově organizovaných tajných, avšak vlivných spolků či esoterických lóží (rosenkruciánství, hermetismus, zednářství, martinismus, teosofie apod.).
Moderní revue...
Z českých umělců se do tohoto mezinárodního kontextu dostal jako první dnes poněkud pozapomenutý Karel Vítězslav Mašek. Na výstavě v Anežském klášteře dominuje v jednom ze sálů jeho rozměrný obraz Libuše z roku 1893 (zapůjčený z Musée d‘Orsay v Paříži). Mytická postava, dosud vlastenecky idealizovaná, se v tomto podání jeví spíše jako nadnárodní a nadčasová věštkyně s ne zcela přívětivým pohledem na pozadí temného nebe. Jako femme fatale dávných věků, jako žena tajemných, orientálních i erotických konotací.
Jan Preisler: Černé jezero (1904).
Hieraticky strnulá postava však byla v českém umění vystřídána postavami více básnivými a melancholickými či pohádkově zastřenými, jak lze pozorovat na obrazech Jana Preislera (Černé jezero, 1904), Maxe Švabinského (Splynutí duší, 1896) či Jana Zrzavého (Vlastní podobizna, 1908).
Tribunou k dekadenci inklinujícího symbolismu se u nás stalo umělecké periodikum Moderní revue založené roku 1894 Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic. Tak vzniklo jádro spolupracující s významnými přispěvateli v čele s Milošem Martenem, Karlem Hlaváčkem, Antonínem Sovou, ale i Stanislawem Przybyszewskim či Edvardem Munchem. Texty a obrazové reprodukce v duchu nového mezinárodního hnutí dále upevňovaly názorové pozice.
Z okruhu Moderní revue vzešel také Hugo Kosterka – překladatel a později vydavatel proslulého nakladatelství Symposion, kde vyšlo v letech 1898–1914 na 37 svazků pozoruhodné symbolistní literatury s výzdobou výtvarných umělců. To také prezentuje sledovaná výstava v knižní sekci, která patří k nejpřínosnějším. Ve vitrínách jsou zde zpřístupněny dnes vzácné publikace s kvalitní úpravou a ilustracemi (František Bílek, František Kobliha, Josef Váchal), ale i vzácné bibliofilie (u nás byla tou první básnická sbírka Prostibolo duše Arnošta Procházky z roku 1895 vydaná v počtu dvou set výtisků).
Poklady
Výstava je rozdělena do tematických okruhů s úvodními texty a reprezentujícími umělci: Vnitřní zrak (Emil Filla, Jan Zrzavý, Jakub Schikaneder), Symbolismus a práce na papíře (Alfons Mucha, Max Švabinský, Felix Jenewein), Přízraky noci (Jan Štursa, Josef Váchal), Stavitel chrámu (František Bílek) atd. Čelní autoři se samozřejmě mnohdy prolínají a objevují zároveň v různých sekcích, které tak dokládají šířku možných námětů, ale i soudržnost společného jmenovatele. Návštěvníci skvělé expozice si jistě přijdou na své.
V takto nastavených souvislostech mohou zhlédnout i méně známá díla, ale také skutečné proslavené „špeky“: Čtenáře Dostojevského od Emila Filly (1907), Sv. Šebestiána od Bohumila Kubišty (1912), Krista podle Jana Zrzavého (1908), Autoportrét Karla Hlaváčka (1897), Chudý kraj od Maxe Švabinského (1900), Cestu ticha Františka Kupky (1903), Melancholické děvče Jana Štursy (1906), Mrtvou labuť Bohumila Kafky (1900), Úžas Františka Bílka (1907) a mnohé další poklady z dějin českého umění.
František Bílek: Úžas (1907).
Symbolismus se svými díly je úvodem k mezinárodně sdílenému modernímu umění s mimořádnými individualitami. Je více či méně kódovaným sdělením či sdílením, avšak ještě na bázi figuralismu či krajinářství. Je nejednoznačným, avšak naléhavým prožíváním světa nepostrádajícím nedělitelné protichůdné póly: zmar a naději, zlo a dobro, tmu a světlo, tělo a duši, pozemské i rajské, osamění i společenství…
Osobně mi nejvíce utkvěly v bezprostředním kontaktu například kresby a pastely Maxe Švabinského či Jana Presislera, plastika Mrtvé labutě Bohumila Kafky a veškeré obrazy Bohumila Kubišty. V uvažování tohoto předčasně zesnulého malíře se snoubí tvůrčí nekompromisnost, dodnes svěží malba i teoretická jasnozřivost mířící k dalším osudům. Připomeňme si slova, která nalezneme v jeho studii O duchovém podkladu moderní doby z roku 1912:
„Když však byla provedena vzpoura proti bohu a když se člověk povýšil na jeho místo, čerpaje z nekonečných zdrojů vesmíru fluidickou sílu, dech přírody indicky pojmenovanou ,živatna‘, změnil se jednotný útvar lidského společenství, poněvadž se každé individuum stalo středem akční síly a podle jejího množství působilo na druhé… Proto není nutno naříkat, že moderní době schází jednota představ, kterými tak bohatě oplývalo náboženské nezírání; dala za ně náhrady stejně cenné; má však právo, aby je skryla před zraky nepovolaných a zjevila je jen těm, kdož jsou dost silní, aby dovedli odhrnout závoj je kryjící.“
Výstava, pořádaná Národní galerií v Praze a připravená pod autorským vedením jako vždy skvělého Otto M. Urbana, je „jak když bičem šlehne“: úderná, logicky i neotřele stavěná a jsoucí bez zbytečných (třeba instalačních) schválností. Je navíc doprovázena krásnou a záslužnou publikací; škoda však, že je k mání za bezmála dva tisíce korun. Symbolismus, pakliže se umí správně uchopit a pochopit, není v žádném případě pouhým historickým reliktem, ale dobou mimořádnou a dodnes nás oslovující i naznačující další hodnotné směřování.
Tajemné dálky. Symbolismus v českých zemích, 1880–1914 Beneš Knüpfer: Vyzvání ke hře (kolem 1890).
|
