Lidovky.cz

Světový počin: Sean Scully vystavuje v Českých Budějovicích

  8:05
České Budějovice „vytřely zrak“ Praze i dalším českým kulturním centrům. Pro letní sezónu připravil zdejší Dům umění výstavu, která snese nejpřísnější měřítka. Pod názvem The Body and the Frame představuje malířské a fotografické dílo Seana Scullyho.

Sean Scully foto: Dům umění České Budějovice

Za účasti Seana Scullyho (1945) byla v Českých Budějovicích 21. června otevřena výstava (její konec je naplánován na 12. srpna), která v užším výběru mapuje umělcovu nezaměnitelnou tvorbu. Scullyho vesměs velkoformátová vrcholná plátna důmyslnou barevností vtahují diváka do intenzivního dialogu.

Scully čerpá z dětských zážitků i nelehkého dospívání, avšak tyto „vrstvy“ přetváří se stylovým nadhledem do všeobecně akceptovatelného a srozumitelného jazyka. Snad právě pro svou „kompatibilnost“ Sean Scully byl prvním velkým západním umělcem, který měl v čínské Šanghaji vlastní rozsáhlou retrospektivu (v roce 2015), a časopis Harper ́s Bazaar Art jej poctil cenou Mezinárodního umělce roku 2015. Jedním z důvodů této pocty bylo i Scullyho propojování západní a východní kultury. Je nositelem řady dalších poct i čestných doktorátů umění: například z Massachusetts College of Art and Design a National University of Ireland v Dublinu. Dvakrát byl nominován na Turnerovu cenu ve Velké Británii (1989 a 1993) a vystavoval v proslulých muzeích a galeriích (z těch posledních uveďme například Metropolitan Museum of Art v New Yorku a benátské Biennale 2015).

Mezinárodní uznání vyvrací zažité myšlenkové vzorce o vývojových tendencích a jedině správných módních okolnostech. Scully je dokladem, že uznání vždy tendenčnosti nepodléhá. Volbou tradičního média (malbou na plátně a závěsnými obrazy) vědomě navazuje na odkazy minulosti počínaje ruskou avantgardou počátku 20. století.

Neradostné dětství

Jako Ir byl intelektuálně ovlivněn svými krajany – spisovateli Jamesem Joycem a Samuelem Beckettem. Největší souznění však prožíval se svým přítelem z dětství, slavným básníkem a nobelistou Seamusem Heaneyem.

Scully se narodil na konci druhé světové války v irském Dublinu, kde žil do svých čtyř let; poté se rodina přestěhovala do Londýna. Chlapec vyrůstal v chudých poměrech, navíc v napjaté atmosféře, která nepřetržitě panovala mezi jeho rodiči. Domácí násilí nebylo výjimkou a dospívající syn se cítil jako ve „válečné zóně“. A tak není divu, že upíral své naděje k nedalekému katolickému kostelu (který také maloval) a k milované i milostivé Panně Marii. Traumata v rodině však byla silnější. Scully v rozhovoru pro britský The Guardian otevřeně vypráví, že se „z toho v noci pomočoval až do svých dvaceti let.“ Ani jeho první manželství nebylo harmonické, umělec přiznává, že jeho vinou – vzpomíná, že „byl šílený a chtěl se věnovat pouze svému malování.“

Jako Ir byl intelektuálně ovlivněn svými krajany – spisovateli Jamesem Joycem a Samuelem Beckettem. Největší souznění však prožíval se svým přítelem z dětství, slavným básníkem a nobelistou Seamusem Heaneyem. „Obdělávání a neustávající vrstvení půdy je irská věc trvající již po tisíciletí (...) můj vztah k zemi je tedy konstantní,“ poznamenává Scully. Jeho malby skutečně připomínají pohled z ptačí perspektivy na dojemně i hrdě řazená políčka proměnlivé barevnosti, úhledná a přece čímsi lidsky nedokonalá. Avšak Scully zdůrazňuje své ambice: „Chci dělat obrazy spíš globálního než lokálního charakteru.“

Vliv Maleviče i Číny

Ve výtvarném umění Scully vychází z obdivovaného Kazimíra Maleviče (z jeho geometrického období a známých děl, jakým byl Černý čtverec na bílém poli apod.), také však z plošně se vyjadřujícího Henriho Matisse či duchovního i minimalistického Marka Rothka. A prošel i studiem dalších představitelů poválečné americké expresionistické abstrakce (Jackson Pollock, Wilhelm de Kooning apod.).

K podstatě i podobě Scullyho díla se vyjadřuje Michal Škoda – kurátor výstavy v Českých Budějovicích – následovně: „Převažujícím motivem Scullyho abstraktní malířské tvorby jsou pruhy nebo bloky vrstvené barvy. Jako jazyk svých děl si zvolil geometrickou formu, která mu je základní konstrukcí pro výrazové fyzické vyjádření barvy, struktury i světla. Ve svých zjednodušených rytmických kompozicích, kdy používá opakujících se tvarů – čtverců a obdélníků – jeho díla připomínají architektonické motivy (dveře, okna, stěny...). Intimnost Scullyho tvůrčího procesu, v němž vrství barvu a manipuluje s ní pomocí tahů štětce a vlastní citlivosti, nabízí silně smyslovou materiálnost a barvy, často jemně harmonizované, vyvolávají hluboké emociální asociace. Scully se neleká romantických ideálů ani možnosti osobního odhalení. Nabízí nám výpověď – poezii, jež přináší bolest i radost. Jak sám říká: „Chci tvořit abstraktní malbu, která by dovedla hovořit o věcech“.“

K mimořádným účinkům se dostává jen nepatrnou proměnou celkové kompozice a štětcovými otisky, přemalbami, vrstvami či nenápadnými akcenty. Vstupuje pod běžně viděný a vnímaný povrch reality.

Scullyho dílo opravdu nepodléhá vlivům doby a v jeho soustředěné a nekompromisní práci nalézáme přes „jednoduchou“ geometričnost zjevnou emocionalitu plnou života i jemných nuancí. K mimořádným účinkům se dostává jen nepatrnou proměnou celkové kompozice a štětcovými otisky, přemalbami, vrstvami či nenápadnými akcenty. Vstupuje pod běžně viděný a vnímaný povrch reality, kterou převádí na společnou zkušenost mnohdy až archetypálního (nadčasového i nadosobního) rázu. Zřejmě i proto je tak populární i v Číně, o které tvrdí: „Neříkám, že Čína je natolik liberální, jak bychom si představovali, ale něco se už hýbe správným směrem (...) možná, že moje abstraktní malba je svou povahou necenzurovatelná.“

Scully není ani v tomto ohledu tendenční a vypočítavý. K východní kultuře měl blízko už dávno, studoval zdejší tradice, vnímal zen, 35 let se věnoval karate i s jeho filozofickými rezonancemi, čerpal svůj světonázor i umělecký projev z literatury hledající různé nadnárodní paralely. Klíčovou pro něj byla kniha Tao fyziky od Fritjofa Capry (v českém překladu vyšla v roce 2003). Hned v první kapitole Capra čtenářům slibuje: „Uvidíme, jak oba dva základní pilíře fyziky 20. století, kvantová teorie a teorie relativity, vedou k světovému názoru velmi podobnému pohledu hinduistů, buddhistů či taoistů. A dále poznáme, jak se při pokusech o sjednocení těchto dvou teorií zmíněné podobnosti dále potvrzují.“

Malovat až do konce

Scully má ve svém pokročilém věku pětiletého syna s mladší švýcarskou malířkou Liliane Tomasco (1967). Našel zázemí a souznění, které mu od útlého dětství tak chybělo. V umění stále bojuje tvrdě a jde si za svým (či lidským) cílem i za cenu psychických výkyvů. Sám to komentuje s nebývalou upřímností: „Šel jsem opět jednou ke svému terapeutovi a ten mi po chvíli konečně řekl, že mám jít pryč, že mám v sobě ledacos porouchaného, ale že se mám rád – takový, jaký jsem. Měl pravdu.“ V podobném duchu Scully pokračuje i o svém díle: „Namaloval jsem 1,4 tisíce obrazů, to udělá jen blázen. Ale je to tak, jak já chci. A chci žít pro svého syna do 95 let a doufám, že vždy vstanu sám ze židle a budu schopen malovat. Těžkosti tohoto druhu si nepřipouštím. Někdy se dívám na své obrazy a myslím si, jak jsou zasraně nádherné (fucking woderful). Miluji je.“

Sean Scully je mimořádný i slavný malíř, tvrdě bojující solitér s náročnou cestou, ale i s kusem potřebného štěstí. Je citlivým a obětavým člověkem usilujícím o dialog snad na všech úrovních. Nechybí mu sebevědomí, sebereflexe ani nadhled. Na jeho díle je to znát. Návštěva českobudějovické výstavy dosvědčuje, o kolik jsou malířovy obrazy v přímém a bezprostředním kontaktu působivější. Tím spíše musíme litovat, že takové události schází odpovídající marketing; avšak při rozpočtech státních či městských kulturních institucí bychom plakali na nesprávném hrobě.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.