Svět netvoří izolované kultury

Tradiční knihy antropologů o jiných kulturách se dříve podobaly příručkám vzorného chování. Těmito příručkami se již není možné řídit. Antropologické poznatky jsou fragmentární a pravdivé jen kontextuálně, protože takový je i současný lidský svět.

Orin Starn, ed., Writing Culture and the Life of Anthropology. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Orin Starn, ed., Writing Culture and the Life of Anthropology. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Orin Starn, ed., Writing Culture and the Life of Anthropology.

Antropologie už nezkoumá izolované lidské skupiny, ale stále více globalizovaný svět. Ten se totiž již nějakou dobu neskládá z oddělitelných a homogenních kultur, přičemž zřejmě nikdy ani takový nebyl.

Lidstvo bylo neustále v pohybu a populace vstupovaly do kontaktu již v paleolitu, jen mnohem méně než dnes, kdy lidé, ideje, technologie, mediální obrazy a finance vytvářejí globální proudy, z nichž vznikají různé kulturní formace. Tak se globální svět snažil uchopit v polovině devadesátých let americký socio-kulturní antropolog indického původu Arjun Appadurai.

Až na výjimky nebyla žádná kultura izolovaná od ostatních. A pokud byla, vedlo to zpravidla k jejímu úpadku – jako v případě Tasmánců, kteří zůstali tisíce let oddělení od Austrálie a místních kmenů, v důsledku čehož postupně poklesla rozmanitost jejich materiální kultury. Kontakt má zásadní význam pro kulturní růst.

Kulturní antropologie

Žijeme se ve světě, který se neskládá z kultur, jež jako billiardové koule narážejí jedna do druhé, ale je mnohem pestřejší, hybridnější a neuchopitelnější. Situaci v antropologii, jejím tématům a postojům se věnuje sborník esejů Writing Culture and the Life of Anthropology (Psaní kultury a život antropologie), který sestavil americký profesor antropologie Orin Starn.

Kulturní antropologie se zpočátku zajímala o exotické kultury. Antropologové cestovali do vzdálených krajů, kde žili mezi lidmi označovanými za primitivy.

Kulturní antropologie se zpočátku zajímala o exotické kultury. Antropologové cestovali do vzdálených krajů, kde žili mezi lidmi označovanými za primitivy. Zrod antropologie si nelze představit bez americké kulturní antropoložky Margarety Meadové (1901–1978), jež zkoumala život samojských dívek v Polynésii, britského antropologa polského původu Bronislawa Malinowského (1884–1942), který se snažil proniknout do tajemství ceremoniální směny kula na Trobriandových ostrovech, či britského antropologa Raymonda Firtha (1901–2002) pobývajícího na malém tichomořském ostrově.

První představitelé antropologie studovali údajně izolované lidské skupiny, jejichž život a kulturu následně ukazovali v knihách, jejichž názvy naznačují, že mohlo jít o výpravu, při níž se antropolog vystavoval nesčetným rizikům, například Malinowského Argonauti Západního Pacifiku či Meadové Pohlaví a temperament u tří primitivních společností. Antropologický styl psaní se často vyrovná skvělým románům.

Například Firth začíná svou knihu We, the Tikopia (My z Tikopie) následovně: „V chladu brzkého rána, těsně před východem slunce, se oblouk Jižního kříže skláněl k východnímu obzoru, na němž byl slabě viditelný malý tmavý obrys. Pomalu rostl do hrbolaté horské masy, zcela vystupoval z oceánu, a pak, jak jsme se přiblížili na několik mil, se kolem jeho základny ukázal úzký prstenec nízké ploché země s hustou vegetací. Zasmušilý šedý den se svými nízkými mraky posílil můj chmurný dojem z osamělého vrcholu, divokého a bouřlivého.“ Firth takto zve do tajuplného exotického světa ostrova Tikopia, na kterém žijí primitivní lidé.

Zásadní změna

Antropologie se v polovině osmdesátých let zásadně změnila. Nastupující generace antropologů kritizovala její „otce zakladatele“ – obviňovala je nejen z kolonialismu, ale i z implicitní mocenské pozice, kterou uplatňovali při zkoumání „těch druhých“. A všímala si především způsobu, jímž o jiných kulturách psali.

Antropologie se v polovině osmdesátých let zásadně změnila. Nastupující generace antropologů kritizovala její „otce zakladatele“ – obviňovala je nejen z kolonialismu, ale i z implicitní mocenské pozice, kterou uplatňovali při zkoumání „těch druhých“.

Klasické antropologické knihy se totiž vyznačují objektivizujícím stylem, přičemž jejich autoři zamlčují vlastní přítomnost a nepopisují terénní situaci, v níž nabývali poznatky, a nepřiznávali se ani ke svým prožitkům a pocitům během výzkumu. Antropologové se zapomínali přiznat k sobě a opomíjeli, že jejich emoce i osobnost ovlivňují terénní výzkum a jeho výsledky.

Stěžejním souborem textů, který v roce 1986 shrnul podstatu diskuse a kritiky a změnil antropologii, se stal Writing Culture (Psaní kultury), jejž sestavili antropologové James Clifford a George Marcus. Podle Orina Starna jej každý musel znát a diskutovat o něm, pokud nechtěl vypadat trapně. Jeho přispěvatelé zdůrazňovali reflexní psaní, tedy přiznání sebe samého v textu.

Diskutovalo se i o prostředcích k popisu „těch druhých“. Jazyk nelze považovat za transparentní a objektivní nástroj prezentace jiné kultury. Umožňuje vyjádřit jednu myšlenku rozmanitými způsoby, jejichž vyznění ovlivňuje, jak čtenář či posluchač bude sdělní vnímat a interpretovat.

Kluzká pravdivost

V antropologii osmdesátých let se často diskutovalo „o krizi reprezentace“ – její představitelé si totiž začali uvědomovat, že jejich zprávy nejsou objektivním popisem skutečnosti, nýbrž mocenská sdělení, v nichž nelze oddělit politické od poetického. Zvykli si rozlišovat mezi literaturou a odbornými texty, přičemž kritériem byla smyšlenost prvního a pravdivost druhého.

V případě antropologického psaní se stávala pravdivost kluzkou, když parciální poznání těch druhých byla vydávaná za popis celé kultury

V případě antropologického psaní se stávala pravdivost kluzkou, když parciální poznání těch druhých byla vydávaná za popis celé kultury. Pokud existuje „česká kultura“, kdo se ji odváží popsat jako „celek“? Přesně takové troufalosti se však antropologové dopouštěli ve svých popisech.

Po téměř 30 letech se ke sborníku Psaní kultury vrátili antropologové v knize Writing Culture and the Life of Anthropology, aby se ohlédli za vývojem antropologie od zveřejnění stěžejního souboru textů. Autoři se obracejí k minulosti antropologie, hodnotí její současnou situaci a budoucí vyhlídky a výzvy.

Pojem kultura

V esejích jsou diskutovány metodologické otázky – jak lze zkoumat současný globalizovaný svět pomocí antropologického terénního výzkumu. Autoři se zejména zamýšlejí nad prostředky, jež mají k dispozici pro prezentaci svých zjištění, v čemž je zřejmý odklon od objektivizujícího psaní. Hojně se experimentuje, mladí antropologové zveřejňují své výsledky na blozích a sociálních sítích. Antropologické texty jsou fragmentární, jelikož takový je i svět, a antropologové o něm píší vypravěčsky a osobně.

Mnoho příspěvků kritizuje používání pojmu kultura, protože jej lze jen obtížně uplatnit při popisu současného světa, jenž je hybridní, fragmentární, deteritorializovaný a tekutý

Mnoho příspěvků kritizuje používání pojmu kultura, protože jej lze jen obtížně uplatnit při popisu současného světa, jenž je hybridní, fragmentární, deteritorializovaný a tekutý. Z toho však nevyplývá, že postrádá kulturní rozdíly v důsledku globalizace a pozápadnění světa. Prolínáním kulturních forem vznikají rozmanitosti současného světa.

Globální propojení, tekutost a ohebnost kulturních forem ukazuje studie amerického profesora kulturní antropologie Charlese Piota. Zkoumá v ní pojetí příbuzenství a manipulaci se sňatky v americké vízové loterii o takzvanou zelenou kartu a povolení k trvalému pobytu v USA.

Využívání potenciálu výhry

Piot prováděl výzkum v Republice Togo, odkud se každoročně do loterie hlásí mnoho obyvatel, a zajímala ho hra „na kočku a myš“ mezi výherci v loterii a americkou ambasádou. Konkrétně studoval praktiky a strategii muže jménem Kodjo, jenž pomáhal zájemcům vyplňovat formuláře pro účast v loterii a šťastné výherce připravoval na pohovor, v němž museli prokázat způsobilost pro udělení zelené karty.

Výherce v loterii může s sebou do USA legálně vzít manželského partnera a potomka, což se často zneužívá, aby se co nejvíce využil potenciál výhry

Výherce v loterii může s sebou do USA legálně vzít manželského partnera a potomka, což se často zneužívá, aby se co nejvíce využil potenciál výhry. Lidé kupříkladu uzavírají fiktivní sňatky, prohlašují cizí děti za vlastní a používají řadu dalších triků. Kodjo takové fiktivní páry připravoval na všemožné eventuality, aby působily na úředníky přesvědčivě a autenticky.

Piot se například zaměřil na řešení dilematu otcovství, před nímž se uchazeči často ocitají. Na začátku 21. století se do procesu vízové loterie dostalo DNA testování, jež má zaručit transparentnost postupu udělování zelené karty výhercům. Test rodičovství se má uplatňovat, zejména když žadatel neuvedl ve formulářích žádné dítě, navzdory tomu se nečekaně objevilo po vyhlášení výsledků loterie.

Odlišná pojetí otcovství

V tomto případě žadatelé narážejí na kulturně odlišná pojetí otcovství. Zatímco americká definice se odvíjí od „pokrevního pouta“ prokazatelného geneticky, občané Toga spojují otcovství s manželstvím, tedy ať už bylo dítě počato s milencem či třeba násilníkem, vždy se chápe jako manželovo.

Zatímco americká definice otcovství se odvíjí od „pokrevního pouta“ prokazatelného geneticky, občané Toga spojují otcovství s manželstvím

Navíc se zde běžně provádí adopce a dospělí si děti předávají mezi domácnostmi. Po testech tedy nemusí deklarované otcovství vyhovět americké definici. Nehledě na případy, kdy žadatelé vědomě manipulují otcovstvím. Piot uvádí případ fiktivního manželství, kdy byla žena v době loterie gravidní a objevila se otázka, koho má uvést za otce dítěte do formulářů, až nastane čas pro rozhovor s úředníkem, a zda na něj dítě vzít s sebou.

Kodjo páru doporučil, aby přišli s dítětem – měl ho držet „otec“ a v průběhu rozhovoru si jej předávat. Všechno nakonec vyšlo a úředník všem třem udělil potřebná povolení. Podobných praktik Piot uvádí několik, přičemž všechny ukazují manipulaci příbuzenstvím, dokládají globální propojení a kulturní rozdíly v chápání příbuzenství a otcovství.

Kámen jako součást lidského světa

Sborník také nabízí řadu textů, které ukazují rozmanitost výzkumných strategií a témat antropologů. Kromě uvedeného problému legální migrace do USA pomocí loterie obsahuje i bizarní témata. Například kámen je hlavním hrdinou krátkého eseje amerického antropologa Hugha Rafflese. Antropologie je sice vědou o člověku, ale týká se i lidského světa, jehož jsou kameny součástí. Díky kamenu se lze stát bohatým nebo jím je možné zranit, zabít, uzdravit či chránit.

Antropologie je sice vědou o člověku, ale týká se i lidského světa, jehož součástí jsou kameny. Díky kamenu se lze stát bohatým nebo jím je možné zranit, zabít, uzdravit či chránit.

Antropologicky inspirativních témat je ve sborníku více, přičemž všechny sjednocuje důraz na reflexivní a kreativní psaní v první osobě a zpochybnění pojmu kultura. V současné migrační krizi se pojmy kultura, případně civilizace, často používají, přestože nejsou vhodné k popisu světa, jelikož jej již nelze členit na fixní, ohraničené a homogenní kultury.

Dokládá to i kniha německých sociologů Ulricha Becka (1944–2015) a Elizabethy Beck-Gernsheinové Dálková láska, v níž se snaží zachytit nárůst vztahů na dálku. A to nejen dvou lidí ze stejného kulturního prostředí, kteří kvůli práci či studiu udržují partnerský vztah na dálku, ale i třeba matky z Filipín, jež odjíždí od Evropy, kde se stará o děti nějaké Evropanky, aby vydělala na živobytí vlastních dětí, či prarodičů udržujících vztah se svými vnukem přes Skype, jelikož jejich syn se usadil v jiné zemi, kde žije s dívkou z místního kulturního prostředí.

Tradiční knihy antropologů o jiných kulturách se dříve podobaly příručkám vzorného chování. Popisovaly, jak se místní lidé chovají za daných okolností. Těmito příručkami se již není možné řídit, jelikož svět je v pohybu. Antropologické poznatky jsou fragmentární a pravdivé jen kontextuálně, protože takový je i současný lidský svět.

Writing Culture and the Life of Anthropology

Psaní kultury a život antropologie

AUTOR: Orin Starn, ed.

VYDAL: Duke University Press Books 2015

ROZSAH: 280 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.