Lidovky.cz

Svět jako děsivé loutkové divadlo, které nikdy nezatahuje oponu

  17:52
Kniha Loutkové divadlo strýčka Otta ve Švýcarsku narozené Brigid Graumanové přináší historii jedné židovské rodiny, tedy té její.

Loutky foto: Darina Ivanovová

Žít pořád na stejném místě, navzdory tomu být občanem různých států. Tak by se možná dalo také charakterizovat středoevropanství. Takovou zkušenost má dnes ale každý „utřinos“, který se narodil za normalizace. Ostatně i jemu při čtení knihy Loutkové divadlo strýčka Otta naskočí silná přináležitost k tomu, co se označuje jako středoevropanství. Ten pocit je jasný, charakteristika tohoto pojmu je však mnohem složitější, ne-li nepostižitelná.

Možná by se dalo použít názvu knihy Brigid Graumanové, spisovatelky narozené v roce 1953 ve Švýcarsku, a říct, že být Středoevropanem spočívá především v tom, že člověk bude celý život něčí loutkou – ve vypjatých formách vojákem či vězněm. A aby se necítil poníženě, ohroženě, případně pobaveně málo, bude za svůj život loutkou několika vodičů. Otázkou je, je-li to středoevropským specifikem a můžeme-li to posoudit my, kteří ve střední Evropě žijeme.

Středoevropský smysl pro humor

Možná proto asi každého nad Loutkovým divadlem strýčka Otta napadne, že nejde o rodinnou relikvii z titulu knihy, ale že loutkami jsou předci Graumanové, o nichž „historie jedné židovské rodiny“ vypráví. Právě strýc Otto, malíř, byl v roce 1946 přítomen norimberskému procesu, kde byly souzeny nacistické špičky, a zapsal si: „Chtěl jsem ty muže vidět naživo. Ani jsem k nim nepociťoval nenávist, ani je nelitoval. Vypadali jako loutky, na které principál zapomněl.“

Měla tedy pravdu Hannah Arendtová (1906–1976), politická filosofka a publicistka německo-židovského původu, když o mnoho let později ve válečném zločinci Adolfu Eichmannovi (1906–1962) viděla pouze svědomitého úředníka, kolečko vražedného stroje? Velký román se často pozná už podle začátku. Co by se k Loutkovému divadlu strýčka Otta hodilo jako motto? Nabízí se první věta Anny Kareniny: „Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“

Za nejpozoruhodnější větu Loutkového divadla strýčka Otta lze však považovat poznámku zmíněnou v souvislosti s útěkem příbuzných z Evropy za oceán. I proto, že se v ní zračí středoevropský smysl pro lapidární humor: „Oblíbený byl vtip o jezevčíkovi, který tvrdil, že v Evropě byl bernardýnem.“

Nebo spíš úvodní odstavec Milence lady lady Chatterleyové? „Náš věk je v podstatě tragický, a tak ho odmítáme tragicky brát. Katastrofa se přehnala, stojíme mezi troskami, začínáme si budovat nová bydlišťátka, chovat nové nadějičky. Je to pořádná dřina: do budoucnosti dnes nevede žádná hladká silnice, místo toho obcházíme nebo přelézáme překážky. Musíme žít bez ohledu na to, kolik obloh se nám zhroutilo.“

Graumanová napsala knihu anglicky a je dcerou irské matky a amerického otce – vyrostl v židovské rodině ve Vídni, odkud se mu podařilo prchnout. Narodila se v Ženevě a dětství prožila ve Francii, Izraeli i Belgii, kde pracovala jako novinářka. Její příběh se opírá o písemné prameny – vzpomínky předků, což je velké štěstí. V tomto směru se ukazuje její rodina velmi „gramotná“, proto Graumanová měla ulehčenou cestu. Přičemž z hlediska středoevropanství je příznačné, že němčinu, často v knize citovanou, vystřídala angličtina.

To zažil zmíněný „utřinos“ narozený za normalizace též na vlastní kůži – prudký odliv němčiny a zaplavení střední Evropy angličtinou v devadesátých letech. Za nejpozoruhodnější větu Loutkového divadla strýčka Otta lze však považovat poznámku zmíněnou v souvislosti s útěkem příbuzných z Evropy za oceán. I proto, že se v ní zračí středoevropský smysl pro lapidární humor: „Oblíbený byl vtip o jezevčíkovi, který tvrdil, že v Evropě byl bernardýnem.“

Věcný přístup

Zároveň cítíme, že se touto větou otvírají dveře v podlaze, protože tito lidé doslova viseli ve vzduchu – mohli o sobě tvrdit cokoli i proto, že najednou nebyli ničím. Rozhodně ne tím, co dřív, a možná ani loutkami. Nicméně na rozdíl od méně šťastných, méně movitých a méně duchapřítomných byli alespoň naživu. Dnes je ve zvyku své předky řádně vytěžit, samozřejmě s neoriginálním komentářem, že se člověk potřeboval s historií vlastní rodiny vyrovnat.

Vytěžit znamená uštrikovat z rodinné historie román – tedy to, co je sexy, použít a hodně toho vynechat, protože lidský život je dlouhý a je v něm spousta nudy. Zároveň, pokud je příběh podměrečný, jej něčím šťavnatým či srdceryvným „dofutrovat“. Vedle takto vyprodukovaných románů existuje spousta lidí, kteří si dohledávají informace o svých předcích v archivech, ale jen pro sebe, aby výsledky bádání mohli předložit maximálně svým nejbližším.

Graumanová nikoho nevytěžuje a nesnaží se napsat velký román, ale nejde ani o písanku snaživé tetičky, která s ní následně bude ještě dlouho otravovat nad odpolední kávou a bublaninou zbytek rodiny. Psát umí a příkladný je její věcný, nedramatizující přístup.

Graumanová se rozhodla pro střední cestu. Nikoho nevytěžuje a nesnaží se napsat velký román, ale nejde ani o písanku snaživé tetičky, která s ní následně bude ještě dlouho otravovat nad odpolední kávou a bublaninou zbytek rodiny. Psát umí a příkladný je její věcný, nedramatizující přístup – slouží věci, která skvěle plyne v krátkých kapitolách, a sama na sebe jako na vypravěčský hlas či na dětskou postavu většinou upozorní, jen má-li na srdci nějaké pochyby.

Českého čtenáře zaujme vykreslení středoevropského prostoru v 19. a 20. století, ale ještě víc srovnání života v poválečně okrájeném Rakousku a nově vzniklém Československu, neboť v obou částech bývalého mocnářství žili členové rodiny Graumanové. Přičemž Československo z toho vychází lépe: „Na rozdíl od Vídně, kde hlad a epidemie měly na svědomí víc než deset procent válečných úmrtí, lidé v Brně hladem tolik netrpěli, přestože valná část mužů schopných vojenské služby bojovala v poli.“

To však není jediná srovnávací pasáž: „Praha mohla hledět do budoucna s radostným očekáváním, kdežto Vídeň byla hlavním městem zbankrotované země s mastným účtem za reparace, které ale nakonec stejně nezaplatila.“ A do třetice, i když to zní trochu jako komunální satira v podání Miloslava Šimka (1940–2004) a Jiřího Krampola: „Jeho domovské město Brno bylo od Vídně dvě hodiny jízdy po rozbitých rakouských a hladkých českých silnicích…“

Hlavní téma

Pokud jsme uvedli A, chválu Československa, musíme uvést také B – atmosféra obyvatele tohoto státu nemístně ukolébala. Rakouští příbuzní už utíkali přes Československo dál, jelikož viděli, co židům hrozí, ale česká větev rodiny zůstávala v klidu, jako by tu opravdu do budoucnosti vedly hladké silnice:

Lze se divit, že ten, kdo zažil prvorepublikové Československo, po něm po další světové válce smutnil též? V případě, že se jejího konce dožil... To je hlavní téma Loutkového divadla strýčka Otta.

„Radil jim, ať uprchnou, protože Němci zaberou brzy i Československo. ,Varoval jsem je. Odpověď zněla: To se tady nemůže stát. Naše armáda bude bojovat. – A kdo koho porazí? zeptal jsem se a oni mi řekli, že i kdyby Němci vyhráli, Češi nejsou Rakušané. Nikdy by se nedopustili toho, co dělají Rakušáci. Tahle země zůstane naší zemí, i když bude poražena, nebo snad ne?‘“ Lze se divit, že ten, kdo zažil Vídeň před rokem 1914, po ní po válce smutnil?

Lze se divit, že ten, kdo zažil prvorepublikové Československo, po něm po další světové válce smutnil též? V případě, že se jejího konce dožil... To je hlavní téma Loutkového divadla strýčka Otta. Jak bylo rodině Graumanové neustále připomínáno, že je židovská, až přišel Hitler a řekl to všem ještě jednou a nesnesitelně nahlas. Dále rovněž, že kdo chtěl přežít, musel se opět stát světoobčanem, cizincem, který byl nucen vše, co vybudoval, opustit a s kufrem v ruce a penězi na úplatky se vydat co nejrychleji co nejdál na západ.

Židovský aspekt

Konečně se někde cítili doma, ve střední Evropě, ale nebylo jim dopřáno dlouhého klidu. Vedle němčiny – jíž židé obvykle mluvili – je další neopomenutelnou součástí toho, co nazýváme střední Evropou, židovský aspekt. Lze zmínit řadu umělců a vědců … Mnoho se jich mihne i v knize Graumanové, buď jako postavy, či aspoň jako autoři citátů. K tomu dodejme, že v podání Graumanové toto házení velkými jmény nikdy nezní jako povrchní, necitlivé vychloubání u kavárenského stolu.

Vedle němčiny – jíž židé obvykle mluvili – je další neopomenutelnou součástí toho, co nazýváme střední Evropou, židovský aspekt. Lze zmínit řadu umělců a vědců … Mnoho se jich mihne i v knize Graumanové, buď jako postavy, či aspoň jako autoři citátů.

Ani když například zmíní, že jedna z jejích příbuzných odjela z Itálie stejným transportem jako spisovatel Primo Levi (1919–1097). Tato Eva se stala obětí nejen toho, že včas neopustila pevninskou Evropu, ale též skutečnosti, že zůstala na severu Itálie, kde vznikla takzvaná Republika Sal’o, ovládaná německými nacisty – používá se i příznačná charakteristika „loutkový stát“ –, a tak začaly židovské transporty do Osvětimi. V tomto směru se dá domyslet, co se s „postavami“ knihy Loutkové divadlo strýčka Otta stalo.

Zmíněná Eva však měla již v anglickém exilu syna Petera a za Kanálem byl i její bývalý manžel, jímž nebyl nikdo jiný než malíř Otto z titulu knihy. Když se však syn snažil na otce apelovat, aby pomohl do Anglie rovněž matce, vždy neuvěřitelně vypěnil, proto to Peter potom nezkoušel. Nesnášenlivost mezi rodinnými příslušníky nakonec hrála roli i v takových chvílích, čímž vlastně vznikla jedna z židovských vin, které zařídil Adolf Hitler (1889–1945).

Neodbytný pocit viny

Šlo o neodbytný pocit viny, že svým příbuzným nedokázali pomoci, případně poválečná hořkost mezi přeživšími, protože někdo dle druhého mohl pomoci, ale neudělal ani zdaleka všechno. Z dalších střípků stojí za pozornost příběh jiného příbuzného, Richarda, jenž poté, co se zachránil útěkem do Anglie, musel absolvovat děsivou cestu do australského vyhnanství. Šlo o německy mluvící židy vedle nacistických sympatizantů, jako by to nebyli Angličané schopní rozeznat.

Notabene když šlo o Richarda, jenž se dlouhodobě zabýval překlady Shakespearových dramat a sonetů… Překladatel strávil 18 měsíců v australském internačním táboře, než bylo potvrzeno, že je antinacista, a mohl se vrátit do Anglie. Velitel lodi byl sice hnán za své drastické praktiky před válečný soud, ale to už nebohým pasažérům nepomohlo. Loutkové divadlo strýčka Otta je proto další knihou nepřímo stvrzující status židů jako mučedníků a holocaustu jako toho nejhoršího, co se kdy jakému národu stalo.

Šlo o neodbytný pocit viny, že svým příbuzným nedokázali pomoci, případně poválečná hořkost mezi přeživšími, protože někdo dle druhého mohl pomoci, ale neudělal ani zdaleka všechno. Z dalších střípků stojí za pozornost příběh jiného příbuzného, Richarda, jenž poté, co se zachránil útěkem do Anglie, musel absolvovat děsivou cestu do australského vyhnanství.

Což je příběh přespříliš ohlazený, a proto posunutý, jak upozorňuje kniha britského historika Keitha Lowea Strach a svoboda. Jak nás změnila druhá světová válka. Proto dnes existuje zaručený způsob, jak na sebe upozornit, totiž nepřiměřeně přirovnávat vše k nacismu a holocaustu. Naposledy to byly židovské hvězdy v souvislosti s očkováním… Lowe říká, že jsme tuto verzi přijali proto, že se všem hodí:

„V Evropě působí židovský holocaust jako odstrašující výchovný příběh a zároveň poskytuje prostor k určitému druhu kolektivní viny, která celý kontinent spojuje – je to doslova to jediné, na čem se všichni Evropané shodnou.“ Jeho knihu je užitečné si přečíst, abychom si uvědomili zjednodušující mýtus o hrdinech, monstrech a mučednících, stejně jako kvůli kapitole o poválečné atmosféře v Izraeli, kde byli přeživší koncentrační tábory vnímáni jako slaboši, kteří nebojovali.

Obdobně se zdá při čtení Strachu a svobody neuvěřitelné, že například Holanďané po úpění pod Hitlerem a po osvobození své země Spojenci neměli nic jiného na práci, než se snažit znovu dostat pod vliv indonéskou kolonii, což mělo za následek další tisíce mrtvých. Evropští jezevčíci si v Asii zkrátka hráli na bernardýny… Svět je děsivé loutkové divadlo, které nikdy nezatahuje oponu. Pořád se hraje a je vyprodáno.

Brigid Graumanová, Loutkové divadlo strýčka Otta. Historie jedné židovské...

Loutkové divadlo strýčka Otta. Historie jedné židovské rodiny

Uncle Otto’s Puppet Theatre: A Jewish Family Saga, independently published 2019

AUTOR: Brigid Graumanová

VYDAL: Prostor 2020

ROZSAH: 312 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.