Ceska Pozice

Svět financí po finanční krizi

Kniha Illusion financière (Finanční iluze) francouzského matematika Gaëla Girauda, který se stal knězem, je oceňována i kvůli srozumitelnosti a upozornění, že peníze se mohou stát modlou.

Matěj Široký 20.11.2019
Obchodníci se chytali za hlavu, začínali si uvědomovat následky krachu Lehman... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Obchodníci se chytali za hlavu, začínali si uvědomovat následky krachu Lehman... | foto: AP
Obchodníci se chytali za hlavu, začínali si uvědomovat následky krachu Lehman...

Finanční krize v roce 2008 měla dvě příčiny – odbornou, toxické finanční deriváty, a morální, selhání kontroly finančních trhů, čemuž se věnuje málokdo, a proto je mnoho analýz nekompletních. Finanční odborník může navrhnout velmi dobré technické řešení, ale na otázku, zda šlo o morální jednání, neodpoví. Filozofové zase upozorňují na moc bank vedených touhou po zisku a zapomínajících na dar či odpuštění dluhu, přičemž jim navzdory dobrým úmyslům chybí technické znalosti – bankovní produkty a finanční trhy dnes často spravují algoritmy.

Kniha Illusion financière (Finanční iluze) francouzského matematika Gaëla Girauda, který pracoval pro bankovní sféru a vyvíjel algoritmy pro obchodování na burze, nabízí vhled do světa financí po finanční krizi. Giraud jej tedy nezná pouze teoreticky, ale má s ním i praktickou zkušenost, navíc vstoupil do jezuitského řádu – v roce 2013 byl vysvěcen na kněze a v roce 2019 získal k doktorátu z aplikované matematiky (1997) i doktorát z teologie.

Giraudova kniha vyšla již ve třetím přepracovaném vydání a je oceňována i kvůli srozumitelnosti a upozornění na biblickou pravdu, že peníze se mohou stát modlou a být uctívané jako zlaté tele. Víra ve všemocnost peněz je hlavním omylem finančníků a příčinou beznaděje v současném světě. Modly nemluví, tito němí rádcové nemohou dovést do země zaslíbené, ale vést z jedné krize do druhé.

Dva viníci

Zmíněná finanční krize měla původ v americké hypoteční krizi v roce 2007, jejíž hlavní příčinou byl každoroční 15procentní nárůst cen nemovitostí od roku 2001 – za pět let narostly o 75 procent. Americké banky poskytovaly stále ochotněji půjčky zájemcům o bydlení, protože jejich vedení bylo přesvědčeno, že i kdyby se klienti dostali do problémů se splácením, díky růstu cen nemovitostí by byli v případě prodeje v zisku, a proto by si mohli vzít novou půjčku na další nemovitost.

Finanční krize měla dva viníky – rodiny, které se zadlužovaly, přičemž věděly, že nemohou splácet, a banky, které neodhadly riziko půjček, a půjčovaly lidem, kteří nemohli splácet

V podstatě šlo o Ponziho schéma podvodné investice, které se zhroutilo poté, co ceny nemovitostí nemohly nadále růst. Všichni považovali za jistý předpoklad, že ceny nemovitostí porostou donekonečna. Finanční krize měla dva viníky – rodiny, které se zadlužovaly, přičemž věděly, že nemohou splácet, a banky, které neodhadly riziko půjček, a půjčovaly lidem, kteří nemohli splácet.

Příčinou současných finančních krizí je nedostatečná kontrola trhu, přičemž hlavním problémem je jeho optimální regulace, čemuž se však málokdo věnuje, většinou se pouze poukazuje na toho, kdo krizi způsobil. Ponaučení z finanční krize v roce 2008 by mělo spočívat v odstranění mechanismů finančního trhu, jež ji způsobily. Ekonomové by se měli především věnovat tomu, jak zajistit, aby ekonomika fungovala i za deflace, která může trvat i několik desetiletí.

Problém se skrývá v ekonomickém růstu na základě energetické spotřeby, především fosilních paliv. Závislost na nich znamená, že obchodní bilance Evropy se bude neustále zhoršovat. Řešením je nižší spotřeba fosilních paliv, používání obnovitelných zdrojů energie a zaměření se na pokles energetické náročnosti budov i dopravy, což nebude možné bez politické vůle a snahy o jiný hospodářský růst než vyšší energetickou spotřebou.

Sekuritizace

Odpovědí na otázku, jak se problém amerických hypoték, tedy amerických občanů a institucí, rozšířil do celého světa a způsobil globální krizi, je sekuritizace, změna aktiv, například úvěrů bank, na cenné papíry k dalšímu obchodování. Finanční instituce rychle pochopily, že tyto produkty jsou nebezpečné, a proto s nimi začaly obchodovat jako s horkým bramborem, přičemž za každý nákup a prodej si účtovaly poplatek.

Odpovědí na otázku, jak se problém amerických hypoték, tedy amerických občanů a institucí, rozšířil do celého světa a způsobil globální krizi, je sekuritizace, změna aktiv, například úvěrů bank, na cenné papíry k dalšímu obchodování. Finanční instituce rychle pochopily, že tyto produkty jsou nebezpečné, a proto s nimi začaly obchodovat jako s horkým bramborem, přičemž za každý nákup a prodej si účtovaly poplatek.

Byl vytvořen finanční derivát zajištěné dluhové obligace (Collateralized Debt Obligation, CDO), který obsahoval tři druhy dluhu – od nejjistějšího, který se prezentoval zájemcům, po nejriskantnější. První CDO vznikl v roce 1990 a v roce 2007 trh s nimi představoval 2,5 bilionu dolarů, zhruba roční HDP Francie. CDO se opíraly o jeden z nejstarších receptů na úspěch na burze – diverzifikaci portfolia. Finančníci se utěšovali, že pravděpodobnost nesplacení žádného dluhu se blíží nule.

Giraud, který pracoval před rokem 2000 na matematickém zhodnocení rizika CDO, svým nadřízeným sdělil, že nelze určit pravděpodobnost závislosti dluhů první a třetí skupiny, protože není dostatečná zkušenost s tím, že by nejjistější dluhy nebyly splaceny, navíc u nich nelze stanovit ani odhadnout riziko. Jeho nadřízení to považovali za zbytečnou obavu, protože všichni na těchto derivátech bohatli.

Panika zachvátila trh v roce 2008 poté, co si investoři uvědomili, že nejsou schopní stanovit riziko, pokud některé nejjistější dluhy nebudou splaceny. Zajímavé je, že tento krach smazal dluh 1,4 bilionu dolarů, z čehož dvě třetiny připadly na mezinárodní investiční banky. Proč tyto společnosti, pro které pracují nejinteligentnější lidé, neviděly krizi přicházet a nachytaly se na jednoduchý finanční derivát?

Půjčka jako důvěra

Všichni tušili, že CDO přináší riziko, a tyto finanční instituce měly v podstatě dvě možnosti – snažit se přehodit tento derivát co nejrychleji dál, což není snadné, protože jej lze prodat zase jen investičním společnostem, které pochopily, že jde pouze o horký brambor. Proto po vypuknutí krize své investice spíše odepsaly, než přehodily dál, navíc spousta z nich si tyto dluhy vzájemně pojišťovala. Netrápilo je ani tolik to, že dlužník nemohl dluh splatit, jako že jej jako ručitelé musejí uhradit za něho.

Půjčka není pouze matematická bankovní operace, ale i otázkou důvěry mezi věřitelem a dlužníkem, jde o společenský vztah, který však nemůže fungovat v globálním kontextu. Morálním pochybením politiků bylo, že tomuto systému nezabránili, přičemž vznikl kvůli iluzi, že každý má právo na rodinný domek, přestože na něj nemá.

Jednoduchým, ale pouze technickým řešením této krize i její prevencí by byl zákaz sekuritizace nebo její přísná kontrola, ve skutečnosti se však změnilo bankovnictví. Dříve byla banka zodpovědná za to, komu půjčí, a klienty si prověřovala. Sekuritizace však přinesla nové obchodování – nebralo se v úvahu, kdo peníze dluží, bankám bylo v podstatě jedno, komu půjčí, pokud budou moci dluh prodat na mezinárodním finančním trhu.

Půjčka není pouze matematická bankovní operace, ale i otázkou důvěry mezi věřitelem a dlužníkem, jde o společenský vztah, který však nemůže fungovat v globálním kontextu. Morálním pochybením politiků bylo, že tomuto systému nezabránili, přičemž vznikl kvůli iluzi, že každý má právo na rodinný domek, přestože na něj nemá. Umělé udržování kolektivních snů nemůže nikdy dobře dopadnout, a proto ti, kdo odpovídají za společnost, měli první říkat nepříjemnou pravdu, že všichni nemají nárok na vlastní bydlení.

Prosazování vlastních zájmů

Burzy ztratily 25 bilionů dolarů. Odpověď na otázku, proč byly ztráty natolik vysoké, přestože dluhy nikoli, se nachází ve finančním derivátu výměna nesplaceného úvěru (Credit Default Swap, CDS), který pojišťoval aktiva v případě krachu, přičemž s těmito deriváty se dalo na světových trzích obchodovat. V roce 2007 představovaly více než 60 bilionů dolarů, skoro roční HDP celého světa.

Finanční derivát CDS či například události okolo řeckého dluhu ukazují, že jejich hlavním příčinou byly banky. Namísto ochrany a zhodnocování vkladů prosazovaly své zájmy.

Jaký je rozdíl mezi CDS a běžným pojištěním? Pokud si někdo koupil CDS, pak něco, co mu nepatřilo – je to jako nechat si pojistit sousedův dům, což zákony o pojišťovnictví zakazují, protože pokušení jej zapálit je obrovské. Druhý rozdíl spočívá v tom, že stejnou věc lze pojistit několikrát. CDS následně musely zaplatit americké pojišťovny, a aby to bylo možné, byly zestátněny.

Pro pojišťovnu AIG stát uvolnil 85 miliard dolarů, jež vybral od amerických občanů, takže krizi zaplatili. CDS či například události okolo řeckého dluhu ukazují, že jejich hlavním příčinou byly banky. Namísto ochrany a zhodnocování vkladů prosazovaly své zájmy, což popsal článek Grega Smithe 14. března 2012 v deníku The New York Times a shrnoval, proč po 12 letech odchází z investiční banky Goldman Sachs.

Podle Smithe existují tři způsoby, jak vystoupat co nejvýše v hierarchii banky – prosazovat její zájmy, tedy přesvědčit klienty, aby si koupili její akcie, jichž se chce zbavit; „vydat se na lov slona“, tedy přesvědčit klienta, aby si koupil to, na čem má zájem; nejrychleji se pak postupuje, když se klientům prodává netransparentní produkt na tři písmena – CDS.

Návrat do pohanského práva silnějšího

Krizi okolo řeckého dluhu se Evropská unie snažila vyřešit Evropským fondem stability, který však neodstraňoval příčinu problému, ani nebyl schopný vyřešit krizi – nemůže totiž zachránit současně banky a státy, navíc si také půjčuje na finančních trzích. Systém funguje jen díky tomu, že všichni věří zárukám Německa. Jenomže velká část německých politiků i ekonomů z CDU neustále opakuje, že nebudou platit dluhy ostatních. Nepřekvapí tedy, když Německo a Nizozemsko první opustí euro, protože nebudou chtít platit za Itálii a Španělsko.

Většina vrcholných světových politiků se zdá v zajetí finančních trhů, o nichž se často říká, že mají pravdu. Je to však nějaká autorita nebo odborník, kteří často jen věří, že mají pravdu, nebo vyslovují domněnky. Trhy se řídí spíše veřejným míněním než realitou. Ceny akcií jen výjimečně odrážejí cenu firmy, ve skutečnosti vyjadřují, co si o firmě myslí většina. Trhy proto často jednají na základě vlastní vůle.

Současné finanční trhy fungují na principu darwinovského výběru, kdy vládnou nejsilnější, což je velmi vzdálené evangeliu, dle nějž se Bůh vtělením do dítěte stal nejmenším ze všech, navíc jsou založené na neustálém zlepšování, překonávání se a na věčném mocenském střetu lidí. Primát ekonomiky v současném myšlení vrací do pohanského práva silnějšího.

Zde se projevuje Giraudovo kněžské povolání, když připomíná, že církevní otcové varovali před skutky z vlastní vůle. Rozhodnutí se nemůže zakládat pouze na tom, co chci, ale musí brát ohled na ostatní, na obecné dobro. Současné trhy ovlivňuje několik velkých investorů, kteří jednají pouze z vlastní vůle. Lékem na tento nešvar je stejně jako v mnišském životě dohled starších na chování nešťastníka, který propadl iluzi vlastní vůle.

Instituce EU by proto měly mnohem více dohlížet na finanční trhy a být v této kontrole inovativní. Komise však musejí být složené z odborníků a nedívat se na profesní úspěchy, protože ředitelé často finančním produktům nerozumějí, a tudíž nejsou schopní odhadnout riziko finančního derivátu pro světovou ekonomiku. Některé jsou natolik složité, že jen hrstka zasvěcených dokáže stanovit riziko.

Současné finanční trhy fungují na principu darwinovského výběru, kdy vládnou nejsilnější, což je velmi vzdálené evangeliu, dle nějž se Bůh vtělením do dítěte stal nejmenším ze všech, navíc jsou založené na neustálém zlepšování, překonávání se a na věčném mocenském střetu lidí. Primát ekonomiky v současném myšlení vrací do pohanského práva silnějšího. Blížící se ekonomická a ekologická krize mohou nabádat, aby člověk šel do sebe a odvrátil se od kultu síly a hybris (pýchy) světových trhů.

Centrální banky a politici

Řešení finanční krize v roce 2008 spočívalo v kvantitativním uvolňování neboli tvorbě peněz ex nihilo (z ničeho). Nakolik bylo oprávněné, ponechám stranou, protože centrální banky ho i po jejím ukončení používají nebo uvažují, že opět použijí. Giraud ho nazývá pastí hotovosti. Centrální banky mají tři možnosti.

Centrální bankéři by měli být nezávislí, jenomže většinu z nich jmenují politici, kteří si nepřejí, aby rozhodnutí centrálních bank způsobila recesi. To vyvolává jednu z nejdůležitějších současných otázek: Nakolik jsou centrální banky nezávislé na politicích?

Za prvé, úrokové sazby se budou blížit nule, ceny budou stagnovat, ekonomika pomalu umírat a nezaměstnanost růst. Velká část peněz nepůjde do reálné ekonomiky, což se děje v Japonsku. Za druhé, peníze půjdou do investic a spotřeby. To však předpokládá růst cen, protože roste objem peněz v ekonomice. A za třetí, což je nejhorší scénář, peníze, které se dostanou do oběhu, způsobí investiční bublinu, jež jako každá bublina jednou praskne, a tudíž i kvantové uvolňování.

Podle Girauda není třeba vědět, která cesta je lepší, ale že se jeden ze scénářů, nebo jejich kombinace uskuteční, pokud budou centrální banky pokračovat v kvantitativním uvolňování či ho znovu zavedou. Současně je třeba si uvědomit, že radikální jinou volbu, jako je snižování objemu peněz, neprovedla v uplynulých 20 letech žádná centrální banka kvůli obavě z recese a poklesu životní úrovně.

Centrální bankéři by měli být nezávislí, jenomže většinu z nich jmenují politici, kteří si nepřejí, aby rozhodnutí centrálních bank způsobila recesi. To vyvolává jednu z nejdůležitějších současných otázek: Nakolik jsou centrální banky nezávislé na politicích?

Různé úrokové sazby

Giraud ukazuje nejen špatnou situaci světové ekonomiky a propojení bank s politiky, ale i řešení – diskutovat by se nemělo o regulaci trhů, ale o pravidlech. Lékem na globální krizi je princip subsidiarity, podle nějž problémy na lokální úrovni mají řešit lokální orgány, přičemž narušuje centralizaci například Evropské unie. Ta by měla na vrcholné úrovni rozhodnout, jak vyřešit a kontrolovat přesun bohatství od bohatých k chudým státům, jak se děje v USA, jinak společnou měnu euro nelze udržet.

Centrální banky by měly mít různé úrokové sazby podle toho, jak komerční banky vypůjčené peníze použijí, a dbát, aby levné peníze, tedy s nízkou úrokovou sazbou, směřovaly především do reálné ekonomiky

Co se týká centrálních bank, Giraud navrhuje, aby se inflace nepočítala pouze z cen spotřebního zboží, ale i nemovitostí a finančních aktiv. Měly by mít různé úrokové sazby podle toho, jak komerční banky vypůjčené peníze použijí, a dbát, aby levné peníze, tedy s nízkou úrokovou sazbou, směřovaly především do reálné ekonomiky. To se týká i zelených investic, které Giraud podporuje, jinak mohou být použity pro větší zisk investorů, nikoli pro záchranu Země.

Komerční banky by měly vybudovat nepropustnou bariéru mezi tradičními bankovními operacemi, především půjčováním peněz podnikatelům, a investičními spekulacemi. Tím by se mohlo předejít krachu bank – cílem je zákaz privatizaci dluhů a hotovostí. Banky by neměly ohrožovat vklady svých klientů.

Reforma eura

Giraud se také zamýšlí nad řešením problému eura, aniž by se rozpadla eurozóna, zejména nad tím, že se přechodem na společnou měnu zafixoval kurz mezi ekonomikami, protože kurzové výkyvy vyrovnávaly obchodní bilance mezi zeměmi. V současnosti to není možné, proto většina z nich ji má s Německem zápornou. Situaci by mohly vyřešit dvě úrokové sazby Evropské centrální banky, jedna pro severní státy, jako je Německo, Rakousko, Finsko, Nizozemsko a Lucembursko, a druhá pro jižní, tedy ostatní země používající euro.

Reforma eura je tabu pro politiky, kteří hájí Evropskou unii. Pokud však budou odmítat diskusi o problémech eura a o hledání řešení, riskují nárůst odpůrců eura i EU.

Další problém eura spočívá v tom, že je nadhodnocené vůči jiným měnám, což je výhodné pro Německo, protože jeho výrobky jsou považované za nejvyšší kvality, a tudíž nakupující tolik nehledí na cenu. Evropská centrální banka by měla usilovat o kurz, který by vyrovnal výhodu Německa vůči ostatním zemím. Otázkou je, zda takové optimální nastavení existuje.

Aby bylo možné vyřešit současné problémy eura spočívající v ekonomické asymetrii zemí, musí se směřovat k eurofederaci. Ta by problém eura vyřešila, ale dnes se zdá neprůchodná. Navíc není jasné, jak by fungovala, a zda by ji akceptovala většina evropské populace. O řešení se nediskutuje, protože by se muselo přiznat, že některé země se staly obětí eura. Jeho reforma je tabu pro politiky, kteří hájí EU. Pokud však budou odmítat diskusi o problémech eura a o hledání řešení, riskují nárůst odpůrců eura i EU.

Gaël Giraud, Illusion financière.

Illusion financière

Finanční iluze

AUTOR: Gaël Giraud

VYDAL: Editions de l’Atelier 2014

ROZSAH: 253 stran

Matěj Široký
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.