Svébytná výpověď o abcházské válce před 25 lety

Gruzínský spisovatel Guram Odišaria, rodák z černomořského města Suchumi, vypráví ve své dokumentární novele Průsmyk běženců, děsivý příběh lidí, kteří utíkali ze svých domovů před běsněním zabijáckých komand. A tato novela je v podstatě pokračováním jeho románu Prezidentův kocour.

Seznamuje s přírodou tohoto zákoutí Gruzie a jeho dobrými a statečnými obyvateli a současně odhaluje děsivé reálie šílené, dnes již téměř zapomenuté války, jež se v Abcházii před více než 25 lety odehrála. Odišaria v této útlé, ale objevné knize vychází z faktů a popisuje tragédie konkrétních lidí. Řízením osudu se totiž ocitl v centru dění.

Společně s dalšími uprchlíky, kteří utíkali před pogromy a etnickými čistkami především ze Suchumi údolím řeky Kodori přes průsmyk do centrální Gruzie, zdolával strastiplnou cestu, přičemž si dělal poznámky, jež tvoří kostru příběhu. Pro uměleckou fikci tu prakticky není místo, jde tedy o dílo dokumentární a do jisté míry i autobiografické. A ohromuje rozsah popisovaného zla.

Znaky genocidy

Nešlo o etnický gruzínsko-abcházský konflikt, jak se válka v Abcházii někdy nepřesně prezentuje, ale o rusko-gruzínskou válku, jak ji známe z poslední doby například z východoukrajinského Donbasu. Rusko využilo hrstku Abcházců jako záminku k anexi Abcházie, strategického pruhu území mezi Kavkazem a Černým mořem, omezení nezávislosti Gruzie a k vytvoření většího vlivu v této jihokavkazské zemi.

Z 525 tisíc původního předválečného obyvatelstva Abchazské autonomní republiky patřící ke Gruzii se jich v jediném okamžiku 300 tisíc proměnilo v uprchlíky. Drtivou většinu z těch, kteří museli opustit rodný kraj, tvořili Gruzíni, kteří zde žili po generace. Mezi uprchlíky byli ale i například Židé, Řekové, Abcházci, Rusové či Arméni.

Nemělo by se ani zapomínat, že v letech 1992 až 1993 bylo zavražděno více než 20 tisíc obyvatel Abcházie, převážně etnických Gruzínů. Existují důkazy, že šlo o systematickou likvidaci civilistů s cílem území od Gruzínů etnicky vyčistit. Jednání polovojenských jednotek s podporou ruské armády mělo znaky genocidy.

Zkouška fyzických i duševních sil

Způsob, jímž Odišaria události v Abcházii v letech 1992 až 1993 popisuje, je svébytný – otřesné reálie bojových akcí i odpudivé činy, jako jsou loupeže a drancování, a v kontrastu s nimi touha obyčejných příslušníků různých národů spojit se a sjednotit, navzájem si pomoci. A není divu, vždyť každý, kdo se v těchto lidských jatkách ocitl, prošel zkouškou lidskosti a humanismu.

Dobrých lidí bylo nakonec mnohem víc, než se zpočátku zdálo, což je důvodem k optimismu – k naději, že za průsmykem pro lidi, kteří museli prožít takové strašné neštěstí, znovu začne normální život. Lidé, kteří museli projít průsmykem, absolvovali zkoušku svých fyzických i duševních sil.

Průsmyk však nelze chápat jen v časoprostorové dimenzi. Je totiž možné, že časem lidé překonají i obtížně překonatelný vysokohorský průsmyk ve vlastním vědomí, aby veškeré události popsané v knize byli s to objektivně a poctivě zhodnotit. Každopádně je v něco takového třeba doufat.

Nejednou ohromí reálie, například zabité dítě, jež rodiče průsmykem vláčejí v cestovní brašně, či mrtvoly zabalené v kobercích těsně vedle živých lidí okolo ohňů. Asi žádný spisovatel není schopný popsat všechny aspekty nesmyslné násilné smrti. Ale i to málo, co se v knize dozvíme, stačí, aby do duše člověka zaselo hrůzu. A hned vedle jsou lidé, kteří chtějí dál žít, a jsou ochotní obětovat veškerý svůj majetek, aby zachránili nejen sebe, ale i své nejbližší a krajany.

Znovu sjednocená Gruzie

Priority lidí se v jediném okamžiku mění. Jakou hodnotu může mít lžička medu či sklenice malinové zavařeniny? Ty si kdosi vzal na cestu, z čehož vyplývá, že uprchlíci věřili v svou schopnost překonat všechny nesnáze. Sklenice malinové zavařeniny se pro ně stala svérázným symbolem života, pochodní na cestu průsmykem, jež představovala spásu sebe sama i blízkých.

Věřím, že tato dokumentární novela otevře oči a přiblíží chvíle, kdy si inspirátoři a pachatelé tohoto zla budou odpykávat zasloužené tresty. A lze i doufat, že jednou přijde okamžik, kdy lidé, kteří prošli abcházským peklem a už čtvrt století žijí často v provizorních podmínkách či proti své vůli v emigraci, se budou moci vrátit tam, kde se narodili.

Světová veřejnost by si měla konečně uvědomit obludnost spáchaných zločinů a přijmout opatření k nastolení spravedlnosti, aby se statisíce lidí mohly vrátit do svých domovů, Gruzie se v míru znovu sjednotila a byly ochráněny zájmy jejích občanů. Přeji si, aby tato kniha tomu napomohla, protože jsem jedním z tisíců vyhnaných proti své vůli.

Dokud se obě strany sporu – Gruzie a Rusko – nevyrovnají s touto minulostí a nezačnou nazývat věci pravými jmény, bude hrozit, že se její stíny s ještě větší sílou vrátí. Novela ale končí optimisticky a s nadějí světlé budoucnosti pro všechny oběti této války, jejích děti a vnuky, kteří museli tolik vytrpět, přičemž mají právo na štěstí. Odišariova díla byla přeložena do více než 20 jazyků a snad si i český čtenář najde cestu k této dokumentární novele.