Amsterdamská přehlídka Jana Švankmajera je tématem nizozemského tisku. Švankmajer je tu řazen vysoko – Nizozemci jej považují za jednoho z nejvlivnějších českých tvůrců a „velkého inspirátora“ (připomínají jeho vliv na slavné filmové tvůrce Terryho Gilliama nebo Tima Burtona), na druhé straně jeho přehlídku označují za „neznámé překvapení“.
Švankmajer je v Nizozemsku považován za pravověrného surrealistu, jehož věčným zdrojem je Praha – město habsburských císařů, Franze Kafky, legend a magie. Vyzdvihována je především atmosféra českého či evropského manýrismu (zvláště malíře Arcimbolda), který zde vzkvétal za vlády Rudolfa II.
Stranou státu
Švankmajer je do mezinárodního surrealistického hnutí, které se straní oficiálních struktur, řazen po právu – vzpomeňme si na Švankmajerovo odmítnutí převzít státní vyznamenání v roce 2011 od prezidenta Václava Klause se slovy: „Stát je organizované násilí, je zdrojem represe a manipulace. Celou svojí tvorbou jsem vždy stál na druhém břehu.“
„Ať vám to připadá paradoxní, surrealismus, toto nejsvobodnější, k anarchismu se hlásící hnutí, bylo a stále je především hnutím kolektivním. To, co ho drží pohromadě, je společný program, společný zájem o určitá témata, společný poklad vědění, tvůrčí a myšlenková výměna. Tedy žádná společná estetika.“ |
Nizozemský tisk nicméně staví Švankmajera do opozice zejména ke komunistickému režimu a připomíná, že byl během sedmdesátých let na černé listině. Web Wired dále píše: „Švankmajerův surrealismus by však neměl být zaměňován za absurditu nebo útěk z reality. Jedná se naopak o filozofii bytí, o postoj k životu a světu. Jeho cesta do hlubin duše se soustřeďuje na aktivní tlumočení našeho okolí pomocí fantastických myšlenek a představivosti.“
K témuž tématu se Švankmajer vyjadřoval i v rozhovoru, který jsem s ním před časem vedl. Připomínal mi, že surrealismus, zvláště ten dnešní (pozdní), se vědomě staví stranou veřejného zájmu a drží si nezávislost, soustředění a kontinuitu. Švankmajer – v Nizozemsku veleben jako vlivná osoba – ctí především společné hnutí: „Ať vám to připadá paradoxní, surrealismus, toto nejsvobodnější, k anarchismu se hlásící hnutí, bylo a stále je především hnutím kolektivním. To, co ho drží pohromadě, je společný program, společný zájem o určitá témata, společný poklad vědění, tvůrčí a myšlenková výměna. Tedy žádná společná estetika.“
Subverze
V první polovině 20. století vznikla řada -ismů, programů, manifestů, škol a směrů. V aktivní podobě přetrval jen surrealismus. V čem je jeho výjimečnost? „Jednoznačně to přikládám jeho programu. Surrealismus nabízí alternativu pohledu na život a na svět. Surrealismus je romantismem moderní doby. Ať se nám zdá dnes úsilí tvůrce (nejen surrealistického) změnit svět a proměnit život sebeutopičtější, je to nakonec jediný skutečně smysluplný cíl tvorby, o který je třeba usilovat – bez ohledu na nezbytné ztroskotání. Je to program subverze, a subverze vedle autenticity jsou pro mě předpoklady svobodné tvorby,“ řekl mi v debatě Švankmajer.
„Surrealismus je romantismem moderní doby. Ať se nám zdá dnes úsilí tvůrce (nejen surrealistického) změnit svět a proměnit život sebeutopičtější, je to nakonec jediný skutečně smysluplný cíl tvorby, o který je třeba usilovat – bez ohledu na nezbytné ztroskotání.“ |
Nizozemsko je rájem tolerance a Švankmajerova výstava výtvarných děl a filmů láká svou někdy až sžíravou a nepokojnou imaginací, hladem po absolutní nezávislosti. Míří mimo veřejné struktury a cílí k jedincovu více (či méně) skrytému podvědomí. Švankmajerova výstava se v této zemi stává vítanou terapií. Surrealismus je v naší povrchně zrychlené době opět populární, aniž by o to zvlášť usiloval. „Surrealismus byl vždy minoritní záležitostí a do značné míry vlastním rozhodnutím (Bretonův požadavek okultace, nebo postoj československé skupiny v sedmdesátých letech na tzv. dvojí izolaci). To, že se artefaktů klasického surrealismu v šedesátých letech chopil umělecký trh, jde mimo nás,“ komentuje postoj hnutí Švankmajer.
Blízcí Nizozemci
Každý zdravě uvažující jedinec (alespoň na evropském území) je znepokojen směřováním současné civilizace. Čecha a Holanďana nevyjímaje. Tyto dva národy mají navíc historicky mnoho společného: problémy s rozpínavými Habsburky, katolickou církví, sympatie s reformací, Komenského atd. Umění v moderním věku má nastavovat zrcadlo a varovat nás, aniž by se muselo uchylovat k výchovným manýrám. S historií jsme stále propojeni. Švankmajer k tomu dodává: „Každá společnost stojí a padá se svými mýty, i když si to neuvědomuje nebo nechce připustit. I pohádky nejsou nic jiného než převyprávěné staré mýty. Myslím si, že mýtus o Faustovi je tím klíčovým (základním) výrazem této (naší) civilizace.“
„Dnešní pragmatická společnost se samozřejmě bez umění hravě obejde. Ona potřebuje jen masovou kulturu a reklamu. Masovou kulturu proto, aby nějak zahlušila v masách jakékoliv myšlenky a aby je bezproblémově zabavila, než se opět zapojí do pracovního procesu. Reklama je potřeba, aby tyto masy byly masírovány k dalšímu konzumnímu blahu, aby se hýbal kšeft a rostly zisky.“ |
Výstavy Jana Švankmajera vždy lákají zvláštní pitoreskností, slastnou hravostí i mrazivou podvratností. Nabízejí možnost restartovat náš myšlenkový svět, jenž dosud byl velebeným rozumem zašlapáván a podceňován. Nyní se snad blížíme revizi tohoto nepřirozeného stavu, jehož důsledky pociťujeme v mnoha směrech. Surrealismus se neuzavírá do sebe, svou roli sehrával a sehrává nadále v míře a závislosti na klimatu konkrétní doby. Jakou roli hraje samotné umění? Jan Švankmajer: „Dnešní pragmatická společnost se samozřejmě bez umění hravě obejde. Ona potřebuje jen masovou kulturu a reklamu. Masovou kulturu proto, aby nějak zahlušila v masách jakékoliv myšlenky a aby je bezproblémově zabavila, než se opět zapojí do pracovního procesu. Reklama je potřeba, aby tyto masy byly masírovány k dalšímu konzumnímu blahu, aby se hýbal kšeft a rostly zisky. Autentická tvorba všechno jen zbytečně problematizuje. Je z tohoto pohledu proticivilizační. Odmítá kolaborovat.“
Skeptický Švankmajer
Vesměs skeptický Švankmajerův pohled na další vyhlídky naší společnosti (civilizace) mu ale nebrání v šíření své tvorby (svobodné zóny, nepohodlného tázání). Jeho práce jsou formálně vytříbené a myšlenkově naléhavé. Promlouvají k divákovi, a to v míře závislé na jeho nátuře, zkušenosti a otevřenosti. A návštěvník (i ten amsterdamský) pravděpodobně s instinktem vytuší Švankmajerův poctivý a složitě vrstvený recept, s nímž po vzoru alchymistů přeměňuje tušené sny v hmatatelnější realitu. Ostatně amsterdamská výstava se jmenuje Alchymická svatba. Jedná se o narážku na stejnojmennou slavnou knihu sepsanou Johanem Valentinem Andreasem, přívržencem rosenkruciánů a přítelem Komenského, který v závěru své životní pouti v Holandsku působil a zemřel.
Uzavřeme nahlédnutím do Švankmajerovy „laboratoře“: „Základem mé tvorby je vnitřní model, na jehož utváření se podílí složka nevědomá i vědomá. Impuls přichází z okolního světa (reality), je zpracováván v nevědomém kotli vnitřní laboratoře, do jejichž prostor nemám přístup. Inspirace je potom zvonkem u domovních dveří, kterými je mi oznámeno, že vnitřní model je hotov a že si jej mohu vyzvednout. V průběhu tohoto procesu se několikrát meziprodukt vynoří na okamžik do vědomí k oplodnění dalšími impulzy reality, aby se opět ponořil pod hladinu do nevědomí k dalšímu zpracování. Rytmus procesu až do zazvonění zvonku neovládám.“
Výstava skončí 3. března 2019.