Suverenita malých států je fikce

Po pádu komunismu v roce 1989 nastalo období globalizace a představy, že se svět změní v blahobytnou liberální demokracii, v níž vládne volný trh a lidská práva. Podle ruského politologa Alexandra Dugina, jenž má velký vliv na ruského prezidenta Vladimira Putina, je třeba tuto představu dekonstruovat a demaskovat.

Příčinou válek a státních převratů „barevnými“ revolucemi a neziskovými organizacemi je snaha Západu ovládat svět, přičemž její pilíře tvoří vedoucí role USA, NATO a liberální ideologie. Vedle tohoto západního bloku existuje mnoho nezávislých zemí, které však nemají společnou ideologii a strategii. Jejich údělem je v případě konfliktu se západní dominancí obrana, protože nejsou ochotné přijmout ideologii globalizace.

Proti ní je třeba nabídnout koncept Eurasie, který odmítá unipolární západní řád a staví na multipolárním. Západ však bude bránit jeho prosazení, v důsledku čehož budou existovat zástupné konflikty například na Korejském poloostrově nebo na Blízkém východě. Tento alternativní multipolární řád ve své knize Konflikte der Zukunft: Die Rückkehr der Geopolitik (Budoucí konflikty. Návrat geopolitiky) Alexander Dugin načrtává.

Navázání na studenou válku

Základ novodobých mezinárodních vztahů tvoří vestfálský mír z roku 1648, který uznává státní suverenitu a staví na ní mezinárodní právo, přičemž suverénní státy jsou nezávislé a právně si rovné. Po porážce Německa ve druhé světové válce byl zaveden jaltský systém, který de jure uznával nezávislost států, ale de facto o nejdůležitějších otázkách mezinárodní politiky rozhodoval Washington a Moskva.

V multipolárním řádu nehrají nezávislé státy formálně ani právně roli. Počet center bude mnohem nižší než států, čímž skončí jejich mezinárodně-právní rovnost, fasáda znemožňující vidět skutečné rozložení sil. Multipolární řád se nezabývá de jure, ale de facto realitou, protože malé státy nedokážou ubránit svou nezávislost proti silnějšímu hegemonovi – jejich suverenita je fikcí.

Multipolární řád navazuje na studenou válku a bipolární dělení světa, kdy o všem rozhodovaly dvě supervelmoci – USA a Sovětský svaz. Obě měly spojence, mezinárodně uznávané suverénní státy, ale ve skutečnosti vazaly, kteří nebyli politicky nezávislí. Přímý konflikt obou supervelmocí byl kvůli atomovým zbraním vyloučen, a proto jej nahrazovaly války na periferii.

Po studené válce nastalo období globalizace, na jehož konci měl být nepolární řád tvořený liberalismem, kapitalismem a demokracii. K němu však byly třeba uniformní elity, jež přijímají západní model bez ohledu na svůj historický, náboženský, geografický či národní původ. Finančně jej podporovaly různé skupiny – od Rothschildů až po George Sorose a jeho nadace – a měl přenést americký tavící kotlík na globální úroveň, kdy zaniknou kulturní rozdíly, a vznikne globální vesnice izolovaných jedinců.

Dekonstrukce a demaskování

Proti současnému unipolárnímu řádu, jemuž vládnou USA, které pod rouškou obrany lidských práv vnucují svůj model, vystupuje multipolární řád. Ten vychází z několika suverénních center, která budou rozhodovat v mezinárodní politice. Musejí být ekonomicky soběstačná, schopná se vojensky ubránit USA a NATO a nejsou povinná převzít západní normy a hegemonii – demokracie, liberalismus, volný trh, parlamentarismus, lidská práva, individualismu či kosmopolitismus pro ně neplatí.

V multipolárním řádu jsou více než dva póly, státní suverenita je v něm pouze právní a neodráží ekonomickou a vojenskou realitu a liší se od nepolárního i multilaterálního. Neuznává totiž světovou vládu, klub pod vedením USA, neziskové organizace či nadace ani občanské iniciativy.

Je třeba dekonstruovat západní hegemonii opírající se o ekonomickou a vojenskou převahu a demaskovat její teoretickou konstrukci, přičemž současná situace je diktaturou západních technologií a mentality. Západ představuje modernitu a snaží se vnutit svůj model ostatním národům a kulturám, jejichž odlišnost považuje za zaostalost. Západní hodnoty jsou však lokální a jejich univerzální platnost pouhým mýtem sloužícím k expanzi.

Modernizace civilizací

Při stanovení světových center a hráčů multipolárního řádu si Dugin pomáhá Huntingtonovou tezí o střetu civilizací – západní, pravoslavné (eurasijské), islámské, indické, čínské a japonské, k nimž by se časem mohly přidat latinskoamerická, buddhistická a africká.

Každé centrum bude odpovídat dané civilizaci, jíž není národní stát, politický systém, společenská třída, uskupení, společnost ani skupina lidí, ale kolektivní společenství, jež sjednocuje myšlenková, historická, kulturní a mentální tradice. Její příslušníci budou mít pocit sounáležitosti bez ohledu na národ, sociální postavení či politickou a náboženskou orientaci.

Civilizace by se měly modernizovat přijetím západních technologií, nikoli však způsobu myšlení – mít nezávislé struktury, které odpovídají jejich historické a kulturní tradici. Hranice mezi civilizacemi nebudou stejně jednoznačně jako mezi národními státy. Na jejich okrajích budou zóny, kde se bude křížit a překrývat. Každá civilizace bude mít strategické centrum uznávané světem, jež ji bude reprezentovat v mezinárodní politice.

Ekonomicky by měly být soběstačné, vybírat cla a obchodovat spolu jen natolik, aby nevznikla závislost ani univerzálně platné standardy a normy. Tímto způsobem mohou vedle sebe existovat různé ekonomické formy, čímž skončí dogma volného trhu. Dialog s ostatními civilizacemi by měla vést nová elita diplomatů.

Pět ponaučení

Navzdory problémům v Duginovu konstruktu, například jak budou fungovat vnitřní struktury či kdo stanoví centrum, jeho multipolární řád poskytuje pět ponaučení.

• Za prvé, ruská politická teorie se zřejmě neobejde bez ideologie vysvětlující ruskou dominanci.
• Za druhé, touha po velmocenské pozici je natolik silná, že nepřipouští Rusko jako jeden z mnoha státu.
• Za třetí, malé státy nehrají žádnou roli, a tudíž o civilizačním centru nerozhodují.
• Za čtvrté, „tekuté“ hranice na periferii civilizací jsou pro Středoevropany noční můrou.
• Za páté, vysvětluje ruské mocenské ambice.