Letos v lednu vyšla v USA další z mnoha knih o vysokoškolském vzdělávání – Academically Adrift: Limited Learning on College Campuses (Akademická nezakotvenost. Omezené vzdělání na vysokých školách). Je sice k americkému vzdělávacímu systému velmi kritická, ani to však nevysvětluje obrovský ohlas, který vyvolala. Důvod bouřlivé debaty spočívá v tom, že sociologové Richard Arum a Josipa Roksaová, kteří ji napsali, svá chmurná zjištění o stavu amerického vysokého školství vyvodili z rozsáhlého a dlouhodobého výzkumu.
Arum a Roksaová v rámci svého projektu sledovali víc než 2300 mladých lidí, kteří na 24 vzdělávacích institucích různé pověsti usilovali o bakalářský titul. A svůj závěr považují za zdrcující. Mladí lidé se během čtyřletého bakalářského studia konkrétního oboru většinou vůbec nic nenaučí.
Degenerace kritického myšlení
Arum a Roksaová neověřovali informace, které studenti získají v jednotlivých oborech. Místo toho jim předkládali testy – takzvané Collegiate Learning Assessment –, které se především zaměřují na schopnost porozumět textu, rekonstruovat hlavní argument a na úroveň písemného projevu. Studenti se testům podrobili třikrát – před nástupem na vysokoškolské studium a na konci jeho druhého a čtvrtého ročníku.
Doba věnovaná studiu sice během minulých desetiletí rapidně poklesla, ale studenti mají paradoxně lepší známky než jejich rodiče či prarodičeTesty ukázaly, že necelá polovina studentů – 45 procent – se během prvních dvou let studia vůbec nezlepšila. A 36 procent z nich neučinilo žádný pokrok ani během následujících dvou let. Ti, kteří se zlepšili, pak vykazovali v dovednostech zanedbatelnou změnu. Arum a Roksaová považují své závěry za alarmující, protože jde o dovednosti kritického myšlení, argumentace a práce s textem, jimž se bakaláři mají skutečně naučit a kterými se vysoké školy rády zaklínají.
Arum a Roksaová jsou přesvědčeni, že kritické myšlení zdegenerovalo a stala se z něj pouhá fráze. Za kritickým myšlením se dle nich skrývá leccos, jen ne dovednost založená na hodinách strávených nad obtížnými texty a nad psaním seminárních prací. Třetina dotazovaných mládežníků během studia nenavštívila kurz, který by vyžadoval přečíst za týden alespoň 40 stran. Polovina studentů pak kurz, v němž by musela během semestru napsat víc než 20 stran.
Zhoubný vliv revoluce
Arum a Roksaová nezpochybňují význam kritického myšlení. Dle nich se vysoké školy správně domnívají, že kritické myšlení je pro občana demokratické společnosti náležitou dovedností i nutným předpokladem k profesnímu úspěchu. V rámci svého výzkumu však zjistili, že tuto dovednost se nedaří zlepšovat kvůli velké proměně vysokoškolských institucí.
Ta začala tím, co nazývají opomenutou revolucí. Během ní či lépe revolučního období v sedmdesátých letech minulého století autoritu postupně nahradila tolerance. Na vysokoškolské instituce pak měla a má tato revoluce natolik zhoubný vliv, že mnohé z nich již nejsou schopné plnit své poslání spočívající ve vzdělávání a kultivaci mladého člověka.
Arum a Roksaová si všímají, že studenti se často nepřizpůsobují vyučujícím, ale naopak vyučující studentům. To je však dle nich pouhým pokračováním ztráty autority na středních školách. Přitom je zjevné, že problém autority s přechodem na vyšší vzdělávací stupeň často nabývá nebezpečnější formy.
Klíčová změna na vysokých školách spočívá v tom, že vyučující již svým studentům nekladou odpor. Namísto toho se učí tolerovat chování svých studentů, čímž mizí jejich autorita. Ve skutečnosti je však studující zasažen mnohem podstatněji. Namísto aby si během několika let na vysoké škole učinil jasno, kam bude jeho další život směřovat, dostává příležitost promrhat spoustu času, peněz i možností.
Méně času na studium
Špatné výsledky studentů přitom nejsou ani tolik důsledkem nevhodné práce s nimi. Klíčový problém je dle Aruma a Roksaové mnohem prozaičtější. Většina studentů rezignovala na studium a vyučující tomu často bezmocně přihlížejí.
Současný americký prezident Barack Obama se domnívá, že by měl mít vyšší než středoškolské vzdělání každý Američan
V minulých 50 letech američtí studenti věnovali studiu rekordně málo času. V šedesátých letech tvrdilo téměř 70 procent studentů, že jim příprava do školy zabere více než 20 hodin týdně. Dnes stráví nad učebnicemi stejně dlouhou dobu jen 20 procent studentů. Navíc se ani nenaplňuje naděje rodičů, že jejich potomkovi, který se nedostatečně věnuje studiu, škola vystaví účet v podobě špatné známky.
Doba věnovaná studiu sice během minulých desetiletí rapidně poklesla, ale studenti mají paradoxně lepší známky než jejich rodiče či prarodiče. K úspěchu v bakalářských programech na amerických vysokých školách totiž dávno nejsou klíčové vědomosti nabyté při domácí přípravě, ale umění, které Arum a Roksaová nazývají „chování na vysoké škole“. A jeho nezanedbatelnou součástí je zapůsobit na vyučujícího tak, aby vhodně nastavil své požadavky, což se ve většině institucí, které Arum a Roksaová sledovali, skutečně odehrávalo.
Z velké části proto, že vysoké školy kladou při hodnocení pedagoga příliš velký důraz na studenta. A ten je nakloněn vyplnit pozitivně dotazník pedagogovi, který na něho má nižší požadavky.
Zanedbané dovednosti
Nedostatečné studijní nasazení mladých lidí by nemuselo až tolik zarážet. Výtku, že se mladá generace nedostatečně snaží, slýchávali i rodiče či prarodiče dnešních studentů. Problém tkví v tom, že nikdy v minulosti nebylo vyšší vzdělání stejně masivně dostupné.
Proflákal-li nějaký student v padesátých nebo šedesátých letech několik let na vysoké škole, i tehdy to přišlo na spoustu času a peněz. V té době však studovaly na vysoké škole děti z ekonomické třídy, které si několik proflákaných let mohly dovolit. Mladí studenti věděli, že je zaměstná například otec v rodinném podniku a že budou mít dost času se dovednosti doučit v reálném provozu.
Současný americký prezident Barack Obama se domnívá, že by měl mít vyšší než středoškolské vzdělání každý Američan. Přijmeme-li tuto ideologii „vysoká škola pro všechny“, jeví se problém ještě chmurněji. Tito mladí lidé totiž na dovednostech, které se mají na vysoké škole naučit, ale nenaučí, existenčně závisejí. Navíc jim rodina nejen často není schopná v dalším životě finančně pomoci, ale po dokončení vysoké školy musejí splácet půjčky na studium. A se splácením dluhu může být problém.
Důsledek společenského tápání
Záměna tolerance za autoritu, která nastala v 70. letech, není obrazem tolerantní společnosti, ale společnosti nevyznávající žádné hodnotyStudenti sice obdrží po absolvování bakalářského studia diplom, často však postrádají schopnosti, díky nimž by mohli uspět na pracovním trhu. To není lichotivé vysvědčení pro vysoké školy. Jako by to byly agentury, které nabízejí těžko zaměstnatelným členům specifické věkové skupiny pestrou škálu volnočasových aktiv. A dle Aruma a Roksaové je velkou otázkou, vyváží-li bakalářský diplom zadlužení mladého člověka a nabízí-li mu lepší životní perspektivu.
Arum a Roksaová jsou přesvědčeni, že vinní nejsou ani nestudující studenti, ani příliš tolerantní vyučující. Úpadek vysokých škol je dle nich symptomem společenského tápání, co se týká nejen výchovy a vzdělání, ale i hodnot. A není podstatné, zastává-li společnost pokřivené, či nepokřivené hodnoty.
Ukazuje se, že záměna tolerance za autoritu, která nastala v sedmdesátých letech, není obrazem tolerantní společnosti, ale společnosti nevyznávající žádné hodnoty. Proto nemůže svým mladým lidem nabídnout žádné vedení. Důsledkem toho je usilovná výuka kritického myšlení, za kterým se skrývá bezradnost vzdělávacího systému, ne-li celé společnosti.
Academically Adrift: Limited Learning on College Campuses
(Akademická nezakotvenost. Omezené vzdělání na vysokých školách)
AUTOŘI: Richard Arum, Josipa Roksaová
VYDAL: University of Chicago Press, Chicago a Londýn 2011
ROZSAH: 272 stran
