Štěstí nelze matematicky vyjádřit

Nedávno se jeden můj známý vrátil z Benátek, kde byl poprvé. Vyprávěl mi o svých pocitech, když seděl v kavárně a pozoroval gondoly. V tu chvíli zaváhal a já mu pomohl slovem šťastný. Následně jsme bavili, jak se v současnosti, jež je v mnoha ohledech podřízená digitálním technologiím, zdráháme používat přívlastky vyjadřující lidské pocity – jako by se k racionální době nehodily. Sedět v Itálii, pít kávu a pozorovat okolí vyvolává pocit štěstí, které je možné si později díky paměti připomenout.

Hraje-li otec šachy se svým synem, který v nich příliš nevyniká, má dvě možnosti – buď ho porazit, nebo navzdory špatnému výkonu nechat vyhrát. Záměrem otce není ukázat převahu, ale dát motivaci k další hře, kterou vyvolá radost z výhry, a jeho rozhodnutí může ovlivnit synův vývoj – bude-li chtít dál hrát šachy, nebo se jich už nikdy nedotknout. V obou případech jde o projev mysli, první vyvolá pocit vnímaný fyzicky, druhý vede k úmyslné prohře.

Chybná teorie

V diskusi o umělé inteligenci se lidský mozek přirovnává k počítači a mysl k jeho softwaru. Když na konci 20. století porazil počítač Deep Blue šachového velmistra Garriho Kasparova, zdálo se, že digitální technologie jsou o krok blíže k překonání lidské inteligence.

Lidská mysl je ale víc než výkon mozkových neuronů a podle amerického profesora počítačové vědy Davida Gelerntera nelze bytí spočítat. Štěstí není možné matematicky vyjádřit, a protože lidská mysl je nejen myšlení, ale i bytí, Gelernter dospívá k závěru, že teorie náhrady lidské inteligence umělou je chybná.

Žádný stroj nebude mít při pohledu na gondolu pocity, natož schopnost si jej později připomenout, stejně jako mu naprogramování nedovolí úmyslně chybovat, aby vyhrála druhá strana. Gelernter se ve své knize The Tides of Mind: Uncovering the Spectrum of Consciousness (Přílivy a odlivy mysli. Odhalení škály vědomí) snaží ukázat, že lidská duše, bytí a vědomí nepředstavují systém, který lze uchopit programováním, a že o tomto propojení víme mnohem méně, než si myslíme.

Změna

Lidská mysl nebo duše je schopná vnímat a cítit, může ale také jednat nebo jen být. Podle Gelerntera se ale především mění. Kdo se díval na nebe s hvězdami, viděl, jak se jejich pozice mění, ale pokud neví, proč se tyto změny odehrávají, nemůže dění na obloze pochopit. A lidská mysl se také neustále mění. Každý člověk během dne zažije řadu různých úrovní vědomí a tyto přílivy a odlivy tvoří jádro Gelernterova modelu.

Mysl má tři úrovně, v horní části je vysoká koncentrace a racionální myšlení zcela pod naší kontrolou. Ve střední části koncentrace klesá a emoce nebo pocity více ovlivňují vědomí. Ve spodní části je koncentrace malá – jde o oblast snů, kterou nekontrolujeme a již ovládá podvědomí.

Hlavním omylem je, že lidské vědomí je statické. Příkladem můžou být antické texty, jež vznikly, když nebylo normou racionální uvažování, jak je tomu dnes, ale bylo usazené hluboko v mysli. Kdo dnes čte třeba bibli, aniž by se duševně naladil na spodní úroveň mysli, jako by si pustil gramofonovou desku se špatnou rychlostí otáčení. Jen obtížně může rozumět lvu ležícímu vedle beránka, hořícímu keři nebo rozdělenému moři, které je třeba vnímat jako obrazy ve snu.

Vzpomínky

Čím hlouběji pronikáme do mysli, do oblastí, které nekontrolujme, tím komplexnější je paměť, ukládání vzpomínek, jejich třídění a schopnost připomínat. Lidská zkušenost je založená na vzpomínkách. Nestačí jen něco zažít, ale i si na to vzpomenout.

Chirurgové znají situaci, kdy se pacient na operačním stole těsně před koncem operace na chvíli probudí, jako by se chtěl přesvědčit, že je vše v pořádku. Moderní anestezie se ale postará, aby si nic nepamatoval, a protože na probuzení nejsou žádné vzpomínky, nemůže si na ně vzpomenout. V jeho realitě se nic nestalo, protože aby se to stalo, musel by být schopný si na to vzpomenout.

Zatímco se v horní části mysli, kterou vědomě kontrolujeme, dokážeme přinutit koncentrovaně přemýšlet, ve spodní – v nekontrolovaném podvědomí – se neumíme přinutit snít. Při snění nejsou myšlenky mimo kontrolu, ale realita a mysl přecházejí z vnějších do vnitřních oblastí vědomí.

I ve spánku víme, že vnější realita zůstává stejná, ale je vytlačená na okraj a realitou se stává vnitřní svět mysli. Špatné sny jsou reakcí vědomí, které se odpoutalo od vědomé kontroly – vytahuje nechtěné vzpomínky z hlubin a nejsme schopní racionálně ovlivňovat svou paměť.

Sny

Očekávalo by se, že takovou knihu napíše humanitní vědec nebo filozof, ale Gelernter je odborník na programování a profes počítačové vědy na Yaleově ouniverzitě. Známý je jeho soudní spor s firmou Apple o patentech s hodnotou vyšší než půl miliardy dolarů. Gelernter se také stal obětí atentátu – v roce 1993 ho zranila dopisní bomba, kterou mu poslal Ted Kaczynski nazývaný Unabomber.

Odpovědi na otázky, jak se přechází z jednoho stavu vědomí do druhého, přetvářejí pocity a vizuální vjemy ve vzpomínky, na základě čeho vzniká kreativita a proč člověk zapomíná své sny, Gelrnter nehledá v jiných vědních oborech, ale v literatuře. Za největší experty na spodní část mysli považuje Shakespeara, Jane Austenovou a Franze Kafku. Pouze on se podle Gelerntera spustil na nejspodnější okraj mysli a jeho práce dávají smysl, jen jsou-li čtené jako zapsané sny.

Samotné sny jsou komplikované. V Shakespearově tragédii Richard III. je vévoda z Clarence bratrem Richarda, budoucího krále. Richard je vrah a vévoda z Clarence ví, že nebude váhat vraždit, navzdory tomu si namlouvá, že nebude. Má sice pocit, že ho Richard chce zavraždit, ale odmítá si jej připustit. Až se posune do spodní části mysli, kdy přestává kontrolovat své vědomí, cítí a vnímá ve snu pravdu, že ho Richard zavraždí, což se stane.

Snům se přisuzuje schopnost předvídat budoucnost – sdělují pravdy, které sice známe, ale nejsme dost stateční si je přiznat, a proto je odmítáme přijmout. Sny nepředvídají budoucnost, ale připomínají realitu. Člověk nemá takové sny rád a bojí se jich. Lidská mysl se brání jediným způsobem, který má k dispozici – nechává na ně zapomenout.

Stupeň v evoluci

Gelernter rozděluje lidskou mysl na vědomou a nevědomou. Vědomá část je myšlení a cítění, nevědomá paměť. Vědomí se zabývá přítomností, paměť minulostí. Cítění je fyzický a myšlení duševní stav, a proto je lidská mysl výsledkem spolupráce mozku a těla. V trapné situaci se začneme červenat. Myšlenky, například jejich formulací, můžeme kontrolovat, řeč těla nikoli. Zčervenáme, ať chceme, nebo nechceme.

V muzikálu West Side Story Leonarda Bernsteina zpívá hrdinka „I feel pretty“. Lze se „cítit dobře“? Lze, člověk může cítit vše, co zažívá. Kolikrát jsme v životě někoho viděli a v duchu si řekli, že vypadá šťastně. Co však s lidskou myslí, vědomím, podvědomím, pocity a sny?

To, že je lidská mysl komplikovanější než software, není příliš převratné a že s tím špičkový odborník na programování a „rocková hvězda počítačových věd“ souhlasí, také tolik nepřekvapuje. Gelernterův přínos spočívá v tom, že vrací pozornost ke skutečnosti, že toho o lidské mysli moc nevíme, prakticky nic. Podle něho se lidská mysl během dne mění – od vysoké koncentrace až po sny ve spánku. Navíc rehabilitoval Freudovu psychoanalýzu, která v poslední době nebyla v odborných kruzích dobře přijímaná.

Tvrzení, že lidský mozek je počítač a mysl software vychází ze srovnávání biologické a technologické inteligence. Podle Gelerntera toto srovnání neplatí, ale proč by umělá inteligence měla mít lidský rozměr? Co když má pravdu americký historik technologií George Dyson, že lidská inteligence je jen stupněm v evoluci a jejím úkolem je položit základy pro technologickou inteligenci osvobozenou od mezí lidských možností?