Spolupráce ovlivňuje soudržnost společnosti

Při hudební zkoušce upozornil britský novinář Alan Rusbridger amerického sociologa Richarda Sennetta: „Pane profesore, váš vysoký tón zní příliš ostře.“ Sennett chvíli přemýšlel o námitce svého hudebního partnera a pak tón ještě zvýraznil. Současně ale ocenil výměnu názorů, protože přispěla k lepšímu pochopení a spolupráci. Každou diskusi totiž zlepšují připomínky diskutujících.

Spolupráce je pozitivní, například na operačním sále může souhra týmu působit jako brilantní choreografie s fantastickým konečným úspěchem. Spolupráce je ale nutná i třeba u výroby atomové bomby nebo při plánování a uskutečnění bankovní loupeže. Sennett považuje spolupráci za řemeslnou zručnost, která vyžaduje porozumění a schopnost reagovat na podněty.

Po prvním dílu trilogie The Craftsman (Řemeslník) rozvíjí Sennett ve své knize Together: The Rituals, Pleasures and Politics of Cooperation (Společně. Rituály, zábava a politická spolupráce) spolupráci jako faktor pro soudržnost společnosti.

Obtížné propojení

Spolupráce má mnoho forem a v kombinaci s konkurencí je třeba v ekonomice, politice, diplomacii i v náboženských a světských rituálech, ať jde o společnou modlitbu nebo o státní oslavy. Společenská pravidla – pozdrav, prosím nebo děkuji – jsou pak praktickým vyjádřením abstraktní představy respektu a formou spolupráce.

Spolupráce může být i destruktivní, například my proti nim. Příznivci týmu soupeře, jiný národ nebo náboženská menšina usnadňují, kdo jsou oni a kdo jsme my. Mnohem obtížnější a komplikovanější je spolupráce, jež se snaží propojit lidi s odlišnými či protichůdnými zájmy, nemají o sobě dobré mínění, jsou jiní nebo si nerozumějí.

Pracovní svět se na jedné straně snaží zefektivnit výkon pracujících, ale na druhé škodí spolupráci. Smlouvy jsou stále krátkodobější a změnit několikrát za život profesi je běžné. Jak u manažerů, tak u doručovatelů balíkových zásilek se používá princip rotace – po několika měsících nebo letech jsou přesazováni na nový post –, aby nevznikaly „nezdravé“ vztahy.

Zkracování pobytu v institucích však negativně ovlivňuje znalosti a vazby k dané instituci. Povrchní a krátkodobé vztahy zesilují izolaci – zaměstnanci se stahují a neřeší problémy, jež nepatří do jejich pracovní náplně nebo ignorují pracovníky, kteří mají v instituci jiné úkoly.

Politické zachování tváře

V politice je příkladem spolupráce koalice stran umožňující vládnutí. Sestavit ji je komplikovaný proces, který se odehrává v zákulisí, a proto se veřejnosti může jevit nečistý, podvodem či zradou předvolebních slibů. Často však jde především o zachování tváře, a to všech účastníků. Čím více politických stran vyjednává a čím odlišnější jsou jejich programy, tím obtížněji lze dosáhnout konsensu.

Koalice nevznikají kvůli spolupráci, ale protože politické strany nejsou dostatečně silné, aby dosáhly svého cíle. Zachovat tvář znamená přiznat respekt koaličnímu partnerovi, obzvlášť je-li malý. Důsledkem bývá, že marginální politické strany nebo hnutí, které sotva překročily hranici k účasti v parlamentu, dostávají odměnou za spolupráci významné ministerské posty, na něž nemají nárok.

Problémem tohoto politického zachování tváře je, že pro nezasvěcené je netransparentní a nesrozumitelný, což vede ke konspiračním teoriím. Ty sice mohou na první pohled vypadat iracionálně, ale představují jednu možnost, jak se vyrovnat s bezmocností v případě politických rozhodnutí, jež nerespektují výsledek voleb.

Z reforem uzavřených v zákulisí se stávají spiknutí upírající obyčejným lidem nejen respekt, ale i práva. Například v USA identifikace bohatých liberálních elit s chudými černošskými vrstvami vedla u chudých bílých k přesvědčení, že ti nahoře jsou od nich odtržení a o realitě ve spodních patrech společnosti nic nevědí.

V politice i ekonomice je optimální setkat se někde uprostřed a dosáhnout win-win řešení, z nějž mají všichni prospěch, a které umožňuje pokračovat ve spolupráci. Je však porušeno, začnou-li se politické postoje radikalizovat, což znemožňuje spolupráci, a v krajním případě může vést k diktatuře, v ekonomice pak k monopolnímu postavení, jež eliminuje konkurenci – win-win řešení se mění ve winner takes all, vítěz bere vše.

Pokles ochoty spolupracovat

Společenská soudržnost je křehká, což ukazuje ve své knize Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community (Jak hrát sám bowling. Zhroucení a oživení amerického společenství) americký politolog Robert Putnam. Podle něho jsou dnešní americké a evropských společnosti méně soudržné než v minulosti – nastává v nich izolace vůči jiným lidem, „bowling se hraje bez nich“. Americký sociolog Jeffrey Goldfarb jde ještě dál a tvrdí, že vzniká „cynická společnost“, jejíž členové nejsou ochotní spolupracovat.

Otevřenost a nárůst heterogenity západních společností paradoxně patří k faktorům, kvůli nimž klesá ochota spolupracovat. Nárůst etnického, náboženského a sociálního tribalismu stále více brání společenské soudržnosti. Ukazují to například násilné nepokoje v roce 1992 v USA.

Od poloviny sedmdesátých let přišlo do v USA, především do New Yorku a Los Angeles, mnoho Korejců, často stejně jako většina předchozích migrantů chudých, ale kvalitně vzdělaných a s velkou motivací. Na rozdíl od nich však rychle opustili své přistěhovalecké čtvrti a začali otvírat obchůdky se vším možným i jinde, které měly celý týden otevřeno 24 hodin denně. Za pokladnou se střídala celá rodina a nejstarší její členové hlídali malé děti.

Analýza moderního kapitalismu

Záhy však nastal konflikt korejských obchodníků s nejchudšími Afroameričany, kteří považovali vysoké ceny v jejich obchodech za vyděračské. Korejci zase jimi pohrdali, a navíc jim to dávali najevo. Situace explodovala v roce 1992 po zveřejnění videa, na němž skupina policistů brutálně mlátila Afroameričana Rodneyho Kinga, který se vzpíral zatčení.

Navzdory zdokumentované brutalitě zprostil soud čtyři obviněné policisty viny, na což rozhořčená afroamerická komunita zareagovala násilím, které se podobalo občanské válce, a bylo namířené nejen proti bílým Američanům, ale i korejským obchodům. V Los Angeles bylo zničeno a vyrabováno zhruba 2300 korejských obchodů, v důsledku čehož jejich majitelé zorganizovali ozbrojenou ochranu, což přispělo celkem k 53 mrtvým.

Sociolog Sennett je známý na celém světě a jeho knihy patří k bestsellerům. Možná to je důvod, proč jeho poslední kniha není příliš kvalitní. Vydavatel se zřejmě spolehl na jeho dobrou pověst a dostatečně ji nelektoroval. Sennett se utápí ve vzpomínkách na dětství v chudé čtvrti Chicaga či opakuje témata z předchozích svých textů, navzdory tomu občas dobře analyzuje moderní kapitalismus a jeho vliv na společnost.