Současnost stravuje spíše nostalgie

Současná západní společnost nepovažuje za smrtelný hřích nespravedlnost, ale netoleranci, tvrdí americký profesor humanitních věd na Kolumbijské univerzitě Marka Lilla, jenž loni v listopadu vzbudil pozornost článkem The End of Identity Liberalism (Konec identity liberalismu).

Věnuje se v něm selhání politiky, jež se smrskla na kompenzaci nevýhod, jako by výlučným posláním politika bylo řešit skutečné či domnělé znevýhodnění osob jiného než mužského pohlaví nebo heterosexuální zaměření, popřípadě jiné než bílé pleti. V této nápravě všemožných křivd zaniká, že se politika má alespoň stejně starat o to, co spojuje, čímž nemůže být jen společná péče o to, co rozděluje.

Katastrofa pro politiku

Oslavu rozdílů považuje Lilla za skvělou pro morální pedagogiku, ale za katastrofální pro politiku. Pro mnohé se Lilla svým článkem zařadil do skupiny mužských, heterosexuálních, bílých nešťastníků, kteří by se chtěli vrátit do bájné minulosti, kdy svět byl v pořádku – klející muž tyranizoval své okolí a posláním ženy bylo zajišťovat mu pohodlí.

Takřka současně s článkem Lilla zveřejnil knihu The Shipwrecked Mind: On Political Reaction(Ztroskotaná mysl. O politickém reakcionářství), jež komplikuje jeho pozici mluvčího frustrovaných mužů, kterým ujel vlak, a místo aby se poohlédli po dalším, ublíženě si razí cestu zpět do minulosti, kam ale nikdy nedorazí. Lilla tedy střílí do řad nostalgiků, ke kterým ho přiřadili mnozí čtenáři jeho článku.

Tato Lillova kniha navazuje i svým titulem na jeho knihu z roku 2001 The Reckless Mind: Intellectuals in Politics (Bezhlavá mysl. Intelektuálové v politice), která mohla posloužit českému prezidentu Miloši Zemanovi k přípravě na konferenci k 70. výročí osvobození Osvětimi. Z podtitulu jejího německého vydaní Tyranofilie intelektuálů je totiž zjevné, že by si rozšířil povědomí o těch, kteří „vyli s vlky“. Lilla by Zemanovy obavy potvrdil.

Rozšířené klišé

Společně s diktátorskými režimy 20. století povstal mezi těmi, kdo se vyznávají z lásky k pravdě, i nový lidský druh. Německý filozof Martin Heidegger (1889–1976) propadl podobně jako jeho kolega Carl Schmitt (1888–1985) kouzlu Adolfa Hitlera, francouzský filozof Jean-Paul Sartre (1905–1980) si prošel fascinací násilím a terorem a francouzského myslitele Michela Foucaulta (1926–1984) uchvátila íránská islámská revoluce a ajatolláh Chomejní.

Lilla bulvárně nevyzobává poklesky velkých myslitelů 20. století, ale snaží se porozumět totalitním režimům, jež v něm vznikly, i myslitelům, kteří se zhlédli v mocných, přičemž jeho závěry vypovídají o lidském myšlení i politickém jednání. Jedním z nich je, že filozofie a věda sice mohou mravně kultivovat, ale většinou tomu tak není. Představa, že vytvářejí ctnostné osobnosti, je rozšířená, ale klišé. Není-li člověk od začátku dobrý, intelektuální úsilí z něho lepšího nevykřesá, spíše podpoří jeho pýchu.

Přesvědčení, že vlastní patent na rozum a konfrontace s možností, že by někdo mohl jejich geniální úvahy uvést v život, je nejčastějším důvodem, proč se intelektuálové nechávali ve 20. století zlákat zločinnými režimy. Ze zkušenosti odpůrců a bojovníků proti nacistické diktatuře, kteří vběhli do náruče bolševismu či fašismu, pak vyplývá další lekce – v bezpečí nejsme, ani stojíme-li na správné straně, protože i ta snadno svádí na scestí radikalizace.

Drzý výběr

Ve své nejnovější knize Ztroskotaná mysl se Lilla věnuje zavíjení do včerejška – současnost stravuje spíše nostalgie než revoluční zápal. A stejně jako v předchozí i v nítuto nostalgii ukazuje na vybraných myslitelích. Byl-li jeho minulý výběr nostalgiků pro jejich mnohé znalce kontroverzní, ale v důsledku faktů obtížně napadnutelný, jeví se jeho nový výběr jako drzost.

Lilla totiž inscenuje debatu filozofů, jako byl Franz Rosenzweig (1886–1929), Eric Voegelin (1901–1985) a Leo Strauss (1899–1973), s Donaldem Trumpem a autory, podle nichž Západ páchá sebevraždu – ve Francii Éric Zemmour či Michel Houellebecq, v Německu Thilo Sarrazin. A Lilla k této debatě plné povzdechů nad hroucením světa zve i islámské fundamentalisty nebo strůjce atentátu na pařížský časopis Charlie Hebdo.

Tito myslitelé se sice liší kulturním pozadím, intelektem, duševním zdravím a snad především trestným rejstříkem, ale spojuje je věc symptomatická pro současný svět – mysleli či myslí, žili či žijí z idealizace minulosti podle francouzského básníka Paula Valéryho (1871–1945): „Krásné starověké Řecko je nejskvělejším vynálezem moderní doby.“

Pošlapání přítomného

Podle Lilly je na fascinaci minulostí skoro vše špatné, ale snad nejhorší, že nostalgie je projevem intelektuální nepoctivosti – nelze s ní polemizovat, je nevyvratitelná. Naděje mohou splasknout, realita je může dokonce pošlapat, ale bájná minulost je imunní vůči všem námitkám. Blouznění o legendami opředené minulosti proto nemá s přítomností slitování.

erbální nebo reálná zkáza, kterou nostalgici pustoší současnost, nikdy nevyčerpá jejich naděje: čím hůře je, tím lepší byla minulost. Heslo „dříve bylo lépe“ spojuje nebezpečné proudy Blízkého východu s těmi Západu – první usilují o obnovu islámského státu, druzí třeba o „make America great again“.

Především na Západě se do nostalgie halí elita, jejímž poznávacím znakem je, že ve čtyřech větách pětkrát zmíní, že jí není. Tatáž neelitní elita se pak s takzvaným prostým člověkem shoduje, že zamlada bylo lépe než zastara. Lilla varuje, aby tento postoj nebyl zaměňován s konzervatismem. Na rozdíl od konzervativců se nostalgici chtějí k lepší budoucnosti, tedy k budoucí minulosti, probít pošlapáním přítomného, zejména demokracie.

Tři myslitelé

Dějiny reakčního myšlení začaly Velkou francouzskou revolucí, kdy se poprvé ve vznikajícím veřejném prostoru objevily hlasy, že dosud známý svět skončil, a od té doby se tato fráze často opakuje. Mnozí přitom přehlížejí, že sám tento výrok může být příčinou proměny. Přesvědčení, že náš svět skončil, může totiž vést k mobilizaci sil na jeho obnovu, což ústí v jeho skutečnou proměnu světa – v minulosti se hledá, co v ní není, čímž se proměňuje přítomnost.

Podle Lilly je nostalgie v současné mezinárodní politice i intelektuálním prostředí spojená s mysliteli Rosenzweig, Voegelin a Strauss, protože ztělesňují nostalgickou mysl. Není náhodou, že jde původem o Evropany, od nichž se američtí myslitelé a politici naučili dosud nevídané – evropský kulturní pesimismus. Spojují Evropu a USA, a jak ukazuje Straussův vliv na americký konzervatismus i intelektuály a politiky.

Pro tyto tři myslitele je stěžejní zjevené náboženství, které má člověka vytrhnout z moderny a vést k „úplné obnově světa“, jak píše Rosenzweig ve svém hlavním díle z roku 1921 Der Stern der Erlösung (Hvězda vykoupení). Podle Rosenzweiga se svět pod tíhou moderního výdobytku dějinného vědomí mění ve škleb, přičemž jeho základ tvoří spása v budoucnu.

Vzpoura proti křesťanství

Člověk proto žije ve věčném očekávání osudového zvratu a zavrhování minulosti a přítomnosti, což ho však žene do propasti nihilismu a může být zastaveno jen náboženským obratem: „Z boje proti dějinám 19. století povstává boj za náboženství ve 20. století.“ Především minulost židovského národa, ale do určité míry i křesťanství, poskytuje možnost úniku z dějin.

Židé totiž nežijí z očekávání, ale z vědomí, že pocházejí ze společenství, které zakusilo bezprostřední blízkost Boha, křesťané pak z tradice vtělení. Židé a křesťané už dávno dosáhli toho, k čemu nihilistická moderna směřuje, co vzývá a očekává. Jádrem Voegelinova díla Politická náboženství je rovněž náboženství, ale jež „vyrabovalo nebe“ a chce uskutečnit absolutní ideály v přítomnosti, přičemž z tohoto světského náboženského zápalu vznikly totalitní režimy 20. století.

Křesťanské náboženství naopak poprvé odlišilo posvátné od profánního politického řádu. Moderna sice začíná vykázáním Boha ze světa, ale ani osvícenci nedokázali zničit náboženské energie, které od počátku lidstva posvěcovaly politický řád. Moderní věk vyrostl ze vzpoury proti křesťanství a snahy o ráj na zemi vlastními silami vyústily v totalitní režimy 20. století.

Leo Strauss

Stěžejní Straussova myšlenka, třetího otce intelektuální nostalgie, spočívá v lidské přirozenosti, již nelze převést na konvenci. O její objev se zasloužil filozof – zatímco se běžný člověk spokojí s tím, jak se věci právě mají a dělají, hledá filozof věčné jádro.

Podle Strausse souvisí lidská přirozenost s křesťanskou antropologií, ale není třeba ji definovat – již hledání věčného v časové a relativní skutečnosti je valem proti nihilismu a modernímu relativismu, do nějž sklouzává každá společnost, která ji odmítne a jež se po ní přestane tázat, protože si každá doba postuluje, případně vytvoří vlastní.

Podle Lilly se na Straussovi nejvíce ukazuje spojení určitého myšlení a reálné politiky. Poté, co vyšlo najevo, že ve vládě George Bushe mladšího pracovalo nemálo Straussových obdivovatelů, američtí novináři ho dokonce obvinili z války v Iráku. Lilla sice považuje toto nařčení za nesmyslné, ale silná a problematická vazba amerického konzervatismu na Straussovo myšlení skutečně existovala.

Problém nespočívá v tom, že někdo zastává podobné postoje jako Strauss, ale v přístupu k jeho filozofii. Kdyby se po válce vrátil do Evropy, jeho teorie přirozeného práva by v ní byla tvrdě kritizovaná, s čímž by se musel vyrovnávat. S touto kritikou se však nesetkal u svých amerických studentů, kteří v něm viděli spíše Mojžíše zvěstujícího, že moderna žije v železném věku, a proto je třeba hledat způsoby návratu do zlatého věku, než Sókrata podněcujícího k diskusi.

Politický romantismus

Motivy těchto tří filozofů souvisí se současným reakcionářstvím především v tom, že jde do minulosti obrácený pohled, který klame sám sebe a jenž, byť v podstatně méně vznešené formě, zastávají ti, kdo brání starou dobrou Evropu nebo usilují o obnovu velikosti Ameriky. Společné mají to, že pohrdají přítomností a usilují o její vpravování do mustru, dle nějž zažíváme úpadek, a proto je třeba křísit bájnou minulost.

Nejspornější je Lillovo propojování nepravděpodobných spojenců – například Rosenzweiga s Trumpem a hlasateli náboženského fundamentalismu. Navíc se Lilla příliš nesnaží tento problematický aspekt zdůvodnit. Možná je však tato slabina jeho předností, když si z nás duch doby trochu utahuje – jsme v ideovém či ideologickém objetí a rozdíly, údajně polarizující společnost jsou spíše kosmetické odchylky od společného základního postoje. Proto Lilla poněkud troufale odhlíží od viny a neviny a zaměřuje se na ideové jádro.

Nostalgie má navíc věcný základ a více či méně se může týkat každého – dříve jsme byli mladší, život jsme měli před sebou a s ním otevřené dveře, které se nemilosrdně zavírají. Na tuto lidskou vášeň však dnes stále častěji roubujeme politickou nostalgii a romantismus. Je však ztrátou času rozhořčovat se nad tím nebo někoho odsuzovat, protože si neví rady s modernou. Místo toho je třeba usilovat o poznání, které dosud nostalgici zanedbávali.

Vzájemné okřikování

Zatímco o revolucionářích bylo napsáno mnoho románů i vědeckých pojednání, reakcionářská mysl na svého Dostojevského stále čeká. V tomto smyslu Lilla, který v době atentátu na redakci Charlie Hebdo žil v Paříži a napsal o něm řadu článků, poznamenal: „Jakmile tato jatka skončí, a jednou skončit musí, ať už vyčerpáním, nebo porážkou, politický islám si zaslouží stejnou pozornost jako jeho ohavnost.“

Existuje spojitost mezi Lillovým článkem o proměně politiky v kompenzaci všech křivd tohoto světa a jeho knihou o reakcionářské mysli? Rozpor, kterého si recenzenti všimli, je zjevný, ale nemusí být Lillovým nedostatkem. Utkvělá snaha zjistit, zda jde o frustrovaného starého pána se spoustou problémů, či o inteligentního, ale bezmocného kritika Trumpa, je totiž chybná.

Lilla hledá pohled na současnost, který by se takovým zjednodušením vyhnul. Provokativně a často i záhadně ukazuje, že například postoj pro, nebo proti Donaldu Trumpovi se snad hodí jako bojový pokřik, ale je bezcenný, nechceme-li zůstat u vzájemného okřikování.