Současná snaha o politiku bez náboženství z ní činí náboženství

Nevyměnila západní civilizace Boha za modly? I na tuto otázku se snaží odpovědět ve své knize Aveuglements: Religions, guerres, civilisations francouzský historik a teolog Jean-François Colosimo.

Křesťanství. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Křesťanství. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Křesťanství.

Francouzský historik a teolog Jean-François Colosimo se ve své knize Aveuglements: Religions, guerres, civilisations (Zaslepení. Náboženská vyznání, války, civilizace) věnuje roli náboženství v současném světě. Zdá se totiž, že v západní Evropě se Bůh, náboženská témata a transcendence vytratily z politiky. V Evropské unii lze v dnešních politických dokumentech jen obtížně objevit odkaz na křesťanství.

Významní evropští politici se sice k němu často hlásí nebo ho i praktikují, ale důsledně oddělují veřejný a soukromý život. A není výjimkou, že hlasují pro zákon o potratech spíše podle stranické linie než dle svého náboženského přesvědčení. Tento postoj je na Západě typický, ve zbytku světa, nejen například v zemích, jako je Írán nebo Saúdská Arábie, ale i v Izraeli, je však politika vedena náboženskými motivy a bez znalosti náboženství ji nelze pochopit. Také USA nebo Rusko ospravedlňují svou suverenitu a rozhodnutí transcendencí.

Zdá se, že v západní Evropě se Bůh, náboženská témata a transcendence vytratily z politiky. V Evropské unii lze v dnešních politických dokumentech jen obtížně objevit odkaz na křesťanství.

Jak vysvětlit rozdíl mezi narůstajícím vlivem náboženství v těchto společnostech a jeho úpadkem v západní Evropě? Nevyměnila západní civilizace Boha za modly? Pokud ano, za jaké a jak zasahují do politiky? Rozpouští se víra v demokracii? Je náboženství kompatibilní s liberalismem? Je třeba se připravit na střet civilizací, nebo usilovat o dialog mezi náboženstvími? Existuje jednota lidstva, nebo je to utopie? Ve jménu čeho by se dnes vedla válka? Za co jsou lidé připraveni položit své životy? Nepřekročil Západ hranici, po níž následuje úpadek?

Colosimo se s těmito otázkami nevyrovnává filozoficky ani sociologicky, ale transcendentně, aby upoutal pozornost na problémy, které si západoevropské laické společnosti často nekladou a jež vyšly z módy.

Charles de Gaulle

Každému politickému činu předchází kontemplace, což si bývalý francouzský prezident Charles de Gaulle (1890–1970) uvědomoval a zdůrazňoval, že Francie je v první řadě myšlenka. O své náboženské víře sice příliš nemluvil, ale téměř každé jeho politické rozhodnutí rozlišuje mezi věčným a pomíjivým.

Každému politickému činu předchází kontemplace, což si bývalý francouzský prezident Charles de Gaulle (1890–1970) uvědomoval a zdůrazňoval, že Francie je v první řadě myšlenka. O své náboženské víře sice příliš nemluvil, ale téměř každé jeho politické rozhodnutí rozlišuje mezi věčným a pomíjivým.

De Gaulle byl sice republikán, ale obklopoval se duchovními, četl křesťanského spisovatele Georgese Bernanose (1888–1948) a filozofa Jacquese Maritaina (1992–1973) jmenoval francouzským velvyslancem ve Vatikánu. Byl ovlivněn křesťanstvím, a proto nechal zazpívat mariánskou modlitbu Magnificat při jednom z výročí osvobození Paříže 26. srpna 1944, přestože věděl, že velkou část odboje vedli ateisté. Slova „Bůh svrhl mocné z trůnu a ponížené povýšil“ jsou nadějí v každém spravedlivém politickém boji o nový řád a lepší společnost.

Státní suverenitu musí podpírat víra politiků nebo lidu. Hlavní myšlenka Nového zákona, která určuje politickou dimenzi křesťanství, je v listu Římanům, kde svatý Pavel říká, že všechna moc pochází od Boha (Řím 13,1). Tento výrok doplnil ve středověku Tomáš Akvinský (1225–1274), že vláda, která hledá dobro, musí být přijata lidem. Otázkou však je, o jaký lid jde.

Ústup k anarchii

Řecká i římská terminologie rozlišuje mezi lidem (plebs) a občany (populus), přičemž nejde o současný demokratický populismus, v němž se pod pojmem lid myslí většina vzešlá z voleb. Tato definice Tomáše Akvinského ukazuje dnešní palčivé místo politického systému – stát existuje, jen pokud ho lid dobrovolně uznává. Tento model v Evropě narušily náboženské války. Již to nebyl Bůh, ale vladař, který svůj lid usmiřoval s Bohem. Každá země měla své náboženské vyznání, o němž rozhodoval vladař.

Žádný dnešní vrcholný politik nečte Aristotela, natož Bernanose. Vzdali usmiřování lidu s Bohem na základě spravedlivého společenského řádu. Z hlediska klasických myslitelů jde o ústup k anarchii a politickému chaosu.

Podle Colosima je problém v tom, že žádný dnešní vrcholný politik nečte Aristotela, natož Bernanose. Vzdali usmiřování lidu s Bohem na základě spravedlivého společenského řádu. Z hlediska klasických myslitelů jde o ústup k anarchii a politickému chaosu. Současná snaha o politiku bez náboženství z ní činí náboženství.

Problémem je i katolická církev, protože nereflektuje posun od doby, kdy papež propojoval pozemskou vládu s věčností. Posledním papežem se silnou univerzalistickou politickou vizí byl Pius IX. (1792–1878), který nechal první vatikánský koncil odhlasovat dogma o papežské neomylnosti. Příčinou současné krize křesťanství je, že se z něj dělá pouze osobní názor a nevěří se v jeho univerzalitu a vliv na dějiny lidstva.

Politická teologie Carla Schmitta

Jednou z možností, jak vyřešit problém suverenity státu v kontextu nenáboženského politického prostředí, je politická teologie německého právníka a politického teoretika Carla Schmitta (1888–1985). Ten se snažil najít politický systém, který by se obešel bez osvícenství. Jak uchopit státní suverenitu a zároveň univerzálně platný požadavek, který z ní vyplývá?

Suverénní stát není pouze projevem libovůle, ale brání chaosu. Pojem katechon z 2. Pavlova listu Tesalonickým (2 Te 2, 6-8) zpopularizoval Schmitt. Svatý Pavel předpovídá příchod Antikrista a jeho porážku Ježíšem, přičemž síly zla se nemohou rozvinout naplno, protože je zadržuje katechon. Podle Schmitta jím je Římská říše a tvoří ho všechny síly dohromady – suverénní stát, lid a panovník. Pouze katechon dokáže zabránit úpadku.

Víra v katechon dovedla Carla Schmitta, když se Hitler chopil moci, k jeho uznání coby nového katechona. Colosimo se ptá, proč byl Schmitt slepý k tajemství katolické církve a současně vyznával teorii spiknutí. Příčinou je jeho politická teologie, ve skutečnosti ateismus, který se chce stát náboženstvím.

Schmitt si do svého deníku 19. prosince 1947 napsal, že věří v katechon v politice, ať jde o Římskou říši, katolickou církev nebo Svatou říši římskou. Důležité je, že je suverénní a pozastavuje síly zla. Schmitt považuje za nezbytné, aby každá doba pojmenovala a vymezila svůj katechon, má-li lidstvo přežít.

Schmittovo pojetí je podle Colosima pouze komplikovanější heretické učení jednoho z prvních křesťanských teologů Markióna (100–160), dle něhož je svět soubojem zlého Boha Starého zákona a dobrého Boha Ježíše Krista. Markión vnímal konflikt absolutního dobra se zlem, které je zákeřné a často vypadá jako dobro, proto omezil Nový zákon na úryvky z Lukášova evangelia a deset Pavlových epištol.

Další společným prvkem Markióna a Schmitta je spiknutí kvůli falzifikaci skutečnosti a historie. Víra v katechon dovedla Schmitta, když se Hitler chopil moci, k jeho uznání coby nového katechona. Colosimo se ptá, proč byl Schmitt slepý k tajemství katolické církve a současně vyznával teorii spiknutí. Příčinou je jeho politická teologie, ve skutečnosti ateismus, který se chce stát náboženstvím.

Iluze moderny

Ve druhé kapitole Kníže tohoto světa hledá Colosimo původ politické teologie a nachází jej u ruského revolucionáře a ideologa anarchismu Michaila Alexandroviče Bakunina (1814–1876). Srovnává životy a názory německého filozofa Martina Heideggera (1889–1976) a Carla Schmitta, které spojovalo zvažování kněžského povolání. Co se týká filozofie, podle Colosima v prvním případě byl Bůh vyměněn za bytí a ve druhém za stát, ale nárok na náboženskost u obou filozofů zůstal.

Iluze moderny spočívala v tom, že touhu po Bohu nahradil nekonečný počet pohanských božstev. Roztříštění do v podstatě nekonečně mnoha náboženství vytvořilo základ k budoucím válkám a střetu civilizací.

Tato snaha vyměnit politiku za náboženství sahá do 19. století a je přítomná u italského revolucionáře a nacionalisty Giuseppa Mazziniho (1805–1872), který prohlásil: „Neuspěli jsme jako politická strana, proto se musíme pozvednout jako strana náboženská.“ Mazzini nebyl jediný, kdo zastával tento názor. V témže století měl socialismus blízko k okultismu, jenž se měl emancipovat od tradičních náboženství, kterým tehdejší pokrokáři předpovídali zánik.

Iluze moderny spočívala v tom, že touhu po Bohu nahradil nekonečný počet pohanských božstev. Roztříštění do v podstatě nekonečně mnoha náboženství vytvořilo základ k budoucím válkám a střetu civilizací. Z historie náboženských válek však vyplývá, že tato situace přispívala k hledání nového univerzálního postoje neboli světonázoru – schmittovskou terminologií nového katechonu.

Tato dnešní potřeba ukazuje, že řešení sekularizací nebylo a není dokonalé. Džihádisté, kteří neznají Schmittovu politickou teologii, mu prokazují službu svými masakry a sebevražednými útoky, protože zasazují sekularizaci smrtelnou ránu, přičemž tato politická teologie stojí na dvou pilířích – manicheistické vizi světa a blížící se apokalypse.

Otázka oběti

Následně se Colosimo zabývá krutostí, která doprovází politické revoluce – žádná není možná bez náboženského aspektu, který ospravedlňuje teror. Krutost a revoluce a teror jdou ruku v ruce, což viděl francouzský revolucionář Georges Danton (1759–1794), který ospravedlňoval brutalitu revolučních gard tím, že pouze přebírají krutost lidu.

Aby se člověk oddal myšlence, musí v ni věřit, aby mohl bojovat, musí mít silnou víru. Otázkou je, čemu se dnes může obětovat. Problém oběti je ještě absurdnější v nihilistickém pojetí, v němž žádná oběť, natož ta nejvyšší, nedává smysl.

Francouzská revoluce přinesla mnoho krutosti, která však měla z hlediska politické teologie velký význam. Po popravě francouzského krále Ludvíka XVI. (1754–1793) byl lid pokropen jeho krví, aby se mu dostalo požehnání, což napodobovalo křesťanský obřad pokropení svěcenou vodou. Colosimo v analýze Francouzské revoluce tuto skutečnost několikrát zdůrazňuje.

Teror byl sice především protikřesťanský, ale nikoli ateistický, protože bez božství nemůže existovat lid coby kolektiv – bez božství není národ. Každé náboženství vyznává oběť, včetně té nejvyšší, tedy vlastního života. Aby se člověk oddal myšlence, musí v ni věřit, aby mohl bojovat, musí mít silnou víru. Otázkou je, čemu se dnes může obětovat. Problém oběti je ještě absurdnější v nihilistickém pojetí, v němž žádná oběť, natož ta nejvyšší, nedává smysl.

Rusko

Ve čtvrté kapitole – Laboratoř nihilismu – Colosimo analyzuje Rusko, a to především na základě nihilistických postav v díle ruského spisovatele Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821–1881). Rusko splňuje podmínku pro civilizaci, jíž je vlastní vývoj. Je geograficky oddělené od Západu, přičemž výrazně přesahuje do Asie. Navíc je v celých dějinách Ruska přítomen politický systém, který se opírá o pravoslaví, autoritářství a nacionalismus. Rusko lze považovat za civilizaci, jež vždy byla a je velmi náboženská.

V ruském myšlení hraje velkou roli spasitelský misionářský nacionalismus, neboť Rusku patří budoucnost. Tato myšlenka se zdá současná, ale v podstatě ji zformuloval v 19. století ruský křesťanský myslitel Petr Čaadajev (1794–1856). Ten si uvědomoval nebezpečí, jež pro Rusko znamená nacionalismus, a proto navrhl, aby se pravoslavná církev více zracionalizovala a zbavila apokalyptické vize.

V ruském myšlení hraje velkou roli spasitelský misionářský nacionalismus, neboť Rusku patří budoucnost. Tato myšlenka se zdá současná, ale v podstatě ji zformuloval v 19. století ruský křesťanský myslitel Petr Čaadajev (1794–1856). Ten si uvědomoval nebezpečí, jež pro Rusko znamená nacionalismus, a proto navrhl, aby se pravoslavná církev více zracionalizovala a zbavila apokalyptické vize.

Čaadajev znal Západ a spousta jeho následovníků viděla cestu v „protestantizaci“ pravoslavné církve, ale současně vzkřísil výjimečné ruské vlastenectví a jeho roli ve světových dějinách. Dostojevskij popsal víru nihilistů v apokalyptický konec civilizace. Jejich přesvědčení nevychází z nepochopení smyslu historie, jak jim vyčítají stoupenci německého filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela (1770–1831), ale z toho, že lidé mají rádi spíše chaos než ideály. Svět zničí utopisté, kteří se snaží uskutečnit své ideály. Tato jejich snaha je však marná.

Nihilismus

Nihilisté se radují z konce světa a z prázdnoty, protože ji považují za vrchol dějin, přičemž jejich jediným cílem není zničení světa, ale sebe. Tento postoj ukazuje Šigalev v románu Běsi, když říká: „Netrpělivě čekám zkázu světa. Nastane asi zítra ráno během dopoledne. Přesněji v 10:25.“ Nihilista je často asketa, který k uskutečnění svých cílů potřebuje egoistický a vypočítavý racionalismus, a jeho krédem je revoluční touha naplnit dějiny a zároveň provést revoluci bez jakéhokoliv náznaku citu nebo soucitu s čímkoliv.

Nihilista je často asketa, který k uskutečnění svých cílů potřebuje egoistický a vypočítavý racionalismus, a jeho krédem je revoluční touha naplnit dějiny a zároveň provést revoluci bez jakéhokoliv náznaku citu nebo soucitu s čímkoliv

První krokem k nihilismu je otcovražda, protože nihilista musí radikálně popřít svůj původ. Moderní člověk nemá Boha ani otce, proto si musí vystačit sám. Schopností obětovat se se vyznačují nihilisté i ruští revolucionáři. Rozpuštění vlastního já v tom, co člověka přesahuje, pak sleduje mýtus o nesmrtelnosti nejvyšší oběti. Slabé individuum se dává do služeb vyšší myšlenky. Mytický postoj k revoluci však z těchto lidí nedělá neškodné snílky.

Mytický terorismus se rychle mění v praktický, což ukázali zejména bolševici. Jejich vůdce Vladimír Iljič Lenin (1870–1924) říkal, že teror tvoří základ revoluce. Dobrý revolucionář je schopný bez váhání sáhnout po nejtvrdších prostředcích k dosažení cílů revoluce, i když mohou dopadnout na nevinné. Není tedy divu, že již v lednu 1918 bolševický teror zasáhl pravoslavnou církev.

Vymýcení pravoslaví mělo jediný cíl – jeho náhradu revolučním kultem – a bylo radikální. Za 20 let bolševického řadění měla pravoslavná církev víc mučedníků než za celou svou historii a lze ho označit za dílo posedlých. Ti, ať terorista, nihilista či džihádista, si o sobě myslí, že jsou nadřazeni celému lidstvu a Dostojevskij je analyzuje ve zmíněném románu.

Sekularizovaná společnost a křesťanství

V poslední kapitole se Colosimo zabývá apokalypsou současné globální civilizace. V médiích zaznívá, že se blíží její ekologický i politický kolaps. Na celém světě bují radikální sekty a osvícení vůdci, kteří hodlají použít teror proti těm, které považují za nevěřící. Téměř každý den náboženští fanatici provádějí sebevražedné útoky na civilisty. Jak jim porozumět, jsou-li společnosti v západní Evropě naprosto sekularizované?

Sekularizovaná společnost nemá ráda křesťanství, protože připomíná, že mamonu nelze sloužit, upozorňuje, že člověk má sklon vytvářet si nové bohy, a varuje před falešným mesiášstvím modernity a osvícenství. V tom tkví hlavní konflikt západní civilizace, která stojí na křesťanských základech, přičemž křesťanství kvůli sekularizaci potlačuje.

V osvícenství francouzští encyklopedisté rozšířili předsudek, že náboženství je pouze pro slaboduché, kteří neunesou tíhu života. Humanisté zdůrazňovali toleranci, která se dnes stala kategorickým imperativem a nejvyšší ctností. Voltaire (1694–1778) považoval za jedinou možnost, jak zabránit náboženským válkám a donutit představitele náboženských vyznání spolupracovat, rozšíření finančních trhů a obchodů, což přinese náboženský mír.

Popírání Krista umožňuje zbožštit společnost. Jenomže sekularizovaná společnost nemá ráda křesťanství, protože připomíná, že mamonu nelze sloužit, upozorňuje, že člověk má sklon vytvářet si nové bohy, a varuje před falešným mesiášstvím modernity a osvícenství. V tom tkví hlavní konflikt západní civilizace, která stojí na křesťanských základech, přičemž křesťanství kvůli sekularizaci potlačuje. Strach ze zhroucení Západu nebo z blížící se apokalypsy ústí v další pokus zachránit sekularizaci, která se na celém světě vyčerpává.

Západoevropané nemohli uvěřit zvolení Donalda Trumpa, který svou kampaň založil na kritice víry Baracka Obamy v pokrok či lidská práva. Trump ví, že USA jsou křesťanská země a že navzdory menšinám tvoří víc než 90 procent jejich obyvatel křesťané, přičemž velká část čte Bibli. Blížící se apokalypsa tudíž neznamená konec světa, ale myšlenkového paradigmatu. A jako každá velká změna i tato vyvolává strach. Ze současného zaslepení lze prozřít promýšlením náboženských témat v politických souvislostech.

Jean-François Colosimo, Aveuglements: Religions, guerres, civilisations.

Aveuglements: Religions, guerres, civilisations

Zaslepení. Náboženská vyznání, války, civilizace

AUTOR: Jean-François Colosimo

VYDAL: Cerf 2018

ROZSAH: 541 stran

Počet příspěvků: 3, poslední 11.10.2019 07:47 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Autor

Matěj Široký

Matěj Široký, publicista. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články

Jak se (ne)stát nacistou

28.8.2019 - 18.01