Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Smrtelné hříchy CIA

  9:43

Kniha Dějiny CIA odhaluje, že vydávat nezdar za úspěch se v agentuře stalo tradicí, a neochota poučit se z chyb součástí její kultury.

foto: Česká pozice

Novinář deníku New York Times Tim Weiner se dlouhodobě zabývá armádou, bezpečností a zpravodajskými službami. Šedesátileté dějiny CIA, knihu Dějiny CIA. V zajetí vlastních iluzí, zpracoval z primárních pramenů. Padesát tisíc dokumentů CIA, Bílého domu a ministerstva zahraničí doplnil dvěma tisíci rozhovorů s americkými zpravodajci, diplomaty a vojáky. Není v branži nováčkem, a tudíž to, co napsal, navzdory veškeré snaze nepovažuje za celou pravdu.

Roztříštěný systém

Je neobvyklé číst knihu o CIA – familiárně nazývanou „agentura“ –, která je napsaná nejen s nadhledem a vtipem, ale i s vhledem a porozuměním. Škála nastíněných problémů bude až nepříjemně povědomá mnohým, kdo si ji přečtou v češtině. Protekční a zbyrokratizovaná personalistika. Zanedbávaná analytika. Líté boje mezi zpravodajskými službami téže země, zejména o rozpočet. Bezzubá kontrola služby zákonodárci. Politici požadující pouze dobré zprávy, jež podporují jejich politiku. Neznalost cizích řečí, o porozumění cizím kulturám nemluvě.

Weiner vyslovuje přání, aby kniha varovala: „Žádná republika v dějinách neexistovala déle než tři staletí a možná, že ani Spojené státy americké nedožijí jako supervelmoc delšího trvání, pokud si nezajistí nástroj, který jim poskytne nezkreslený pohled na svět. Právě to kdysi mělo být posláním Ústřední zpravodajské služby.“

Jeden ze základních sporů americké zpravodajské komunity se týká vůdčí role vojenského zpravodajství. Pentagon od počátku úvah o založení civilní rozvědky v roce 1945 s tím ostře nesouhlasil. Vojáci se prozíravě domnívali, že civilní rozvědka s přímým přístupem k prezidentovi je v demokracii „krajně nebezpečná věc“. Jak však předesílá Weiner, je to jen půl pravdy. Civilní zpravodajci budou mít po 60 letech stejně dobré výhrady vůči srůstům armádního zpravodajství a vojenského průmyslu.

Spory o vliv a rozpočet americkou zpravodajskou komunitu ničily. Například od atentátu na prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho si FBI a CIA dosud nevyměnily všechny příslušné poznatky. Zpravodajský systém se nikdy nepodařilo důsledně koordinovat, proto vykazuje enormně nízkou efektivitu. O tom vypovídá i zpravodajské selhání před teroristickými útoky na Světové obchodní centrum 11. září 2001.

Spory o vliv a rozpočet americkou zpravodajskou komunitu ničily

V letech 2004 až 2005 utrpěla CIA vážné šrámy. V souladu se zákony džungle a washingtonskými zvyklostmi se do ní zahryzly silnější šelmy. Pentagon již ovládal většinu zpravodajského rozpočtu. Prezident George W. Bush však na něj převedl další pravomoci z CIA, pochopitelně s dalšími rozpočtovými dopady. „Hodně se to podobalo kremelským poměrům,“ komentovala situaci Joan Dempseyová, zástupkyně ředitele CIA.

Ignorance vlády

Smrtelným hříchem agentury je odklon od poslání přinášet prezidentovi informace, co se ve světě skutečně děje, jenž převažoval po celou dobu existence CIA. Například po skončení studené války agentura nevěděla, mají-li USA nepřítele, a pokud ano, kdo jím je. Bílý dům proto často nevěděl o nepříteli skoro nic, ale – což je příznačné – nijak tím netrpěl.

Dával přednost svým představám o světě. A neodpovídá-li svět našim představám, pak se mnoho amerických prezidentů domnívalo, že máme tajnou službu, aby svět podle nich přetvořila. Ponechám na čtenáři, aby si případné asociace pokud možno bez úleku vyhodnotil.

Americký prezident J. F. Kennedy v roce 1962 meditoval, proč tehdejší generální tajemní Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Sergejevič Chruščov nechal rozmístit na Kubě rakety: „Proč to udělal? Jakou výhodu si od toho slibuje? Je to stejné, jako bychom my znenadání začali rozmisťovat velké počty raket středního doletu v Turecku. A to by bylo zatraceně nebezpečné, řekl bych.“ Chvíli trapného ticha ukončil prezidentův poradce McGeorge Bundy: „No, pane prezidente, my už jsme to udělali.“

Většina prezidentů přijímala od CIA pouze informace, které jim vyhovovaly. Walt Rostow, poradce prezidenta Lyndona Johnsona, od CIA přímo vyžadoval dobré zprávy. „Na čí straně vlastně jste?“ hřímal přitom.

Kultivovanosti americké zpravodajské komunity neprospělo ani krédo, explicitně spjaté s prezidenty Nixonem a Reaganem. Ti věřili, že „co je tajné, je také legální“. Clinton směřoval své úsilí na šíření amerických hodnot pomocí volného trhu – pod heslem „volný trh = svoboda“. Požadoval proto po CIA hospodářské informace. To by samo o sobě nebylo nic špatného, naopak. CIA však na to zjevně nebyla připravená, a proto například její francouzská rezidentura pátrala, kolik amerických filmů se bude promítat ve francouzských kinech.

Manipulace se strachem

Senátor Arthur Vandenberg poradil prezidentu Trumanovi, jak se mu může podařit „zachránit svobodný svět“: „Pane prezidente, jediný způsob, jak se vám to vůbec může podařit, je pronést projev a vyděsit celou zemi k smrti.“ Tím byl položen základ Trumanovy doktríny, že svět podlehne zkáze, pokud USA nezačnou bojovat proti komunismu v zahraničí. A každý útok jejich nepřátel proti kterékoli zemi na světě bude považován za útok proti nim.

Většina prezidentů přijímala od CIA pouze informace, které jim vyhovovaly

K tomu spravedlivě ocitujme bývalého ministra zahraničních věcí Colina Powella: „Co nás v současné době nejvíce ohrožuje? Lidé říkají, že terorismus. Ale jsou na světě nějací teroristé schopní změnit náš způsob života nebo politický systém? Nikoliv. Jsou schopni vyhodit do povětří dům. Jsou schopní někoho zabít. Ale jsou také schopni nás změnit? To můžeme pouze my. Tím jediným, co nás může skutečně zničit, jsme pouze my. A to právě nesmíme dopustit a nesmíme používat strach k politickým účelům – vyděsit lidi k smrti jen proto, aby nás volili, nebo vyděsit lidi k smrti v zájmu vybudování teroristicko-průmyslového komplexu.“

Jen síla

Agentura nebyla schopná verifikovat získané poznatky za války korejské, vietnamské, studené, proti terorismu, afghánské ani irácké. A nepochybně se to děje i nyní ohledně Íránu. Agentura je totiž – pro svou pověstnou kulturní aroganci – neschopná naverbovat cizí agenty. A když chtěla přijmout Američana ázerbájdžánského původu, aby měla alespoň jednoho příslušníka mluvícího ázerbájdžánsky, neprošel testem z angličtiny.

Přímo anekdotická je charakteristika agentury za ředitele Bedella Smithe, jehož náměstkem byl právník Allan Dulles: „Voják dostane rozkaz a splní jej, zatímco právník hledá způsob, jak z toho vykličkovat. V CIA se zaběhl přístup brát rozkaz jako východisko k diskusi.“ Pokud k tomu přidáme, že vydávat nezdar za úspěch se v CIA začalo stávat tradicí, a neochota poučit se z vlastních chyb trvalou součástí firemní kultury, je jasné, že agentura měla zaděláno na další úspěchy.

Hledali byste ve zpravodajské službě ideu, že chybějící fištrón lze nahradit silou, nota bene heslo, že když něco nejde silou, jde to ještě větší silou? Citace ze zprávy generála Jamese R. Doolittla o způsobilosti CIA vést tajné operace z roku 1955 to potvrzuje: „Pokud mají Spojené státy americké přežít, musíme se naučit podvracet, sabotovat a ničit naše protivníky metodami ještě propracovanějšími, důmyslnějšími a účinnějšími, než jaké oni (naši nesmiřitelní nepřátelé) používají proti nám. Spojené státy americké potřebují pro vedení tajné psychologické, politické a záškodnické války agresivní organizaci, která bude ještě výkonnější, výlučnější, a když to bude nutné i nelítostnější, než jaké má náš nepřítel.“ Ideologický fundament tohoto postoje v podání ministra námořnictva a obrany Jamese Forrestala je svou přímočarostí až děsivý. Komunismus je podle něho „fanatická věrouka, proti níž je nutné bojovat s ještě silnějším přesvědčením“.

Murphyovské memorandum

Ředitel CIA Hoyt Vandenberg při svém odchodu v roce 1947 řekl: „Bude to trvat pět let, než bude mít služba kvalitní kádr.“ Totéž zopakoval po 50 letech nastupující ředitel CIA George Tenet. Protože pouze opakovaný vtip je vtipem, Tenet při odchodu v roce 2004 prohlásil: „Budeme muset vynaložit ještě dalších pět let práce, abychom vybudovali takovou tajnou službu, jakou naše země potřebuje.“ Porter Gross, předseda sněmovního zpravodajského výboru, Tenetův nástupce, si rýpl: „Nyní se nacházíme v osmém roce obnovy a přitom nám pořád schází pět let k dosažení žádoucího stavu. To je tragické.“

Agentura nebyla schopná verifikovat získané poznatky za války korejské, vietnamské, studené, proti terorismu, afghánské ani irácké

V roce 1989 jeden důstojník CIA obeslal všechny agenty v Íránu tak, že v jeden den poslal ze stejné pošty všechny dopisy na jednu adresu psanou jedním rukopisem. Tím se zhroutila agenturní síť CIA v Íránu. Nikdo nebyl potrestán, důstojníkův nadřízený byl povýšen.

V roce 1994 se dostala Marilyn McAfeeová, americká velvyslankyně v Guatemale, do sporu s tamním šéfem rezidentury CIA Donem Donahuem. Ten udržoval těsné styky s nechvalně proslulými guatemalskými zpravodajci. Výsledkem bylo takzvané „murphyovské memorandum“, které CIA rozšířila k diskreditaci velvyslankyně po Kongresu. Jeho obsahem byly odposlechy z ložnice velvyslankyně získané guatemalskými zpravodajci. Byly interpretované jako něžnosti mezi velvyslankyní a její sekretářkou Murphyovou. O morální úrovni CIA svědčí, že neochránila americkou diplomatku, ale naopak ji atakovala. O profesionální úrovni CIA svědčí, že nepoznala, že „Murphy“ byl pudlík velvyslankyně.

Poučení

Výrok proliferačního experta CIA Davida Kaye je světlem na konci tohoto dlouhého a temného tunelu: „Skutečným úkolem zpravodajství, pokud dělá svou práci tak, jak má, je pomoci válkám předejít.“

I kdyby jen to bylo poučením vyplývajícím z Weinerových Dějin CIA, činilo by to tuto knihu cennou.

Dějiny CIA. V zajetí vlastních iluzí
(Legacy of Ashes: The History of the CIA, Doubleday 2007)
AUTOR: Tim Weiner
VYDAL: Argo, Dokořán, Praha 2010
ROZSAH: 658 stran

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!