Šmidrové – fenomén nejen své doby

Šmidrové je dnes spíše podivně znějící jméno umělecké skupiny stejně tak jako označení „veselý čtyřlístek“, Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu či akce nazvaná První malmuzherciáda (neboli Večer na hovno)... Přesto se jedná o seriózní fakta týkající se významných počinů českého umění druhé poloviny 20. století.

S nástupem nové, a ještě studující, generace se alternativní projevy konce padesátých let dostávají na povrch k veřejnosti, zpočátku však ještě jako mladistvá recese. Díky potřebné odvaze postavit se oficiálnímu diktátu se však jednalo o aktivity kolem konkrétního a opakovaně se vynořujícího „tvrdého“ jádra. Zde figuroval vedle Jana Koblasy zvláště Karel Nepraš. Jeho jedinečné dílo se stalo rovněž tahákem současné výstavy v pražském Museu Kampa.

„Rodinný“ klenot

Tato instituce opět zabodovala. Jak je to možné? Zdejší a nynější nelehká kulturně-ekonomická situace předurčuje kolísavou kvalitu – potažmo atraktivitu – výstav výtvarného umění. Limitující finance ovlivňují výběr a podobu jejich pořádání, které se zpravidla neobejde bez náročných zápůjček.

Museum Kampa tak v této „soutěži“ mnohdy vítězí: disponuje totiž krásným prostorem, jasným kreditem a mimořádným sbírkovým fondem, ze kterého se dají komponovat expozice mapující zásadní etapy a osobnosti českého umění minulého století. Svědčí o tom také dramaturgie posledních let sestavená sice z komorních, avšak kvalitních výstav, které zvolené téma zbytečně nerozmělňují (tentokrát je kurátorem výstavy teoretik Jiří Machalický).

Podoba výstav na Kampě vychází především ze stávajících sbírek, které však byly doplňovány také na základě osobního života, a tedy výběru Medy Mládkové, aktérky tehdejšího kulturního provozu. (Zde se nabízí paralela se slavnou Peggy Guggenheimovou – zámožnou sběratelkou, mecenáškou a zakladatelkou „rodinných“ muzeí). Zastoupení jmen v dnes již pražské sbírce na Kampě je tedy neúplné, ale jinak skvěle vybrané s bezprostřední znalostí české kultury a s finančními parametry světovými.

„Veselý čtyřlístek“

K nejzářivějším jménům zde žijících umělců náleží jistě sochař a kreslíř Karel Nepraš (1932–2002). Vedle významného zastoupení ve stálé expozici Musea Kampa můžeme jeho dílo nyní vnímat v dalším kontextu – v rámci jeho domovské skupiny s výraznými díly i svérázným životním stylem.

Současná výstava Šmidrové připomíná skupinu a její nedlouhé, ale důležité trvání. Vzešla z aktivit posluchačů AVU a AMU v polovině padesátých let a pevnější obrysy nabývaly ve zmíněné 1. malmuzherciádě (složenina slov: malíři, muzikanti, herci) uspořádané 19. prosince 1954 v Praze na Vinohradech. Jednalo se především o happeningový počin nejmladší revoltující generace z různých tvůrčích oborů.

Tak vzniká jádro – „veselý čtyřlístek“ – tvořený malířem Bedřichem Dlouhým, malířem a sochařem Janem Koblasou, skladatelem Rudolfem Komorousem a kreslířem a sochařem Karlem Neprašem. Roku 1957 se přejmenovávají a vznikají Šmidrové (podle humorné loutkové postavičky policajta Šmidry).

Produkují řadu výtvarných, hudebních, literárních a divadelních představení, mají svou dechovou kapelu, hokejové mužstvo Paleta vlasti atd. Vytvářejí si také pseudoformální vnitřní strukturu „klubu“ s náležitými pravidly a rituály včetně dřevěných šavliček – zasvěcovacích i trestajících atributů. Tento svět ve světě se postupně rozšiřoval o další obyvatele – „přišmidřili se“ například Aleš Veselý, Dušan Třeštík, Jaroslav Vožniak či Jan Klusák.

Hra na život

Šmidří život a jeho poetika představovaly svérázné (neo)dadaistické „kousky“ v jinak vážné „budovatelské“ době. O tom svědčí také řada na Kampě vystavených doprovodných materiálů. Je však třeba podotknout a možná poopravit převládající politizující mýtus. Padesátá léta přinášela kocovinu nejen na východ od železné opony. Podobně tomu bylo v intelektuálních (třebaže spíše salonních) kruzích západních zemí, zvláště pak s tradicí i kulturou spřízněnou s Francií, respektive Paříží.

Šmidří absurdita, která se postupně přelévala do magického realismu či nesvazujícího surrealismu (zvláště Jan Koblasa se k němu uchýlil po setkání s malířem Mikulášem Medkem) odrážela (ne)vědomě celkovou duchovní situaci. „Hra na život“ měla tedy své kořeny poněkud šířeji i hlouběji vrostlé.

Jak je i z výstavy zřejmé, ve veškerém prožívání i počínání byl přítomen existenciální zmatek bez vyšších a trvalejších hodnot či spíše nedosažitelných ideálů. Již v roce 1948 vyšel u nás První sešit existencionalismu, který byl okamžitě rozebrán a dále kolován. Zdejším mladým intelektuálům a tedy i umělcům byl tak Václavem Černým zpřístupněn a interpretován existencialismus zahraniční – francouzský (Jean-Paul Sartre, Albert Camus, S. Beauvoirová apod.). Druhý sešit, zabývající se českými projevy již po únoru 1948, vyjít nemohl. Situace však již byla pojmenována a popsána.

Aktivní nihilismus i humor

Zpravidla sečtělí a vzdělaní mezioboroví Šmidrové reflektovali dobu a existencionalismem prostoupená východiska, myšlenkové operace i kategorie včetně různě (u nás spíše paradoxně) se prolínajících myšlenek surrealismu, revolučního socialismu či marxismu. I z dnešního pohledu je zřejmé, že výstavy Šmidrů stavěly na „aktivním nihilismu“, stále kvalitnějším umění, ale i na humoru, který byl později následovníky označován jako česká groteska. Tedy vedle pocitu jakési nadpočetnosti, odcizení či zoufání je zde přítomen hořký paradox i drsný humor.

Tak jako humor je v hluboce prožívaném sexu nepatřičný či dokonce nemožný, tak i do skutečného umění se může vkrádat pouze jako jedna z ingrediencí, rozředěná navíc bytostnou touhou po životě i se smutným vědomím pomíjivosti. Posedlost i skepse. Šmidrové jsou také proto svým způsobem nadčasovým fenoménem, kterému můžeme snad dodnes porozumět i bez dobových kulis a tlaků.

U příležitosti výstavy Šmidrů přesunula Meda Mládková do Čech klíčovou plastiku Karla Nepraše nazvanou Prosím račte tančit. Po více než čtyřiceti letech se vrátila na území svého původu (z washingtonské rezidence manželů Mládkových do jejich pražské nadace, tedy do Musea Kampa). Již tímto přestěhováním získalo dílo výrazně na ceně (v cizině Nepraš neznám, u nás veleben a náležitě ceněn); a zapojením do výstavy jeho kredit na trhu samozřejmě dále stoupá.

Prosím račte tančit představuje pod typicky červeným lakem monstrum – člověka obnaženého až k vnitřnostem, drátům, jedince klikou proměnlivého a manipulovaného; tedy dílo typicky neprašovské i obecně symbolické, a přesahující tak i estetiku pověstných „šedesátek“.

Program divnosti

Výstava přináší šmidří svět i mimořádná díla. Zaměřuje se na období společných východisek i závěrů jednotlivých členů, jejichž „program“ později formuloval či osvětloval teoretik Jan Kříž. Přináší drobné a vtipné kresbičky (některé pocházejí i ze soukromých sbírek), také však strukturální abstraktní tvorbu kulminující na počátku šedesátých let, ale především onen „program divnosti“ pro Šmidry tak příznačný. (Později se každý z účastníků vydal vlastní cestou, což naznačovala jejich poslední výstava ve Špálově galerii v roce 1968.)

Karel Nepraš nadále, byť bez možnosti jakéhokoliv vystavování, pokračoval ve své umělecké tvorbě i v době normalizace. Živil se jako restaurátor, na svém pracoval, již však zvolna, v soukromí ateliéru. Poslání původního Šmidry však nezanedbával ani v následné době. To se v roce 1970 opět naplnilo v hospodě U zlatého soudku v pražské Ostrovní ulici, kde probíhala pravidelná a bouřlivá setkávání „umělců pera, dláta a štětce“.

Společnost se však již jmenovala Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu („malý rum je velké pivo chudých“), měla také jinou – a mnohem širší – členskou základnu a jejím krédem se stalo „bezdůvodné veselí“. Řediteli „školy“ se stali Jan Steklík a ovšemže neúnavný a neústupný Karel Nepraš. O tom, že i „výtvarná výchova“ zde byla „na patřičné úrovni“, svědčí mnohé práce, které budou připomenuty na výstavě v Galerii moderního umění v Roudnici od počátku prosince tohoto roku.