Mezi umělci je spousta egomaniakálních šílenců. Pokud by padla řeč na populární hudbu devadesátých let, nelze vedle bratří Gallagherů a dalších opomenout jméno Billyho Corgana. Holohlavého anděla křehkosti a architekta destrukce, který během dvou desetiletí stačil založit Smashing Pumpkins, poštvat si proti sobě celou kapelu takovým způsobem, že ji ostatní tři členové raději postupně opustili, po letech tvůrčí kocoviny nasbírat nové hudebníky ve veřejných konkurzech a vrátit se na výsluní
Díky novým tvářím došlo i k zajímavé mystifikaci. Když do skupiny nastoupila nová basačka Nicole Fiorentino, na internet prosákla kachna, že právě ona je jednou ze dvou děvčátek z obalu devatenáct let starého alba Siamese Dream, a zmátla tím pěknou řádku fanoušků i hudebních žurnalistů. Není se však moc čemu divit – podobnost byla opravdu obrovská.
Aby toho nebylo málo, jeden paradox se nám naskytne i pokud si uvědomíme věk nového bubeníka Mikea Byrnea. Tomu je teprve dvaadvacet let. Když Smashing Pumpkins vydali v roce 1995 své zřejmě nejslavnější album (respektive dvojalbum) Mellon Collie and the Infinite Sadness, bylo Byrneovi teprve pět let.
The Celestials – jeden z vrcholů alba Oceania. Kytarové riffy, ostré jak papričky jalapeno, a bubenická kanonáda přivádějí skladbu do varu.
V poslední dekádě to šlo se Smashing Pumpkins, co se kvality týká, od deseti k pěti. Billy Corgan a další zakládající člen bubeník Jimmy Chamberlin kapelu na střídačku opouštěli a zase se do ní vraceli a po vydání alba Zeitgeist v roce 2007 snad ani nejvěrnější fanoušci nečekali, že se jejich milované uskupení pod tíhou letargie a nekonečných personálních šarád ještě kdy zvedne a natočí silnou desku. Jenže umělecké osudy jsou naštěstí nevyzpytatelné – nové album Oceania je přesně tím zázrakem, se kterým už nikdo nepočítal.
Skupina si zachovala vše, co na ní její přiznivci milovali – špetku grungeové syrovosti i cit pro sladkobolnou baladickou melodičnost (ta přece jen převažuje). Zároveň nezůstala stát na místě – nedá se říct, že by Oceania zněla jako jakákoli jiná nahrávka z diskografie kapely. A stejně by člověk na první poslech řekl, že jsou to Smashing Pumpkins. Tyto přednosti nalezneme jen u hrstky kapel (z uskupení, vzešlých z devadesátých let, se jedná například o nestárnoucí Pearl Jam, kteří nedávno odehráli v téměř vyprodané pražské 02 Aréně naprosto famózní tříhodinový koncert). O to více bychom si těchto výjimek měli vážit.
Billy Corgan v baladě Violet Rays, která svým intrem může připomenout art-rockové pasáže Pink Floyd ze sedmdesátých let.
Je až obdivuhodné, že během tak krátké doby se stihla nově složená formace perfektně sehrát. I přes svůj relativně nízký věk odvedl nový bubeník Byrne při své premiéře skvělý výkon, kterým by strčil do kapsy většinu starších rockerů. Předvedl to například ve skladbě The Celestials. V místě, kde song přechází z mezihry do závěrečného refrénu, rozjel mladík na pozadí kytarového riffu, ostrého jak svazek papriček jalapeno, hotovou kanonádu, na které je špatné snad jen to, že trvá jen několik málo vteřin.
Resumé
Americká kapela Smashing Pumpkins přežila vlastní smrt. Po deseti letech marnosti, sebevykrádání a absence inspirace přivedl Billy Corgan jednu z nejlepších kapel devadesátých let k životu způsobem, na který může být rozhodně pyšný. Oceania je nejen malým zázrakem, ale také silnou deskou, která skomírající legendu katapultovala zpět do rockové extraligy. Snad nebude pouhou objížďkou na smetiště hudebního zapomnění.
Smashing Pumpkins – Oceania
Žánr: alternativní rock, pop-rock.
Album vyšlo 19. června u vydavatelství EMI.