Slovensko si čte „nejočekávanější knihu roku“ Gorila. Napsal ji novinář kanadského původu Tom Nicholson, jenž žije na Slovensku od devadesátých let. Podle reakcí na internetu přistupují čtenáři ke knize ze dvou vyhraněných pozic.
První skupina ji odmítá. Například proto, že v ní není nic, co by si již nepřečetla v dokumentu tajné služby zveřejněném na internetu od konce loňského roku, či proto, že je nezajímavě napsaná. Druhá skupina Nicholsona brání. Dle nich se kniha čte jako detektivka, Nicholson si zaslouží obdiv, protože do toho šel navzdory všem rizikům, výhrůžkám a pokusům o podplacení a na rozdíl od slovenských novinářů se nezalekl. Pro tuto skupinu je hrdina.
Který z těchto dvou názorů je blíž pravdě? Čeho se kniha vlastně týká, je-li spis z dílny slovenské tajné služby již obecně a důvěrně známý?
ČESKÁ POZICE se slovenské kauze Gorila věnovala například v článcích:
- Na Slovensku řádí Gorila
- Kauza Gorila: Únik utajovaných informací je oprávněný
- Slovenská Gorila neztrácí elán. A to jsou volby až za měsíc…
Různé literární žánry
Kdo četl na internetu dokument Gorila Slovenské informační služby (SIS), nemusí již sáhnout po Nicholsonově knize. Nepotřebuje ji, aby si udělal názor na kvalitu slovenské politiky a státního aparátu prolezlých korupcí a klientelismem, ať už je vláda levá, pravá, „modrá“ nebo „fialová“. Čtenář však přece jen dostane určitý bonus v Nicholsonových rozhovorech s postavami příběhu Gorila – s politiky, policisty, příslušníky tajné služby a s dalšími jeho aktéry. Současně však v tom tkví největší problém knihy – jak by se psát neměla.
Nicholson se dostal do nezáviděníhodné situace, když se loni krátce před Vánocemi na internetu objevil dokument SIS Gorila. Tři roky práce tím dostaly tvrdý úder.
Nicholson se dostal do nezáviděníhodné situace, když se loni krátce před Vánocemi na internetu objevil dokument SIS Gorila. Ten způsobil obrovský poprask a nepochybně ovlivnil i výsledky slovenských březnových parlamentních voleb. Tři roky práce tím dostaly tvrdý úder, což Nicholson v závěru knihy trpce konstatuje.
Kniha se skládá z různých literárních žánrů. Úvod imituje americkou drsnou školu. Popisuje totiž nepříjemnou Nicholsonovu zkušenost se slovenskou realitou na konci devadesátých let. Tehdy ho v pokoji na vysokoškolské koleji, kde bydlel, přepadli a fyzicky napadli neznámí muži. Tato událost však (paradoxně) přispěla k jeho rozhodnutí zůstat na Slovensku a nepodlehnout místním poměrům.
Neověřovaní faktů
Následně Nicholson analyzuje slovenské poměry po roce 1998, kdy po vládách autokratického Vladimíra Mečiara vládly reformní kabinety premiéra Mikuláše Dzurindy. Nevěnuje však dostatečnou pozornost Mečiarovi a jeho gangsterským metodám, jež fakticky vytvořily základ slovenského klientelismu a korupce. Následkem toho může čtenář neobeznámený se slovenskými poměry nabýt dojmu, že všechno špatné na Slovensku je dílem zejména Dzurindy a jeho vlády.
Poté Nicholson popisuje, jak se dostal k dokumentu tajné služby „Gorila“. A následuje „tělo“ knihy – převyprávění obsahu dokumentu, v němž však hlavní postavy nemají svá jména, jako je tomu ve spisu SIS, nýbrž z důvodu obezřetnosti mají jména krycí. Například finanční magnát z Penty Jaroslav Haščák je Oligarcha, ministr hospodářství Jirko Malchárek je Minister či Anna Bubeníková z Fondu národního majetku Byrokratka. Tato opatrnost před možným právním postihem však vezme za své v závěrečné části, v níž se Nicholson zabývá aktéry Gorily a ve které jim dává plná občanská jména Haščák, Bubeníková či Malchárek.
Čtenář neobeznámený se slovenskými poměry může nabýt dojmu, že všechno špatné na Slovensku je dílem zejména Mikuláše Dzurindy a jeho vlády
V knize nečteme přímo dokument SIS známý z internetu, ale převyprávění jeho obsahu s občasnými citacemi, a proto bych očekával snahu ověřit informace z něj. Na základě víc než 20leté praxe novináře zabývajícího se v kontextu slovenského politického života vnitřní bezpečností, tajnými službami a organizovaným zločinem se domnívám, že ověřovat fakta, která dostanu darem (včetně těch, jež jsem dostal s dobrým úmyslem dárce), je povinností nejen kvůli možným žalobám, nýbrž – a to zejména – kvůli hodnověrnosti a nezpochybnitelnosti toho, co se chystám dle svého zdroje napsat. A další, neméně klíčovou povinností je utajit zdroj informací.
Nepřesný dokument SIS
Možná byla důvodem skepse – pocit, že bahno korupce a hustá síť různých vazeb podnikatelů, politiků, funkcionářů policie, tajných služeb, prokuratury a soudců jsou absolutní –, proč se Nicholson některá fakta neobtěžoval ověřit. Příkladem může být zmínka o mně. V dubnu 2006 jsem prý společně s kolegyní z deníku Sme Monikou Žemlovou obdržel od policejního důstojníka Jana Rejdy, jenž se scházel se Zoltánem Vargou (majitel odposlouchávaného bytu pracující pro Pentu), „detaily vyšetřování o tom, jak (ředitel kontrarozvědky SIS) Arpáš obchoduje s prověrkami“. A dodává: „Novináři tuto informaci uveřejnili a Arpáš byl následně z pozice šéfa kontrarozvědky nucen odejít.“
Nicholson však neuvádí (ani pod čarou) pramen, kde a kdy byly příslušné články zveřejněné. Nevím, jak u kolegyně Žemlové, ale v mém případě ani nemohl. Kdyby si dal jen malou práci a prošel si týdeník Domino fórum, do kterého jsem od roku 1990 psal články s bezpečnostní problematikou a politické komentáře, zjistil by, že nic takového, jak uvádí on i spis Gorila, jsem nenapsal. Ještě jednodušší by bylo mi zavolat a přímo se mne zeptat.
Možná byla důvodem skepse – pocit, že bahno korupce a hustá síť různých vazeb jsou absolutní –, proč se Nicholson některá fakta neobtěžoval ověřit
Ľubomír Arpáš byl odvolán z postu šéfa kontrarozvědky SIS hned po nástupu nového ředitele SIS Jozefa Magaly, jehož vláda schválila 27. července 2006. Bylo to evidentně politické rozhodnutí nového ředitele, nikoli důsledek článků z dubna, z nichž jsem navíc ani jeden nenapsal. Minimálně v této věci není dokument SIS přesný a pravdivý. Najdou se však i další tvrzení, jež Nicholson zřejmě převzal ve víře, že co tajná služba napíše, je pravda. V této recenzi není prostor pro výčet omylů v dokumentu SIS a jejich analýzu, to měl udělat Nicholson.
Nedodržování ochrany novinářských zdrojů
Nicholson opakovaně porušuje i princip ochrany novinářských zdrojů. Podle slovenského zákona musí žurnalista uvést zdroj svých informací, výlučně pokud hrozí spáchání trestného činu. A uvede jej pouze pro potřeby trestního řízení. Nicholson uvádí plným jménem několik příslušníků policie nebo tajné služby, s nimiž se stýkal a kteří mu dávali informace, což jim může zkomplikovat život.
Kdo zaměstná člověka, jenž vynáší zákonem chráněné informace novinářům? A problém bude mít i novinář. Který státní úředník po přečtení knihy Gorila bude mít odvahu sdělit mu informaci označenou jako klasifikovaná? A vůbec jakoukoli informaci, byť na první pohled nevinnou.
Který státní úředník po přečtení knihy Gorila bude mít odvahu sdělit novináři informaci označenou jako klasifikovaná?
Snad to Nicholson činil v dobré víře. S úmyslem dát satisfakci ve formě pochvaly či veřejného uznání příslušníkům bezpečnostních složek, kteří projevili snahu a odvahu ve všeobecném marasmu vyšetřit skutečnosti svědčící o obludných rozměrech korupce a klientelismu. To je však kontraproduktivní. Kniha je totiž bude navždy usvědčovat z neloajálního chování, protože jsou vázaní mlčenlivostí. Scházeli se s novinářem a vynášeli mu informace chráněné zákonem. V tomto kontextu platí novinářská zásada: raději stokrát nenapsat, než jednou udat.
Vymyšlené důvody k odposlechu
Například příslušník SIS Peter, jenž Nicholsona kontaktoval a dal mu dokument tajné služby, mu prozradil, že souhlas k odposlouchávání bytu, v němž se konaly schůzky Jaroslava Haščáka s politiky a vrcholnými státními úředníky, nezískala služba zcela poctivě, ale spíš podvodem. Z Nicholsonova popisu totiž vyplývá, že na začátku kauzy neměla SIS proti Zoltánu Vargovi, majiteli odposlouchávaného bytu pracujícímu pro Pentu, nic, co by zakládalo důvod ke zpravodajskému rozpracování.
Podnětem k nasazení odposlechu bylo pouze to, že analytik SIS bydlel ve stejném domě jako Varga, jehož, jak si Peter časem všiml, navštěvoval tehdejší ministr hospodářství Malchárek. Kvůli tomu by však žádný soudce souhlas k odposlechu nedal. Proto dle Nicholsona v žádosti bylo uvedeno, že majitel bytu je podezřelý z hospodářských trestných činů, kontaktuje různá ministerstva, aby ovlivnil výběrová řízení, a mezi argumenty byla i zmínka o lihu.
Souhlas k odposlouchávání bytu, v němž se konaly schůzky Jaroslava Haščáka s politiky a vrcholnými státními úředníky, nezískala SIS zcela poctivě, ale spíš podvodem
Nicholson uvádí Petera: „Museli jsme to zaobalit do toho lihu. Odůvodnění napsal můj šéf. Soudce schválil téměř všechno. Musela by tam být napsaná nějaká úplná hloupost, aby to soudce neschválil.“
Z uvedeného vyplývá, že tajná služba může snadno získat souhlas k nasazení jakýchkoli zpravodajských prostředků v podstatě na kohokoli. Současně však za tento důkaz vděčíme novináři, jenž si zjevně neuvědomuje dosah – kompromituje svého přítele Petera a jeho tehdejšího šéfa – ani další možné důsledky tohoto nechtěného „odhalení“. Být právníkem osob, které byly odposlouchávané ve Vargově bytu, nenechal bych tuto věc bez povšimnutí, což
říkám bez ohledu na jejich společenskou důvěryhodnost, pověst nebo (ne)sympatie. Jde totiž o princip, že každý má před zákonem stejná práva. A jako důkaz porušení jejich práv kniha Gorila – byť nechtěně – poslouží.
Porušování pravidla „off-record“
Z uvedeného totiž vyplývá, že odposlech byl nasazen na základě vymyšlených důvodů. Je sice pravdou, že vedl k závažným zjištěním, stále však platí, že není přípustné prosazovat spravedlnost a dodržování zákonů jinou nezákonností, obecně jakýmkoli porušováním právních norem. A to patří ke klíčovým zásadám právního státu a demokratického režimu.
Stejně nelze ani porušovat novinářské pravidlo „off-record“. Pokud nějaký člověk v rozhovoru s novinářem řekne, že následující část je důvěrná a nesmí být zveřejněná, pak by zveřejněná být neměla. V opačném případě totiž už novinář pravděpodobně nedostane možnost napravit svou důvěryhodnost. Nicholson toto pravidlo často a bez zábran porušuje. Zveřejňuje bez souhlasu druhé strany obsahy rozhovorů včetně SMS, například s předsedou strany Svoboda a solidarita Richardem Sulíkem, jenž je Nicholsonovým přítelem a její členkou je i jeho manželka Lucie, a necítí povinnost tento princip dodržovat.
Nicholson jako první popsal v knize, byť s chybami, aféru Gorila a navíc vlastní příběh zasadil do dobového politického kontextu
Svědčí o tom i zmínka o rozhovoru mezi čtyřma očima v roce 2011 s tehdejší slovenskou premiérkou Ivetou Radičovou po propuknutí aféry Gorila a po zveřejnění dokumentu SIS na internetu. Rozhovor byl sice důvěrný, ale Nicholson o jeho obsah promluvil v ČT24. Poté, co slovenský Úřad vlády vyjádřil s tímto jeho jednáním nespokojenost, obvinil Nicholson premiérku Radičovou, že zpochybnila autenticitu části spisu Gorila bez dalších vysvětlujících argumentů, což se prý také nedělá.
Dobový politický kontext
Nicholson při těchto prohřešcích a denunciacích nerozlišuje, zda je mu konkrétní člověk sympatický, nebo nesympatický, či považuje-li ho za přítele, nebo protivníka. Prostě to na něho „práskne“. Je v tom něco patologického. Jako když Dustin Hoffman v roli autisty ve filmu Rain Man dokáže na první pohled přesně spočítat, kolik sirek bylo v krabičce, než se z ní vysypaly, přičemž nerozlišuje, kolik se jich vysypalo a kolik jich v ní zůstalo. Počet odpovídá, a proto není co řešit.
Navzdory tomu je kniha minimálně v jednom ohledu užitečná. Nicholson jmenuje všechny lidi, kteří ovlivňovali a ovlivňují vyšetřování. A uvádí pod čarou – byť to ztěžuje plynulost čtení jako detektivky – příslušné dokumenty, čísla, data a obsahy rozhovorů s aktéry i představiteli bezpečnostního aparátu, kteří mají s aférou Gorila něco společného. Tím dostává mnoho podstatných záležitostí týkajících se tohoto případu na jedno místo, což v budoucnu nepochybně přispěje nejen k dějinám boje proti korupci na Slovensku, ale i k úrovni žurnalistiky.
Tom Nicholson je pro mnoho lidí hrdinou a nepochybně jím i zůstane. Proti tomu nelze nic namítat, protože jako první popsal v knize, byť s chybami, aféru Gorila a navíc vlastní příběh zasadil do dobového politického kontextu. V této souvislosti se mi vybavuje scéna z filmové parodie Trhák. V ní režisér Zdeněk Smoljak hledá do role chlapce, který se má zeptat: „Soudružko učitelko, je pan Ticháček hrdina?“ A je spokojen, až když jeden z chlapců položí otázku: „Soudružko učitelko, je pan režisér hrdina?“ Pak Smoljak konečně prohlásí: „Toho berem.“
Podobně berem Nicholsona i s Gorilou.
Gorila
AUTOR: Tom Nicholson
VYDAL: Dixit 2012
ROZSAH: 192 stran