Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Sekalovy zázračné recyklace v Olomouci

  9:09
Muzeum umění Olomouc pořádá retrospektivní výstavu Zbyňka Sekala, malíře a především sochaře, který po roce 1968 žil a pracoval v emigraci.

Zbyněk Sekal: Target (1979) foto: Muzeum umění Olomouc

Zbyněk Sekal byl solitérem a člověkem poněkud uzavřeným, avšak jeho projev – alespoň zpočátku – odráží bezprostředně také dobové tendence. Olomoucká výstava přehledně a náležitě mapuje jednotlivé vývojové a výrazové etapy či souvislosti. Sekal byl nejdříve okouzlen surrealismem – „totálním uchopením světa“. Toto nekompromisní požadování bylo logické a zde také důvěryhodné. Jako osmnáctiletý byl v roce 1941 uvězněn za ilegální činnost a v koncentračních táborech byl držen až do konce války. Surrealismus coby „proud objevující skrytou imaginaci jitřící dimenzi reality“ odpovídal požadavku naprostého přehodnocení lidské podstaty a celé společnosti.

Zbyněk Sekal: Mrtvá hlava (1957)

Během studií na pražské Umprum (1945 – 50) byl jeho profesorem Emil Filla s podobně tragickou zkušeností z koncentráku; jeho „suchopárné“ učení však Sekalovi blízké nebylo. Kvůli „nemoderní“ atmosféře i narůstajícím direkcím socialistického realismu opouští mladý umělec předčasně vysněná studia a začíná se více pohybovat v nezávislých kruzích. Stal se členem Skupiny Máj a oficiálně neuznané skupiny Konfrontace upřednostňující syrový informelní přednes směřující k samotné matérii a nefigurativní abstrakci. Sekal v tomto období hledal své osobní umělecké těžiště a útočiště, od malířství se pozvolna odvracel k sochařství – od zraku ku hmatu, od surrealistického dobrodružství k existenciálnímu zastavení. Těmito kroky opouštěl tradičně vnímané – mnohdy poněkud salonní – umění a pátral po výpovědních kvalitách v „chudém“ materiálu – drátech, dřevě, kovu.

Intelektuál na okraji

Od roku 1963 tedy dochází k proměně a „nalezení sebe sama“ – k opětnému rozpomenutí na skrumáže ze starých lahví a přikrývek, „jako jsou na vojně nebo v lágru“, poznamenává si zásadní ujasnění Sekal ve svém deníku. Tvorbu začal intenzivněji vnímat jako „věc těla“, jako těsné sblížení s materiálem, s nímž „se dá pracovat podle jeho zákonitostí takřka po hmatu.“ A k tomu účelu nalézané „věci“ nechtěl ani tak přetvářet jako spíše prožívat. Východiskem i oporou mu byly debaty s přítelem Egonem Bondym, četba Franze Kafky a Hermana Hesseho a milovaná filozofie Martina Heideggera. Již tento výčet naznačuje jasněji Sekalův světonázor. Ocitnul se na křižovatce osobní i dějinné, což přinášelo nelehké zakoušení: „Každá doba, každá kultura, každý mrav a tradice mají svůj sloh, mají jemnosti a drsnosti, krásy a hrůzy, jež k nim náleží. Pravým utrpením, peklem se stává lidský život teprve tam, kde se kříží dvě doby, dvě kultury a víry“, cituje ve svém deníku Sekal z Hesseho Stepního vlka.

Nedokončená studia na Umprum, přestoupení z malířství na sochařství a mimořádná intelektuální vybavenost posouvaly paradoxně Sekala do pozice outsidera – solitéra.

Brilantní znalost německého jazyka přivedla Sekala až k překladatelství. Nedokončená studia na Umprum, přestoupení z malířství na sochařství a mimořádná intelektuální vybavenost posouvaly paradoxně Sekala do pozice outsidera – solitéra. Jeho dílo snoubí polaritu – srážku prudké emotivnosti a potřebou vymezit její rámec abstraktním řádem, podobně tak jak to vnímal v textech Franze Kafky. Také Sekal s pocitem neukojenosti prochází svými prostorovými labyrinty, stavbami, obydlím, skrýšemi a doupaty plných i prázdných objemů a stinných zákoutí. S okolním světem se sbližuje (komunikuje) prostřednictvím nalezených předmětů a jejich přeskládáním do pevných struktur – do nového doupěte v atmosféře okolního zmatku. Sekal tak opět křísí k životu již jednou kýmsi použitý a odhozený materiál (autor jej nazývá výhradně „látkou“). „Jestliže hledám nějakou hlubinu bezpečnosti, nějakou jistotu jistot, pak je jí tato má existence, kterou doposud snáším jen ve víře, že zanedlouho přestane, že se změní“ – poznamenává si autor do svého deníku existenciální nálady.

Rozhlédneme-li se po olomoucké výstavě, je zřejmé, že umělec inklinoval k menším, intimnějším parametrům, které více odpovídají lidskému měřítku a uchopení. Také barevnost je u sochařských objektů redukována či spíše ponechána coby patina původního „odpadku“, který nyní slouží k nové funkčnosti a tvůrčí recyklaci. Sekal byl posedlý sbíráním, tříděním a ukládáním (do popsaných krabic) drátů, kamínků, kůže (ze starých bot), dřevěných a kovových fragmentů. To mu přinášelo doslova slastné chvíle. Byla to obsese, která jej neopouštěla ani na dovolené u moře. Skrze předměty vnímal jejich tušené příběhy i kouzlo samo o sobě. Ateliér se však nestával smetištěm bezradného tuláka, ale spíše zónou s kumulovanými stopami světa, se svědky promlouvajícími díky umělcově pozornosti s bergsonovskou intuicí. Emoce i racionalita v nové kvalitě se kamsi vztahovaly. „Jistě: sakrální povaha mé práce je záměr. Jenže: která svátost, čemu zasvěceno?“. Tak se dotazuje Sekal v deníku.

Zbyněk Sekal: Kočka (nedatováno)

Umělcovy artefakty – ať už prostorové „schránky“, či nástěnné asambláže vyrůstaly organicky zevnitř, z centra, tedy nikoliv jako pouhá realizace myšlenky (nápadu) zvenčí. Pro Sekala byl důležitý samotný proces vznikání. Souznění s předměty pro něj bylo podstatnější než líbivá estetika (tuto zásadu nikdy neopustil); od sebe i od diváka vyžadoval spíše kontemplaci, pochopení a zdrženlivost. „Všechny ty montáže a realizace jsou vlastně bytostným obsahem mého života, obsáhá to doslova všechno mé konání, které záleží v tom, že se zabývám látkou.“ Snad by se ta nesnesitelná nutkavá bdělost a přítomnost ducha dala nazvat i nepříčetností nebo spíše posedlostí. V Sekalově přístupu je důležitý Kafkův imperativ „Nejhorším prohřeškem je nedočkavost“ a Heideggerovo vnímání bytí a času, kdy „pouze v sebeuvědomování nalézáme jednotu života a její kontinuitu v nás, která všechny tyto vztahy nese a udržuje.“ Sekalovi se stalo umění náboženstvím či vnuknutím a vírou neslučitelnou s individualistickým exhibováním a líbezným podbízením. „Viděl jsem, jak pouhý nápad, pouhá služba materiálu nebo pouhá rutina (nebo všechno dohromady) nestačí. Jistě: všechno to musí alespoň minimálně být, a to minimum je ostatně značné. Ale aby se dosáhlo mistrovství (ne na odiv, ale hluboko a pokorně, neboť mistrovství je především závazek a povinnost), musí to minimum jaksi zneviditelnět,“ definuje si Sekal v deníku svůj zásadní přístup.

Sekalovi se stalo umění náboženstvím či vnuknutím a vírou neslučitelnou s individualistickým exhibováním a líbezným podbízením.

Sekalova výstava v Olomouci přináší řadu artefaktů, ale přesto působí v členitých interiérech intimním dojmem. A to je dobře. To totiž odpovídá i prostředí, v jakém všechny objekty vznikaly – tedy ve stísněných prostorách vídeňských ateliérů či bytů. Zde Sekal sebrané předměty vyjímal v tichém dialogu z cyklu zkázy, „adoptoval je“ a spíše jim naslouchal, než je umělecky zdobil.

Od osmdesátých let lze sledovat v Sekalově díle zásadní změny. Vedle závěsných, skládaných „obrazů“ se začínají objevovat objekty prostorové, jakási „lešení – schránky - konstrukce“. K tomu si autor zapisuje: „Pokračuju v práci na schránkách. Moc při tom neuvažuju, každá schránka si tak řečeno poví, co chce, co potřebuje. Plním jejich přání. Neznamená to, že pracuju z jakési vnitřní nutnosti, to jsou blafy. Je to jen tak, že vstupem do tohoto řádu (ve smyslu pořádku, ucelené soustavy) přijímám pravidla.“ A také na výstavě čiší na diváka místo křečovitosti a urputnosti spíše klid, mírnost, důvěrnost, trpělivost a odvaha k pravdě a pokoře. „A věci se zvolna berou před se,“ vznáší se ve vzduchu autorova věta, kterou si pořadatelé také vypůjčili do názvu výstavy. Její ozdobou je také nová a krásná umělcova monografie z pera kurátorky a historičky umění Marie Klimešové, která Sekalovu mimořádnou tvorbu i životní osudy dlouhodobě sleduje.

Zbyněk Sekal: A věci se zvolna berou před se

Muzeum umění Olomouc

Denisova 47, Olomouc

Výstava potrvá do 14. února 2016

Autor: