Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Rozdělení na pravici a levici ztratilo opodstatnění

  17:45
Jedno ze současných klišé tvrdí, že populismus je extrémně pravicový, což se však zdá být v rozporu s realitou. Jde totiž především o postoj proti elitám, což z něj dělá spíše levicový směr. Navíc je reakcí lidu na nečinnost politiků a na zklamání z demokracie. Populismus nechce zakládat nic nového, jen obydlet demokratický systém.

Alain de Benoist, Le moment populiste: Droit-gauche c’est fini!. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Francouzský myslitel Alain de Benoist patří k dlouholetým kritikům rozdělení politické moci ve Francii. V roce 1968 založil myšlenkový směr Nová pravice (La nouvelle droite), který usiluje spíše o nový styl politiky než o novou politickou stranu – politika by se měla orientovat jak národně, tak proevropsky, nikoli však ve smyslu současné Evropské unie. Její základ pak má tvořit rozbití moci dvou hlavních stran – levicových socialistů a pravicových republikánů.

Tyto dvě strany vládly ve Francii dlouhá desetiletí a jen si předávaly moc, v důsledku čehož se s nimi Francouzi stále méně ztotožňovali. Prezidentské volby v roce 2017 tento trend potvrdily, když kandidáti obou stran nepostoupili do druhého kola. Tento jejich neúspěch má společného jmenovatele – vzestup populismu –, což Benoist analyzuje ve své knize Le moment populiste: Droit-gauche c’est fini! (Chvíle pro populisty. Konec rozdělení na pravici a levici!).

Systém práva silnějšího

Populismus začal ve Francii posilovat v roce 2005 v průběhu referenda o Lisabonské smlouvě. Elity sice hlasovaly pro její přijetí, francouzský lid však proti němu, ale následně ji schválil Senát. V tuto chvíli odstartoval rozchod elit s lidem, přičemž podle Benoista v něm hrály nejdůležitější roli migrace, Evropská unie a globalizace. Migrace především proto, že elity ji považují za pozitivní, ale zejména dolní společenské třídy zažívají v každodenním životě její negativní dopady, jako je ztráta pocitu bezpečí či vyšší konkurence na trhu práce.

Politika považovaná za souhrn jednotlivých zájmů nakupených na sebe povede k anarchii, protože jsou v konfliktu. Z demokracie, která spočívá v určování společného zájmu a neopomíjení potřeb lid, se stane systém práva silnějšího.

Současná politika EU je pro běžného Francouze nečitelná, navíc usiluje o pokles suverenity členských států. Další jejím problémem je nekontrolovatelnost a zastoupení – zatímco vlády v členských zemích jsou volené, řídící orgány unie nikoli. Globalizace pak negativně ovlivňuje firmy, protože zvyšuje globální konkurenci, kde hrají prim velcí hráči, a také sociální systémy členských zemí EU, jež zejména v těch bohatých omezuje.

Nejen tyto jevy, ale i politický styl zvyšuje nedůvěru elit a lidu. Levicové politiky zajímají spíše problémy kulturní, například práva gayů, leseb, bisexuálů a transgenderových osob (LGBT) než lidí s nízkými příjmy, jichž je většina, čímž u nich narůstá frustrace. Navíc politici nevidí tyto problémy v širším ideově-politickém, ale pouze v ekonomickém kontextu.

Současná politika je zcela podřízena ekonomice, přičemž by to mělo být naopak – politická rozhodnutí by měla předcházet ekonomickým. Politika považovaná za souhrn jednotlivých zájmů nakupených na sebe povede k anarchii, protože jsou v konfliktu. Z demokracie, která spočívá v určování společného zájmu a neopomíjení potřeb lid, se stane systém práva silnějšího.

Nedůvěra k politickým elitám

Příkladem dopadu globalizace je podle Benoista dnešní pojetí práce – je redukovaná na zaměstnání, přičemž se netýká jen nezaměstnanosti. Navíc pracovní mobilita zvyšuje konkurenci, což však ještě více poškozuje pracující. Od sedmdesátých let chudoba ve Francii neustále narůstá – v současnosti jsou dva z pěti Francouzů považovaní za chudé. I proto v uplynulých deseti letech rostl populismus – důsledkem ekonomické krize z roku 2008 jsou ještě bohatší bohatí a chudší chudí.

Současná krize politického systému vychází z podstaty demokracie, jež aby mohla fungovat, musí být zastupitelská. Dnes však lid, tedy většina voličů, politiky za své reprezentanty nepovažuje. Odtud pramení jeho nedůvěra k současným politickým elitám a touha po jiných politicích.

Současná krize politického systému vychází z podstaty demokracie, jež aby mohla fungovat, musí být zastupitelská. Dnes však lid, tedy většina voličů, politiky za své reprezentanty nepovažuje. Odtud pramení jeho nedůvěra k současným politickým elitám a touha po jiných politicích. Podle Benoista má krize původ i v chybném myšlení.

Základ filozofie německého filozofa Jürgena Habermase tvoří konsensus, přičemž považuje veřejný prostor jen za formální, řízený respektem k pravidlům, jež však jsou vyprázdněná. Tento způsob úvahy se odvolává pouze na schopnost člověka vytyčit si cíl, ta však předpokládá alespoň částečnou koncepci společného dobra.

Benoist říká: „Současná krize demokracie je především politická.“ Nevystupuje však proti demokracii, ale proti jejímu současnému pojetí. Nepochopení elit, co je demokracie, pak ukazuje jejich odmítnutí nebo znevažování referenda jako vyjádření vůle lidu, například při brexitu.

Politický marketing

Ačkoli se zdá, že rozdělení na levici a pravici patří k moderní politice, Benoist poukazuje jak na historickou, tak na konceptuální nejednotu těchto běžně používaných pojmů, což posiluje nejen absence kritérií, ale i obrovský počet možností, jak být na levici, nebo na pravici. Navíc s tímto rozdělením všichni nesouhlasí. Benoist připomíná výrok španělského filozofa José Ortegy y Gasseta (1883–1955): „Volba nalevo, nebo napravo je jedním z nespočetných způsobů, jak se stát imbecilem – obě volby jsou totiž formami morální hemiplegie.“

Volební kampaň není představováním myšlenek či politických názorů, ale pouhým nakupováním hlasů. Programy stran se čtou a prezentují stejně jako reklamní letáky. Pokud však politici používají bez skrupulí politický marketing, je třeba se ptát, co je populismus.

Toto rozdělení ztratilo opodstatnění nejen kvůli problému definovat, co je pravice a levice, ale i proto, že volení zástupci z těchto tradičních politických uskupení chtějí řídit bez lidu. Tento úpadek způsobuje průběh voleb. Volební kampaň není představováním myšlenek či politických názorů, ale pouhým nakupováním hlasů. Programy stran se čtou a prezentují stejně jako reklamní letáky. Pokud však politici používají bez skrupulí politický marketing, je třeba se ptát, co je populismus.

Mainstreamoví novináři a politici jej haní, přičemž používají výrazy, jako je hrozba nebo nebezpečná extremistická úchylka. Francouzská novinářka Elisabeth Lévyová poznamenává, že populismus je, když se levici nelíbí hlasování lidu. Šlo by jej tedy definovat jako opak toho, co si myslí elita nebo vrcholní politici. Toto pojetí není nové, již Platón chtěl, aby společnost vedl král-filozof, odborník, který ví všechno nejlépe.

Současná víra v odborníky ukazuje spíše nejasnost rolí politika a odborníka v oblasti politického rozhodování. Benoist připomíná, že „v politice kompetence nespočívají ve vědění, ale ve schopnosti rozhodnout mezi více možnostmi“. Politik má rozhodovat a odborník hledat, jak tato rozhodnutí uskutečnit, a nestarat se, co dělají politici. Současní odborníci selhávají i v tom, že považují některé jevy za nevyhnutelné, například migrační krizi. Ta však má příčiny, jež lze odstranit. Navíc zakazují tázat se po smyslu, což je jen důsledkem této nevyhnutelnosti.

Tradiční levicový volič

Pochopení populismu brání klišé. Komentátoři mainstreamových médií často tvrdí, že je extrémně pravicový, což je v rozporu s realitou, například španělská strana Podemos je silně populistická a zároveň silně levicová, což platí i pro demokratického kandidáta na amerického prezidenta Bernieho Sanderse.

Levice se.soustřeďuje především na témata, lterá neoslovují tradičního levicového voliče. Ten je často za svou práci špatně placen, a nechápe, proč by se měl zabývat problémy, které trápí vyšší společenské třídy.

Benoist považuje populismus především za postoj proti elitám, což z něj dělá spíše levicový směr, protože pravice se tradičně orientuje spíše na elity než na lid. Populismus je také reakcí na nečinnost politiků a na zklamání z demokracie, přičemž její budování se netýká hlasování ve volbách, ale aktivní účasti na politických rozhodnutích. Populismus nechce zakládat nic nového, jen obydlet demokratický systém.

Podle Benoista populismus není levicový, protože současná levice nedokáže uspokojit poptávku lidu po konzervativní politice. Soustřeďuje se především například na práva sexuálních menšin, inkluzi či adopci dětí homosexuálními páry, ale tato témata neoslovují tradičního levicového voliče, který je často za svou práci špatně placen, a nechápe, proč by se měl zabývat problémy, které trápí vyšší společenské třídy.

Politické projevy

Alternativu k tradiční levici představuje španělská strana Podemos, která se snaží reprezentovat zájmy nižších tříd. Benoist jí věnuje celou kapitolu a seznamuje s myšlenkami argentinského politického filozofa Ernesta Laclau (1935–2014), jimiž se strana inspiruje. Zatímco v Jižní Americe patří k nejvýznamnějším myslitelům, v Evropě ho univerzity v podstatě opomíjejí.

Podle zesnulého argentinského filozofa Ernesta Laclaua současnou moc vytvářejí politické projevy – společenský prostor je třeba považovat za řečnickou arénu, v níž vznikají politické myšlenky

Jeho hlavní dílo Hegemonie a socialistická strategie. Za radikálně demokratickou politiku, které napsal společně se svou ženou Chantal Mouffeovou, je považované za postmarxistické, jelikož odmítá ekonomický determinismus – výrobní proces a práci nelze redukovat na ekonomiku. Marxistické třídní rozdělení je zastaralé, protože současná společnost je příliš roztříštěná, aby o ní bylo možné uvažovat v kategoriích proletariátu a buržoazie.

Podle Laclaua současnou moc vytvářejí politické projevy – společenský prostor je třeba považovat za řečnickou arénu, v níž vznikají politické myšlenky. Politika pak tvoří základ budování společenství. Cílem levicové politiky je vytvořit lid, jenž neexistuje sám od sebe, pomocí projevů proti dominantní oligarchické elitě. Vytváření lidu je politickým gestem, jemuž by levice měla věnovat pozornost.

Ochrana proti globálnímu vykořenění

Benoist nepředkládá radostnou vizi světa – varuje před současným rozdělením společnosti, které může přerůst v konflikt. A nepovažuje za lék návrat politiky díky populistům, protože z historie vyplývá, že vláda lidu mívá sklon změnit se v krveprolití nebo v diktaturu. Jednoznačná řešení tedy neexistují, a to Benoistovo vychází z tradičního francouzského hesla svoboda, rovnost, bratrství.

Demokracie a občanská společnost se musejí opírat o bratrství, nikoliv o násilím uplatňovanou rovnost. Bratrství umožňuje reálné vztahy, které vytvářejí ochranu proti globálnímu vykořenění, jež přináší současná společnost rovných lidí.

Za Velké francouzské revoluce se nejvíce zdůrazňovala svoboda, která umožní rovnost, což je však je naivní – svoboda a rovnost se spíše vylučují, protože mezi lidmi existují nerovnosti. Čím více svobody se dá lidem, tím se rozdíly ve společnosti zvětší. Důraz na svobodu proto nahradila myšlenka rovnosti. Ta v současném světě převažuje, ale je utopická. Jednak je založena na matematické rovnosti, v důsledku čehož se stírají rozdíly a individualita. Navíc rovnost bez nerovnosti ztrácí hodnotu a vede k lhostejnosti, jak tvrdí konzervativní německý právní a politický teoretik Carl Schmidt (1888–1985).

V této souvislosti se Benoist zamýšlí nad bratrstvím. Neznamená, že jsme všichni bratři, ale zvolený vztah, jenž přesahuje rodinný okruh – touto volbou uznáváme své spoluobčany za vlastní bratry. Současně není trvalým osobním přátelským vztahem, ale především solidaritou, která odpovídá určité situaci. Umožňuje společný zájem, protože vytváří hranici mezi těmi, kdo patří a nepatří k bratrstvu.

Úvahu o bratrství Benoist končí slovy z projevu generála Charlese de Gaulla v roce 1941: „Demokracie založená na účasti co nejvíce občanů na věcech veřejných se musí opírat především o bratrství.“ Demokracie a občanská společnost se musejí opírat o bratrství, nikoliv o násilím uplatňovanou rovnost. Bratrství umožňuje reálné vztahy, které vytvářejí ochranu proti globálnímu vykořenění, jež přináší současná společnost rovných lidí.

Le moment populiste: Droit-gauche c’est fini!

Chvíle pro populisty. Konec rozdělení na pravici a levici!

AUTOR: Alain de Benoist

VYDAL: Pierre-Guillaume de Roux 2017

ROZSAH: 352 stran