Lidovky.cz

Romantika se záporným znaménkem aneb O pohybu proti srsti

  8:29
Jeden z fenoménů současného umění – inverzní romantiku – nelze spojovat s vysokou kulturou. Má umění realitu kultivovat, či zpochybňovat? Je „temné“ umění léčbou šokem, či jen prohloubením krize? Jaké je místo kritického umění ve společnosti?

Petr Vaňous (ed.), Inverzní romantika. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Kniha Inverzní romantika historika umění a kurátora výstav Petra Vaňouse se zabývá současným uměním a na několika tvůrcích ukazuje jeden z hlavních trendů dnešní kultury – malby, sochy či fotografie nejsou líbivé, ale snaží se burcovat a probudit k reflexi aspektů, jež se týkají problémů jedince i společnosti. Umění odkazuje na psychologii, sociologii či politiku. Navíc se v bratislavské Kunsthalle koná stejnojmenná výstava vycházející z této knihy.

Doba a její duch jsou proměnlivé. Postihnout aktuální proud a jeho obrysy a hledat a pojmenovat společné jmenovatele není snadné. Tvůrčí minulost se jeví přehledná, smysluplná a rezonující se svou dobou. Občas sice bývá zjednodušena, ale v podstatě je jasná a ustálená.

Kumulace pocitů

Pochopit přítomnost je složitější, protože chybí odstup, navzdory tomu je třeba se pokoušet definovat aktuální otázky a odpovědi, byť jsou v pohybu. Každá generace či nová vlna kumuluje „pocity“ doby a její rozpoložení. Teoretická či filozofická úvaha o „stavu věcí“ vyžaduje nadhled, schopnost mezioborové abstrakce a strategii.

Každá generace či nová vlna kumuluje „pocity“ doby a její rozpoložení. Teoretická či filozofická úvaha o „stavu věcí“ vyžaduje nadhled, schopnost mezioborové abstrakce a strategii.

Má umění realitu pouze stvrzovat (kultivovat) či zpochybňovat? Je „temné“ umění cestou k nápravě (léčba šokem) či jen rozmnožením negativních úkazů a prohloubením krize? Jaký je rozdíl mezi umělci inverzní romantiky a současné dekadence? Jaké je místo kritického umění v dnešní společnosti a kam by mohlo (mělo) směřovat? Vaňous nabízí slovem i obrazem studii současnosti, ale nepředkládá vykonstruovaný umělecký program. Mapuje a formuluje proud, který se začal objevovat na výstavách, jichž byl často kurátorem.

A o nové tendenci píše: „Na přelomu let 2007 až 2008 byl v Galerii hlavního města Prahy realizován projekt nazvaný Resseting. Jiné cesty k věcnosti. Projekt, který v průběhu příprav vygeneroval obrysy pojmu ,inverzní romantika‘, pracoval s kurátorsky jasně vymezenou tezí, jejíž východisko bylo odvozeno z reflexe vztahu současné malby k předmětnosti, jež je v každé generaci znovu opakována a znovuprožívána.

V souvislosti s konstitucí pojmu inverzní romantika byly podnětné především projevy přítomné v části vystavených obrazů, které jako by se oddělily od ostatních prací a během instalace výstavy začaly v rámci projektu vystupovat jako samostatná, názorově svébytná podskupina; šlo o projevy určitého resentimentu, introverze a nostalgie k minulosti, postrádající však politický charakter (rezidua z minulosti, traumata zrození, dětství, dospívání apod.).“

Atak na nejednoznačné

Tyto vizuální tendence jsou spojeny s novou figurací či předmětností. Šlo a jde nejen o vizuální opakované návraty k dětství, tělu, smyslům, ale i o útěky ke snům, fantaziím, úkrytům. Emocionálně obnažený subjekt – umělec – vězí v podivném světě, nahlíží jej a odvážně zkoumá. V exaltovaném romantismu jde vstříc temnému pokoušení, vypjatě zraňujícímu a pramálo líbeznému.

Formy i smysly musejí atakovat i přízračně neuchopitelné. Vznikají obrazy, sochy či fotografie s naléhavou, temně nejednoznačnou, ale ve skrytu zřejmou autorovou situací s intimními či společenskými odkazy. Je to cesta do pekel, po kterém přijde očistec, nebo výraz bezvýchodné krize, o jejímž obsahu a dosahu nemáme ponětí – dočasně převrácený romantismus, či konečný chiliasmus?

Běžná realita však k takto nastavenému podobenství nestačí. Formy i smysly musejí atakovat i přízračně neuchopitelné. Vznikají obrazy, sochy či fotografie s naléhavou, temně nejednoznačnou, ale ve skrytu zřejmou autorovou situací s intimními či společenskými odkazy. Je to cesta do pekel, po kterém přijde očistec, nebo výraz bezvýchodné krize, o jejímž obsahu a dosahu nemáme ponětí – dočasně převrácený romantismus, či konečný chiliasmus?

Ivan Pinkava, Jiří Petrbok, Richard Štipl, Josef Bolf a Martin Gerboc, které Vaňous vybral jako reprezentanty sledovaného proudu, naléhavému neklidu čelí. Jdou proti sobě, ale ani divákům situaci neulehčují. Nabízejí otevřený a neřízený dialog. Nacházíme se tím mimo komfortní zónu, na pohyblivém teritoriu, kde chybí jasné kódy dorozumívání, ustálená reflexe sdílená většinovou společností.

Tomuto živému neuspořádání odpovídá i nejednoznačná podoba předkládaných artefaktů – mnohé se skládá i hroutí, tvarosloví je zpravidla hybridní, nejednotné, jednotlivé vizuální i významové roviny se prolínají či mísí, scény bývají aranžované, divadelní až hororové, zvrácené, přízračné, iritující, ironické, panické, šokující, frustrující i mrazivě spektakulární.

Dobrý i špatný svět

Vaňous na pozadí těchto temných charakterů vnímá kamsi směřující proces, respektive doufá ve světlo „na konci tunelu“. V tvorbě představovaných umělců shledává totiž distanc od nihilismu a dekadence. Pojímá s otázkou tento směr pro budoucnost jako jiný a pozitivnější:

Dobrý i špatný svět, ve kterém žijeme, zjednodušeně řečeno, svým působením (tvořením) buď v různých rovinách stvrzujeme, nebo zpochybňujeme. Vaňous sleduje spíše druhou alternativu a nejprve se zabývá Hegelovou systematizující filozofií, která je odrazovým můstkem k pojmosloví i dalším aktuálním úvahám.

„Neboť je podstatné, zda předání takto pojímané bytostné zkušenosti je skutečně finálním výsledkem autorské činnosti, nebo zda je pouze jednou z jeho fází a směřuje k dalšímu horizontu proměny a negace, jež vede autora i diváka k emancipaci od napětí a úzkosti. Je to čistě autorské rozhodování – emancipovat se od úzkosti, nebo ji eskalovat, udržovat a šířit. Nastává prostor pro pojmenování jevu, který již Hegel označil za skutečnou či falešnou afirmaci.“

Dobrý i špatný svět, ve kterém žijeme, zjednodušeně řečeno, svým působením (tvořením) buď v různých rovinách stvrzujeme, nebo zpochybňujeme. Vaňous sleduje spíše druhou alternativu a nejprve se zabývá Hegelovou systematizující filozofií, která je odrazovým můstkem k pojmosloví i dalším aktuálním úvahám.

Německý filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831) v souvislosti s tvůrčím procesem osvojování si světa hovoří o „afirmativním životě“ potvrzujícím či stvrzujícím existování. Pasivním přitakáním nedokonalým jevům však prý hrozí zaznamenávání takzvaného špatného nekonečna, které je doprovázené procesem negování a jež v sobě nemá potvrzení plné existence, respektive tušení (poznání) vrchovaté „vznešenosti“.

Dvě protichůdné tendence

Při sledování tohoto tématu Vaňous podotýká: „Převedeno do oblasti současného vizuálního umění jde o první stupeň negace, který se projevuje pouze tím, že manifestuje či deklaruje odpor vůči něčemu, s čím nesouhlasí. Tím, že setrvává pouze v této první fázi, se uzavírá horizontu jejího překonání a generuje špatnou nekonečnost, jež se projevuje estetizací negativních jevů nebo přímo estetikou ošklivosti.

Na jedné straně existuje umění, které akcentuje spíše pozitivní stránky světa, na druhé pak reflektuje jevy negativní či zneklidňující. V prvním případě hrozí estetizace bez živného vědomí protikladů, ve druhém pouhé rozšiřování negativity bez dobrého vyústění.

To je moment, který je signifikantní pro projevy dekadentních tendencí v současné vizuální kultuře. Tyto tendence často o řešení nemají zájem, pouze generují jednorozměrnou negaci, tedy cosi nedialektického.“ Stručně řečeno, na jedné straně existuje umění, které akcentuje spíše pozitivní stránky světa, na druhé pak reflektuje jevy negativní či zneklidňující. V prvním případě hrozí estetizace bez živného vědomí protikladů, ve druhém pouhé rozšiřování negativity bez dobrého vyústění.

První volba směřuje k nadosobním/nadčasovým strukturám (jakési status quo se vztahem k předpokládanému metafyzickému celku), druhá k osobněji laděným zakoušením s dotazováním se po existenci celku v rámci vědomí atomizované společnosti. Ve shodě s dialektikem Hegelem, míní Vaňous, je však třeba jít dál.

Hegel pro plné pochopení (uchopení) reality (světa) navrhuje zakoušení protikladů – reálného a ideálního, subjektivního a objektivního, výchozího a konečného. Tato operace však vychází z víry v existenci systému jako „přehledného“ celku, který se v novodobé (postmoderní) epoše pro mnohé jedince zhroutil. Smysl se nově hledá v základech.

Pud zvědavosti

Z Hegelovy filozofující estetiky lze převzít pro dnešní situaci jiný pojem – „pud zvědavosti“. Díky němu jsme stále hnáni zkoušet, inovovat, kombinovat a nechat nové konstelace (překvapivě) působit, což je akt nejvyšší svobody, pro sledované téma zase oblast pro obousměrný pohyb inverzní romantiky, jednoho z fenoménů současného umění. Ten však nelze příliš spojovat s vysokou kulturou, nýbrž se spodní hlubinou základnou.

„Tato kulturní dimenze nevystupuje na vrchol pyramidy, ale sestupuje k jejím pomyslným konstitučním základům. Rozhodujícím je v tomto směru stále platný ,pud zvědavosti‘, který umožňuje jednotlivcům integrovat do své tvorby různé aspekty současnosti i minulosti prostřednictvím metod separace, negace, modifikace i asimilace různých impulzů,“ píše Vaňous.

Z Hegelovy filozofující estetiky lze převzít pro dnešní situaci jiný pojem – „pud zvědavosti“. Díky němu jsme stále hnáni zkoušet, inovovat, kombinovat a nechat nové konstelace (překvapivě) působit, což je akt nejvyšší svobody.

A k inspiraci historií dodává: „I minulost v sobě, zdá se, uchovává stále ,živé kapsy‘ či ,žíly‘ (dekodéry), v nichž lze aktualizací nalézt rezonanční formy neoperativní dimenze kultury platné pro nejsoučasnější současnost.“ Co myslí inverzní romantikou?Jak toto zvláštní označení, které Vaňous ustanovil a použil jako titul své knihy, chápat?

„Pojem romantika bývá v širším významu mimo striktní terminologii dějin umění (coby historický termín) spojen s označením projevů různě exaltované a vyhrocené fantazie, realizovaných v jakémkoliv médiu a za jakékoliv technické či technologické podpory. Inverzní označuje potom cosi převráceného, obráceného či zvráceného.

Stojíme tedy před pojmem, jenž sám od sebe již na samém počátku požaduje po recipientovi určitou schopnost empatie a obrazotvornosti, neboť projevy spojené s fantazií (romantika) uvádí do rámce, který ,mění osvětlení‘ pojmu a převrací jeho původní význam (zvrat kódu). Termín má dynamický ráz, protože se vztahuje k čemusi a označuje cosi, co se odehrává v procesu a jako proces.“

Řekněme, že jde o romantiku se záporným znaménkem, o pohyb proti srsti, který není útěkem z tísně, ale krokem do temného ne/známa, a není ani rozplynutím subjektu v metafyzický širý svět, ale spíše trýznivou cestou do sebe (nejednoznačného dětství, lidství). To vše se odehrává s neodbytným pudem zvědavosti tendujícím tam a zpět bez zatím zklidněného těžiště, ba jisté hierarchie hodnot a významů, ale s touhou toto trauma ukázat a časem se z něj společně vymanit.

Mechanické škatulkování

Vaňous se zamýšlí nad úlohou, smyslem a místem živé kultury a sleduje toto téma na myšlenkách německo-amerického filozofa Herberta Marcuse (1898–1979). Tento představitel Frankfurtské školy ovlivnil studentské revoluční nepokoje na konci šedesátých let, ale dosud (opět) je jeho učení inspirativní a s Vaňousovým tématem úzce souvisí.

Marcus pracoval s pojmem „neoperativní dimenze kultury“, kam spadá i zdánlivě „nepraktické“ umělecké tvoření. Tomu je však připisována „nenahraditelná složka bytostného lidského rozměru“ stavícího člověka proti jinak „jednosměrnému“ existování. Umění podle Marcuse, respektive Vaňouse, podléhá společenskému tlaku, je mechanicky škatulkováno a nevnímáno ve své skutečné (původní) naléhavosti.

Umění podléhá společenskému tlaku, je mechanicky škatulkováno a nevnímáno ve své skutečné (původní) naléhavosti. „Civilizace přejímá, organizuje, kupuje a prodává kulturu, neoperativní, na jednání neorientované ideje jsou převáděny do neoperativních jednání přiměřených „idejí“.

„Civilizace přejímá, organizuje, kupuje a prodává kulturu, neoperativní, na jednání neorientované ideje jsou převáděny do neoperativních jednání přiměřených ,idejí‘. Toto převádění není pouze procesem metodologickým, nýbrž společenským, ba politickým. Pojmy, které nejsou orientovány na chování, jsou snižovány jako metafyzický zmatek.“

A Vaňous dodává: „Současná vizuální kultura jako významná součást inverzní afirmace tvoří nepřehlednou oblast, v jejíž struktuře a mechanismech dochází jak k produkci kulturního establishmentu, tak k vytváření protikladů, jež povstávají z nesouhlasu se statusem quo, a to z hlediska alternativy stejně jako tradice.“

V této souvislosti je třeba zmínit filozofa Miroslava Petříčka: „Jenže kultura je to, na čem společnost stojí, protože učí kritickému vztahu k tomu, co se za hodnoty pouze vydává, protože hledá nové cesty, a protože zbavuje strach z budoucnosti. Společnost, ve které je kultura pokládána jen za příhodnou dekoraci, je společnost ustrašenců, kteří se bojí ráno vyjít z domu, aby nezjistili, že se něco změnilo. Stát by měl – jinak řečeno – podporovat kulturu ne kvůli kultuře, ale kvůli sobě samému.“

Pravý stav věcí

Živé (společensky diagnostikující) umění přesto (proto) musí nabízet inspirace zdola. Ze své podstaty by nemělo vstupovat (setrvávat) ve vysoké kultuře establishmentu, aby neztratilo diverzitu (kritickou operativnost). A Vaňous dodává: „Aby byl afirmován nikoliv systém falešných potřeb, nýbrž život ve své skutečné podobě a bytostném rozměru, je nutné opustit úzké zájmy jednotlivce, prolomit svazující ego a vykročit směrem k principu bytostného sdílení, pospolitosti a společenství.“

Souhrnně: „Vstoupili jsme do časů zcela jiných, jejichž skrytým metafyzickým základem je planetární diktatura anti-ducha, rozrůzněného do množství neblahých duchů – strašidel, přízraků, fantasmagorií. Pokud neprohlédneme tento skrytý základ převrácenosti a nevstoupíme do rezistence (odporovat zlu…), setrváme v nepravdě.

Pokud si neujasníme pravý stav věcí, jsou všechny spory o zeštíhlení nebo posílení státu, o trh s přívlastky nebo bez nich, plytké ideologické hrátky odvádějící pozornost od nejdůležitějšího: od potřeby nové orientace, od nutnosti zásadního obratu

Pokud si neujasníme pravý stav věcí, jsou všechny spory o zeštíhlení nebo posílení státu, o trh s přívlastky nebo bez nich, plytké ideologické hrátky odvádějící pozornost od nejdůležitějšího: od potřeby nové orientace, od nutnosti zásadního obratu. Vaňous mimořádně fundovaně přispívá k situaci a směřování současného myšlení a umění.

Existují i další návrhy, jak vystoupit ze současné vleklé krize. Francouzský filozof Alain Badiou se například ve svém Manifestu afirmacionismu staví netrpělivě do opozice vůči „všem těm, kteří chtějí pouze konec umění, metafyziky, reprezentace, nápodoby, transcendence, díla, ducha. Dost! Vyhlasme bezodkladně konec všem koncům a možný začátek všeho toho, co je bylo a bude.“

Také u nás se najdou myslitelé, kteří hledají a možná i nabízejí nové cesty k prolamování z postmoderního sevření. Filozof Michael Hauser ve svém díle Cesty z postmodernismu píše v naději: „Dnešní podoba kultury, vyvanutí subjektivity, smíšení vysokého a nízkého, rozpuštění vazeb a souvislostí, rozkouskování celku, imitace mrtvých stylů, pastiše a všechny tyhle věci nemusejí být nic definitivního. Proč také?“

Inverzní romantika

AUTOR: Petr Vaňous (ed.)

VYDAL: Galerie Rudolfinum, Visions Group 2018

ROZSAH: 218 stran

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.