Řešení řecké krize: Znovu krásně žít v chudobě

Příčina problémů Řecka spočívá v událostech před jeho vstupem do EU. V jejich důsledku v něm začal vládnout pravicový socialistický režim.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Diogenes Verlag AG ZurichČeská pozice

Petros Markaris je jedním z nejvýznamnějších současných řeckých spisovatelů a překladatelů z němčiny. Mezi jeho nejslavnější překlady do řečtiny patří Goethův Faust. Jako spisovatel se mezinárodně proslavil kriminálními romány a v současnosti se nejvíc diskutuje o jeho románové trilogii o řecké finanční krizi. Vedle svých literárních děl a překladů se Markaris řadí mezi nejvyhledávanější komentátory současných řeckých událostí v německých médiích.

Z Markarisových článků a rozhovorů v německých denících a týdenících vznikl sborník Finstere Zeiten: Zur Krise in Griechenland (Temné časy. K řecké krizi). Ten svým názvem odkazuje na Bertolta Brechta, dalšího významného německého literáta, jehož Markaris představil Řekům v jejich mateřštině. Markaris se dle vlastních slov snaží svými postřehy k řeckým událostem ukázat Němcům, kteří sledují vývoj v Řecku s obavami, zděšením i posměchem, skutečnou příčinu hospodářské krize.

Je jí kaskáda nešťastných událostí dávno před vstupem Řecka do tehdejšího Evropského hospodářského společenství (EHS). A vedly k tomu, že se v Řecku vyvinulo v něco, co lze bez nadsázky označit za pravicový socialistický režim.

Trámy symbolem naděje

Markaris nepochybuje – a název sborníku to dosvědčuje –, že Řecko prochází jedním z nejbolestivějších období své novodobé historie. A jeho situace je o to zoufalejší, že se na obzoru neobjevuje žádné východisko. Velká část řecké společnosti se ocitla v chudobě, a proto se lze běžně setkat s tím, že původně příslušníci střední třídy obcházejí aténské popelnice. To však dle Markarise nepředstavuje hlavní řecký problém.

Chudoba měla v Řecku estetický rozměr jednoduchosti, skromnosti, soběstačnosti i obrovské rodinné solidarity

Mnohem bolestivější je pro Řeky zjištění, že ztratili schopnost žít v chudobě a zčásti ji i akceptovat.Žít v chudobě totiž bylo mnoho století významnou schopností obyčejných Řeků. A co víc, byli s chudobou sžití. Výraz „krásně si žít v chudobě“ není dle Markarise žádný literární výmysl. Chudoba totiž měla v Řecku estetický rozměr jednoduchosti, skromnosti, soběstačnosti i obrovské rodinné solidarity. Žít si krásně v chudobě navíc v řeckém provedení neznamenalo, že by se Řekové pasivně odevzdali svému osudu.

Symbolem naděje a vlastní iniciativy byly trámy natahující se ze skromných jednopodlažních domků k nebi. Představovaly sen o druhém podlaží: dcera nebo syn by si mohli nad rodiči přistavit vlastní malý domov, kdyby se vedlo dobře. Takový sen představoval celoživotní odříkání, které však často nebylo druhým podlažím odměněno. Ale něco se budovalo, na něčem se společně pracovalo, existovala určitá perspektiva a víra, že se může vést dobře.

Promarněná šance

Dle Markarise nelze vůbec pochybovat o tom, že Řekové byli až do svého vstupu do tehdejšího EHS v roce 1981 neobyčejně skromný a pracovitý národ. Obyčejným rodinám nebylo nic vzdálenější než čekat milodary. Se svou chudobou si Řekové krásně žili, přičemž vytvářeli kulturní díla světového významu – například oba řečtí laureáti Nobelovy ceny za literaturu, básníci Giorgos Seferis (1963) a Odysseas Elytis (1979) i výtečný básník Jannis Ritsos nebo hudební skladatel Manos Hadjidakis.

Řecko po druhé světové válce dostalo stejně jako ostatní evropské státy šanci druhého začátku. Trestuhodně ji však promarnilo.

Markaris však neoznačuje vstup do EHS za chybu ani neromantizuje minulost. A dle něho za většinu současných řeckých potíží nemůže ani Evropská unie. Během několika desetiletí před vstupem Řecka do EHS a vypuknutím finanční krize se totiž postupně na sebe nabalovaly politické problémy, které vyústily v současnou zkázu.

Řecko po druhé světové válce dostalo stejně jako ostatní evropské státy šanci druhého začátku. Trestuhodně ji však promarnilo. Místo aby řecký národ začal obnovovat zpustošenou zemi a zničenou společnost, rozpoutal občanskou válku, která vydrancovala, co se ještě vydrancovat dalo, a jež rozdělila společnost do dvou nesmiřitelných táborů. Na straně jedné byla řecká armáda a nacionalisté, kteří v občanské válce zvítězili, na druhé pak poražené demokratické vojsko a levice.

Splněný Papandreův sen

Vítězná pravice se po ukončení občanské války nepokusila smířit rozdělenou společnost, naopak levici systematicky pronásledovala a dbala na to, aby její přívrženci dostávali odpovídající privilegia. Ta pak financoval stát a veřejná služba. Nacionalisté si v ničem nezadali se soudruhy ze Sovětského svazu. Těžko soudit, kdo byl šikovanější v přidělování privilegií a současně mazanější v udržování napětí, zda přízeň dotyčnému vydrží, či se v mžiku ocitne mezi opovrhovanými zrádci.

Papandreu do původně diktátorského státního aparátu dosadil své lidi a prosadil změnu Ústavy, která výrazně omezila prezidentské pravomoci

Tento pravicový socialistický režim je výlučně řeckým vynálezem. Pravdou však také je, že štědré finanční prostředky z EHS a později z EU dopadaly na kyprou půdu a umožnily její plodnost i v několika dalších desetiletích. Rozbujelý státní aparát totiž nezanikl ani po ukončení vojenské diktatury v roce 1974.

Strana levého středu – Panhelénské socialistické hnutí (PASOK) – převzala pod vedením Andrease Papandrea obrovský státní aparát, který nebyl zreformován a jenž zejména pomohl splnit Papandreův plán stát se nejvlivnějším mužem v Řecku. Papandreu do původně diktátorského státního aparátu dosadil své lidi a prosadil změnu Ústavy, která výrazně omezila prezidentské pravomoci. Vezmeme-li navíc v úvahu, že řecký volební systém zvýhodňuje většinu a omezuje na minimum prostor pro vytváření koalic, lze říci, že Papandreův sen o absolutní moci se splnil.

Změna řecké mentality

Lid jásal. A ani se mu nelze divit. Papandreu totiž ze dne na den zvýšil veškeré důchody o 50 procent. Tehdy si nikdo nechtěl přiznat, jak laciným způsobem bylo toto vytažení řeckého lidu z chudoby provedeno. Přitom šlo o první z velkých půjček.

Papandreu dál pečlivě budoval pozoruhodný řecký socialismus, který se velmi dobře prodával voličům. Po vstupu Řecka do eurozóny tento socialismus ještě jednou podpořily levné půjčky a země se definitivně ponořila do konzumního šílenství. Obyčejný Řek rychle zapomněl na druhé patro pro syna a sobě i jemu rovnou pořídil novou vilu. A syn k maturitě nedostal kolo, ale kabriolet s odůvodněním: „Vždyť by ten kluk cestou na ,vejšku‘ musel dvakrát přesedat.“

Do mentality Řeků se dostalo, že nejlepší životní perspektiva se otevírá pro člověka, kterého by bylo možné označit za oportunistu

Do mentality Řeků se navíc dostalo, že nejlepší životní perspektiva se otevírá pro člověka, kterého by bylo možné označit za oportunistu. Kdykoliv se totiž dnes o někom upřímně řekne, že je dobrosrdečný, štědrý či pracovitý, automaticky se nad ním zalomí rukama a s povzdechem dodá: „Nebožák.“

Dle Markarise nehrálo roli, že se PASOK u vlády střídal se středopravicovou stranou Nová demokracie. Rozdíly v programech obou stran by se totiž hledaly jen obtížně, přičemž jejich hlavním společným jmenovatelem byl bezbřehý populismus a naprostá neochota někam zemi vést, dát jí vizi, kvůli níž by bylo třeba překonávat potíže. Místo toho se Řecko utápělo v nezaslouženém bohatství.

Ztráta ctností

Finanční krizi by proto bylo korektnější označit za politickou se zničujícími důsledky. Dnes je politická struktura Řecka v troskách. Pozitivní na této situaci je, že se politické strany učí dělat kompromisy a vytvářet koalice. Negativní pak to, že řecký politik není schopný vyjednat kompromis či koalici. A děsivé to, že z kolabující politické situace profitují extremistické strany.

Do parlamentu se poprvé od roku 1974 – od konce vojenské diktatury – dostali se ziskem sedmi procent pravicoví extremisté. Přitom strana Zlatý úsvit (Chrysi Avgni) byla ještě před pár lety považovaná za partu pitomců, kteří občas pořádají hon na imigranty. A radikální levice SYRIZA v parlamentních volbách poskočila ze tří na 16 procent.

Řecká společnost během několika desetiletí nezřízeného konzumu ztratila ctnosti, které jí umožňovaly v chudobě krásně žít

Zjevné je, že končí doba dvou stran – PASOK a Nové demokracie –, neboť řecká politická struktura je v troskách, i konzumu, protože hospodářství Řecka je na dně. Stát a společnost jsou politicky, morálně, finančně a kulturně zničené. V šedesátých letech měla chudoba úroveň. Nyní se vrátila, ale řecká společnost během několika desetiletí nezřízeného konzumu ztratila ctnosti, které jí umožňovaly v chudobě krásně žít. Nezasloužené řecké bohatství zplodilo duchovně a lidsky nejubožejší chudobu.

Markaris nekončí optimisticky. Přiznává se, že nezná řešení řecké krize a nedělá si ani žádné iluze. Lze jen doufat, že potenciál k obnově ctností a ke schopnosti žít v chudobě, a přitom si zachovat důstojnost, Řekové zcela neztratili. Vede-li totiž cesta z temných časů, pak jen tudy.

Finstere Zeiten: Zur Krise in Griechenland
(Temné časy. K řecké krizi)
AUTOR: Petros Markaris
VYDAL: Diogenes, Curych 2012
ROZSAH: 162 stran