Lidovky.cz

Reportáž o Vídni, Švédsku, holocaustu, antisemitismu a firmě IKEA

  12:45
Poslali byste své 13leté dítě do Švédska? Manželé Ullmannovi na konci třicátých let 20. století byli za tuto možnost vděční, neboť šlo o život. To ukazuje 500 dopisů z Vídně, na jejichž základě sestavila švédská novinářka a spisovatelka Elisabeth Asbrinková knihu A stromy ve Vídeňském lese stále stojí.

Židy v západní Evropě ohrožuje levicový antisemitismus. foto: Richard Cortés, Česká pozice

Nuda, nemyslíte? Když se ohlédneme několik let zpátky, žádné literární boje o hodnoty, o pravou literaturu, žádné velké polemiky. Prostě klid, smířenost. Možná únava? Akorát ten, komu se poštěstí a jeho knihy se prodávají, bývá vyobcováván z vysoké literatury, a tomu, komu se to nepoštěstí, je zas navlékán kabát směšného zoufalce… Ale přece jen tu jeden tichý souboj lze vysledovat – fikce a faktů. Ten se objevuje v politice – průhledné lži versus prezidentská standarta Pravda vítězí.

Stejně v žurnalistice – ověřené informace a fake news. A často i v našich životech, v poslední době především v důsledku sociálních sítí, kde žijeme fiktivní životy. V knižním byznysu se pak zdá, že faktografické tituly dávají románům na frak. Porážejí je v čtenářských anketách, knižních cenách a mnohdy v prodejích. Vzhledem k řečenému to dává smysl – v tom nekonečném zmatku se člověk chce jako chatrného zábradlíčka přidržet aspoň faktografické knihy, fikce má dostatek z jiných zdrojů.

Vždyť kolik zpráv jen za poslední dny vám v první chvíli znělo jako povedený žertík? To romány musejí čelit obrácenému problému. Kdyby se postavám v nich stalo to, co se někdy přihodí lidem ve skutečnosti, recenzenti by jako protřelí znalci opravdového života řekli, že něco takového by se v naší realitě stát nemohlo, že je to přitažené za vlasy a neživotné. V knize A stromy ve Vídeňském lese stále stojí švédské novinářky a spisovatelky Elisabeth Asbrinkové najdeme „nevěrohodné“ momenty nejméně dva.

Výpověď…

Za prvé, když je otec hlavního hrdiny odvezen jako žid z válečné Vídně na východ a za půl roku se vrací domů… A za druhé, když se hlavní hrdina, židovský chlapec, ve Švédsku skamarádí s podobně starým hochem, jenž sympatizuje nejdřív s tamními nacisty, později spíše s fašisty. Proto je důležité zmínit, že na začátku knihy Asbrinková dostala pět set dopisů zasílaných z Vídně od dcery hlavního hrdiny příběhu, z jeho pozůstalosti.

Přitom tato dědička se na Asbrinkovou obrátila, aniž by ji znala, pouze četla její předchozí knihu – což je záviděníhodný projev důvěry. Asbrinková tedy dostala velmi dobrý materiál, pokud budeme takto věcní, ale podstatné bylo sestavení celého příběhu a textu. Snadno se totiž mohlo stát, že by pod tíhou pěti set dopisnic podklesla a jen je citovala, a tak odevzdala vedení – byla by jimi vlečena. To by ale potom byl pouze zajímavý příběh a nepovedená kniha, což se nestalo.

O čem konvolut dopisů vypovídá? Je to jen další příběh o holocaustu? Je to obžaloba švédského antisemitismu? Nebo snad jde o upozornění, že spousta lidí má doma něco od firmy, jejíž zakladatel nebyl zrovna příkladný člověk? A měli bychom proto tyto výrobky bojkotovat?

Za svazek A stromy ve Vídeňském lese stále stojí získala švédskou Augustovu cenu a Cenu Ryszarda Kapuścińského určenou reportážní literatuře. A teď, o čem konvolut dopisů vypovídá? Je to jen další příběh o holocaustu? Je to obžaloba švédského antisemitismu? Nebo snad jde o upozornění, že spousta lidí má doma něco od firmy, jejíž zakladatel nebyl zrovna příkladný člověk? A měli bychom proto tyto výrobky bojkotovat? Kniha Asbrinkové je pro české čtenáře zajímavá už v první, povrchní rovině.

Rodina Otta Ullmanna, ústřední postavy tohoto příběhu, se opět pohybuje mezi Vídní a Brnem, čímž se mimo jiné po letošním českém vydání knihy Brigid Graumanové Loutkové divadlo strýčka Otta potvrzuje, že propojení těchto měst bývalo velmi silné. Též rodiče Otta Ullmanna, Pepi a Lisl, se ve Vídni usadili a žili, protože – když to zjednodušíme – chtěli žít normálně. Nikoli živořit někde v haličském štetlu, chtěli být jako ostatní, což se jim dlouho dařilo, než přišel Hitler.

Ottův otec Pepi byl sportovním novinářem, matka jediného synka rozmazlovala, kolem byla spousta tet, chodilo se na fotbalové zápasy, na tenis, do opery. Kdo by jim nepřál, aby to tak bylo napořád… Jenže to je střední Evropa – pokud už se tu člověk narodí nebo rozhodne usadit, musí být neustále na špičkách a připraven k včasnému odchodu. Stačí si projít historii 20. století. Především se nenechat ukolébat. Z dnešního pohledu se zdá jasné, že Pepi na rozdíl třeba od bratra, který se usadil v Uruguayi, se ukolébat nechal.

Neochota přijmout židy

Stejně neměl tolik štěstí jako další bratr, jemuž se nakonec podařilo odjet do Ameriky, a tak si zachránil život. Nicméně dokážeme si to představit: taky posloucháme zprávy, ale rovněž máme tendenci si neustále říkat, že to nic není… Přesně to si tehdy říkali i tito lidé. Navíc již nebyli nejmladší a dařilo se jim dobře. Kdo by chtěl opouštět místo, kde se stal někým, a odjíždět někam, kam se mu nechtělo a kde by byl znovu nikým? Právě v příběhových meziprostorech se ukazuje um a cit Asbrinkové.

Třeba když poznamená: „Domácí pohoda. Dny, které se od sebe ničím nelišily, neodehrálo se v nich nic nezvyklého, co by stálo za povšimnutí. Všední den. Den, po jakém se člověku zasteskne, až když je pryč.“ Ale přijde Hitler, někteří židé musejí, mláceni rozvášněnou lůzou, pulírovat ulice, jiní spáchají sebevraždu a najdou se i vídeňští občané, kteří se podivují, proč i další židé svou situaci nevyřeší sami, když mají do bytu zavedený plyn… Pepi pochopitelně přijde o místo v novinách a všichni se snaží sehnat pro rodinu únikovou cestu.

Švédsko je odmítavé, nicméně tamní křesťanská misie přijme alespoň židovské děti, které se předtím formálně pokřtí. Dočasnost umístění dětí pochopitelně není dočasná, jelikož rodiče jinam povolení k vystěhování nedostanou… Židé jsou ve svěráku Hitlerových zákonů a neochoty jiných států je přijmout.

Nakonec dosáhnou pouze toho, že Švédsko přijme jejich synka, a to jen do doby, než sami odjedou z Vídně – ale nikoli do Švédska – a po cestě si dítě vyzvednou. Celé je to taktická a cynická hra. Švédové chtějí žadonícím židům dát jasně najevo, že jejich země nebere, aby od nich měli pokoj. Jeden z tehdejších švédských ministrů v dopise napsal: „Židé jsou jako česnek v jídle. V malém množství neuškodí, ale je-li jej příliš, začíná výsledný pokrm nevábně páchnout.“

Později šlo především o to, že zástupci různých oborů ve Švédsku měli obavy, že by jim židovští imigranti sebrali práci či místo na trhu. Připomíná to situaci u nás za druhé republiky, akorát v jiném gardu – zde se laskavě upozorňovalo na židovský původ, aby dotyčný udavač mohl převzít post či klientelu udávaného. Čtenáře knihy A stromy ve Vídeňském lese stále stojí nepřekvapí, že je to vysoká škola nalhávání.

Švédsko je odmítavé, nicméně tamní křesťanská misie přijme alespoň židovské děti, které se předtím formálně pokřtí. Dočasnost umístění dětí pochopitelně není dočasná, jelikož rodiče jinam povolení k vystěhování nedostanou… Židé jsou ve svěráku Hitlerových zákonů a neochoty jiných států je přijmout. Pepi přitom – obdobně jako později ve Švédsku Otto jako dalšího studia chtivý hoch – nepochopil, že pokud už, nebyl zájem o intelektuály ani o studenty, kvůli jazykovému handicapu, nýbrž o levnou pracovní sílu.

Především povzbuzení

Otto odjel z Vídně s ostatními dětmi jako třináctiletý 1. února 1939. Poprvé bez rodičů, poprvé ve světě, na začátku puberty. Je jisté, že byl smutný, zklamaný, osamělý, netrpělivý, naštvaný a plně si neuvědomoval, co pro něho rodiče udělali – a co pro sebe udělat neuměli. Chtěl být doma a s nimi, ale to nešlo, jelikož Vídeň už nebyla tou Vídní, kde mohli chodit do divadla, na pikniky či hrát fotbal a tenis. Nesměli nic, jenom sedět v bytě a čekat, co jim jejich bývalá služka jako árijka donese na přilepšenou k jídlu.

Nabízí se domněnka, že taková hromada dopisů mnohé odkryje. Je však evidentní, že o řadě věcí se raději nemluvilo a že šlo především o povzbuzení. Je tu patrná snaha rodičů dodat synkovi trpělivosti, odvahy a radosti na dálku. A také ho ponouknout, aby mu bezbolestně došlo, jaké měl štěstí, aniž by si to vyčítal. Ostatně, již samotná kadence dopisů je značná, jde především o to, aby se něco napsalo, a něco bylo co nejčastěji ve schránce.

Nabízí se domněnka, že taková hromada dopisů mnohé odkryje. Je však evidentní, že o řadě věcí se raději nemluvilo a že šlo především o povzbuzení. Je tu patrná snaha rodičů dodat synkovi trpělivosti, odvahy a radosti na dálku. A také ho ponouknout, aby mu bezbolestně došlo, jaké měl štěstí, aniž by si to vyčítal.

Podle všeho se rovněž zdá, že Otto psal o tom, co dělá, ale o tom, jak se daří rodičům, se do detailu nezajímal. Sami mu líčili své dny, aby si vážil toho, že je pryč, a on byl zřejmě natolik ponořen do sebe, že neměl potřebu doplňujících otázek, neboť na ně rodiče v dopisech neodkazují. Dále Otto v dopisech patrně hojně psal o tom, co by rád dělal, nicméně se to nedařilo – přešel z dětského domova k pěstounům, ale zájem byl spíš o dívky, které mohly hlídat děti a méně toho snědly.

Také by rád, jak bylo řečeno, studoval. A vůbec byl někde úplně jinde… Navíc se situace pomalu měnila. Pepi odjel v říjnu 1939 na nucené práce, ale překvapivě se po půl roce vrátil. Každopádně dále musel pracovat za Vídní a rodina byla nucena opustit svůj byt. Později se Pepi, což se Otto asi vůbec nedozvěděl, stal takzvaným pátračem u židovské obce. Takže předával rozkazy k transportu a dělal doprovod lidí na často poslední cestě po Vídni. Možná se Ottovi rodiče stále upínali k šanci na vycestování…

Nakonec však i oni odjeli do Terezína. Ještě odtud synovi píšou konejšivé dopisy bagatelizující jejich situaci se záhadně zdůrazňovaným refrénem: „Listovní zásilky všeho druhu se k nám dostanou, jak mají.“ Otto jako by tehdy začal bojovat sám se sebou. Jako by dospíval a zvykal si, a proto nechtěl, nedokázal toto snažení narušovat zprávami ze svého starého života. Nebo nabíral vlastní rozum a začal mít rodičům za zlé, že ho odvrhli? Zkrátka jeho dopisování, k němuž se rodiče upínali, vázlo.

Pohaslá tělesná schránka

I proto, že začal pracovat na statku, kde se skamarádil s Ingvarem, synem majitele. Přitom celá tato rodina se přikláněla k nacismu a fašismu, počínaje německou babičkou pocházející z Radonic. Je známo, že sedm tisíc dánských židů bylo během noci převezeno do Švédska. Což se však stalo až poté, co Švédy otřásly deportace norských židů. To však Ottovy rodiče už nezachránilo. Z Terezína byli na podzim 1944 převezeni do Osvětimi, kde jejich cesta skončila.

Podle toho, co o dospívajícím a dospělém Ottovi čteme, lze usuzovat, že byl pohaslou tělesnou schránkou, v níž se skrývala vzduchová kapsle čehosi nevypověditelného, neodstranitelného…

Ottova teta Grete již v roce 1942 nastoupila do transportu do běloruského Malého Trostince, kde byla čtyři dny po odjezdu z Vídně donucena se svléknout do naha, a poté byla zastřelena. Nic z toho nezměnilo náhledy Ingvara a jeho rodiny. Ale neznamenalo to ani konec jeho přátelství s Ottem. Ten byl po válce ctěn jako dobrý pracovník, ale nikde neměl stání – dokonce odjel bojovat do Palestiny, pak se vrátil do Švédska, kde po třetí žádosti dostal občanství.

Pomáhal s rozjezdem firmy Ingvaru Kampradovi, jenž ji pojmenoval podle počátečních písmen svého jména a jejich statku Elmtaryd ve vesnici Agunnaryd. Tak vznikla IKEA, kde ale Otto také nevydržel. Podle toho, co o dospívajícím a dospělém Ottovi čteme, lze usuzovat, že byl pohaslou tělesnou schránkou, v níž se skrývala vzduchová kapsle čehosi nevypověditelného, neodstranitelného…

A je tu i příběh Asbrinkové, dcery židovských rodičů. Dědeček její matku v mládí nabádal, aby se jako židovka držela stranou: „Stéblo, které ohýbá vítr, se nezlomí.“ Sama Elisabeth Asbrinková zas od rodičů později slyšela: „Ještě že otec tvých dětí není žid, aspoň se to rychleji vyplaví z krve.“ Takové věty by v románu zněly naprosto nevěrohodně. Navíc, když těch pět set dopisů spisovatelka od Ottovy dcery dostala v krabici značky IKEA.

Elisabeth Asbrinková, A stromy ve Vídeňském lese stále stojí

A stromy ve Vídeňském lese stále stojí

Och i Wienerwald står träden kvar, 2011

AUTOR: Elisabeth Asbrinková

VYDAL: Absynt 2021

ROZSAH: 392 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.