Mario Vargas Llosa, peruánský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2010, má neodbytný pocit, že ho obchází strašidlo, které si z něho soustavně „dělá legraci“. Jak jinak si totiž má vysvětlit bizarnosti, s nimiž se setkává?
Například, když v roce 2008 vypukla finanční krize, hlídkovali novináři z bulvárních médií v newyorských ulicích a vyhlíželi prvního burzovního makléře, který se vrhne z co nejvyššího mrakodrapu. Snímek letícího spekulanta, na němž vlaje na míru střižený oblek jako zlomená křídla, by totiž byl k nezaplacení.
Při návštěvě prestižní londýnské výstavy Vargase Llosu zase znechutilo, že nikoho nepohoršuje, pyšní-li se respektovaný umělec dílem ze sloního trusu.
To jsou pouze dvě z mnoha bizarností, které Vargase Llosu přiměly napsat o svém opovržení současností v knize La civilización del espectáculo (Civilizace spektáklu) z roku 2012. Ta se stala bestsellerem a zároveň vyvolala diskusi o kulturnosti, či nekulturnosti moderního Západu.
Vargas Llosa za tuto svou knihu nebyl jen chválen. Tvrdě ho například kritizoval mexický spisovatel Jorge Volpi. Ten Vargase Llosu posměšně nazývá posledním – a notně sebestředným – mohykánem zaslepeně truchlícím na troskách kultury, kterou sám vytváří a jež se mu nyní ztrácí. Letos v dubnu byl zveřejněn německý překlad této knihy pod názvem Alles Boulvard: Wer seine Kultur verliert, verliert sich selbst (Všechno jenom bulvár. Kdo ztratí svou kulturu, ztratí vše), čímž se diskuse o oprávněnosti Vargas Llosova odsouzení moderního Západu posunula i do německy mluvících zemí.
Nositeli Nobelovy ceny za literaturu se ČESKÁ POZICE obsáhle věnovala v článku:
Kultura a nekulturnost
Vargas Llosa není nijak závratně původní – v moderním světě se vůbec nedokáže orientovat a touží po době, kdy kulturní člověk nevěděl o nejnovějším skandálu lady Gaga, ale měl přečteného Aristotela či Dostojevského a po večerech poslouchal klasickou hudbu. Pozoruhodná je ale razance jeho kritiky.
Dle něho kultura činí lidský život lepší a označuje za ni nejen výjimečné knihy, vážnou hudbu či významná filozofická díla, ale i kultivaci schopnosti klást si otázky a nenechat se strhnout hlavním proudem myšlení. Kulturní je pak vytváření trvalého – to, co je kultivované a co zpětně původce tohoto kultivovaného kultivuje. Vargas Llosa proto považuje za kulturní třeba i silné lidské city, kterým člověk dodává dějinnost tím, že je uchovává v celém svém životě.
Nekulturní, a tudíž člověka nehodné naopak je:
- Zbavuje-li se svých přátel či dokonce rodinných příslušníků kvůli chvilkovému pobavení a obveselení.
- Očekává-li obveselení od politiky, jež místo aby vytvářela prostor pro diskusi o spravedlnosti, svobodě a směřování společnosti, se stává jevištěm pro zábavné pořady, ve kterých se kvůli pobavení lidu i neschopnosti politiků takzvaně diskutuje.
- Veřejný život zcela prostoupený a ovládnutý snímky polonahých žen, jež se vinou okolo automobilu, pracího prášku či nářadí na zahradu.
Stručně řečeno, dle Vargase Llosy se všechny oblasti – od umění přes politiku a žurnalistiku až po lidské vztahy a veřejný život – staly součástí přihlouplého adolescentního způsobu života, který vychází z předpokladu, že člověk je i ve stáří v pubertě, a navíc je to tak správné.
Problém vzdělanosti
Problém s hledáním inspirace u modelek a sportovců nespočívá v tom, že by péče o krásu nebo zájem o sport byly zcela nedůstojné člověka. Tyto aktivity se stávají nekulturními, nedoprovází-li je touha po rozvoji vlastní osobnosti, což je dle Vargase Llosy spojené s rozvojem vlastní vzdělanosti.
Proto musejí být součástí veřejného života intelektuálové, kteří společenské proudy zařadí do kontextu, nejsou ve vleku dneška, dokážou jej propojit se včerejškem a navrhnout, kam by měla společnost směřovat. Jejich úkolem je zbavit člověka zvířecího potácení se v bezprostředním okamžiku a otevřít mu pohled na jiné než tržní hodnoty. Dle Vargas Llosy se mnoho intelektuálů v minulém století příklonem k různým totalitarismům příliš nevyznamenalo, což však není pravý důvod jejich nepřítomnosti v současném veřejném prostoru.
Západní společnost se nemůže honosit vyšší vzdělaností, ale pouze velmi rozšířenou a dobře zvládnutou schopností kompenzovat vlastní neschopnost
Odklon veřejnosti od intelektuálů a jejich hodnot nastal proto, že člověk současné kultury není ochotný přemýšlet. Každý složitější text okamžitě odkládá, protože zase někdo předvádí svou nesmyslnou humanitní vzdělanost. Složitost je totiž považovaná za projev namyšlených žvanilů, a přemýšlí-li někdo o záležitostech, s nimiž nelze bezprostředně souhlasit, je to blbec, protože jiné názory se neberou v úvahu a jsou odsouzeníhodné.
Dalo by se namítnout, že naše doba patří k nejvzdělanějším a že díky vědeckému pokroku je náš život stále delší, zdravější a alespoň z tohoto hlediska i kvalitnější. Dle Vargase Llosy je ale takový pokrok ve vzdělanosti či vědě v souvislosti s kulturností národa naprosto nepodstatný. Současná západní společnost, která produkuje kvanta bakalářů a magistrů, se totiž nemůže honosit vyšší vzdělaností, ale pouze velmi rozšířenou a dobře zvládnutou schopností kompenzovat vlastní neschopnost.
Přírodní vědy versus humanitní vědy
Navíc ani nelze hovořit o tom, že by západní společnost mohly před úpadkem zachránit přírodní vědy. Ty sice hlásí mnoho nových objevů a pokrok, což je obdivuhodné, ale nemohou napravit její nekulturnost. Vyznačují se totiž tím, že z minulosti činí mrtvou skutečnost či spíše neskutečnost, i tím, že ničí jednou překonané. Člověku mohou nabídnout nový prostředek proti stárnutí, což však nedokáže zabránit tomu, aby lidé neumírali – třeba ve sto letech – v duševní pubertě.
Naopak humanitní vědy, kterými západní společnost kvůli jejich údajné neužitečnosti značně opovrhuje, jsou poslední baštou nekonzumního poznání, jež člověka učí hledat, co přesahuje jeho bezprostřední zájmy a okamžité uspokojení, a kultivuje cit pro ctnosti, jako je odvaha, rozumnost, láska a víra. Humanitní vědy také spíše napomáhají touze a odvaze se ptát než hledat na všechny problémy rychlou odpověď, čímž se proviňujeme nejen ve veřejném, ale i v osobním životě.
Humanitní vědy, kterými západní společnost kvůli jejich údajné neužitečnosti značně opovrhuje, jsou poslední baštou nekonzumního poznáníÚpadek veřejného prostoru a nezájem lidí bojovat za jeho kulturnost srovnává Vargas Llosa s totalitními režimy, přičemž zdůrazňuje, že totalitní a demokratické společnosti jsou z určitého hlediska v protikladu. V totalitních společnostech se člověk musí podřídit celku, v demokratických se naopak celek rozpadá na jednotlivé lidi, neboť považují každé tázání se po cíli, který by je mohl spojovat s ostatními za zásah do svých posvátných svobod.
Tyto dva protiklady se však stýkají v neschopnosti najít průsečík mezi individuální svobodou a nezbytností akceptovat autoritu společenských hodnot nebo jen otázek, jež přesahují jednotlivé lidi. Proto se obě tyto společnosti vyznačují podobnou náladou svých obyvatel – apatií, nezájmem, otráveností a nedůvěrou.
Dvojznačnost
Vargas Llosa má možná ve většině své razantní kritiky současného Západu naprostou pravdu. Otázkou však zůstává, je-li to jeho síla, nebo slabost. Většinový vkus, lenost a ducha doby by totiž bylo možné odsoudit i v mnoha dřívějších dobách, přičemž není jasné, ve které z nich by chtěl žít. Thomas Mann ve své novele Smrt v Benátkách píše, že vše velké, krásné a hodnotné vzniká jakoby „obrovsky navzdory“ slabosti, neřesti, úpadku, bolesti i strachu.
S tím by Vargas Llosa souhlasil – oduševnělých lidí je žalostně málo. Právě proto vyzývá, abychom ty, kteří tu jsou, poslouchali a projevovali jim náležitou úctu. To je však další sporný moment – Vargas Llosa totiž zároveň přiznává, že i ti nejvzdělanější a nejkulturnější lidé mají sklon se osudově mýlit nebo se navzdory své vzdělanosti a kulturní vytříbenosti vyznačují mnoha neřestmi.
Vargas Llosa vyzývá, abychom poslouchali oduševnělé lidi a projevovali jim náležitou úctuNa knize je především pozoruhodná dvojznačnost, s níž si však Vargas Llosa příliš neví rady. Jakkoliv je totiž dle něho možné co do otupělosti přirovnat současnou konzumní společnost k totalitním režimům, západní svět je demokratický a bohatý, což je samo o sobě mimořádný výkon. I z něj je však Vargas Llosa poněkud nešťastný. Jako by říkal: Žijeme sice ve svobodných a bohatých společnostech, ale máme-li se natolik skvěle, proč se v nich nedá žít? A proč se na ně nedá dívat?
Alles Boulevard: Wer seine Kultur verliert, verliert sich selbst
(La civilización del espectáculo, México 2012)
(Všechno je bulvár. Kdo ztratí svou kulturu, ztratí vše; Civilizace spektáklu)
AUTOR: Mario Vargas Llosa
VYDAL: Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main 2013
ROZSAH: 231 stran
