Mají posluchači dostávat hudbu, kterou chtějí? Absurdní otázka, jenže britský zpěvák Noel Gallagher, bývalý člen kapely Oasis, na to má více než jasný názor, okořeněný libozvučným anglickým slovíčkem začínajícím na písmeno F v každé druhé větě. „Konzumenti hudby ve své době sakra nechtěli Jimmyho Hendrixe, nechtěli ani Sex Pistols, ani Seržanta Pepře. Ale stejně je dostali! To změnilo svět. A teď se, do háje, hudební průmysl drží jen toho, aby byl zákazník spokojen,“ dští síru Gallagher. Konkrétně v jednom interviewběhem festivalu Coachella.
Rozlítil se nad uťáplostí vydavatelů a neváhal přirovnat hudbu k módě. Do kupujících se opřel zpříma: „Představme si, že hudební vydavatelství je módní dům jako Christian Dior. Zůstala by móda stejná, kdyby zákazníkům servírovala to, co chtějí příští rok nosit? Do prdele se zákazníkem! Ten vůbec neví, co chce. Prostě mu to vnuťte a on si to zamiluje. Devadesát devět procent všech zákazníků jsou naprostí idioti.“
Mě to stojí čtvrt milionu liber a já je chci zpátky, děkuji pěkně. Proto jsme rockové hvězdy.
Gallagher přiznal, že má trochu problém s některými moderními technologiemi. Vadí mu zejména „kyberkomunismus“. „Fanoušek se zeptá: ‚Kde seženu tuhle hudbu zadarmo?‘ Ať jde do hajzlu. Mě to stojí čtvrt milionu liber a já je chci zpátky, děkuji pěkně. Proto jsme rockové hvězdy.“
Noel Gallagher byl vždycky považován za extraligového arogantního zmetka, ale možná by bylo na místě dát mu v něčem za pravdu.
Zaprvé se se nejedná o ubrečeného fracka, který dojí fanoušky skrz vemena velkých labelů. Jde o nezávislého umělce, který si všechno platí z vlastní kapsy. I přesto, že Oasis patřili v devadesátých letech k nejpopulárnějším britským kapelám (v srpnu 1996 na jejich koncert v Knebworthu přišlo přes 250 tisíc lidí), všechny desky vydali na nezávislých či vlastních labelech. Snaha dostat investované peníze zpátky je tedy v tomto případě ospravedlnitelná a nejeví se jako hamižnost.
Podobně na tom byla před lety například i česká pop punková skupina Vypsaná Fixa, která utratila milion korun za nahrávání v Londýně a desku pak nabídla fanouškům ke stažení zdarma či za libovolnou částku. Novinářům tehdy řekli, že pro ně bude úspěch, pokud se dostanou na nulu.
Zadruhé je Gallagherova kritika oprávněná vůči rigiditě hudebních vydavatelsví, které díky (nebo kvůli, záleží na subjektivním pocitu) internetu přicházejí o zákazníky. Před dvěma měsíci ČESKÁ POZICE upozornilana rozhovor bývalého ředitele české pobočky Sony Music Zbyňka Knoblocha pro Hospodářské noviny. Ten z úpadku českého hudebního průmyslu viní mimo jiné i server Ulož.to. Jenže při tvůrčí impotenci labelů a jejich neochotě riskovat a překvapovat posluchače nečekanými objevy jsou tyto portály mimo jiné i místy, kde hudba přežívá jako umělecké odvětví (pokud opomeneme živá vystoupení). Vidět v hudbě pouze obchodní komoditu není realistický nadhled, ale politováníhodné podcenění lidské kreativity.
