Britský historik Robert Skidelsky, profesor politické ekonomie na Univerzitě ve Warwicku, napsal se svým synem Edwardem, filozofem na Univerzitě v Exeteru, knihu How Much is Enough? Money and the Good Life (Kolik je dost? Peníze a dobrý život). Kritizují v ní současný ekonomický řád a jejím klíčovým motivem je, že veškeré lidské a společenské zájmy byly v dnešní společnosti upozaděné ve prospěch touhy po nikdy nekončícím hospodářském růstu.
Následkem úsilí o hospodářský růst zmizela v nedohlednu antická otázka, co znamená pro člověka dobrý a smysluplný život – stala se nesmyslnou a nemístnou. Robert a Edward Skidelští ukazují, že západní společnost je v tomto ohledu výjimečná. V dějinách totiž neexistovala vyspělá kultura, ať už antická, indická či čínská, jíž by byl lhostejný způsob, jakým člověk vede svůj život, pokud vydělá peníze. Naopak, vždy existovala hierarchie hodnot, v níž bylo vydělávání peněz a hospodářský růst na nejnižších stupních.
Od vydělávání peněz k vědě a umění
I slavný britský ekonom John Maynard Keynes, o kterém Robert Skidelsky napsal mnoha cenami ověnčenou a dnes již klasickou třídílnou biografii, se domníval, že materiální blahobyt je hodnota, pro niž je třeba pracovat. Hýčkal však v sobě, jak sám říkal trochu náboženskou představu, že až jej bude dosaženo – většina lidí nebude trpět hlady a bude mít kde bydlet –, přeorientuje se společnost z vydělávání peněz na rozvoj vědy a umění. Tento svůj sen, kterým nadchl intelektuály okolo svého přítele a filozofa George Edwarda Moora a spisovatelky Virginie Woolfové, vyjádřil v krátké eseji Ekonomické možnosti našich vnoučat.
Britský ekonom Keynes se domníval, že v roce 2030 bude dosaženo takového blahobytu, že lidé budou moci výrazně omezit dobu strávenou v placené práci
A právě ta se stala ústředním motivem pro Roberta a Edwarda Skidelské. Keynes se však ve svých předpovědích zásadně mýlil. Domníval se totiž, že v roce 2030 bude dosaženo takového blahobytu, že lidé budou moci výrazně omezit dobu strávenou v placené práci. Pro udržení chodu společnosti a blahobytu, který nebude třeba dále rozšiřovat, by dle něho mělo stačit pracovat tři hodiny denně. Tím by byl uspokojen „starý Adam v nás“, který má v potu tváře vydělávat svůj chléb.
Ve svém volném čase by se lidé mohli věnovat nevýdělečné činnosti, která na základě Aristotela není prostředkem, ale cílem o sobě – její samotný výkon by nás plně uspokojoval. I u každé této aktivity sice lze uvést důvod, že je k něčemu dobrá – například věda může posunout technologii –, ale v podstatě jde o to, že výkon poznávání či umění, výchova dětí nebo určitý druh veřejné činnosti jsou způsoby trávení volného času, jež samy o sobě člověka, potažmo i celou společnost rozvíjejí.
Dvě Keynesovy předpovědi
Na Keynesově eseji jsou pozoruhodné dvě předpovědi. V podstatě správně předpověděl tempo růstu západních společností. Naprosté fiasko je však jeho druhá předpověď. Nikdo totiž nechce přestat pracovat, má-li takzvaně dost. Ještě před sto lety si bohatí angličtí aristokraté dávali pozor, aby se neušpinili placenou prací, nyní však místo nich vzhlížíme s úctou k workoholikům, kteří čím víc mají peněz, tím zběsileji se honí po světě za dalším „výdělkem“. Keynesova esej se proto jeví jako výplod chorého mozku, přestože je celkem logické, že peněz není nikdy dost. Kde udělal Keynes chybu?
Keynes věřil, že kapitalismus je cestou k vysněným filozofickým zítřkům
Keynes vycházel z toho, že kapitalismus v člověku neprobouzí příliš ušlechtilé vlastnosti. Především je třeba, aby si člověk v kapitalistické společnosti osvojil, nedisponuje-li touto vlastností ze své „přirozenosti“, značnou dávku hamižnosti a nenasytnosti. Pokud to neučiní, bude ve společnosti působit jako zoufalec, který není řádně motivován. Keynes však věřil, že kapitalismus je pouze cestou k vysněným filozofickým zítřkům.
Řečeno jinak, rychlá cesta ke společenskému zbohatnutí vede přes kapitalismus, což je třeba vzít na milost, má-li se Keynesova utopie stát skutečností. Ve chvíli, kdy však bude mít společnost dostatek, je nutné další chtění utlumit a namísto dalšího toužení po nových statcích začít s ozdravnou postkapitalistickou kúrou na základě zmíněných filozofických, vědeckých, uměleckých či veřejně prospěšných činností.
Vlastní zájem
Pokus o „přechodné“ využití negativních sil člověka byl proveden již za renesance, kdy se začalo systematizovat myšlení, že člověk je ze své přirozenosti zlomyslný a že vladař udělá nejlépe, pokud tuto lidskou vlastnost využije ve svůj prospěch. Jedním z prvních, kdo na této ideji založil své politické myšlení, byl Niccolo Machiavelli. Ten pochopil, že zlé pudy nemusejí být pouze křesťansky potlačované, ale naopak je lze integrovat a cíleně a legitimně využít. Řečeno jinak, nejde o to, aby byl člověk dobrý a poctivý, podstatný je úspěch, který se však bez kreativního použití negativních sil neuskuteční.
Machiavelli pochopil, že zlé pudy nemusejí být pouze křesťansky potlačované, ale naopak je lze integrovat a cíleně a legitimně využít
Hřích nestřídmosti či obžerství byl následně přeložen do slovníku moderních společenských věd jako „vlastní zájem“. Jak lidé racionálně naplňují své zájmy, pak stanovil nový vědecký obor ekonomie. Tím v dílech raných ekonomů, především Adama Smitha, vzniklo nové pojetí člověka. Ten již nemá usilovat o potlačení své hříšnosti – lakomství, nestřídmosti a pýchy – ale ponechat své marnivosti volný průběh, neboť neviditelná ruka trhu poprvé zmíněná v Smithově díle Teorie mravních citů nakrmí díky hamižníkům i ty nejchudší.
Není náhodou, že se v této době stává literárním hrdinou Faust, který své největší slávy dosáhl v Goethově díle. I ten obchoduje s ďáblem, a přestože o vše přijde, je nakonec spasen, protože se usilovně snažil. Duch doby spočívá v tom, že nějaká ta ďábelská energie se vyplatí. Podobně si to představoval i Keynes. Postoj Roberta a Edwarda Skidelských je podstatně střízlivější. Dle nich ďábel bude žádat své úroky, a proto nás žádné rajské zítřky nečekají. Byla-li nestřídmost vypiplaná, bude mimořádně bolestné jak její pokračování, tak odstraňování.
Potřeba a touha
Robert a Edward Skidelští se pokoušejí zpochybnit základní princip ekonomie. Dle nich v neškodně vypadajícím pojmu vlastní zájem splynuly dvě veličiny – potřeba a touha. Toto klíčové rozlišení však přehlíží nejen ekonomie, ale i moderní společnosti. Zatímco touhy jsou subjektivní a mohou být omezované i rozšiřované, základní potřeby jsou poměrně objektivně dané.
Základní potřeby jsou legitimní, ale mezi lidskými touhami je třeba rozlišovat. A právě tomuto rozlišování se pečlivě věnovali nejen starořečtí filozofové, ale i křesťanští, buddhističtí, hinduističtí či taoističtí myslitelé. Současná západní společnost je výjimečná svou aktivní podporou marnivosti. Oproti tomu základ velkých kultur minulosti spočíval v omezování tužeb na základní potřeby, přičemž ti nejmoudřejší experimentovali s tím, kam až lze zajít při potlačování těch zcela nejpodstatnějších. Robert a Edward Skidelští se domnívají, že touto cestou jít nemusíme.
Pokud se od Keynesovy doby bohatství západních společností zpětinásobilo, proč by se pracovní doba nemohla snížit o pouhou pětinu?
Je však otázkou, je-li šťastné pokračovat v pečlivém a systematickém rozšiřování tužeb. Následkem toho se totiž nelze divit, proč si každý připadá i v natolik bohaté společnosti, v níž žijeme, jako oškubaný chudák. Naše potřeby jsou sice vrchovatě uspokojené, ale nenaplnění našich často naprosto nelegitimních tužeb prožíváme stejně intenzivně jako neuspokojení základních potřeb.
Robert a Edward Skidelští si nesmírně cení Keynesova názoru, že společnosti by se na určité úrovni bohatství měly vzdát hospodářského růstu, a tím omezit touhu mít víc. A jsou přesvědčeni, že by bylo dobré usilovat o tento vývoj, například cíleně omezit reklamu.
Mnohem kontroverznější však je jejich návrh, aby se občané postupně zbavovali závislosti na výdělečné práci. Pokud se od Keynesovy doby bohatství západních společností zpětinásobilo, proč by se pracovní doba nemohla snížit o pouhou pětinu? Omezili by počet pracovních dní a zavedli i garantovaný fixní příjem pro všechny občany dané společnosti.
Moudrost není zbytečná
Úvaha Roberta a Edwarda Skidelských je v jednom ohledu chybná. Ve všech společnostech, které dle nich měly klást důraz na vyšší životní cíle než na pouhé vydělávání peněz, se jim věnovala úzká elita – ať už šlo o filozofy, odborníky na náboženství či o umělce. Otázkou však zůstává, zda tomu tak bylo jen proto, že ostatní neměli dostatek finančních prostředků. Je totiž možné, že se spousta lidí nikdy netoužila realizovat filozoficky, nábožensky či umělecky.
Moudrost, již sdílely všechny vyspělé kultury, není na rozdíl od našich zpovykaných tužeb zbytečná
Kapitalismus v nás sice mohl vypěstovat mnoho zavrženíhodných vlastností, ale pracovitost není tou, kterou bychom měli kvůli reformě současného ekonomického řádu zavrhnout jako první. Vždyť práce je jedním z nástrojů k osobnímu rozvoji. Přínos Roberta a Edwarda Skidelských naopak spočívá v tom, že ukazují dynamiku tužeb v západních společnostech. Pozoruhodná je i jejich analýza Keynesova eseje, protože jeho obsah je dnes téměř nesrozumitelný.
Není třeba vzít za své Keynesovo myšlení ani souhlasit s opatřeními, jež navrhují Robert a Edward Skidelští. Už jen promyšlení toho, proč odmítáme splnit Keynesův sen, nám však může pomoci odhalit jednostrannost našeho uvažování. Moudrost, již sdílely všechny vyspělé kultury stejně samozřejmě jako my dnes svou touhu po hospodářském růstu a zisku, není na rozdíl od našich zpovykaných tužeb zbytečná.
Pro koho je dost příliš málo, nebude mít nikdy dost. Řečeno jinak, bohatneme omezováním, nikoli uspokojováním svých tužeb.
How Much is Enough? Money and the Good Life
(Kolik je dost? Peníze a dobrý život)
AUTOŘI: Robert Skidelsky, Edward Skidelsky
VYDAL: Other Press 2012
ROZSAH: 256 stran
