Z těch už přibližně 30 knih britského konzervativního filozofa Rogera Scrutona jsem ještě nenarazil na jedinou, která by neinspirovala k civilizační a kulturní vášni, nevzbuzovala úžas nad úspěchy západní kultury a nevyrážela dech nějakým ohromujícím nápadem, objevem či ujištěním o nutnosti západní kulturu nejen neustále udržovat a prožívat, nýbrž i obnovovat a aktivně provozovat.
Ani v nedávné rozšafné knize o víně nezapomněl připomenout, že víno patří mezi pilíře západní civilizace, neboť povzbuzuje k uvolněnosti v lidských vztazích, k radosti ze života, košaté tvořivosti, mírné lehkovážnosti a veselé toleranci vad, chyb, omylů a hříšků. A že civilizace neholdující vínu jsou nudné, kruté a životu nebezpečné.
Scrutonova poměrně stručná, ale inspirujícími nápady nabitá kniha Culture Counts: Faith and Feeling in a World Besieged (Na kultuře záleží. Víra a city v ohroženém světě) je od začátku do konce náruživou obhajobou takzvané „vysoké kultury“. Tou Scruton myslí umělecká díla vysoké kvality, která jsou prověřená dobou své přítomnosti v kulturním repertoáru a nastavují standardy, jimiž se současná kultura (či „kulturnost“) dá spolehlivě měřit. A přenášejí a předávají morální normy, duchovní hodnoty a pravdy, jež vnímáme jako nadčasové, univerzální, civilizující a zušlechťující.
Poslední obranná zeď
Za hlavní znak západní kultury Scruton považuje snahu o vnímání „boží perspektivy lidského údělu“ a „morální soud, jímž zkoumá, s veškerou potřebnou láskou a soucitem, vratkost lidské povahy“. V době, kdy tuto funkci přestalo plnit náboženství, se kultura (a rozumějme tím opět „vysoká kultura“) stává poslední obrannou zdí, kterou bychom ještě jakžtakž mohli zabránit zániku západní civilizace. A Scruton se netají přesvědčením, že zánikem západní civilizace by zanikla civilizace lidská, nadlouho a možná navždy.
Kultura („vysoká kultura“) se stává poslední obrannou zdí, kterou bychom ještě jakžtakž mohli zabránit zániku západní civilizace
Zánik jí hrozí akutně – zvenku radikálním islámem, dnes nabízejícím jen kulturu smrti a destrukce, a zevnitř kulturním úpadkem a zapomínáním. Záchranou může být jen systematická obnova „předávání dědictví morálního vědění“.
Kultura je podle obvyklé definice spojovaná s lidskou potřebou členství v dané společnosti, je jejím společným bohatstvím a vymezuje její identitu. Scruton tuto definici upřesňuje na „přijatou vlastnost otvírající srdce, mysli a smysly jejích příjemců intelektuálnímu a uměleckému dědictví“. Nesdílejí ji nutně všichni členové dané společnosti. Vytvářejí ji vždy jen elity, ale její smysl spočívá v emocích a aspiracích, které jsou společné všem jejím členům.
Model a inspirace
Západní kulturu Scruton identifikuje jako fúzi křesťanství se státotvorností Říma, biblického morálního základu hebrejské Bible a řeckého Nového zákona, středověkým sebeuvědomováním, osvícenskou skepsí a dobrodružností objevitelů a dobyvatelů nových světů. Na její judeo-křesťanský strom bylo však naroubováno mnoho větví – od pohanské literatury Řecka a Říma po arabské Pohádky tisíce a jedné noci –, které všechny tvoří fontánu naší literární tradice.
Každou kulturu charakterizuje centrální tradice děl, která nejen přetrvala svou dobu, ale nadále slouží jako model a inspirace novým generacím tvůrců
Podle Scrutona charakterizuje každou kulturu centrální tradice děl, která nejen přetrvala svou dobu, ale nadále slouží jako model a inspirace novým generacím tvůrců. Kultura vychází z etického a estetického úsudku, vkusu, srovnání, kolektivní preference, volby a společného smíchu, který racionalizuje absurdity a smiřuje myšlenkové rozdíly.
Kultura poskytuje vhled do smyslu věcí, vytváří společně srozumitelné symboly, pěstuje schopnost podílet se imaginativně na událostech a představách událostí, stanovuje cíle a dává sílu jich dosahovat. Vysoká kultura usiluje o vytváření, zachovávání a sdělování zážitků, které povyšují lidský život na vyšší úroveň etické reflexe.
Opravdové vzdělávání
Kultura vyrůstá z náboženství a jeho rituálů, svátků a festivalů, ale dokáže se od něho oprostit, stavět se k němu kriticky i se mu vysmát. Zachovávání a předávání kultury je podmínkou přežití civilizace, kterou kultura tvoří. Ztratíme-li kulturu, zbude nám prázdná skořápka civilizace zbavená identity a na cestě k zhroucení. Předávání kultury je hlavním účelem vzdělávání.
A zde Scruton přichází s jedním z těch nápadů, které vyrážejí dech svou samozřejmostí. Za jednu z „nejhlouběji zakořeněných pověr naší doby“ považuje víru, že smyslem vzdělání je prospívat těm, kdo je přijímají. Tím se naše vzdělání neustále přizpůsobuje, ochuzuje a zužuje až na to, co je „relevantní“ pro nevzdělance. Tím se postupně v některých školách z osnov vypouštějí „nerelevantnosti“, jako je Shakespeare.
Opravdové vzdělávání neposkytuje vědění žákům, nýbrž je bere jako „prostředek vědění“
Opravdové vzdělávání neposkytuje vědění žákům, nýbrž je bere jako „prostředek vědění“. Účelem vzdělávání je předávat vědění a dovednosti tím, že je učitelé „vkládají do mozků, které budou žít déle než oni“. Jejich metody nejsou „zaměřené na děti“, nýbrž „na vědění“. Smyslem učitelské práce není hledat relevantní náměty pro žáky, nýbrž vychovávat žáky, jimž vědění předávat. Nezáleží ani tolik na tom, komu se vědění předá, jako spíš na tom, aby přežilo. „Vědění získané prospívá všem, vědění ztracené je ztrátou všech.“
Změna systému učení
Vědění má několik forem: Vědět, co je. Vědět, co má být. Vědět, co dělat. Vědět, jak to dělat. A vědět, co cítit. To poslední je podmínkou morálního vzdělávání. Vědět, co cítit, znamená být motivován. Chceme-li učit ctnostem, musíme vzdělávat emoce, čili za daných okolností schopnost cítit správně, ke správnému účelu a ve správné míře.
„Kultivace srdce“ (místo hlavy) je účelem náboženství. Tuto funkci od náboženství dědí kultura. V dobách, kdy náboženství ztrácí vliv, je důležité předávat kulturu, protože se stala jediným sdělitelným svědectvím o vyšším životě lidstva. Kultura je „kolektivní praxe obnovující vize lidských hodnot, které rozšiřují naše sympatie do všech koutů srdce“. Ona tvoří tu „tenkou kůru normálnosti, pod níž se skrývají naše temné pudy schopné kdykoli vybuchnout v násilí“.
Univerzalistická vize západního umění a literatury nemá obdobu v žádné jiné tradici
„Kultura by navzdory všem nesnázím měla konzervovat poselství něčeho vyššího: obraz světa lidského cítění, které je také důkazem lidské hodnoty.“ K tomu účelu se Scruton přimlouvá za změnu celého dnešního systému učení. Ne od toho nejsnadnějšího k těžšímu, nýbrž od toho kulturně a morálně nejvyššího, které se stane standardem a mírou všeho ostatního. Západní kultura toho nejvyššího jako žádná jiná vytvořila a nahromadila za staletí velké bohatství. Scruton vyzývá, abychom to robustně bránili před těmi, kdo chtějí západní kulturu podvrátit poukazováním na její údajně ideologickou funkci. Tyto útoky na západní kulturu řídí ideologie, jejímž cílem není pravda, nýbrž moc.
Univerzalistická vize
Západní kultura je už natolik multikulturní, jak jen kultura může být. Můžeme to dokázat tím, že ji budeme opět učit tradičně, s patřičným důrazem na klasiky a starověkou historii, hebrejskou Bibli, středověkou poezii i dědictví islámské filozofie. Univerzalistická vize západního umění a literatury nemá obdobu v žádné jiné tradici, připomíná Scruton.
A vysvětluje: „Naše kultura vyrůstá z pocitu historické komunity, ale zároveň oslavuje univerzální lidské hodnoty. Je zakořeněna v křesťanské zkušenosti, ale čerpá z tohoto zdroje bohatství lidských citů, které rozprostírá nestranně přes imaginární světy. Západní kultura je náš nejvyšší morální zdroj ve světě, který přešel do modernity. Obsahuje vědění, co cítit, ve světě, kde cítění je v neustálém nebezpečí, že zabloudí.“
Její ztráta by byla pádem do barbarství a do rozkladu společnosti. Její zachování a předávání je povinností, k níž se musíme probudit dřív, než bude pozdě.
Culture Counts: Faith and Feeling in a World Besieged
(Na kultuře záleží. Víra a city v ohroženém světě)
AUTOR: Roger Scruton
VYDAL: Encounter Books 2007
ROZSAH: 120 stran