Pro člověka informační společnosti klasické dějiny skončily

Dějiny jsou po Osvětimi, jež nebyla náhoda, ale vyplývá z historicity západního člověka, nemožné a děsivé, protože ukázaly, že se v naší civilizaci skrývá teror. Postdějinný člověk však nemůže dějinám úplně uniknout.

Vilém Flusser, Postdějiny. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vilém Flusser, Postdějiny. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Vilém Flusser, Postdějiny.

Zdá se, že když se v českém myšlení něco významného děje, zůstane to stranou mediálního zájmu a na něm závisejícího zájmu veřejnosti. Překlad díla Postdějiny z pozůstalosti českého filozofa Viléma Flussera (1920–1991), který většinu života působil v Brazílii, je příkladem. Je problematické řadit Flussera mezi české autory, protože se považoval za nadnárodního autora, čemuž odpovídala i tvorba – jeho myšlení postrádá zájem o česká témata.

Na druhou stranu se Flusser hlásil k pražanství, v Čechách se narodil, studoval a žil téměř do 20 let, proto by neškodila větší česká snaha, tím spíše, že jeho dílo je originální a aktuální. Překlady Flusserových prací do jeho rodného jazyka dosud financovaly zahraniční subjekty, Postdějiny například Brazilské velvyslanectví v Praze.

Nevelké dílo nabízí svěží, bystrou a srozumitelnou interpretaci současnosti založenou na uceleném konceptu dějin a vstupuje do prostoru, kde je debata o dějinách a jejich výuky/předávání aktuální, a může sloužit jako příspěvek do ní. Flusser vystihuje „ducha doby“ popisem vztahu člověka a světa, pro nějž je typické, že jej utvářejí technologie, čímž se liší od minulých podob. Flusser české historické vzdělávání nezmiňuje, nabízí však srozumitelnou filozofii dějin pro úvahy o smyslu jejich předávání.

Ztráta důvěry v člověka

„Svět, který nás obklopuje, zhloupl tak, jak pravděpodobně dosud nikdy. Obklopují nás hlouposti – plastická plnicí péra, elektrické zubní kartáčky, ilustrované časopisy, reklama v televizi. Podrobili-li bychom kodifikovaný svět, který nás obklopuje, testu inteligence, pravděpodobně by se zjistilo, že jeho IQ se řadí někam mezi idiocii a kretenismus. To není překvapením. Náš svět je kodifikován aparáty a aparáty, jak známo, jsou ultrarychlí idioti.“

Ztráta důvěry v člověka (v bližního i sebe sama) jako pilíře poznání vedla k přesunu důvěry v poznání, respektive k upnutí se na svět. Tím zmizela možnost poznávat svět objektivně. Vědění, původně podmíněné vírou, splynulo s věřením.

Flusserovo negativní hodnocení současnosti se nevylučuje s její interpretací ani s optimismem, který z kritiky vystupuje. A v duchu svých předchozích prací rozlišuje několik dějinných období charakterizovaných společenskými konfiguracemi a vztahy člověka a světa. Zaměřuje se na dějiny západní společnosti s tím, že člověk má objektivní vztah ke skutečnosti (svět interpretuje jako předmět vědění), což žádá odstup daný transcendencí (přesah za objektový svět) vyplývající z důvěrného vztahu k druhému.

Podle Flussera současnou západní společnost formuje především zkušenost Osvětimi, v jejímž důsledku člověk ztratil schopnost důvěřovat a milovat druhého, tedy přirozené transcendence, která mu umožňovala uchopovat svět jako objekt. Ztráta důvěry v člověka (v bližního i sebe sama) jako pilíře poznání vedla k přesunu důvěry v poznání, respektive k upnutí se na svět. Tím zmizela možnost poznávat svět objektivně. Vědění, původně podmíněné vírou, splynulo s věřením.

Nárůst absurdity

Člověk dosud neztratil schopnosti reflexe, a proto se pro něho stal vztah ke světu absurdní – neexistuje místo, odkud by získal smysl. Absurdita narůstá, jak se mění svět, na nějž se upnul. Ve světě, v němž nelze věřit člověku a chybí transcendentální vazba, závisí skutečnost na člověku a nahodilostech. Navzdory tomu zůstala oblast, kam delegoval transcendentno – autonomní sféra vytvořená tak, aby se na ni mohl spolehnout jako dříve na druhého. Tato oblast transcendence, jež dává vztahování se ke světu smysl, je oblast aparátů.

Člověk dosud neztratil schopnosti reflexe, a proto se pro něho stal vztah ke světu absurdní – neexistuje místo, odkud by získal smysl. Absurdita narůstá, jak se mění svět, na nějž se upnul. Ve světě, v němž nelze věřit člověku a chybí transcendentální vazba, závisí skutečnost na člověku a nahodilostech.

Ty stojí za objektivním světem skryty, aby jej produkovaly a dávaly člověku k objevování. Zkonstruoval je a naprogramoval k tvorbě světa, respektive iluze, již má jako svět poznávat, respektive konzumovat. Předměty produkované aparáty jsou dány člověku k rozptýlení a zábavě, protože nemohou mít formu objektu k poznání, pokud je vytvářejí aparáty programované člověkem. Chození do kina se ukazuje jako archetypální činnost – člověk chodí do kina přijímat obrazy vyprodukované aparáty, které sám vytvořil a naprogramoval.

Tyto obrazy mu neříkají nic nového o sobě, světě ani o druhém, pouze opakují dané. Kino není místem teorie ani poznání. Vypráví se zde příběhy předem známé a mnohokrát zpracované v různých kulisách. Člověk se nechává obrazy rozptylovat, bavit – ví předem, co mu přinesou. Za promítaným nelze hledat smysl, zcela lhostejné je, co/kdo stojí za příběhem. Film jako technický obraz nenabízí žádný transcendentní význam.

Technické obrazy

Zobrazování skutečnosti patři mezi tradiční činnosti člověka. Vždy si ji zobrazoval, a tím přivlastňoval, nejprve obrazy, pak texty a nyní technickými obrazy. Všechna zobrazování vyplývají ze vztahování člověka ke světu a sobě samému. Podstatným rysem například je, že tradiční obrazy nejsou konkrétní, ale odkazují na obecnou, společensky sdílenou skutečnost. Rozeznání, k němuž vedou, je objevováním společného a obecného, symbolizuje přináležení k celku, skupině, tradici, k něčemu, co individuum přesahuje.

Technické obrazy oproti tomu charakterizuje konkrétnost, neodkazují na nic za nimi, pracují s tím, co je uvnitř nich. Jsou do sebe uzavřené. Vytrhávají zobrazovanou skutečnost z celku a ukazují ji o sobě. Tím ruší linearitu, hierarchičnost i souvislost.

V poznání jedinec nahlíží vyšší hodnoty a současně se lépe poznává jako subjekt kultury. Tradiční obraz lze číst především jako symbol něčeho většího, než je člověk. Texty na rozdíl od obrazů charakterizuje kognitivně obtížnější práce se skutečností. Neodkazují na ucelený celek, ale otvírají proces řazení a strukturování skutečnosti a poukazují na něj. A také linearitu a hierarchii, přičemž nechávají člověka strukturovat skutečnost do fází, jež vytvářejí celek dějin.

Smyslem a cílem tohoto dělení a následného řazení skutečnosti je vyjádřit opět něco důležitého, nadčasového, poukázat na obecné jednotlivé, naznačit dějinnými obrazy kousky věčnosti. Technické obrazy oproti tomu charakterizuje konkrétnost, neodkazují na nic za nimi, pracují s tím, co je uvnitř nich. Jsou do sebe uzavřené. Vytrhávají zobrazovanou skutečnost z celku a ukazují ji o sobě. Tím ruší linearitu, hierarchičnost i souvislost. Eliminují texty, neodkazují na nic za nimi. Vybírají ze skutečnosti konkrétní a vytyčují jej.

Výběr zobrazovaného přisuzují zobrazujícímu, ačkoliv forma zobrazení – sama skrytá – je dílem aparátu. Příjemce zůstává omezen na výseč a vyčte pouze to, co mu technický obraz dovolí. Dovozovat z výseče něco o celku skutečnosti je troufalé. Autor snímku není tvůrce, pouze obsluhuje aparát, ani interpret nemá ve čtení obrazu volnost.

Média

Na rozdíl od klasických technické obrazy nerozehrávají fantazii a představování, neevokují celek, ani nepodněcují poznat víc, produkují aparáty k tomu naprogramované. Jde například o kameru, fotoaparát i o konglomeráty aparátů, jako je filmový, technický a vědecký průmysl, systémy zkonstruované okolo aparátů k jejich obsluze. Tyto aparáty se neomezují na tvorbu technických obrazů, vytvářejí skutečnost jako takovou, jak ukazují například média.

Média dějinné události proměňují v postdějiny a posílají dál jako informace. Vytrhávají je ze souvislostí a kontextů a zbavují skutečnost její linearizované texty. Informace formulované médii nemají žádnou historickou hodnotu, oznamují, šokují, nepodmiňují k jednání. Ztratily původní význam (in-formere) a pouze baví.

Ta dnes fungují jako jeden z klíčových aparátů. Jejich funkcí je proměňovat vědění a redukovat je na informace, například stromový (hierarchický, logický a větvený) diskurz vědy přežvýkávají do univerzálního jazyka a překládají jej do srozumitelnosti na základě zjednodušení a redukce. S takto redukovanou skutečností distribuují média psychoanalytický diskurs jako vztah člověka k člověku. Člověk psychoanalýzy je moderní subjekt poznání.

Média dějinné události proměňují v postdějiny a posílají dál jako informace. Vytrhávají je ze souvislostí a kontextů a zbavují skutečnost její linearizované texty. Informace formulované médii nemají žádnou historickou hodnotu, oznamují, šokují, nepodmiňují k jednání. Ztratily původní význam (in-formere) a pouze baví. Neformulují, jak se událost stala, pouze konstatují, že se stala. Smysl takového sdělení je být informován. „Kaše elementárních informací“ se nabízí mase k rozptýlení a zábavě.

Skrytí do aparátů

Programem médií je přeložit vědění a poslat dál jako informaci. Programem aparátu je přežvýkat vstupní data a učinit z nich výstupní. Rozhoduje srozumitelnost a nenáročnost. Tím, co aparát zobrazuje, se nemá dostat dál, pídit se za, poznávat, odkrývat, ale pouze konstatovat dané. Aparáty produkovaná skutečnost je redukovaná a plochá. Modifikuje vnímání světa a komunikaci redukuje na předávání informací. Zájem o skutečnosti se mění ve zjišťování informací, skutečnost se omezuje na kód, člověk na jeho příjemce.

Člověk si aparát k produkci technických obrazů vytvořil, čímž jednak delegoval svůj vztah k objektivnímu světu na aparáty, jednak stvrdil ztrátu víry v člověka, v transcendenci. Druhý však nezmizel úplně, skryl se do aparátů jako příjemce, jichž je masa. Stejně jako druhý vystupuje i já.

Člověk si aparát k produkci technických obrazů vytvořil, čímž jednak delegoval svůj vztah k objektivnímu světu na aparáty, jednak stvrdil ztrátu víry v člověka, v transcendenci. Druhý však nezmizel úplně, skryl se do aparátů jako příjemce, jichž je masa. Stejně jako druhý vystupuje i já. Aparáty člověku ulehčují existenci.

Aparáty člověku ulehčují existenci. Odpovědnost za produkci (skutečnosti, respektive obrazů světa) je přenesena na ně. Člověk může s pomocí techniky vydechnout a odpočinout si jako konzument a současně se ve chvílích vzmachu považovat za programátora. Je v podstatě správce aparátů. Podle Flussera „lidské myšlení a jednání ovládá ontologie správy. Ta vzniká z ontologie funkcionářů.“ Funkcionář se setkává s příjemcem předmětu své funkce, nevytváří, ale ztotožňuje se s ní. Život funkcionáře je proces zaopatřený aparátem.

Smyslem úsilí není například oblíbená činnost, ale klid na práci – bezpečí funkce aparátu, například úřadu vydávání pasů. Člověk ve funkci přijímá jedny a vydává jiné formuláře, případně předává pas. Druhý se v činnosti objeví jako formulář, případně ruce pod okýnkem.

Činnost je ritualizovaná, má přesné pořadí, řád. Mezi kroky není návaznost, ale pauza vyplněná čekáním. Skutečnost je rozdělená na povinnost a „zábavu“. Člověku v soukolí aparátů nezbývá než přijmout odcizení, případně z něho rozvinout životní styl – ztotožnit se s životním prostorem své funkce.

Osvojení kybernetické herní strategie

Správce funkce ale může i spokojeně žít. Osvojil si práci s kódem a nakládá s ním, což mu přináší důležitost. Rozhoduje se a žije v mezích kódu a s ním spojeného programu. Dalo by se říct, že i vědec se stal funkcionářem. Osvojil si jazyk svého oboru a nyní jen programuje, tedy překódovává. Kreativně skládá osvojený kód, podává předepsané formuláře vyplněné předepsaným jazykem, čím lépe přizpůsobí svůj jazyk kódu, tím spíše se uživí. Odpovídat předepsané kategorii znamená fungovat v aparátu.

Podle Flussera svět nelze přeprogramovat bojem proti aparátům, ale osvojením kybernetické herní strategie, jež pomůže vymyslet jiný program nebo v naprogramovaném světě najít novou, neutlačující existenci

Nejvyšší funkci má tvůrce programů vkládaných do aparátů, ani on však nestojí nad nimi, protože jsou dnes konstruovány tak, aby se reprodukovaly a vytvářely další aparáty. Ztratit se ve skutečnosti vytvářené sebeprodukujícími aparáty není problém. Dříve orientaci ve skutečnosti zajišťovalo vědění (teorie), dnes herní strategie, teorie her.

Zvěcňující aparáty světa částečně spolupracují a synchronizují rytmus člověka a společnosti. Život organismu je synchronizován – cesta do práce, doprava, školní rok, dovolená, pracovní den, čas odpočinku, supermarket, kino, vše má daný účel a vyměřený čas. Rytmus udává program, nikoliv příroda anebo společnost. Funkce člověka tvořit si druhou přírodu, kulturu, delegovaná na aparáty, jež kodifikují svět, je naprogramovaná.

Svět vnímaný aparáty nemůže být sofistikovaný a jiný než jejich programy. Nemůže mít jiný rytmus, než aparátu zadal program. Aparáty svět změnily, zredukovaly, naprogramovaly. Nepoznáváme jej, nikdo zde již není doma. Navzdory tomu na rytmu jeho fungování panuje shoda. Svět funguje, pokud je zajištěna spotřeba. Podle Flussera svět nelze přeprogramovat bojem proti aparátům, ale osvojením kybernetické herní strategie, jež pomůže vymyslet jiný program nebo v naprogramovaném světě najít novou, neutlačující existenci.

Postdějinné vědomí

Vědomí člověka vztahujícího se ke světu je postdějinné, tedy trhané, nespojité, síťové. Strukturují ho technické obrazy, které člověk delegoval na aparáty, aby mu je předkládaly jako informace, a aby oslovily masu, musejí být jednoduché a výstižné. Jsou naprogramované k podnícení emoce (předepsané) a vyvolání reakce (předem dané). Takto zjednodušené a emocionálně vypjaté obrazy jsou zdánlivě objektivní a stejné vlastnosti promítají na subjekt, který formují. Subjektivitu již nelze považovat za tvůrce objektivního světa.

Vědomí člověka vztahujícího se ke světu je postdějinné, tedy trhané, nespojité, síťové. Strukturují ho technické obrazy, které člověk delegoval na aparáty, aby mu je předkládaly jako informace, a aby oslovily masu, musejí být jednoduché a výstižné. Jsou naprogramované k podnícení emoce (předepsané) a vyvolání reakce (předem dané).

Ani tvůrci technických obrazů jimi nejsou. Například „tvůrci“ filmu, producenti, scénáristé, kameramani, režiséři, se mohou domnívat, že mají filmové příběhy ve svých rukách, ale brzy zjistí, že jsou jen funkcionáři aparátu – filmového průmyslu, který předem rozhodl, jak má být film vytvořen, co má sdělovat a jakými prostředky. Nic uvnitř světa daného aparáty nelze překročit, nebo vymyslet.

Jak fungovat v postdějinách? Fusserova vize je optimistická, což může vyplývat z jeho opovržení aparáty i ze staromilské důvěry v člověka. Ačkoliv poukazuje, že se řeč aparátů liší od řeči člověka a skutečnost produkovaná aparáty je redundantní, dává naději. Ta nespočívá v doporučení, aby se všichni stali správci programů – rozumět jim už nelze. Odpověď na otázku, jak žít ve světě aparátů, či jak se z něj vymanit, a odejít ze světa nebetyčné hlouposti, nachází v dějinách.

Nový člověk

Klasické dějiny pro člověka informační společnosti skončily. Aparáty i technické obrazy pracují proti kontinuitě. Dějiny, jak je známe, jsou po Osvětimi nemožné a děsivé, protože ukázaly, že se v naší civilizaci skrývá teror. Postdějinný člověk však nemůže dějinám úplně uniknout – stále častěji je konfrontován s člověkem z třetího světa, který své dějiny ještě neprožil a teprve se alfabetizuje. Hordy nevzdělaných a nedějinných lidí vpadají do světa aparátů a snaží se do nich vtěsnat. Ty pak „útočí na vše, co bylo v dějinách ctihodné“.

Nový člověk se liší od mladého člověka třetího světa tím, že má dějiny za sebou, a pozoruje, jak je někdo nastupuje či usiluje znovu nastoupit. Nový člověk stojí na konci a současně na začátku dějin. Má historické vědomí, jehož se chce zbavit, ale současně vidí lidskou tragédii, pokud nechá mladého člověka opakovat dějiny.

To otvírá novou situaci a generuje podle Flussera nového člověka. Ten se liší od mladého člověka třetího světa tím, že má dějiny za sebou, a pozoruje, jak je někdo nastupuje či usiluje znovu nastoupit. Nový člověk stojí na konci a současně na začátku dějin. Má historické vědomí, jehož se chce zbavit, ale současně vidí lidskou tragédii, pokud nechá mladého člověka opakovat dějiny.

„Vidí konec vývoje jako absurdní chaos, v němž se realizovaly všechny možnosti, a v pokroku vidí tendenci ke smrti. Strnulost naší společnosti není ještě rigor mortis, ale právě pokusem vyhnout se smrti tím, že zachováme dějiny a zastavíme pokrok. Na novém člověku je nové právě to, že není mladý. Vidí před sebou smrt, do které se řítí mladý člověk,“ píše Flusser. V této konfrontaci s dějinami není snadné nechat se ukolébat obrazem a pouze konzumovat. Obraz dějin jako záhuby připomíná každá lidská tvář, která touží po dějinách.

Jediná jistota smrt

Flusser vidí v tomto paradoxu naději. Ze záhuby postdějin vyvádí člověka láska, jež je méně patetická, a nikoliv erotická. Sympatie a láska k druhému (mladému člověku) mu nedovolí udusit se technickým obrazem. Postdějinná a současně dějinná situace vrhá člověka mimo dějiny (na jejich začátek i konec) a uzavírá ho do sebe. Bezradný člověk uvězněný ve svém nitru může odmítnout jednat jak historicky (pokrokově), tak postdějinně. V samotě radikální reflexe jedinou jistotu poskytuje smrt.

Postdějinná a současně dějinná situace vrhá člověka mimo dějiny (na jejich začátek i konec) a uzavírá ho do sebe. Bezradný člověk uvězněný ve svém nitru může odmítnout jednat jak historicky (pokrokově), tak postdějinně. V samotě radikální reflexe jedinou jistotu poskytuje smrt.

„Úmyslem tohoto opuštění není přežít zemětřesení nebo atomovou válku, ale do něčeho z toho zasáhnout,“ konstatuje Flusser. V radikální osamělosti může člověk dle Flussera najít radikální svobodu, možnost znovu přemýšlet, jednat (vracet se do světa), a přitom zůstat člověkem, který má vztah k člověku (k sobě samému, tedy k druhému). Jedná v aktu řeči jako vystoupení ze sebe k druhému autentickou komunikací.

Vztah k člověku vytvořený v samotě se uskutečňuje v radikální komunikaci s druhým. Žádá však nový jazyk, ale ani kódů a informací, ani řečí historie jako pokroku. Životu v postdějinném světě se dle Flussera nelze vyhnout. Bude dál fungovat jako svět tupých aparátů, které člověka programují a zvěcňují, ale nový člověk může své osamělosti „ustoupit, aby v ní znovu jako konkrétní bázi své existence prožíval svou schopnost milovat, svou schopnost poznávat se v druhém a druhého uznávat“. K tomu je nový jazyk nutný.

Ohrožení hloupostí

Nic neohrožuje současného člověka stejně jako hloupost. Aparáty naprogramované tak, aby získal pocit, že se bez nich neobejde, zatemňují mysl i smysly, aby neviděl omezenost, již vykazují, například automobil. Tím odvádějí od mnohem zajímavějších vědění. Navíc jsou naprogramované tak, aby jejich produkty ohromovaly, rozptylovaly a odváděly člověka od něho samotného.

Nic neohrožuje současného člověka stejně jako hloupost. Aparáty naprogramované tak, aby získal pocit, že se bez nich neobejde, zatemňují mysl i smysly, aby neviděl omezenost, již vykazují, například automobil. Tím odvádějí od mnohem zajímavějších vědění.

Na tom, že mají bavit a rozptylovat, panuje shoda. Stát se funkcionářem aparátů nevyžaduje výjimečnou inteligenci. Podle Flussera „funkce aparátů není funkcí ducha, ale automatickým pohybem“, stačí se přizpůsobit, osvojit si umění „jednat“ – mačkat tlačítka ve správnou chvíli a čekat, až z aparátu vypadne to, co se po něm chce, modifikované do umění zabíjet nudu.

Bezprecedenost dnešních funkcionářů nespočívá v jejich neomalenosti a bezskrupulóznosti, ale v hlouposti. Co v takovém světě chtít po školství a vzdělávání? Flusser tematizuje proměnu, jíž školství v různých dějinných etapách procházelo, a ukazuje tři ideální školské systémy.

Škola jako odkladiště

V klasické době představuje škola místo vytržené ze shonu všedního života vyhrazené k nahlížení idejí. Připravuje budoucí vládce a učence, kteří mají nad skutečností moc. Vzdělává je ve schopnosti vládnout a ovládat, utvrzuje hodnotový systém, předává texty a orální tradici, objektivní svět.

Škola se změnila v odkladiště, kam uklidit budoucí pracovní sílu, aby ta současná mohla zajistit provoz aparátů. Takové místo, neztrácí optimismus Flusser, se však může stát namísto odkladiště místem volného času a hry, kde člověk rozvíjí vrozenou schopnost kreativity potřebnou k vytvoření nového jazyka.

Ve druhé, industriální dějinné fázi škola z prvního místa společenské hierarchie klesla o něco níž, protože převzala přípravu na technický život. Smyslem vzdělání se stalo připravit konstruktéry technických programů a správce industriálních sítí na ovládání průmyslových systémů. Školy se modernizovaly, industrializovaly, vrch získalo programování. V duchu industrializace vykládají svět perspektivou vývoje a učí studenty jej předjímat a spoluvytvářet.

V poslední, současné dějinné fázi vzdělávací systém klesl ještě níž. Již nemá smysl vzdělávat v konstrukci programů, protože žádný člověk ve schopnosti programovat nepředstihne automat. Škola se stala zbytečnou, protože systém potřebuje jen „mačkače tlačítek“ a správce funkce, k čemuž není třeba dovednosti ani znalosti. Škola se změnila v odkladiště, kam uklidit budoucí pracovní sílu, aby ta současná mohla zajistit provoz aparátů.

Takové místo, neztrácí optimismus Flusser, se však může stát namísto odkladiště místem volného času a hry, kde člověk rozvíjí vrozenou schopnost kreativity potřebnou k vytvoření nového jazyka. Trávením volného času na místě prakticky zbytečném se škola může stát opět místem schólé, tedy kontemplace, radosti, pozorování a hledání.

Schopnost číst

V kontextu Flusserových dějin lze odvodit, že ve škole by si člověk měl osvojit schopnost rozumět technickým obrazům jako technickým, nikoliv jako autentickému výrazu skutečnosti či dokonce jí samé, ale jako simulakru. Porozumění prázdnotě řeči obrazů může vést k tomu, že člověk získá schopnost fungovat ve světě aparátů, aby jimi nebyl poroben a zvěcněn, protože, jak tvrdí Flusser, je lze ovládnout jen technickými obrazy – zdá se, že práce s nimi je ve výuce klíčová.

Nic neudrží rezidua historického vědomí a schopnost vidět a rozvíjet dějiny stejně jako klasické texty. Rozvíjejí schopnost lineárního skládání dějů a hierarchického řazení skutečnosti, situují člověka do dějin. Schopnost číst vede především k uvědomění si vlastního místa v dějinách a vlastní pozice (společensko-historické konfigurace). Proto je třeba.

Na druhou stranu nic neudrží rezidua historického vědomí a schopnost vidět a rozvíjet dějiny stejně jako klasické texty. Rozvíjejí schopnost lineárního skládání dějů a hierarchického řazení skutečnosti, situují člověka do dějin. Schopnost číst vede především k uvědomění si vlastního místa v dějinách a vlastní pozice (společensko-historické konfigurace). Proto je třeba.

Flusser to sice nezmiňuje, ale zdá se, že pro nový věk a nového člověka považuje za nezbytnou schopnost uchovat si historické vědomí a dějinné obrazy a obrazy světa vyplývající z historického vědomí předávaného texty za pilíře existence. Nedívá se však nazpět a nenavrhuje návrat do minulosti, kdy skutečnost strukturovaly texty a život člověka historické vědomí.

Dějiny podle Flussera skončily, historické vědomí a historicita západní společnosti vedly k lidské tragédii. Osvětim nebyla náhoda, vyplývá z vnitřní historicity západního člověka. Proto nejde o to učit myslet historicky, nebo ahistoricky, případně o návrat do minulosti, a už vůbec o předávání objektivních pravdivých obrazů skutečnosti. Nic takového neexistuje.

Smysl vzdělávání a výuky

Moderní škola může nanejvýš zprostředkovat zájemcům texty a klasické obrazy, aby si vytvářeli své dějinné představy o skutečnosti a pracovali na svém historickém vědomí. Jeho struktura je záležitostí nového jazyka, který dnes nelze předjímat. Primárně by tedy vzdělávání mělo předávat obrazy a texty a rozvíjet tvůrčí práci s nimi.

Smyslem vzdělávání a výuky se proto jeví práce s jazykem, předávání a interpretace kódů, ve kterých žijeme, a otevřenost a kreativita interpretů. Konfrontací s kódy lze také poukazovat na podmíněnost a nahodilost. Pokud má jít ve vztahu ke světu o překonání zvěcnělé a technické povahy skutečnosti novým jazykem, pak musí sloužit k definování nové objektivity, a výuka by jej měla rozvíjet, přičemž předpokladem je střet jinakosti, schopnost diskuse, otevřenost a zájem.

Z Flusserovy perspektivy je otázka, co jsou dějiny, a jak o nich pojednávat, normativní, nezaznívá však. Odpověď není jasná. Flusser neuvádí správný vztah k dějinám ani správnou podobu dějin – jako dané je předpokládá. Zachovávají je a distribuují texty a jazyk. Správnost je záležitostí diskuse.

Flusser pracuje s předporozuměním, když říká, že postdějinný člověk se s dějinami setkává, a nemůže se jim vyhnout při setkání s předdějinným člověkem, který přichází na jeho místo a „alfabetizuje se“. Naše postdějinné místo v dějinách se otevřelo jako událost dějin a jediné, na čem, jak se zdá, podle Flussera nyní záleží, je, nakolik a zda tomu dokážeme rozumět a svou situaci komunikovat a autenticky sdílet s druhým.

Postdějiny

AUTOR: Vilém Flusser

VYDAL: Přestupní stanice 2018

ROZSAH: 121 stran

Autor

Lenka Hanovská

Lenka Hanovská | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články