Lidovky.cz

Příběh milostného vytržení z otupělosti. A úpadku

  19:29
Román francouzského spisovatele Oscara Vladislase de Lubicz Milosze (1877–1939) Milostné zasvěcení, jenž poprvé vyšel v roce 1910, je především skvostně napsanou prózou o lásce, zasazenou do atraktivních kulis Benátek.

Dobro a zlo. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Stačí si vzít libovolnou knihu, jež vyšla letos, a představit si, že ji někdo bude ještě v roce 2130 mít potřebu přeložit a vydat. Snad z této představy bude hned jasné, že nakladatelství Rubato a překladatel Václav Jamek se pustili do něčeho, co na českém knižním trhu není běžné – tedy něčeho, co by mezi knižními novinkami nemělo zapadnout. Román Oscara Vladislase de Lubicz Milosze Milostné zasvěcení totiž vyšel v roce 1910. Milostným zasvěcením jako by byl dotvořen trojúhelník literárních děl z tohoto období, které jsou motivicky provázané.

Jsou to ještě Zápisky Malta Lauridse Brigga, které Rainer Maria Rilke (1875–1926) dokončil rovněž v roce 1910 a stejně jako v Milostném zasvěcení v nich najdeme jednak odkazy k Dánsku, jednak podobnou psychickou rozervanost hlavního hrdiny, potácejícího se mezi naprostým zoufalstvím a momenty bohabojnosti. Však také Rilkova kniha začíná příznačně: „Tak, tedy sem přicházejí lidé, aby žili, byl bych spíš myslel, že se zde umírá. Byl jsem v koncích.“ A končí takto: „Bylo teď strašně těžké milovat ho a on cítil, že by to dokázal toliko Jeden. Ale ten ještě nechtěl.“

Benátky a odjezd

Na jednu stranu lze říct, že jde o dobu ještě před první světovou válku, během níž spisovatelé značně vystřízlivěli při vnímání a popisování reality, která dalece předčila jejich nejhorší představy. Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že doba před první světovou válkou byla epochou, kdy se výrazně prosazovala fantazie – právě po dlouhých letech realismu či naturalismu. Fantazie sloužila i jako posunovač hranic ve světě, jenž byl do značné míry puritánský.

Milostné zasvěcení se také odehrává v Benátkách a hlavní hrdina tohoto románu rovněž opakovaně hodlá odjet, nakonec však kvůli své milované odjet nedokáže. I v tomto motivu nacházíme podobnost s Mannovou novelou Smrt v Benátkách

Se začátkem filmu měla literatura v tomto směru pozici znevýhodněnou a mohla jej pouze dorovnávat, neboť na stříbrném plátně se najednou dalo ukázat vše – nebo minimálně se to dalo kamerou zachytit. Navíc se nacházíme v období ztráty boha, což je příznak moderního světa. Možná dokonce nejde jen o soumrak bohů, ale i o to, že každý si do role boha obsadil sám sebe. Od té doby lidská sebestřednost neustále kulminuje. Pokud se kdysi domorodci báli, že jim fotografování ukradne duši, dnes žijeme v době, kdy si mnozí milerádi kradou duši, jen aby prezentovali svůj zevnějšek – pořizováním selfie…

Jen o něco později pak vydává slavnou novelu Smrt v Benátkách Thomas Mann (1875–1955), přičemž připomeňme, že to bylo deset let poté, co jako 26letý debutoval rozsáhlým románem Buddenbrookovi. Milostné zasvěcení se také odehrává v Benátkách a hlavní hrdina tohoto románu rovněž opakovaně hodlá odjet, nakonec však kvůli své milované odjet nedokáže. I v tomto motivu nacházíme podobnost s Mannovou novelou – akorát musíme milenku nahradit mladičkým Tadziem.

Pokud rozdíl mezi Rilkovým textem a románem Miloszovým vidíme v tom, že druhé jmenované dílo je daleko emocionálně vypjatější, rozdíl mezi Mannovým Aschenbachem a Miloszovým hrdinou je zase v tom, že druhý jmenovaný do Benátek původně přijíždí zemřít: „Z nepřestajného boje, který v mém srdci sváděly nenávist k lidskému plemeni a strach ze samoty, jsem předčasně zestárl a rozhodl jsem se, že počet svých dnů ukončím v nějakém slavném, leč zmírajícím městě, jehož atmosféra by dobře ladila s mým vlastním úpadkem; moje volba padla přirozeně na úchvatné hlavní město Benátska.“

Polsko-litevský původ

A aby těch rozdílů nebylo málo, oproti Aschenbachovi odjede z Benátek živý. To vše však vypravěči Milostného zasvěcení nebrání, aby si byl jaksi pragmaticky vědom atraktivity benátských kulis: „Vždycky jsem k zešílení miloval umělý vzruch a horečnaté veselí toho zmírajícího, karnevalního města. Láska tu skrývá tvář pod maskou a záliba v dobrodružství se tu ráda zahaluje tajemstvím; to proto, že neřest, vyšinutost a rozpad se denního světla bojí.

I když shledáte moje příhody sebepodivnějšími, už jen to, že jejich divadlem byla Královna Jadranu, zmírní ve vašich očích jejich nevhodnou a směšnou polohu… Blahořečím tedy svému dobrodružství za to, že to byl román benátský; kdyby mě totiž potkalo v nějaké části světa méně příchylné k fantasknu, k ničemu bych se, po pravdě vzato, neměl dnes méně než vám o něm vyprávět.“ Přes karnevalovou okázalost a krásu tohoto koutu světa je však v Milostném zasvěcení i ve Smrti v Benátkách akcentováno spíše ono „zmírající město“.

Oscar Vladislas de Lubicz Milosz (1877–1939), který se narodil jako Oskaras Milašius, pocházel ze starého polsko-litevského rodu, avšak již jako dítě ho otec odvezl do Francie, a proto patří k literatuře francouzské. Ze stejného rodu pocházel i polský nositel Nobelovy ceny Czeslaw Milosz (1911–2004).

V obou případech totiž jde sice o příběhy milostného vytržení z otupělosti, ale taky již zmíněného úpadku. Stačí si vzpomenout třeba na mrtvolný pach v Mannově novele. Oscar Vladislas de Lubicz Milosz (1877–1939), který se narodil jako Oskaras Milašius, pocházel ze starého polsko-litevského rodu, avšak již jako dítě ho otec odvezl do Francie, a proto patří k literatuře francouzské. Ze stejného rodu pocházel i polský nositel Nobelovy ceny Czeslaw Milosz (1911–2004).

Kdo by se chtěl o původním kraji těchto dvou literátů a životě v něm dozvědět víc, tomu lze doporučit v díle nobelovského laureáta Czeslawa Milosze možná trochu upozaděný román Údolí Issy. Starší z Miloszů nevstupuje do českého prostředí prostřednictvím Milostného zasvěcení poprvé. Již v roce 1919 přeložil Bohuslav Reynek drama Mifiboseth a v roce 1975 vyšel básnický výbor Divoký sad vzpomínek, v novém tisíciletí pak vyšla mystická báseň v próze Ars Magna (2014) a rovněž zrcadlové vydání překladů dalších básní Poemy (2018).

Teď se k nám tedy konečně dostává i Miloszův jediný román. Vděčíme za to věhlasnému překladateli Václavu Jamkovi, což je jedno ze jmen, jež je trvalou zárukou kvality nikoli pouze překladu, ale i přeloženého textu. Překladatel opatřil román bohatými poznámkami, rozkrývajícími výraznou inspirovanost tohoto textu. Je zde spousta odkazů především k Božské komedii, k Donu Quijotovi, k Shakespearovi či k Bibli. Jen škoda, že Jamek jako autor skvělých doslovů nepřipojil další.

Vyprávění ve vyprávění

Pražské Rubato, které Milostné zasvěcení publikovalo, patří k takzvaným malým nakladatelům. To, co bylo dříve vnímáno jen podle počtu osazenstva redakce a produkovaných knih, se během koronakrize zvýraznilo. Jednoduše se to dá říct takto: velcí nakladatelé stále víc ovládají knižní trh a zaplevelují jej tituly, a tímto přístupem se dostávají čím dál víc mimo literaturu, i když jim občas něco zajímavého „unikne“. Zato malí nakladatelé sice možná někdy vydávají knížky, které jsou až moc divné, pořád se však drží především toho, aby je veřejnost vnímala jako zprostředkovatele pozoruhodné literatury.

Milostné zasvěcení je představeno jako ironická syntéza dekadentní prózy a libertinského románu 18. století. Jde navíc o vyprávění ve vyprávění. Jeden muž vypráví druhému o osudovém přelomu, kdy ve zralém věku poznal ženu svého života, velkou lásku, přičemž není úplně jasné, zda jde o autorský záměr, nebo o nedopatření, že tito dva mužové a jejich hlasy se někdy poněkud překrývají a splývají.

Milostné zasvěcení je představeno jako ironická syntéza dekadentní prózy a libertinského románu 18. století. Jde navíc o vyprávění ve vyprávění. Jeden muž vypráví druhému o osudovém přelomu, kdy ve zralém věku poznal ženu svého života, velkou lásku, přičemž není úplně jasné, zda jde o autorský záměr, nebo o nedopatření, že tito dva mužové a jejich hlasy se někdy poněkud překrývají a splývají.

Jde tu ale především o tu třetí, o osudovou ženu: „Než jsem potkal Sulmerovnu, znal jsem jenom tu něhu, díky níž je mi ještě i dnes minulost tak drahá, že se v ní odbývá všechen můj skutečný život a že jako jedinou vyhledávám společnost starých knih a starožitných předmětů. Stín lítosti není méně schopný udržovat nás při životě než přelud naděje.“ Jak už bylo řečeno, vypravěč se zmítá mezi vytržením a zoufalstvím, jeho způsob vyjádření svého vypjatého stavu je velmi exaltovaný.

Všechno je navíc bráno zcela vážně: „Miloval jsem v Annaleně to, co nikdo jiný než já nemohl poznat, co by mi žádný nedokázal vzít, co si nejspíš nikdy neuvědomila ani ona sama.“ Nálady se navzdory tomu prudce střídají, stejně jako je prudký přechod od lásky k tělesnosti a sexuálním eskapádám: „Zatímco ji přátelé pěkně obstarávali, Meronská se po celý čas bavila tím, že mi posílala šibalské polibky plné něhy; ještě nikdy mi ta ničemnice nepřipadala tak krásná, ani roztomileji obdařená všemi lákavými půvaby nevinnosti.“

Opěvování lásky

Není divu, že vypravěč chce čas od času z Benátek narychlo prchnout před vlivem velké lásky, neboť je znechucen, a to nejen ženiným chováním, nýbrž i tím, jak se chvílemi to rozkošné, přitažlivé a nesmrtelné jeví příšerně přízemní, pudové a dočasné:

Román Oscara Vladislase de Lubicz Milosze je především opěvováním, jež se snaží co nejpřesněji pojmenovat to, co jsme zvyklí nazývat láskou

„Buďte tak hodná, dejte k sobě ty nohy neklidného děvčátka; pronikavý pach vašeho mladého stánku důvěrnosti mi působí nevolnost. Ukažte mi radši… ba ne! Nic mi neukazujte, ani ne to, co při mém strohém doteku vydává takový dětský zvuk, tak dužnatý a tak horký. Nic, vůbec nic, protože teď se z vás zase stalo pouhé ústrojenství. Malý divný samohyb, vonný a složitý strojek…“

Román Oscara Vladislase de Lubicz Milosze je nicméně především opěvováním, jež se snaží co nejpřesněji pojmenovat to, co jsme zvyklí nazývat láskou: „Opravdový život je zasvěcení něhou. Lásku jsme od nejranějších dob označili výsostným jménem Stvořitel, protože duch ani smysly nedokážou samy udělat z pobytu na zemi skutečnost. Neboť opravdový život není to, co přichází k nám, ale to, co přichází od nás. Být znamená svůj život tvořit, ne ho dostávat; a právě láska je výsadním nástrojem nekonečného počtu možných tvoření.“

Vedle snahy o dosažení co nejobjektivnější definice ovšem vypravěč v jiných momentech nezastírá subjektivitu: „Když básníci opěvují lásku, rádi oslavují hlavně oživující vliv, kterým láska působí na srdce a na představivost; já stále víc přeji myšlence, že svrchovaná moc tohoto citu se vztahuje na celou přírodu, počínaje hmotou, kterou pokládáme za neživou, až po nejdůležitější uzliny v našem mozku.“

Románové suflé

Láskou se v tomto románu poměřuje vše. Jednou jejím prostřednictvím dojde k uplivnutí si nad nemožností lidské pospolitosti a fungování jakéhokoli vyššího celku: „Když jsme jen tři, je Láska ještě mezi námi; ale jakmile je nás třicet, hned se prosadí moc nějakého pozemského pána. A ve sto tisících je naše jméno stát a naše žití hnus.

Z pohledu současné prózy, kdy se klade důraz na přesnost, otevřenost, necudnost a zároveň nedořečenost, Milostné zasvěcení působí jako románové suflé. Je to text krásně nadýchaný, a tak z hlediska výpovědní hodnoty možná i trochu naddimenzovaný, což nijak nevadí.

Dole utrpení a vzteklá zbabělost, nahoře nestoudnost a krutost; z otce se stává tyran, z přívržence inkvizitor, z bojovníka nástroj lži, pýchy a chamtivosti; a tam úplně dole cosi nezměrného, neznámého, temného, nezřetelného, co vzešlo ze vzlyku prostitutky, ze mdlob panny; z padání mincí na stoly směnárníka a z chroptění oběšence; z blýsknutí meče a z porodního křiku!“

Jindy zase lze skrze lásku stanovit rozdíl mezi hudbou a poezií: „Hudba je křik Lásky; a Poezie, její přemýšlení… Ta první je oslavou okamžiku, a zpívá: ,Jsem živ a miluji‘; ta druhá je opojení vzpomínkou; a přímo ve chvíli, kdy si předsevzala vyslovit tu nejskutečnější živoucí lásku, jako by říkala: ,Žil jsem, miloval jsem…‘ To je nejspíš důvod, proč se ty dvě vznešené sestry, splývající nejprve v jediném umění, musely postupem časů rozdělit.“ Z pohledu současné prózy, kdy se klade důraz na přesnost, otevřenost, necudnost a zároveň nedořečenost, Milostné zasvěcení působí jako románové suflé.

Je to text krásně nadýchaný, a tak z hlediska výpovědní hodnoty možná i trochu naddimenzovaný, což nijak nevadí. Stejně jako to, že přestože se nevyhýbá fantazii a erotice, je Miloszův román pořád hodně galantní. Nic ze života nezakrývá, své si řekne, i když možná trochu skrytěji, než jsme dnes zvyklí: „Hrával jste si někdy po vlhkých koutech opuštěného bytu s plavovlasou dívenkou, která říká: ,Ale tam nemůžeme, prosím! Tam je určitě ďábel‘?“

Vladislas de Lubicz Milosz, Milostné zasvěcení

Milostné zasvěcení

L’amoureuse Initiation, 1910

AUTOR: Oscar Vladislas de Lubicz Milosz

VYDAL: Rubato 2020

ROZSAH: 264 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.