I v těchto volnějších dnech lze navštívit výstavy výtvarného umění. Přehlídka „Celník“ Henri Rousseau v Národní galerii v Praze stále přináší skvělou reprezentativní přehlídku. Jde o dílo ve své době nenápadného outsidera, který zůstával na okraji zájmu až do chvíle, než jej začal velebit sám Pablo Picasso. Symbolicky se tak stalo v chátrající dřevěné stavbě zvané Le Bateau-Lavoir na pařížském Montmartru, jež se stala – zvlášť v letech 1912 až 1913 – útulkem malířů, sochařů, spisovatelů, ale i pradlen, švadlen a podomních obchodníků.
Když jsem měl na jaře roku 1988 možnost navštívit přístavní doky v americkém Bostonu, byl jsem mile překvapen, uchvácen. (A vzpomněl jsem si na pařížský Montmartre počátku 20. století). V tamních bývalých skladovacích či administrativních prostorách pobývali a svobodně pracovali převážně výtvarní umělci. Tvořili, diskutovali, vystavovali, a to díky benevolenci či dokonce aktivní podpoře městských zastupitelů a jejich revitalizačních programů. Existoval tu tak kýžený a nutný protipól zakonzervovaných, známých a navštěvovaných galerií a muzeí nacházejících se jen nedaleko této pulsující nezávislé komunity.
Podobný zážitek jsem měl v dnes již jen legendární budově – v komplexu zvaném Tacheles. Také v tomto omšelém a původními obyvateli opuštěném domě měla nastupující generace možnost živě a bezprostředně komunikovat a prezentovat svou tvorbu. V tomto případě se tak dělo v poněkud anarchickém tempu a duchu. V několika patrech a sálech se toto zasvěcenými vyhledávané místo stávalo uměleckým squatem. I toto místo rodilo své plody. Vždyť nejzářivější hvězdy současného uměleckého nebe byly v těchto německých centrech formovány. Jména jako A. R. Penck, Gerhard Richter, Georg Baselitz či Neo Rauch nepotřebují vysvětlení. (Ostatně bez berlínské, drážďanské nebo lipské školy a jejího vlivu si lze jen těžko představit současné malířské tendence té nejvyšší úrovně).
Praha, město street artu
V Praze nadále zůstávají i živá centra nezávislého (alternativního) umění, která svými akcemi promlouvají stále výrazněji do celkového obrazu zdejší scény. |
Praha se po roce 1989 stala jedním ze zajímavých měst street artu, tj. výtvarné aktivity odehrávající se původně jen ve veřejném prostoru na ilegální bázi. Tento široký ne-umělecký pojem a projev zahrnuje řadu poloh. Takzvané murály nebo piecy si vydobývají stále pevnější místo na mezinárodní umělecké (i aukční) scéně. Převážně sprejerský fenomén stvořil novou estetiku a do naší zkušenosti vložil nové prvky a kritéria. Po dočasně nedůvěřivém váhání se čerstvá energie vlila i do tradičních kamenných galerií. U nás připomeňme výstavu Epose 257 v Tančícím domě (2014), dále pak velkolepě koncipované přehlídky v pražském Mánesu (2015), výstavu Pasty Onera nebo nedávnou výstavu Martina Krajce.
V Praze nadále zůstávají živá centra nezávislého (alternativního) umění, která svými akcemi promlouvají stále výrazněji do celkového obrazu zdejší scény. Vedle smíchovské Meet Factory, Trafačky (ta však byla nucena vyklidit své slavné vysočanské útočiště a přesídlila do areálu Holešovické tržnice) nebo budovy bývalých Dopravních podniků naproti Štvanici, je ještě jedno pozoruhodné místo: areál Pragovka s nejednou galerií i ateliéry.
Nezávislá Pragovka
Hybnou duší doslouživšího vysočanského areálu automobilového průmyslu je zdejší kurátorka Alexandra Karpuchina: „White Pearl, „Bílá perla“, je výstavní prostor ve středu skořepiny industriální architektury bývalé továrny Praga. Dramaturgie White Pearl Gallery je zaměřena na kontinuální představování a podporu jak rezidentních umělců ateliérů areálu Pragovky, tak i autorů z české a zahraniční výtvarné scény. Galerie svým programem přispívá k rozšiřování povědomí o kvalitní současné vizuální kultuře napříč spektrem široké veřejnosti a napomáhá k realizaci vize vznikajícího kreativního komplexu Art District Pragovka.“
Výstava Matěje Olmera a Matyáše Maláče, která v pražské Pragovce právě probíhá, stojí za návštěvu. Mezigenerační expozice dvou malířů nese název No Heaven No Hell. |
Právě zde probíhající výstava Matěje Olmera a Matyáše Maláče stojí za návštěvu. Mezigenerační expozice dvou malířů nese název No Heaven No Hell. Jde v ní o jakési vizuální přemítání nad současnou relativizací tradičních hodnot či absolutních pojmů (nebe a pekla jako symbolů dobra a zla). A je to zážitek.
Spoluautor projektu, teoretik Patrik Šimon toto výstavní téma vystihl trefně: „Nebe a peklo bývaly vymezenými zeměmi pro dobro a zlo. Na dnešní mapě globálního konzumistického světa, se však tyto hranice stírají a seberealizačními možnostmi podpoření individualisté mají tendence ztrácet a znovu nacházet menhiry dnešních morálních zásad. Dobro a zlo jsou empirické pojmy. Dobro člověka zdokonaluje. Motivací je získaný dobrý pocit ze svého jednání, potažmo ze sebe sama. Na jedné straně má člověk jako morální bytost důstojnost, tu ale na druhé straně ve špatném jednání zraňuje a rozum, jehož imperativu člověk neuposlechl, ho „hryže“ (...) Bezcennost lidského harampádí (často vyjadřovaná vlepenou kolážovou intervencí) se snoubí se vznešeností a krásou na pozadí mnoha dimenzionálního vesmíru (...) Oba umělci se neznatelně ovlivňují, zkoumají a také ponořují do horoucích pekel, protože jedině tam mohou objevit pravou čistotu a spanilost bílé perly,“ komentuje výstavu historik umění a teoretik Patrik Šimon. Pragovka i výstava přinášejí nové zážitky i úvahy nad dnešním stavem nejen české společnosti.
