Lidovky.cz

Pouze sociální opatření náboženský extremismus neodstraní

  18:42
Jsou radikální muslimové opravdu v menšině? Jak malá je tato menšina? Zastává umírněná většina liberální hodnoty? Kdo je vlastně onen často vzývaný „umírněný“ muslim? A je islám mírumilovné náboženství, které bylo „uneseno“ teroristy?

Sam Harris, Maajid Nawaz, Islam and the Future of Tolerance: A Dialogue. foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Americký spisovatel a neurovědec Sam Harris se v minulosti opakovaně potýkal s výtkou, že jeho mnohdy až opovržlivé výroky na adresu islámu jsou projevem neznalosti, ke kterému by se člověk činící si nárok na vědecké myšlení neměl snižovat. Vždyť na světě žije asi 1,6 miliardy muslimů a usuzovat z radikální menšiny na islám jako takový, který je natolik rozmanitý, nakolik jsou rozmanité jednotlivé kultury, do nichž se vtělil, je pomýlené.

Z Harrisových dosavadních knih o náboženství by bylo možné předpokládat, že ho nemine seznam zločinů spáchaných ve jménu Boha a budoucích rizik spjatých s vírou. Právě takovou výstavbou se vyznačuje jeho kniha The End of Faith: Religion, Terror, and the Future of Reason (Konec víry. Náboženství, teror a budoucnost rozumu) psaná na pozadí teroristických útoků na manhattanská Dvojčata. V ní nazývá náboženství psychickou nemocí, která by si zasluhovala adekvátní léčbu.

Kniha se stala bestsellerem a představovala výrazný krok k ustavení takzvaného „nového ateismu“, hnutí, jež si klade za cíl kritizovat přítomnost náboženství především ve veřejném prostoru.

Příběh frustrovaného muslima

Harris je nejen dlouhodobým kritikem náboženského fanatismu, ale i přesvědčen, že problémem současnosti jsou i umírnění věřící a spolu s nimi i humanitní a sociální vědci, z nichž mnozí usilují o soustavnou bagatelizaci rizik spjatých s náboženstvím. Obě skupiny tím společnost činí zranitelnější vůči náboženskému fundamentalismu. Právě umírnění věřící i humanitní a sociální vědci proto mohou být dokonce považováni za komplice náboženského extremismu.

Nawazův životní osud se na první pohled čte jako příběh frustrovaného mladého muže – a Nawaz připouští, že frustrovaný skutečně byl

O to překvapivější se může zdát, že Harrisova nová kniha Islam and the Future of Tolerance: A Dialogue (Islám a budoucnost tolerance. Dialog) je rozhovorem s liberálním politikem a muslimem Maajidem Nawazem. Nawaz dospěl ke svému současnému pojetí islámu poté, co byl několik let významným členem islamistické organizace Hizb ut-Tahrir a prošel egyptským vězením. Harris přenechává v knize Nawazovi hlavní slovo, jejími nejpozoruhodnějšími částmi jsou pak Nawazovy postřehy týkající se současných obav z islámu.

Nawaz nejprve líčí hrozby islamismu na svém příběhu. Narodil se ve Velké Británii pákistánským rodičům. Na základě svého původu se stal několikrát obětí rasismu, opakovaně byl neprávem podezříván z trestných činů a následně i vězněn. Nawazův životní osud se proto na první pohled čte jako příběh frustrovaného mladého muže – a Nawaz připouští, že frustrovaný skutečně byl.

Intelektuální rovina

Nawaz ale současně zdůrazňuje, že se do jeho příběhu promítla ještě jedna okolnost – a jak naznačují sociologické studie věnované radikálnímu islámu, nijak netypická: Nawaz se přidal k islamistické skupině, přestože studoval na prestižní univerzitě London School of Economics, nepocházel z chudinské čtvrti a nevyrůstal v rozpadlé rodině.

Představu, že náboženský extremismus je záležitostí chudiny, a proto se s ním nejlépe vypořádáme pomocí sociálních opatření, považuje Nawaz právě i s ohledem na vlastní příběh za přílišné zjednodušení. Dokonce lze tvrdit, že takové hledisko je poplatné materialistickému pohledu na společnost – dodáme finanční prostředky a neduhy se vyřeší.

Boj o mladé muslimy se nepovede primárně v oblasti sociálních opatření a přerozdělování sociálních dávek, ale na intelektuální rovině

Jenže Nawaz „verboval“ nové členy pro Hizb ut-Tahrir nikoliv v chudinských ghettech, ale na nejprestižnějších univerzitách Velké Británie. A právě z této zkušenosti soudí, že boj o mladé muslimy se nepovede primárně v oblasti sociálních opatření a přerozdělování sociálních dávek, ale na intelektuální rovině.

V tom případě si ale musíme přiznat další věc, jíž se brání ti, kdo vytrvale zdůrazňují, že náboženský teror nemá s náboženstvím nic společného. Náboženští extremisté nejsou dobří věřící, protože to nejsou dobří lidé. O tom není pochyb. Jenže obtíž spočívá v tom, že extremistům právě jejich odvolání se na boha dodává zplnomocnění, které může být rozhodujícím faktorem v páchání zločinů.

Proto považuje Nawaz za nepřípustné, aby se muslimové, křesťané či židé „hlásili“ pouze k plodům, k nimž přispělo náboženství – ať už jde o akty milosrdenství, charity, či odvahy –, a náboženské zločiny připisovali na vrub společnosti.

Zplnomocnění bohem

Jistě nelze nic namítat proti organizacím, jež usilují o lepší začlenění imigrantů a jejich potomků. Zdá se však, že nemalá část přívrženců islamistických a teroristických skupin nemá potíže se začleněním, spíše trpí pomateným pocitem, že byli bohem zplnomocněni, aby zasáhli do kosmického boje dobra se zlem a svými hrůznými činy dopomohli k vítězství vlastní interpretaci dobra.

Nemalá část přívrženců islamistických a teroristických skupin nemá potíže se začleněním, spíše trpí pomateným pocitem, že byli bohem zplnomocněni, aby zasáhli do kosmického boje dobra se zlem

Společně s tímto fenoménem jde doslovné a zjednodušující čtení koránu a hadhítů. Právě této výzvě se chce postavit organizace Quilliam, kterou Nawaz spoluzaložil. Jejím cílem je ukazovat především mladým lidem cesty, jak číst posvátné texty, aby byla zachována jejich bytostná mnohoznačnost a mnohdy i znejišťující rozporuplnost. Tím má být vytvořena protisíla k doslovnému čtení, jež stojí ve službách fundamentalismu či politického islamismu a které dělí svět na příbytek dobra a zla.

K tomu, aby se Nawaz odvrátil od islamismu, ho přiměla zkušenost z egyptského vězení – jako 24letý student přicestoval pouhý den po teroristických útocích na manhattanská Dvojčata do Egypta, kde byl jako jeden z předních členů islamistické organizace, která byla v této zemi nelegální, ihned zadržen a následně odsouzen k pěti letům vězení.

O osud Nawaze se však začala zajímat Amnesty International, která se ho ujala jako vězně svědomí – sice byl členem islamistické organizace, jejíž ideologie byla v rozporu s lidskými právy, ale v Egyptě se nedopustil ničeho nezákonného. A na nátlak Amnesty International byl skutečně propuštěn. Zkušenost vlastního uvěznění i ochota lidsko-právní organizace zabývat se jeho případem ho přiměly, aby se s islamistickou ideologií rozešel.

Organizace Quilliam

Dnes Nawaz prostřednictvím organizace Quilliam usiluje o narušení fundamentalistických interpretací islámu. Muslimové se mají stát pozornějšími k těm prvkům vlastní víry a kultury, které jim umožní přijmout rovnost žen a mužů, věřících a nevěřících a jež tím zdůrazní rovnost všech lidí před bohem.

Nawaz prostřednictvím organizace Quilliam usiluje o narušení fundamentalistických interpretací islámu

Na rozdíl od Harrise je Nawaz přesvědčen, že umírnění věřící nejen nepodporují náboženský fanatismus, ale naopak jsou cenní v tom, že nabourávají fundamentalistické interpretace islámu. Kdo jsou ale oni „umírnění“ muslimové? ptá se Harris. A možná ještě důležitější otázka zní: Jak malá menšina je menšina radikálních muslimů?

Nawaz nejprve stručně představuje vlastní výklad toho, kdo je islamista, případně džihádista. Navrhuje chápat islamistu jako ideologa, který usiluje o získání politické podpory, pomocí níž bude s to – prostřednictvím politických institucí – změnit společnost. Militantní islamisté neboli džihádisté se liší tím, že na sebe strhávají moc násilím. Ti džihádisté, kteří si chtějí podrobit co nejširší okruh společností, jsou džihádisté globální.

Příklad egyptské společnosti

Namístě je otázka, jak jsou rozloženy „síly“. Nawaz přiznává, že o statistické údaje se v této otázce opřít nelze. Navrhuje proto vyjít z politické situace v Egyptě. V prezidentských volbách v roce 2012 se zde v prvním kole vyslovilo pro islamistickou cestu reprezentovanou Muslimským bratrstvem 25 procent obyvatel.

Vyjdeme-li z egyptské společnosti jako z modelového příkladu, máme dle Nawaze důvod k přesvědčení, že bychom k podobným výsledkům dospěli v mnoha dalších muslimských společnostech

Ve druhém kole proti sobě stanuli Ahmad Šafík, někdejší premiér bývalého prezidenta Husního Mubáraka, a Muhammad al-Mursí, představitel Muslimského bratrstva. Z druhého kola vzešel vítězně Mursí, který získal 51 procent hlasů. Z výsledků prvního kola lze nicméně usoudit, že mnozí voliči se pro Mursího rozhodli pouze proto, aby zabránili nástupu Šafíka spjatého s Mubárakovým režimem.

Vyjdeme-li z egyptské společnosti jako z modelového příkladu, máme dle Nawaze důvod k přesvědčení, že bychom k podobným výsledkům dospěli v mnoha dalších muslimských společnostech: islamistické pojetí islámu by podporovalo asi 25 procent muslimů. Dle Nawaze existují údaje naznačující, že podobné rozložení sil by platilo i v případě britských muslimů.

V průzkumu bezprostředně po teroristických útocích na londýnské metro 7. července 2005 vyjádřilo 20 procent britských muslimů sympatie s teroristy, 30 procent se jich trvale hlásí k přání žít pod právem šaría a 27 procent vyjádřilo pochopení pro vrahy redaktorů Charlie Hebdo.

Islám jako státní ideologie

Nawaz přiznává, že každá společnost, v níž je natolik vysoké procento muslimů ochotno volit islamistickou stranu, čelí vážné krizi identity. V této souvislosti rovněž připomíná, že islamismus je bytostně moderním fenoménem – islamisté formulují islám jako svého druhu státní ideologii a islám pak překládají do slovníku národních zájmů a politických cílů. S takovým pojetím islámu nesouhlasí konzervativní muslimové – tito odpůrci islamismu jsou spolehlivými spojenci liberálních muslimů proti islamistům.

Islamisté formulují islám jako svého druhu státní ideologii a islám pak překládají do slovníku národních zájmů a politických cílů. S takovým pojetím islámu nesouhlasí konzervativní muslimové.

Jenomže z hlediska liberální společnosti představuje sama konzervativní interpretace islámu výzvu svého druhu. Právě náboženský konzervatismus, jenž je v určitých aspektech v rozporu se západním konceptem lidských práv, je totiž hodnotovým rámcem většiny muslimských společností. Proto je dle Nawaze pozice takzvaných „umírněných“ muslimů velmi obtížná, což zakouší Nawaz na vlastní kůži – odporu čelí jak od islamistů, tak od konzervativních muslimů.

Cílem organizace Quilliam je učit mladé lidi, aby dostáli obtížnosti posvátných textů. Čtenáři mají být vedeni k tomu, aby si uvědomili, že sám text za sebe nemluví a že je v případě koránu, jehož kanonická redakce pochází ze 7. století, namístě značná opatrnost.

Harris v této souvislosti namítá, že sebeliberálnější interpretace nezmůže nic proti tvrdým trestům, které hrozí odpadlíkům od islámu. Nawaz přiznává, že odpadlictví je jedním z neuralgických bodů lidsko-právních sporů spjatých s islámem, a upozorňuje, že nejde ani tolik o liberálnost, či neliberálnost výkladu jako o to, že je třeba vzít při interpretaci v úvahu kontext doby.

Dílo moderny

V často citovaném hadhítu se skutečně píše, že ten, kdo přejde z islámu na jinou víru, má být zabit. V dané pasáži je užit výraz „din“, který sice často označuje víru, ale rovněž může označovat „přesvědčení“. Vezmeme-li v úvahu, že islám se vyvíjel jako kmenové náboženství, je legitimní, budeme-li interpretovat výraz „ztráta přesvědčení“ nikoliv v první řadě jako odklon od víry, ale zradu na vlastním kmenu, v současném slovníku vlastizradu.

Islamismus i islámský konzervatismus jsou často pojímány jako doklad toho, že islám neprodělal reformaci. Ve skutečnosti jsou obě tyto podoby islámu dílem moderny, či spíše reakcí na globalizovanou společnost.

Nawaz upozorňuje, že právě islamistické organizace jsou velmi výkonné v zakládání škol a v šíření své interpretace islámu. Odpovědí na to mají být iniciativy poukazující na problematičnost výkladů, které jsou ve službě islamistické ideologie na jedné straně či náboženského konzervatismu na druhé. Oba tyto výklady charakterizuje snaha zahladit bytostnou rozporuplnost náboženských textů: konkrétní otázku – třeba odpadlictví či vztah k ženám – interpretují na základě jediného verše či několika málo pasáží, ale přitom ignorují řadu pasáží protichůdných.

Islamismus i islámský konzervatismus jsou často pojímány jako doklad toho, že islám neprodělal reformaci. Ve skutečnosti jsou obě tyto podoby islámu dílem moderny, či spíše reakcí na globalizovanou společnost. Islamismus i konzervatismus stanovují jednoznačné odpovědi ve světě, který nám nastavuje tvář nezbadatelné a mnohdy i hrozivé složitosti. Zvládat tuto složitost lze jen tehdy, uznáme-li, že ji těmito cestami nezvládneme.

Jediná cesta je schůdná: učit se žít uprostřed hodnotové mnohosti, aniž bychom přistupovali na ideologické či fyzické násilí, spokojit se s tím, že naše odpovědi nesprovodí ze světa nejistoty, ale vyjeví jejich hloubku, a vydržet mnohoznačnost, která je cenou za to, že nejsme bohové, ale lidé.

Islam and the Future of Tolerance: A Dialogue

Islám a budoucnost tolerance. Dialog

AUTOŘI: Sam Harris, Maajid Nawaz

VYDAL: Harvard University Press 2015

ROZSAH: 144 stran

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.