Posedlost bezpečím: Jádro vzestupu mentálních potíží mladých lidí

Ve své knize The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure odpovídají Greg Lukianoff a Jonathan Haidt na otázku, zda se zabývat protesty na amerických univerzitách, rezolutním ano.

Univerzity šikany. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Univerzity šikany. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Univerzity šikany.

V uplynulých letech poutaly pozornost protesty na amerických univerzitách. Například v únoru 2017 na kalifornské Univerzitě v Berkeley se studentský protest proti vystoupení provokatéra a internetového trolla Mila Yiannopoulose zvrhl ve výtržnictví, při němž bylo mnoho lidí zraněno a byla způsobena škoda za více než sto tisíc dolarů.

O několik měsíců později se podobná věc opakovala na Middlebury College, kde se protestovalo proti přednášce sociálního vědce Charlese Murrayho. Profesorka, jež s ním vedla rozhovor, skončila v nemocnici s otřesem mozku poté, co ji někdo z hlučícího davu napadl. Podobných incidentů zaznamenala za uplynulých pět let americká akademická půda několik desítek. V kontextu tragédií, jež tíží svět, bychom se mohli ptát, zda má cenu se univerzitními protesty zabývat – studenti protestují od nepaměti a dějí se mnohem horší věci.

Ve své knize The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure(Rozmazlování americké mysli. Jak dobré úmysly a špatné ideje vytvářejí generační selhání) odpovídají šéf americké Nadace pro individuální práva ve vzdělání Greg Lukianoff a profesor sociální psychologie na Newyorské univerzitě Jonathan Haidt rezolutním ano. Studentské protesty totiž odhalují specifické vlastnosti současné generace mladých lidí na amerických univerzitách. Co je nového?

Ochrana před nepříjemným obsahem

Lukianoff a Haidt poukazují na zásadní rozdíl mezi současnými protestujícími a jejich o generace staršími kolegy, kteří protestovali především v šedesátých, sedmdesátých a devadesátých letech. Liší se tím, jak své činy obhajují. Kromě obvyklého zdůvodnění o zhoubnosti myšlenek, jež by se neměly vyslovovat a šířit, se nově objevují zmínky, které znějí podivně medicínsky – mluví se o ohrožení bezpečí a zdraví. A to tu ještě nebylo.

Na některých amerických univerzitách studenti vyžadují, aby je profesoři chránili před nepříjemným obsahem v hodinách a dopředu je varovali výstražnými znameními, „trigger warning“, před materiálem, jenž by u nich mohl potenciálně spustit úzkostné stavy

Dozvídáme se, že vyřčené slovo ohrožuje „schopnost studentů normálně fungovat“, jejich „duševní a emocionální zdraví“ a v krajních případech může vést ke ztrátě jejich pocitu „práva na existenci“. Lukianoff a Haidt zdůrazňují, že tento fenomén se netýká většiny studentů, ale postižena je dostatečně významná část, o níž je nutné hovořit. Navíc disponuje dostatečnou politickou mocí, poslouchají ji univerzitní byrokraté, a má proto nezanedbatelný vliv na univerzitní dění.

Napříkladna některých amerických univerzitách studenti vyžadují, aby je profesoři chránili před nepříjemným obsahem v hodinách a dopředu je varovali výstražnými znameními, „trigger warning“, před materiálem, jenž by u nich mohl potenciálně spustit úzkostné stavy. Na ukázku, o jaký materiál jde – v roce 2015 si studenti na newyorkské Kolumbijské univerzitě vyžádali trigger warning v kurzu literatury u děl Homéra, Ovidia či Virginie Woolfové.

Je zajímavé, jaké termíny se používají při popisování této problematiky. Namísto o kvalitě textu či o pocitech intelektuálního nepohodlí se hovoří o traumatech, citovém násilí a o niterných pocitech ztráty bezpečí. Podle australského psychologa Nicka Haslama nastává jev „konceptuální plížení“ (concept creep). Klíčové koncepty z klinické a sociální psychologie, například zneužívání, šikana, trauma či předsudek, které původně měly specifickou definici, časem potutelně rozšiřují svůj význam.

Rozplížený koncept násilí

Haslam píše, že se jejich význam plíží dvěma směry – plížení dolů, koncepty se používají u méně závažných jevů, a plížení do stran, koncepty se používají u nových, ale příbuzných jevů. Uvažte, co znamenalo a znamená slovo „trauma“. V prvních vydáních Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch(DSM), bible všech psychiatrů, se o traumatu hovořilo pouze ve vztahu s fyzickou újmou, například ve spojení „traumatické poranění mozku“.

U rozplíženého konceptu násilí je problém, že pokud se vystoupení kontroverzního mluvčího interpretuje jako emočně násilné, může se tím následně ospravedlňovat násilná protireakce, a to i fyzicky násilná. Reagovat na násilí násilím je totiž v pořádku.

V osmdesátých letech se začíná mluvit o posttraumatické stresové poruše a trauma už není pouze fyzické, ale také psychické – koncept se plíží do strany. Tehdejší vydání DSM III ovšem stále zdůrazňovalo, že definice nového významu není čistě subjektivní, ale že musí jít o nestandardní zkušenost, u které by valná většina lidí pociťovala silnou reakci, například zkušenost s válkou, mučením či znásilněním. Rozvod rodičů anebo úmrtí blízkého člověka do této kategorie nepatřil.

Po roce 2000 se trauma plíží dál a nabývá subjektivní definice – pocit fyzické, psychické či emocionální újmy, který má za následek dlouhodobý vliv na stav jedince. A to může být téměř cokoliv. Haslam píše, že mnohé ze zmíněných konceptů se obdobně proplížily do subjektivní roviny. Není na nikom, aby řekl, že jste byli šikanováni anebo zneužiti – pokud cítíte, že se to stalo, stalo se to.

Za tímto procesem stojí dobrý úmysl a snaha postihnout celou paletu lidských zkušeností, na které psychiatrické definice nestačí. Jak už to bývá, mít dobrý úmysl je málo. Kupříkladu u rozplíženého konceptu násilí je problém, že pokud se vystoupení kontroverzního mluvčího interpretuje jako emočně násilné, může se tím následně ospravedlňovat násilná protireakce, a to i fyzicky násilná. Reagovat na násilí násilím je totiž v pořádku.

Mikroagrese

Tato argumentace zazněla v případě zmíněných protestů na Univerzitě v Berkeley v roce 2017. Nebo třeba plížení konceptu agrese vedlo k vytvoření kuriózního pojmu „mikroagrese“, který popisuje situaci, kdy se nevinně vyslovené a často banální tvrzení někoho dotkne a on je považuje za zraňující, ať to byl záměr, či nikoliv.

Subjektivní pojetí mikroagrese totiž často brání jakékoli diskusi na ošemetná témata, neboť v účastnících předem vyvolává obavy, že se špatně zvolenou formulací někoho mikroagresivně dotknou. Vzhledem k tomu, že sociální norma káže netolerovat nic, co by mohlo být vnímáno jako netolerantní, často se stává, že studenti raději mlčí, než aby riskovali, že by vysloveným názorem někoho urazili.

Jako příklad mikroagrese se uvádí věta „Myslím, že by tu práci měl získat ten, kdo je pro ni nejlépe kvalifikován“. Pokud je někdo Afroameričan a toto tvrzení interpretuje jako kritiku pozitivní diskriminace, která zvýhodňuje zaměstnávání menšin na úkor kvalifikovanějších většinových kandidátů, můžeme hovořit o mikroagresi vůči němu.

Tento koncept byl vytvořen, aby pomohl řešit záludné formy potutelného rasismu, ale projevuje se nešťastnými vedlejšími účinky. Subjektivní pojetí mikroagrese totiž často brání jakékoli diskusi na ošemetná témata, neboť v účastnících předem vyvolává obavy, že se špatně zvolenou formulací někoho mikroagresivně dotknou.

Vzhledem k tomu, že sociální norma káže netolerovat nic, co by mohlo být vnímáno jako netolerantní, často se stává, že studenti raději mlčí, než aby riskovali, že by vysloveným názorem někoho urazili. V nedávném šetření Cato Institutu 62 procent dotazovaných studentů potvrdilo, že pociťují, že politická korektnost dusí diskusi o důležitých společenských tématech. Mluví se také o vzestupu fenoménu sebecenzury. A to nejen u studentů, ale i u profesorů.

Ideová jednolitost

Haidt, jeden z nejvýznamnějších současných sociálních psychologů, zmínil v nedávném rozhovoru pro server Nautilus, že ve svých přednáškách cíleně vynechává nepříjemné skutečnosti kvůli strachu, že by ho některý student nahlásil univerzitní administrativě. Jako příklad něčeho, o čem se nemluví, uvádí studie, že mezi muži a ženami existují průměrné rozdíly v prioritách a preferencích v zaměstnání.

„Vám na kameru to mohu říct, protože nejste můj student. Nemůžete mě nahlásit,“ říká Haidt, „ale v hodině bych o tom nemluvil.“ Haidt zároveň tvrdí, že tomu tak vždycky nebylo, jde o fenomén několika uplynulých let. „Od dob Sókrata do roku 2014 bylo v pořádku, aby profesoři provokovali, a pokud to nějakého studenta naštvalo, užilo se ono naštvání produktivně, mohli jste s tím pracovat, mohli jste říct: ,Co se ve vás děje? Jaký na to máte názor vy?‘ Mohli jste z toho udělat debatu a diskusi. Teď bych si to nedovolil zkusit.“

Lukianoff a Haidt uznávají, že mnoho amerických fakult má problém s ideovou jednolitostí – mluví se o pětinásobné převaze levičáků nad pravičáky napříč obory, přičemž na některých katedrách o konzervativce vůbec nezavadíte. Ideová jednolitost pak vede k nižší kvalitě vzdělávání. Každého akademika zajímá konkrétní oblast, a přednáší-li pouze profesoři jednoho politického zaměření, nedostanou se ke studentům důležité poznatky.

Konzervativní komentátoři tuto situaci někdy vysvětlují spiknutím levicových akademiků, jež studenty indoktrinují postmoderní ideologií, a pojmy jako mikroagrese či trigger warning považují za orwellovský newspeak navržený tak, aby zamezil studentům jasně přemýšlet a vyjádřit disentní názor.

Lukianoff a Haidt tuto hypotézu odmítají, ale uznávají, že mnoho amerických fakult má problém s ideovou jednolitostí – mluví se o pětinásobné převaze levičáků nad pravičáky napříč obory, přičemž na některých katedrách o konzervativce vůbec nezavadíte. Postižené jsou především sociální a humanitní vědy, kde počet pravicových akademiků často převyšují nejen ti levicoví, ale také přímo marxisté. Ideová jednolitost pak vede k nižší kvalitě vzdělávání.

Každého akademika zajímá konkrétní oblast, a přednáší-li pouze profesoři jednoho politického zaměření, nedostanou se ke studentům důležité poznatky. Historik Niall Ferguson například v loňském rozhovoru zmínil, že následkem levicové dominance v oblasti historie se v USA téměř neučí kurzy zaměřené na stalinistické Rusko a maoistickou Čínu. „Nedávno se mě někdo ptal: Proč mileniály tolik přitahuje socialismus? Odpověď je jednoduchá. Nikdy to nezažili, nikdo je o tom neučil, a když už je o tom někdo učil, byl to marxista,“ říká Ferguson.

Chybné zlehčování

Skutečnost, že studenti nebývají vystaveni odlišným perspektivám, může vést k tomu, že nekonformní myslitelé jsou považovaní za extrémisty, proti nimž je třeba zakročit. S nadsázkou se hovoří o takzvaném levicovém pólu, jenž představuje dominantní ortodoxii – stejně jako ze severního pólu všechny cesty vedou na jih, jakékoli odchýlení od toho levicového je považované za pravicový extrémismus.

Je absurdní, kdo všechno byl v uplynulých letech nazván neonacistou – kromě zmíněného Murrayho i konzervativní politický komentátor a ortodoxní Žid Ben Shapiro nebo profesorka filozofie a feministka Christina Hoff Sommersová, jejímž prohřeškem je, že nesouhlasí s tvrzením, že rozdíl v mediánech platů mužů a žen je zapříčiněn diskriminací. Rozplížení konceptu neonacismu je nešťastné, zejména uvědomíme-li si, že skutečný pravicový extrémismus existuje a v uplynulých letech sílil.

Americké univerzitní kampusy jsou jedny z nejbezpečnějších míst na Zemi. O to víc překvapuje, že se dnešní studenti více než dříve dožadují většího bezpečí a zaručení ochrany před vnímaným ohrožením. Někteří komentátoři tyto zmínky berou cynicky jako přehnané móresy primadon, jež se snaží tvářit důležitější, než jsou. Dle Lukianoffa a Haidta je ale chyba to takto zlehčovat. Objektivní nebezpečí sice nehrozí, ale to neznamená, že studenti své pocity předstírají.

V srpnu 2017 se v americkém městě Charlottesville uskutečnil pochod krajní pravice a mnohé zamrazilo, když na záběrech viděli dav holohlavých mladých mužů se zapálenými loučemi a hákovými kříži na praporech skandujících nacistické heslo „krev a půda“ („blood and soil“). Proti pochodu se i tehdy zorganizoval protest, který skončil tragicky, když jeden z neonacistů najel do skupiny protestujících automobilem. Zabil 32letou ženu a zranil 28 dalších.

V takových situacích je důležité, abychom byli schopní pojmenovat věci pravým jménem. Když se pojmy jako „rasista“ či „neonacista“ používají promiskuitně, hrozí, že skončíme jako pasáček ovcí z bajky, jenž tolikrát křičel „pomóc, vlk!“ z nudy, že když nakonec vlk opravdu přišel, pasáčka už nikdo nebral vážně a vlk ho roztrhal.

Incident v Charlottesville je hrozivý, ale ojedinělý. Obecně jsou americké univerzitní kampusy jedny z nejbezpečnějších míst na Zemi. O to víc překvapuje, že se dnešní studenti více než dříve dožadují většího bezpečí a zaručení ochrany před vnímaným ohrožením. Jak to chápat? Někteří komentátoři tyto zmínky berou cynicky jako přehnané móresy primadon, jež se snaží tvářit důležitější, než jsou. Dle Lukianoffa a Haidta je ale chyba to takto zlehčovat. Objektivní nebezpečí sice nehrozí, ale to neznamená, že studenti své pocity předstírají.

Generace iGen

Psycholožka Jean Twengeová, expertka na mezigenerační rozdíly, mluví o tom, že lidé narození v roce 1995 a poté tvoří novou generaci, která se vykazuje markantními změnami v chování a prožívání v porovnání s generací předchozí. První členové této generace nastupují na univerzity okolo roku 2014, kdy začínají první excesy s protesty a nahlašováním. Twengová nazývá tuto generaci iGen (zkratka pro „internetová generace“).

Navzdory představám o dekadentní mládeži se iGen vyznačuje zvýšenou umírněností a opatrností. V porovnání s předchozími generacemi dnešní mladí méně pijí alkohol, méně randí, první sex mají později a následně jsou méně sexuálně aktivní. Mladí Američané generace iGen také mnohem častěji trpí úzkostnými a depresivními poruchami, jsou více hospitalizováni kvůli sebepoškozování a více páchají sebevraždy.

Navzdory představám o dekadentní mládeži se iGen vyznačuje zvýšenou umírněností a opatrností. V porovnání s předchozími generacemi dnešní mladí méně pijí alkohol, méně randí, první sex mají později a následně jsou méně sexuálně aktivní. Mladí Američané generace iGen také mnohem častěji trpí úzkostnými a depresivními poruchami, jsou více hospitalizováni kvůli sebepoškozování a více páchají sebevraždy. Změna k horšímu je vidět především u dívek.

Zatímco v letech 2004 až 2012 zažilo 12 procent náctiletých závažnou depresi, po roce 2013 toto číslo začíná stoupat a v roce 2016 každá pátá. V letech 2000 a 2016 se také téměř zdvojnásobil počet sebevražd dívek ve věku od 15 do 19 let, současná míra je okolo pěti sebevražd na sto tisíc dívek. U chlapců je tento nárůst méně dramatický. Deprese narostly ze 4.5 procenta v roce 2011 na 6.4 v roce 2016 a sebevraždy z 13 na 15 na sto tisíc chlapců.

Sociální sítě a deprese

Podle Twengová jeden z důležitých faktorů této změny je nástup sociálních sítí a chytrých telefonů. V roce 2006, kdy první iGen začínají dospívat, mění Facebook podmínky pro registraci a uživatelé už nemusejí prokazovat, že jsou vysokoškoláky. Kdokoli zaškrtne, že je mu více než 13 let, se může přidat. Za rok přichází na trh iPhone, jenž se v následujících letech roznese jako mor, a za pár let Twitter, Snapchat, Instagram, a namísto aby náctiletí byli v osobním kontaktu s vrstevníky, tráví více času o samotě před svítícími obrazovkami.

Twengová zjistila, že čas před obrazovkou nejvíce koreluje s depresivitou náctiletých, ačkoliv přiznává, že na základě korelace nemůže říct, zda je to čas na sociálních sítích, jež depresi způsobuje, nebo naopak. Z tohoto hlediska ale dává smysl, proč je změna k horšímu markantnější u dívek.

Twengová zjistila, že čas před obrazovkou nejvíce koreluje s depresivitou náctiletých, ačkoliv přiznává, že na základě korelace nemůže říct, zda je to čas na sociálních sítích, jež depresi způsobuje, nebo naopak. Z tohoto hlediska ale dává smysl, proč je změna k horšímu markantnější u dívek.

Jedním z vysvětlení jsou odlišné způsoby, jimiž se u chlapců a dívek projevuje šikana. U chlapců jde především o fyzickou agresi, na niž mají sociální sítě pramalý vliv. U dívek se však mnohem více projevuje pomluvami a výpady na reputaci a charakter, jejichž efekt sociální sítě umocňují. Takže zatímco chlapci na telefonech především hrají hry, pro dívky je to sociální tikající bomba.

Antikřehké děti

Sociální sítě ale nevysvětlují vše, a abychom lépe pochopili iGen, musíme se vrátit o kus zpátky. Dle Lukianoffa a Haidta hraje důležitou roli fakt, že se v devadesátých letech v USA zásadně změnil způsob rodičovské výchovy. Ačkoliv jsou desetiletím, kdy dramaticky klesá kriminalita všeho druhu, rodiče se souběžně stávají úzkostlivějšími a nenechají svá dítka o samotě. Je nemyslitelné, aby děti chodily samy do školy nebo dlouho zůstaly bez dozoru. Rodiče jim mnohem více organizují čas a dohlížejí, aby se jim nic stalo.

Představa, že by se dětem něco stalo, je natolik děsivá, že je důležité udělat vše, aby se snížila i sebemenší pravděpodobnost újmy – nejen fyzické, ale i citové. Lukianoff a Haidt tvrdí, že tato představa je hluboce chybná a dětem nejen nepomáhá, ale může jim v dlouhodobém horizontu ublížit. Děti totiž nejsou křehké, ale antikřehké.

Snaha chránit své ratolesti je mnohem intenzivnější než dříve a hraničí s paranoiou. Tato posedlost bezpečím se nazývá „safetyismus“ (anglicky safety, bezpečí) a přes rodiče se šíří i na školy. Jakékoli potenciálně nebezpečné aktivity jsou zakázány – lézt na strom, stříhat ostrými nůžkami, vybíjená. Na první pohled dává tato argumentace rodičů smysl. Představa, že by se dětem něco stalo, je natolik děsivá, že je důležité udělat vše, aby se snížila i sebemenší pravděpodobnost újmy – nejen fyzické, ale i citové.

Proto rodiče a učitelé hned zasahují, když se dítka pohádají a nenechávají je si spory vyřešit mezi sebou. Tento styl výchovy je založen na předpokladu, že děti jsou křehké bytosti, jež s každou zažitou nepříjemností chřadnou. Heslem je „Co tě nezabije, to tě oslabí“. Lukianoff a Haidt tvrdí, že tato představa je hluboce chybná a dětem nejen nepomáhá, ale může jim v dlouhodobém horizontu ublížit. Děti totiž nejsou křehké, ale antikřehké. Co to znamená?

Koncept antikřehkosti proslavil libanonsko-americký statistik a myslitel Nassim Nicholas Taleb ve své knize Antifragilita, v níž vysvětluje, že existují tři typy věcí: některé, jako je porcelán, jsou křehké a snadno se rozbijí, jiné jsou odolné a vydrží určitý nápor. Taleb upozorňuje, že antikřehkost je třetí typ, který často najdeme u složitých systémů, jako jsou politické a ekonomické. Antikřehké věci vyžadují stresory a výzvy, aby posílily a rostly, bez nich slábnou a stávají se neefektivními.

Ubývání spontánní a volné hry

Typickou antikřehkostí je imunitní systém, který ke správnému vývoji potřebuje být vystaven určité míře patogenů. Uvažte následující příklad z alergologie. Ve studii z roku 2015 výzkumníky zajímalo, proč mezi americkými předškoláky narůstá alergie na arašídy. Ta byla do poloviny devadesátých let poměrně vzácná, trpěly jí asi čtyři promile dětí. Do roku 2008 se toto číslo více než ztrojnásobilo. Zdánlivě logickou reakcí pediatrů bylo rodičům poradit, aby své děti chránili a co nejméně je arašídům vystavovali. Počet alergií však neustále rostl.

Výzkumníky zajímalo, zda nezkušenost s arašídy nemůže mít na alergie vliv. Ve studii náhodně rozdělili 640 kojenců se zvýšeným rizikem na alergii do dvou skupin. V první měli rodiče následovat dobový standard a svým dětem buráky nedávat, ve druhé pak dávat svým potomkům jídlo s příměsí arašídů aspoň třikrát týdně. Výzkumníci sledovali děti až do pátých narozenin, kdy zjišťovali, zda jsou alergické. Výsledky je šokovaly.

Od devadesátých let například ubývá spontánní a volná hra bez dozoru dospělých, při níž se děti mohly učit spolu vycházet a domlouvat. Volná hra vede k občasným sporům, jež je třeba nějak vyřešit, a může být mnohdy i nepříjemná nebo nudná. Tyto zkušenosti lze považovat za formu sociálního patogenu, který ale děti potřebují zažít, aby se zdravě vyvinuly.

V chráněné skupině se alergie na arašídy rozvinula u 17 procent dětí, zatímco u vystavené pouze u tří procent. Rady pediatrů a ochranitelské chování rodičů paradoxně vedly k následkům, kterých se snažili vyvarovat. Jedna z dominantních teorií, proč v rozvinutých zemích narůstají alergie, je takzvaná hygienická hypotéza – díky hygienickým standardům, antibiotikům a méně času venku jsou dnešní děti méně vystavovány mikrobům, což může vést ke špatnému vývoji a nastavení jejich imunitních reakcí, jež vyvolávají alergie.

Lukianoff a Haidt tvrdí, že stejně to funguje u psychosociálního vývoje, jenž je u generace iGen narušen safetyismem. Od devadesátých let například ubývá spontánní a volná hra bez dozoru dospělých, při níž se děti mohly učit spolu vycházet a domlouvat. Volná hra vede k občasným sporům, jež je třeba nějak vyřešit, a může být mnohdy i nepříjemná nebo nudná. Tyto zkušenosti lze považovat za formu sociálního patogenu, který ale děti potřebují zažít, aby se zdravě vyvinuly.

Pokud se v každé chvíli mohou obrátit na dospělého, který za ně problém vyřeší, jsou ochuzeny o důležitou příležitost naučit se jednat v sociálních situacích. Lukianoff a Haidt tvrdí, že z dětí, jež nezažily volnou hru, vyrůstají sociálně méně kompetentní dospělí – mají větší strach riskovat a jsou náchylnější k úzkostným a depresivním poruchám. Když frontman české rockové skupiny Katapult Oldřich Říha prorokoval, co se všechno bude dít v roce 2006, byl většinou úplně vedle. S otázkou „A co děti, mají si kde hrát?“ to nicméně docela trefil.

Zkušenost s různými názorovými proudy

Vraťme se však na univerzity. Hlavním argumentem, proč byla zavedena zmíněná opatření, jako je trigger warning či mikroagrese, bylo, že univerzitní administrativa chtěla vytvořit pro studenty bezpečné prostředí, aby chránila jejich duševní zdraví. Pokud však mají Lukianoff a Haidt pravdu, přehnaná posedlost bezpečím je jádrem vzestupu mentálních potíží mladých lidí.

Součástí běžné terapeutické praxe při léčbě úzkostí a fobií není snaha klienty naprosto izolovat od vnímané hrozby, ale naopak je postupně a pomalu stresorům vystavovat tak, že nakonec ztrácejí hrozivost. Zakazovat verše Ovidia, protože v nich líčí znásilnění Persefony, a obávat se, že zmínka sexuálního násilí v některých studentech vyvolá úzkost, je podobné plošnému zakazování arašídů v mateřských školách ze strachu z alergie.

Pokud studenti nesnesou přítomnost konzervativních myslitelů na kampusu a ohánějí se duševním zdravím, jak chtějí přežít v realitě budoucího zaměstnání, kde se pravděpodobně budou s konzervativci setkávat? Jedním z poslání univerzit je studenty připravit na budoucnost, k čemuž zkušenost s různými názorovými proudy patří.

Z dlouhodobého hlediska obojí zhoršuje situaci těch, již se opatřeními snažíme chránit. Podobně tomu je u vystoupení kontroverzních mluvčích. Pokud studenti nesnesou přítomnost konzervativních myslitelů na kampusu a ohánějí se duševním zdravím, jak chtějí přežít v realitě budoucího zaměstnání, kde se pravděpodobně budou s konzervativci setkávat? Jedním z poslání univerzit je studenty připravit na budoucnost, k čemuž zkušenost s různými názorovými proudy patří.

Lukianoff a Haidt předkládají přesvědčivé svědectví, jak dobré úmysly kombinované se špatnými nápady mohou vést k fatálním následkům. Ostatně, všichni známe cestu do pekel, jež je dlážděna dobrými úmysly. Nicméně máme i důvod, proč být optimisty. Jako reakce na hysterické projevy protestujících v letech 2015 až 2017 vznikly iniciativy snažící se o kultivaci otevřené diskuse a plurality perspektiv na univerzitách.

Někteří studenti, kteří v minulosti mlčeli, se teď více ozývají na podporu svobody projevu a tolerance disentních názorů. I rodiče se snad vzmáhají – v USA vznikly organizace, jež se snaží, aby děti měly více příležitostí si volně hrát. Nejznámější je Free-Range Kids Lenore Skenazyové. V Česku často k Západu hledíme, abychom se inspirovali. Ne vždy je to ale užitečné. A pokud nechceme toto americké šílenství, je třeba vzít dětem mobily a přihlásit je do skautu nebo do sokola.

Greg Lukianoff, Jonathan Haidt, The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure.

The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure

Rozmazlování americké mysli. Jak dobré úmysly a špatné ideje vytvářejí generační selhání

AUTOŘI: Greg Lukianoff, Jonathan Haidt

VYDAL: Penguin Press 2018

ROZSAH: 352 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.