Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Porcelánové zrní v londýnské Tate Modern: Máme mlaskat blahem?

  12:50

Výstava čínského umělce, filozofa a aktivisty Aj Wej-weje v londýnské galerii vzbuzuje otázky o hranicích moderního umění.

Známá Turbine Hall je naplněna sto miliony falešných semínek z porcelánu. Oproti původním umělcovým záměrům se po nich nesmí chodit. foto: © ČESKÁ POZICE, Martin RychlíkČeská pozice

Slavný čínský umělec, filozof a protirežimní aktivista Aj Wej-wej, jenž je spoluautorem pekingského olympijského stadionu a v Číně propaguje svobodu internetu, byl v neděli zadržen na letišti v Pekingu; a v pondělí se dostal i na titulní stranu listu Financial Times. Již od října probíhá ve slavné londýnské galerii Tate Modern jeho výstava Sunflower Seeds (potrvá do 2. května), v jejímž středu leží sto milionů slunečnicových semínek. Porcelánových.

Instalace vzbuzuje otázky o hranicích moderního umění. Co kdyby se o nich mezi tisícovkami lidí, kteří do sálu galerie stejně jako reportér ČESKÉ POZICE vstoupily, pobavili zemitý žižkovský zedník František Vonásek, muž s vytříbeným selským rozumem, a kavárenský intelektuál Dr. Jean-François Codenys, literární komparatista, milovník Derridy, Barthese, konceptuálního umění a nezávislých gruzínských filmů s genderovou problematikou?

FRANTIŠEK: Konečně jsme tu. Co je tohlecto za hnědou továrnu? (Přechází londýnský Millennium Bridge a ukazuje na hranatý masiv nezaměnitelné galerie Tate Modern s trčícím komínem.)

JEAN-FRANÇOIS: Milý kolego, toto jest pravé dílo bohů s tužkou. Architekti Jacques Herzog a Pierre de Meuron přišli s renovací a sofistikovanou úpravou původní tovární haly, jež dodala místu jiskřivý industriální chrakter, do nějž jakoby bytostně náležela umělecká díla moderních géniů. Za tyto odvážné vize – a typické rysy švýcarské práce – jim ostatně byla svěřena nejprestižnější cena v architektonické disciplíně: Pritzker Prize, jak určitě víte.

FRANTIŠEK: Hm. Takže do týhle londýnský kolbenky pověsili obrazy?

JEAN-FRANÇOIS: Nejen obrazy, ale i prostorové artefakty. A rozličné konceptuální počiny. Vystavují zde velikáni se vskutku nesmrtelnými kousky, které jinde na planetě Zemi nenajdete. Zázraky ducha. A jména? Ó ano, postačí vám dozajista jejich výčet od klasických po ty úplně nejnovější: Munch, Miró, Rakowitz, Warhol, Magid, Kusama, Meireles, Orozco, Hirst...

FRANTIŠEK: Hrst? Neznám.

JEAN-FRANÇOIS: Ale znáte, Františku. Jeho diamantovou lebku zná v univerzu každý, stejně jako skot naložený ve formaldehydu, byť k němu i já sám mám myriády výtek. Ne že bych jej považoval za degustující, jako mnozí, ale řez dobytkem měl být veden nápaditěji.

FRANTIŠEK: Ahá! Jó, to jsem viděl na Nově. Pěkná blbost.

Umění má budit emoce. Hovořit.JEAN-FRANÇOIS: Nebuďte radikální. Pakliže to v diváku vzbudí dojem – a to prosím třebas i ten negativní – jest to důkazem, že dílo hovoří, budí emoce a má signifikantní symbolickou úlohu. Jinou věcí je, že s ním posléze kupčí i lidé, v nichž to zřejmě ani žádný prožitek nevzbuzuje. Ovšem toť věcí hlubší debaty, jakým směrem se ubírá obchodování s moderním uměním... Svět je v kontinuálním úpadku a mamon tomu zůstává neutuchající hybnou silou.

FRANTIŠEK: V úpadku? To je pravda. Třeba Sazka mi nemůže vyplatit výhru. Fakt úpadek.

JEAN-FRANÇOIS: Tomu nerozumím. Pardon. O Sazce nic nevím, ale chápu váš hněv. Pojďme dovnitř a vsaďme se, že vám nyní ukážu umění, jaké jste ještě neuzřel!

FRANTIŠEK: Jako vo kilo liber? Tak jdeme. Co to teda bude?

JEAN-FRANÇOIS: Výstava čínského umělce jménem Aj Wej-wej. Génius. Má za sebou řadu exhibicí; odborným průvodcem ArtReview byl loni vyhodnocen jako 13. nejvlivnější moderní umělec! Jeho mocný hlas se komunistické Číně nepodařilo ani přes veškerou snahu umlčet – třeba v roce 2009 byl zbit policií, když chtěl svědčit, a loni v listopadu dlel v domácím vězení; to je důkazem, že umění boří hranice, politické bariéry a dogmata. Úžasná síla! Jeho poslední idea se však tomu předchozímu naprosto vymyká: odvahou, gigantičností i sémiotickou rovinou. Těch významů, jež jsou v jednom počinu obsaženy, je nekonečně mnoho...

FRANTIŠEK: Hele, doktore, co to je za šedivej koberec? To mají Tomíci na zateplení haly?

JEAN-FRANÇOIS: To se vám povedlo, Františku! To není koberec, to je přeci Wej-wejovo dílo: Slunečnicové sémě. Na ploše zdejší Tate Modern leží plných sto milionů semínek z porcelánu, naprosto neodlišitelných od těch skutečných. Chápete to? Sto milionů! To číslo prostě bere dech.

FRANTIŠEK: Cože? Si děláte srandu, ne?

JEAN-FRANÇOIS: Kdepak! Plných 1600 lidí v čínském městě Ťing-te-čen se po dva celé roky účastnilo tohoto unikátního projektu, který zaštítila firma Unilever. Mistr osobně kontroloval kvalitu jednotlivých zrníček. Dohlížel na to, aby jednotlivinky – ač každá unikátní, ale cele stejné – byly dokonalé. Semínka potažená pěti tahy štětce s barvou...

FRANTIŠEK: A proč zrnka ze slunečnice?

JAj Wej-wej klade provokativní otázky. Opravdu?EAN-FRANÇOIS: Jde o symboliku. Slunečnicová semínka jsou spjata s kulturní revolucí v Číně. Jsou jejím atributem, znakem bohatství, jímž byl tehdejší vůdce Mao Ce-tung zasypáván. A porcelán je takřka ideálním zosoběním Číny. Už tisíce let. Wej-wej nám svým dílem klade řadu provokativních otázek. Co je to konzum? Je Čína dnešní dílnou světa? Co je to vlastně globalizace? Jaká je role jedince v sumě milionů? Lze se v mase ztratit, nebo vyniknout svou individualitou?

FRANTIŠEK: Tydlecty otázky jsou pěkná věc, ale je tohle vůbec nějaký umění? Když tady tak stojím, připadám si spíš jako v betonárce za Radotínem...

JEAN-FRANÇOIS: Samozřejmě, že to je umění! Ba úplně nová, revoluční forma! Sama Juliet Binghamová, jež má výstavu v Tate na starosti, hovoří o „krásné, dráždivé a myšlenky provokující soše“ a akcentuje precizní krásu zvoleného materiálu i obsažené narativní struktury o osobitosti i lidství obecně. Skvěle řečeno.

FRANTIŠEK: Není tohle zbytečný?

JEAN-FRANÇOIS: Nikoliv. Plně se ztotožňuji s textem v britském deníku The Guardian, kde můj oblíbený kritik Adrian Searle v pětihvězdičkové recenzi napsal, že výstava je „smělá, důvtipná, neočekávaná a nevyhnutelná“. Referuje ke každodennosti, hladu, kolektivní práci a čínské výrobě, je veskrze symbolická. Navíc díky haptickému potenciálu, dotykům, rozumějte mi, lze prožívat jednotlivost v mnohosti, pocit ztracení se v širém nekonečném oceánu, přestože semínka nelze – stejně jako mramorové kostky cukru Marcela Duchampa – jíst (smích).

FRANTIŠEK: Jakýpak prožití mnohosti? Proč je to teda celý oplocený?

JEAN-FRANÇOIS: Aby nebyli návštěvníci intoxikováni spadem a prachem. Týden po zahájení výstavy se bohužel ukázalo, že chůze v milionech zrnek víří škodlivý prášek, to je pravda. Mistr pak spolu s vedením galerie souhlasil, že jeho výtvor bude pouze ke koukání.

FRANTIŠEK: (smích) Připadá mi to celý spíš jako pohrdání lidskou prací. Chytrák, kterej káže o dřině, ale neumí si představit, že by sám máknul rukama...

JEAN-FRANÇOIS: Mýlíte se. Wej-wej de facto bojuje za lidštější rozměr dehumanizované práce, za lepší podmínky pro čínský lid. Ukazuje to ale metodou typickou pro starý pořádek, což je zapotřebí ocenit a docenit.

FRANTIŠEK: A co příroda? Převézt tuny falešnýho zrní z Číny do Londýna nezavání ekologií...

JEAN-FRANÇOIS: Vynikající postřeh, Františku. To je přesně problém, na nějž autor poukazuje – jde o otázku lidské zodpovědnosti za masovou výrobu, za uhlíkovou stopu, již cestami se zbožím zanecháváme. Musíme o tom více přemýšlet. Materialismus je bolestí dneška.

FRANTIŠEK: A tady do tý kamery si můžu zanadávat? Uvidí mě někdo? (Mačká ikonky na obrazovce, přičemž sleduje promlouvající vousatou tvář Wej-wejovu.)

JEAN-FRANÇOIS: Hořekovat a nadávat nemusíte, ale ano, uslyší vás sám Aj Wej-wej, stejně jako stovky dalších hlasů, aby se jimi zaobíral – jde o novou formu interakce. Zprávy pravých návštěvníků tvůrci, jenž si může vzápětí ověřit platnost svého úmyslu. Velké umění – se všemi svými přebohatými vzkazy – konečně vstupuje do veřejného prostoru; a to i globálně šířeného prostřednictvím sociální sítě Facebook a dalších nových médií. Důkazem je též jeho loňský seminář Digital Activism in China, kde diskutoval s Jackem Dorseyem, zakladatelem Twitteru.

FRANTIŠEK: Ach jo. Co se s těmi tunami zbytečného porcelánu stane? (Ukazuje na lán nekonečně smutné šedi.)

JEAN-FRANÇOIS: To netuším; pravděpodobně o tom ale nerozhodnete vy, nýbrž kurátor.

Když autor této reportáže Wej-wejovu instalaci v Tate Modern opouštěl, nebyl si jist, kdo u něj v souboji otázek a odpovědí zvítězil.