„Kdyby věž končila hranolem, mohla by růst do nekonečna,“ zpívá se v kánonu Stavba chrámů v muzikálu nazvaném Divadlo Gočár. Žánrové označení sice trochu mystifikuje, nicméně hudby a zpěvu je v inscenaci dost. Mimo jiné třeba Houpavé blues o krystalech a šikmé ploše nebo rapovaný výstup Co já všechno postavím.
Tři muži, kteří vtiskli tvář moderní české architektuře – Jože Plečnik, „Joža“ Gočár a Pavel Janák –, za doprovodu klavíru, saxofonu a bicích mluví, zpívají a tančí, představují své architektonické vize a posedlost hledáním tvaru staveb a věcí. V klukovském poměřování demonstrují své myšlenky, povahy a vztahy. Dílem sledujeme zábavnou hříčku plnou nonsensů, dílem hlubokou poklonu jejich „božské“ tvořivosti.
Divadlo Gočár je prací sehrané dvojice. Hudbu a originální libreto napsal Miloš Orson Štědroň , režíroval je Jan Nebeský. K tomu, co si běžně představíme pod pojmem muzikál, má tahle velkolepě hravá divadelně-hudební miniatura hodně daleko. Je nezařaditelná stejně, jako byla Nebeského a Štědroňova inscenace o životě Matky Terezy nazvaná Lamento / Z tance v prach a opět do tance (2010) nebo Kabaret Ivan Blatný (2007) inspirovaný osudem a dílem českého básníka.
Čtvrtou a poslední postavou pozoruhodného divadelního kusu, který měl 14. prosince premiéru na jevišti Divadla Komedie, je Československá republika. V programu se o ní píše: „(...) žena dvou poloh – její ušlechtilá, mladá a nadšená poloha je ženským vtělením symbolu ČSR, totiž TGM. Ve své druhé poloze je ženou z lidu, vychytralou domovnicí a představitelkou české malosti.“ Komicky i dojemně patetickou, buransky tupou i paničkovsky ordinérní ČSR hraje Eva Vrbková. Od pasu dolů má pánské kalhoty, nahoře bílou ženskou halenu od kroje, trikolóru místo pásku. Občas chlapům po žensku vynadá, třeba do jehlanů.
Z televizní obrazovky nad jevištěm všem v nekonečné smyčce typickým gestem kyne animovaný tatíček Masaryk. Ideál proměněný v ploškovou loutku.
Tři stavitelé chrámů
Když má začít představení, přejde přes jeviště chlap v obleku. Z ničeho nic sebou práskne na zem a rozkošnicky se vyválí v náčrtu křídou na podlaze. A zmizí v portálu. Později zjistíme, že ten magor byl architekt Pavel Janák, tvůrce legendární kubistické porcelánové cukřenky a stavitel pardubického krematoria nebo budovy Husova sboru na Vinohradech. Hraje ho Petr Jeništa.Je fascinující sledovat, jak se v Divadle Gočár hravě a přirozeně spojují pokleslé (a nejspíš i mystifikační) vtipy se seriózní charakteristikou architektonické tvorby
A už je tu „elegán, co říkají mu pán“. Bodrý kabaretiér, co miluje život. Praktik, který nesnáší teorie. Architekt Josef Gočár, autor domu U černé matky Boží či kostela svatého Václava ve Vršovicích. K zemitému Jiřímu Štréblovi, který ho hraje, brzy přibude na scéně poslední do party: chlapík s einsteinovsky naježenou kšticí a úžasným hlasem. Působí tak nehmotně, že by se mohl vznášet. Je to Slovinec Jože Plečnik, architekt Pražského hradu a stavitel kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad v interpretaci kontratenora Jana Mikuška.
Plečnik v inscenaci zpívá „božsky“, extrémně vysokým operním hlasem. Ale dá i sentimentální lidovku s kytarou, při níž ČSR vzadu komíhá plamínkem zapalovače. Proklamovaná skromnost („řády, to jsou hnůj“) mu paradoxně vynese masarykovské vyznamenání: velkou stříbrnou nafukovací jedničku na provázku. Gočár válí temperamentní rap nebo sexy kavárenský jazz. A Janák ohromuje téměř brechtovsko-weillovskými songy.
Na scéně toho mnoho není. Vzadu tři muzikanti, v popředí tři pracovní desky s lampičkami. A barevné dětské stavebnice. Gočár a Janák mají jen kubisticky hranaté kostky, Plečnik i oblouky a sloupy. A ke všemu magnetické, takže je může skládat i na svisle postavené desce. Plečnik je vůbec „jiný“. Třeba oproti Janákovi, který je až romanticky posedlý modernou, konstruktérskými teoriemi společenského pokroku, luxferami a betonem, pokorně dává přednost klasickým prvkům a přírodním materiálům. Dva dřevěné vlajkové stožáry a žulový monolit, které Plečnik nechal vztyčit na Pražském hradě, komentuje Janák rozkošně sžíravou ironií – on by stavěl z betonu. Sám je zas objektem černé legrace jako architekt krematoria a kolumbária. Architektonické vize každého z tvůrců jako by korespondovaly doslova s celou jeho bytostí.
Jádrem inscenace jsou projekty kostelů. Specifické zadání stát se „stavitelem chrámu“, dostal shodou okolností každý ze tří architektů. Inscenace zábavně konfrontuje spiritualitu tvůrců skrze koncepci stavby. Plečnik, pro kterého je sakrální prostor neslučitelný s profánním, s rozčilenou nadsázkou zpívá: „Ústřední topení je svinstvo a nepatří do kostela.“ Jeho kolegové jsou zas zamilovaní do představy, že postaví kostel a divadlo v jednom. Janák k nim ještě přilepí obytný dům. Všechny tři chrámy jsou na scéně v podobě papírových modelů. Architekti si je v jednu chvíli nasadí na hlavu. Vypadá to, jakoby kostely tančily. Po odcházejícím tatíčkovi Masarykovi nakonec zbude jen zrnící obrazovka: „Člověk roste jak tráva, teď je a hned zas ne.“ Zato se připomene přítomnost Otce všemohoucího.
Je fascinující sledovat, jak se v Divadle Gočár hravě a přirozeně spojují pokleslé (a nejspíš i mystifikační) vtipy – třeba, že Gočár se zásadně nezamyká na záchodě – se seriózní charakteristikou architektonické tvorby. Nebo jak si připomínka prvorepublikového kavárensko-uměleckého kvasu krásně rozumí s fiktivním teambuildingovým rituálem, při němž pánové tuží partu skandováním: „Kotě, kotě, kotě, Kotěra!“ A první bezděčnou myšlenkou pánů architektů po oznámení Masarykova úmrtí je, kdo že bude stavět pomník...
Brát Divadlo Gočár smrtelně vážně je stejně pošetilé, jako myslet si, že jeho autorům a hercům jde jen o mystifikaci a srandu. Je to mimořádné divadlo, jež překypuje oním požehnaným stavem ducha, jenž nazýváme radostí. A ke všemu trvá jen šedesát minut.
Miloš Orson Štědroň: Divadlo Gočár
Režie: Jan Nebeský
Premiéra: 14. prosince 2012 v Divadle Komedie
Další repríza: 19. prosince tamtéž.