Plánované hospodářství aneb Cesta k nevolnictví po 75 letech

Letos uplynulo 75 let od vydání jedné z nejdůležitějších politických knih 20. století. Není stejně známá jako Komunistický manifest Karla Marxe (1818–1893) a Friedricha Engelse (1820–1895) z roku 1848 či Můj boj(Mein Kampf) Adolfa Hitlera (1889–1945) z roku 1925, což je ke škodě lidstva a stovek milionů zmařených životů. Jmenuje se Cesta k nevolnictví(The Road to Serfdom) a napsal ji rakouský ekonom a britský občan Friedrich August Hayek (1899–1992) jako varování před socialismem, snahami o řízení a plánování ekonomiky státem, tedy cestě k nevolnictví.

Hayek, v mládí socialista, z čehož ho vyléčil jeho učitel, rakouský ekonom Ludwig von Mises (1881–1973), svým názorovým oponentům nepřisuzoval špatný záměr, ale intelektuální omyl. To platilo ve čtyřicátých letech 20. století pro britské socialisty, kteří se snažili v dobré víře pomoci chudým lidem, ale nikoli pro mnoho dnešních socialistů, u kterých už o špatném záměru mluvit lze – snaží se vyvolat a upevnit co největší závislost co nejvíce lidí na státu a jeho sociální pomoci, aby nestáli na vlastních nohách a volili socialisty.

Totalitní stát

Hayekovou tezí je, že totalitarismy 20. století, komunismus a nacismus, stejně jako ideologie fašismu, nebyly protikladem socialismu, nýbrž jeho radikální podobou – završením tendencí v něm přítomných. Stát, který získává moc nad výrobními prostředky a ekonomikou, se stává všemocným. Získá-li tuto moc úplně, stane se totálním, totalitním. Být v opozici vůči takovému státu znamená smrt hladem, protože jsou to vládci totalitního státu, nikoli neosobní tržní hospodářství, kdo alokuje materiální statky.

Proto je se svobodou slučitelný pouze systém svobodného trhu, soukromého vlastnictví a osobní iniciativy. Vykročení k plánovanému hospodářství je cestou, na jejímž konci je nevolnictví. Hayek se domnívá, že se západní země včetně jím milované Velké Británie vydávají na cestu, která přivedla Německo a Rusko k totalitarismu. Kniha vyšla na jaře 1944 v Británii a na podzim téhož roku v USA. Byla psaná po britské odborné publikum, jež ji přijalo pozitivně.

Kladně ji recenzoval spisovatel George Orwell (1903–1950), sám demokratický socialista, i na ni reagoval ekonom John Maynard Keynes (1883–1946), Hayekův velký ekonomický protipól. Socioložka Barbara Woottonová (1897–1988), později členka Sněmovny lordů, na ni napsala reakci Svoboda v plánování a na knihu se odvolával i politik Winston Churchill v neúspěšné volební kampani v roce 1945.

Potom se stalo něco, co Hayek nečekal. Britští demokratičtí socialisté mu jeho hlavní argument uznali: vláda státu nad ekonomikou je potenciálně nebezpečná, a protože si to uvědomujeme, my, britští socialisté, to nedovedeme k NKVD či gestapu. Bývalý americký komunista, trockista a nakonec antisocialista Max Eastman (1883–1969), kterého Hayek v knize třikrát cituje, v té době pracoval pro Reader’s Digest, na jaře 1945 knihu kondenzoval do jednoho jeho vydání, které si přečetlo mnoho tisíc Američanů. A další tisíce si knihu koupily.

Obnova klasického liberalismu v USA

Reakce v USA byla mnohem bouřlivější než v Británii. Někteří recenzenti knihu považovali za nejdůležitější obhajobu svobody od anglického filozofa Johna Stuarta Milla (1806–1873). Jiní ji zatracovali; například: „Přeceněná, chmurná, cynická, jeden z podivných pozůstatků tmářství v moderní době.“

Britská Labour Party byla založena v roce 1900, takže britští socialisté měli minimálně 50 let na přemýšlení, zda socialismus vede k nesvobodě, a s touto myšlenkou se potýkali, nebyla pro ně absurdní. Nikoli americká levice, tehdejší Demokratická strana byla v roce 1945 dvanáct let u moci a myšlenku, že socialismus by mohl vést k nesvobodě, si nepřipouštěla, přestože pro její Nový úděl, New Deal, byl jednou z inspirací italský fašistický vůdce Benito Mussolini (1883–1945). Proto na Hayekovu knihu reagovali hystericky.

Opačně knihu přivítali odpůrci socialismu – Rakušan Hayek, odpůrce fašismu a nacismu, natolik miloval britskou tradici svobody, že se stal Britem. Jeho kniha odstartovala obnovu klasického liberalismu v USA, čímž se stala jedním ze základů americké pravice po druhé světové válce. Slovo „liberalismus“ si tehdy v USA přivlastnili demokratičtí socialisté, proto mnozí klasičtí liberálové používali novotvar „libertarianismus“, který se Hayekovi nelíbil.

Faktem však je, že klasický liberalismus se stal jednou třetinou amerického konzervatismu. Druhou tvořil tradicionalismus a jeho základ kniha amerického politického filozofa Richarda Weavera (1910–1963) Ideje mají následky z roku 1948. Třetí třetinu představoval antikomunismus, jehož ikonickou knihou byl Svědek amerického publicisty a bývalého komunistického agenta Whittakera Chamberse (1901–1961) z roku 1952.

Umírněnost

Kontroverze, již Hayekova knihav USA vyvolala, vedla k jeho pozvání na přednáškové turné, po kterém následovalo pozvání na Univerzitu v Chicagu, kde vyučoval v letech 1950 až 1962. Po návratu do Evropy působil na univerzitách v Salzburgu a ve Freiburgu. V roce 1974 obdržel Nobelovu cenu za ekonomii, v roce 1984 britská premiérka Margaret Thatcherová (1925–2013) doporučila královně, aby mu udělila Řád společníků cti, což se stalo, a pro Hayeka tento den nejšťastnějším v jeho životě.

Americký prezident Ronald Reagan (1911–2004), obdivovatel Hayekovy knihy, ho přijal v Oválné pracovně Bílého domu a jeho nástupce George Bush starší (1924–2018) mu v roce 1991 udělil nejvyšší civilní vyznamenání – Medaili svobody. Někteří považují Hayeka za liberálního radikála, ale ve skutečnosti byl umírněný. Zastával se státní sociální pomoci chudým a domníval se, že svobodná společnost musí mít konzervativní morálku. Vystupoval však proti tomu, aby stát řídil a plánoval ekonomiku.

Jak po 75 letech hodnotit Hayekovo varování? Víme, že ani skandinávské výrazné vykročení na cestu k socialismu, kdy přes stát protéká 60 až 70 procent HDP, nemusí znamenat konec svobody, ale současně, že ve společnosti, v níž stát ovládá celou ekonomiku a soukromé vlastnictví neexistuje, svoboda možná není.

Proto by každý poslanec a senátor Parlamentu České republiky, když skládá přísahu, měl dostat výtisk Cesty k nevolnictví a přečíst si ji. Nemusí s ní souhlasit, ale přečíst a snažit se ji pochopit by měl. Jak o ní napsal největší český „hayekovec“, ekonom Tomáš Ježek (1940–2017): „Kdyby měli ideologové socialismu označit jednu knihu, kterou by bylo třeba za každou cenu uzamknout do tajných trezorů, co nejpřísněji zakázat, pak by dozajista ukázali na Cestu k nevolnictví. Je to kniha, kterou Hayek věnoval právě jim.“