Patrick Buisson: Francouzský Steve Bannon

Patrick Buisson patří k nejvýraznějším postavám francouzské zákulisní politiky a na soukromých poradách nejmocnějších. Největší slávu zažil v roce 2007, kdy vedl Sarkozyho předvolební kampaň, jež nebyla založena na komunikaci jako ty současné, ale na Buissonových myšlenkách, jež pomohly francouzskému exprezidentovi Nicolasi Sarkozymu zvítězit.

Buissona se podobá Stevu Bannonovi, bývalému šéfovi Trumpovy předvolební kampaně, který jí dodal především obsah a jeho politickému myšlení konzistenci. Osudy Bannona a Buissona se podobají i v tom, že oba zažili pád a od svých někdejších zaměstnavatelů téměř nenávist. Sarkozy dokonce označil Buissona za největšího zrádce ve svém životě.

Mediální útoky

Buissonův pád se odehrál ve dvou etapách. První souvisela s penězi, které dostal za poradenské služby. Buisson doporučil Sarkozymu, aby rozpočet prezidentského paláce podléhal instituci, jako je u nás Nejvyšší kontrolní úřad, přičemž francouzští prezidenti vždy disponovali částkami, které nemuseli zveřejňovat. A první obětí této kontroly se stal sám Buisson. Francouzská média ho považovala a považují za reakcionáře, a proto jeho názory nejsou populární. Mediální tlak sice přinutil Buissona se stáhnout, ale stále zůstával se Sarkozym ve styku.

Druhou a konečnou etapou Buissonovy politické kariéry bylo zveřejnění nahrávek ze soukromých schůzek se Sarkozym, na nichž se objevila i prezidentova manželka Carla Bruniová, čehož zneužila bulvární média. Buisson ve své knize La cause du peuple (Kauza lid) tvrdí, že si nahrávky pořizoval s vědomím prezidenta, ale že mu je někdo ukradl z počítače. Dle něho chyboval jen v tom, že si jej dostatečně nezabezpečil.

Tomuto Buissonovu vysvětlení však Sarkozy neuvěřil – šlo o pomstu jeho bývalého spolupracovníka za propuštění. Buisson sice není objektivní, protože jeho vztah se Sarkozym je plný emocí, navzdory tomu vysvětluje, proč Sarkozy zklamal francouzskou veřejnost. A to nejen ji, ale i Buissona, protože očekával za pomoc ve vítězství ve volbách uznání.

Buisson byl od začátku svého poradenství Sarkozymu terčem mediálních útoků, protože se podle něho neztotožnil s myšlenkou, že konzervatismus byl v západních zemích definitivně poražen, a pokud bude existovat, pak jen v negativní reakcionářské formě. Buissonův spor s francouzskými médii tedy byl především ideový – představuje konzervativní myšlení, jež je v rozporu s mediálním pokrokovým paradigmatem. Podle Buissona mělo jeho potrestání odradit všechny ty, kdo by se této ideologii stejně jako on vzepřeli.

Národní identita

Největší Buissonovou zásluhou ve volbách 2007 bylo, že přesvědčil Sarkozyho, aby se národní identita stala hlavním tématem jeho kampaně, což mu umožnilo ucházet se o hlasy umírněných voličů Národní fronty. Na to levice zareagovala odmítnutím národní identity, což Sarkozymu přidávalo voliče. Proto levicoví prezidentští kandidáti začali slibovat nesplnitelné, například hospodářský růst založený na obnovitelných zdrojích energie nebo bezproblémové multikulturní soužití společnosti.

Tyto sliby však běžný francouzské voliče odradily, protože věděli, že jsou nereálné, což ukazují i nejnovější průzkumy veřejného mínění, podle nichž jsou čtyři z deseti mladých Francouzů přesvědčeni, že jejich životní úroveň je horší než rodičů. Navíc si sedm z deseti myslí, že uspět v současnosti je mnohem těžší než v minulosti. V roce 2012, kdy chtěl Sarkozy získat podruhé prezidentský mandát, pak podlehl nevýraznému Françoisi Hollandovi, přičemž jedním z důvodů bylo opuštění Buissonovy strategie založené na národní identitě.

Tím Sarkozy ztratil podporu voličů, pro které hraje roli patriotismus. Hlavní příčina však spočívala v Sarkozyho neschopnosti vidět politiku z hlediska globalizace, která vnáší do společnosti nespravedlnost, mají z ní prospěch lidé z velkých měst, státní zaměstnanci a důchodci a oběťmi jsou dělníci, nízkopříjmové skupiny terciární sféry a nezaměstnaní. Sarkozyho neschopnosti využil Hollande, který za příčinu této situace označil bankovní a finanční svět, přičemž mnoho voličů s ním souhlasilo.

Slušní lidé

Buisson si uvědomil potenciál národní identity 29. května 2005, kdy francouzští občané sice hlasovali proti evropské ústavě, ale politici ji přijali. Od té chvíle se ve Francii začala objevovat trhlina mezi občany a vládnoucí elitou. Francouzští politici už nezastupovali občany, kteří začali považovat politiku za my versus oni. Navíc se Francie stále více potýkala s bezpečnostními a ekonomickými problémy a lidé se cítili opomíjení.

Další rozdělení mezi elitou a běžnými občany se odehrálo v kultuře. Umělci neustále vytvářeli klidnou a šťastnou Francie, například film z roku 2001 Amélie z Montmartru, jenomže každodenní život Francouzů nebyla stejný jako Amélie. V důsledku toho se cítili zrazení vlastními elitami, čehož Buisson využil v kampani ve jménu národní identity. A nejen to, jeho cílem bylo vytvořit prezidenta, který prolomí klišé a přinese do politiky nový styl.

Před Sarkozym se ani pravicoví politici neodvažovali používat pojem národní identita, protože se obávali, že je média obviní z pravicového extremismu. Sarkozy se však pod Buissonovým vedením proti tomu postavil, čímž si získal přízeň lidu – jeho kampaň možná poprvé v Evropě reflektovala vzpouru proti mediálně známým lidem, kteří obhajovali nespravedlivý systém, přičemž jejich jediným, neustále opakovaným argumentem bylo, že jsou slušní. Slušnost však není politická ctnost ani politický program, jen společenská konvence.

Další předností použití národní identity v prezidentské kampani bylo, že měla potenciál odloudit hlasy Jean-Marie Le Penovi a Národní frontě a získat je zejména ve druhém kole. Sarkozy se o tyto voliče veřejně ucházel tím, že chápe jejich důvody k hlasování pro Národní frontu, což bylo do té doby tabu. Sarkozy od začátku hledal způsob, jak se dostat do Elysejského paláce, aby uspokojil svou touhu po vládnutí, což Buisson několikrát ukazuje.

Služba národu

Jednou z největších Sarkozyho chyb bylo jeho pojetí francouzského prezidenta. Nepochopil, že jde především o službu národu, nikoliv o završení nebo prodloužené vlastní kariéry. A aby byl úspěšný, musel najít nová témata. Vedle národní identity to byla role náboženství ve francouzské společnosti. Sarkozy zdůrazňoval morální principy, které mají původ v křesťanství. Není však křesťan, šlo pouze o jeho politický kalkul.

Buisson se věnuje první Sarkozyho zahraniční cestě – překvapivě do Vatikánu a v duchu překračování hranic, jak slíbil svým voličům. Navíc tehdejší papež Benedikt XVI. byl konzervativec a zajímala ho francouzská politika. Tato cesta však předznamenala Sarkozyho prezidentský úpadek. Buissona překvapilo, že se ve francouzské delegaci objevila Marisa Boriniová, matka modelky Carly Bruniové, protože nikdo nevěděl, co přináší Francii v misi ve Vatikánu.

Cílem návštěvy bylo Sarkozyho jmenování honorárního kanovníka Lateránské baziliky, ale v jejím průběhu se choval neuctivě, pravděpodobně kvůli blížící se rodinné krizi. Celý svět pak obletěla fotografie, kdy si v přítomnosti papeže Benedikta čte SMS. Navíc se na zpáteční cestě svým poradcům v letadle svěřil, že chce být bohatý. A uvedl bývalého britského premiéra Tonyho Blaira, který si nechává platit za své přednášky více než 200 tisíc dolarů. Sarkozyho touha po penězích se pak projevila tím, že si nechal zvýšit prezidentský plat ze sedmi tisíc na 18 700 eur měsíčně.

Splynutí soukromého a veřejného

Po návratu z Vatikánu Sarkozyho stále více ovlivňoval soukromý život. Vztah s Carlou Bruniovou se stal veřejný a nebyl pouze milostný, ale i politický. Jeho zveřejněním chtěl Sarkozy podpořit transparentnost a skoncovat s pokrytectvím, protože francouzský prezident by neměl před svými voliči nic skrývat. To byla velká změna, protože předchozí prezidenti svá milostná dobrodružství před veřejností tajili. Jenomže toto gesto mělo i negativní dopad – Sarkozy přestal oddělovat veřejný post od osobního života.

Vztah se silně levicovou Bruniovou poznamenal i Sarkozyho politické názory. V důsledku jejího vlivu ztrácel to nejdůležitější v politice – sílu osobnosti. Bruniová změnila i způsob jeho komunikace. Stále víc se uchyloval k emočním projevům a příběhům. Podle Buissona šlo o „tyranii emocí“ a poukazuje na to, že Francie platila vysoké částky za vykoupení svých občanů unesených teroristy, především muslimskými extremisty, kteří si rychle uvědomili, že Sarkozy je měkký – namísto dlouhodobých řešení hledá nejjednodušší – zaplatí.

Buissonovo hodnocení Sarkozyho je tvrdé – zklamal své voliče, nebyl silnou osobností, která vyřeší problémy spojené s rozmáhající se politickou korektností, a touha po penězích a slávě a nakonec i žena ukázaly, že nedokázal nadřadit zájmy státu nad osobní.