Patos a salvy stranou. Život je křehký jako sušenka

K výročí začátku konfliktu, který stál miliony životů, nechali napéct sušenky ve tvaru vojáků. Návštěvníci si je mohli s sebou odnést domů a třeba i sníst. Jaký to mělo smysl?

Anzac day

Pro novozélandského výtvarníka Kingsleyho Bairda je hledání nových forem vzpomínání na minulost celoživotní uměleckou výzvou. V drážďanském muzeu, které si letošní kulaté výročí začátku první světové války připomíná hned řadou akcí, vytvořil svoji Stélu z celkem 18 tisíc kousků křehkého pečiva. Jen jejich skládání do příslušného tvaru (symbolického náhrobku ve výšce lidské postavy) mu zabralo několik dní.

Stéla Kingsleyho Bairda byla postavena z 18 tisíc sušenek ve tvaru vojáků.

Sušenky byly vyrobeny v místní pekárně podle tradiční receptury jeho zámořské vlasti. Tam se keksy ze směsi ovsa, kokosového másla a dalších přísad tradičně pečou a konzumují u příležitosti jednoho z největších národních svátků, Anzac Day. Při něm si Australané a Novozélanďané připomínají výročí vstupu svých jednotek do bojů první světové války v roce 1915. Tehdy se jejich vojáci společně s dalšími spojenci vylodili na tureckém poloostrově Gallipoli, aby se pokusili převzít kontrolu nad strategicky důležitým Dardanelským průlivem.

Sušenky Kingsleyho Bairda měly stejné složení jako ty, které za „velké“ války posílaly starostlivé Novozélanďanky z domova svým manželům a synům na frontu. Byly ale ve tvaru vojáků – podle obrysů přileb šlo rozeznat různé národnosti, některým chyběly končetiny. Proč ale jejich tvůrce zvolil k připomenutí dávných obětí právě je?

„Pečivo znázorňuje křehkou konzistenci vzpomínek a zároveň odkazuje k historickým a současným obětem vojáků,“ říká Baird. Zároveň podle něj upomíná i na to, že každá společnost svým způsobem využívá bezpečnosti, kterou jí vojáci poskytují, a nese vůči nim proto svůj díl odpovědnosti. Ani počet sušenek vystavených v Drážďanech nebyl náhodný. Číslo 18 tisíc odpovídá přibližně počtu padlých novozélandských vojáků za první světové války a síle jedné tehdejší německé pěší divize, základní bojové jednotky na frontě.

A jak vysvětluje Baird nabídku, aby návštěvníci vojáky doslova snědli? „Konzumace keksů je ambivalentní akt – je současně destruktivní i konstruktivní,“ říká umělec. „Lze v něm vidět symbolický čin konzumu vojáků, které společnost svým jménem posílá do války. Obětujeme své děti válečnému molochu, jsme jako Kronos, který pojídá své syny. Na druhou stranu je to gesto vzpomínání. Prostřednictvím konzumace keksů se upomínáme na vojáky a symbolicky přijímáme jejich bytí v nás samých.“

Podle Martina Nagela, tiskového důstojníka Vojenskohistorického muzea (MHM) reagovali návštěvníci muzea na Bairdovy myšlenky a jeho koncepci symbolického „sušenkového“ kenotafu, různě. „Mnohým připadal velmi dobrý. Jen málo lidí jej vnímalo jako odstrašující nebo nevhodný. Sušenky se také jedly. Každý návštěvník se mohl sám rozhodnout, jestli keks sní, nebo si jej jen vezme s sebou,“ shrnul pro ČESKOU POZICI Nagel. Na projekt podle něj zpočátku rozporuplně reagovali i samotní pracovníci muzea. „Poté, co se dále rozvinul, byly ale názory převážně pozitivní,“ dodává. V německých médiích padly zmínky i o tom, že do muzea docházely rozhořčené a jedovaté dopisy, jejichž autoři se pohoršovali nad Bairdovým symbolickým kanibalismem a nad údajně nesmyslným vyhazováním peněz daňových poplatníků.

Všichni jsou si rovni

Sušenkový pomník, který směli návštěvníci v Drážďanech spatřit (a ochutnat) do konce července, mohl leckoho pobouřit. Svůj účel ale bezpochyby splnil – muzeu se dostalo kýžené publicity a zase jednou v rámci své dlouhodobé koncepce přimělo návštěvníky i širší veřejnost nově přemýšlet o armádě, válce, vojenské moci a jejich roli v soudobé společnosti.

Právě to si za svůj cíl stanovil odborný ředitel MHM Gorch Pieken – nejen vystavovat tradiční vojenské uniformy, nablýskané zbraně a prestižní vyznamenání, ale také zkoumat, co válka způsobuje vojákům a civilistům, jak se lidé vyrovnávají s bojem a násilím. Projekty jako ten Bairdův poukazují na to, že v utrpení a smrti jsou si všichni vojáci rovni nehledě na jejich příslušnost k jakékoli armádě. Mají moc oslovit i jednotlivce, kterým nic neříkají studené monumenty a vzletné projevy. Umějí upomenout na válku a destrukci minulosti tak, abychom si více vážili míru a relativního blahobytu naší přítomnosti.

Snímek z instalace v drážďanském Vojenskohistorickém muzeu.

Do světové války odcházely před sto lety zástupy mladých mužů za slávou a hrdinstvím. Od automatizovaných zbraní se v zákopech dočkali jen smrti, zmaru, doživotní invalidity nebo psychických traumat. Kingsleyho Bairda prý k jeho Stéle inspiroval osud německé výtvarnice Käthe Kollwitzové a jejího syna Petera, který v pouhých 18 letech na podzim roku 1914 padl ve Flandrách. Celým dílem umělkyně, jehož podstatnou část lze spatřit v jejím berlínském muzeu, se prolíná silný mírový a lidský akcent. Podobně je tomu i u Bairda: „Stéla je pokus překonat distanci mezi bývalými nepřáteli, smířit je prostřednictvím uznání sdílené humanity a ztráty a pokus zviditelnit minulost v současnosti,“ říká umělec.

Drážďanské Vojenskohistorické muzeum, které sídlí ve starém arzenálu z 19. století a ultramoderní přístavbě architekta Daniela Libeskinda z roku 2011, se v rámci koncepce svého odborného ředitele Gorcha Piekena snaží nebýt jen klasickou institucí pro vystavování historicky cenných objektů, ale i jakousi intelektuální laboratoří, místem pro živé diskuse, setkávání a rozebírání současných otázek z historické perspektivy. Jeho pracovníci se snaží pátrat po příčinách a následcích válek a násilí, a to nejen v historickém, ale i současném kontextu.

Městu, které se kvůli svému zničení bombardéry rádo prohlašuje za jednu z hlavních válečných obětí, připomíná také jeho historickou „spoluvinu“ i negativní stránky jeho dnešní existence. Loni muzeum například vystavilo fotografie zachycující život německých neonacistů, začátkem letošního roku pak prostřednictvím výstavy Boty mrtvých přiblížilo osudy drážďanských židovských rodin za Hitlerova režimu. Až do příštího roku v něm lze zhlédnout výstavu pod názvem 14 – lidí – válka, která zachycuje události první světové války z perspektivy čtrnácti různých lidských osudů. Součástí expozice je i vagón, ve kterém vojáci odjížděli na frontu, či rekonstruovaný zákop, ve kterém žili a snažili se chránit před nepřátelskou palbou.