Otevřená společnost je cestou po ostří nože

Rakousko-britský filozof Karl R. Popper (1902–1994) napsal knihu Otevřená společnost a její nepřátelé I. za druhé světové války a stala se jednou z nejvlivnějších ve 20. století. Popper reagoval na totalitní režimy v tomto století, přičemž jejich ideové počátky vidí již ve starověkém Řecku, a ukazuje, že jsou stále přítomné a občas se objevují. Jsou tedy nadčasové, a proto by se měly připomínat i v 21. století – stále totiž hrozí návrat uzavřené totalitní společnosti.

Popper kritizuje historicismus, jejž popisuje následovně: „Obvykle se soudí, že vpravdě vědecký či filozofický přístup k politice a hlubší pochopení sociálního života musí být založeny na reflexi a interpretaci dějin lidstva. Zatímco obyčejný člověk považuje okolnosti svého života a smysl svých osobních zkušeností a každodenních zápasů za cosi daného, musí sociální vědec či filozof, dle obvyklého mínění, pohlížet na věci z nadhledu.

Jednotlivce tak vidí jako pěšáka, jako poněkud bezvýznamnou součást celkového vývoje lidstva, a shledává, že vskutku důležitými herci na jevišti dějin jsou buď velké národy a jejich velcí vůdcové, nebo snad velké třídy či velké ideje.

Ať už se zaměří na to či ono, bude se pokoušet porozumět smyslu hry předváděné na jevišti dějin: bude se pokoušet porozumět zákonům historického vývoje. Podaří-li se mu to, bude pochopitelně schopen předpovídat budoucí vývoj. Pak by mohl postavit politiku na pevný základ a podávat praktické pokyny: sdělovat, která politika pravděpodobně uspěje a která selže.“

Kritika historicismu

Podle Poppera historicismus usiluje o objevení zákona vývoje dějin, díky čemuž by dokázal buď predikovat společenský vývoj a stal se rádcem politiků, či by byl povolán tento vývoj urychlit pomocí sociálního inženýrství.

Popper upozorňuje na sociální filozofie, podle nichž „úkolem vědy obecně je předvídat, či spíše zdokonalovat naše každodenní předpovědi a stavět je na pevnější základ, a specielně úkolem sociálních věd je podávat dlouhodobé předpovědi. Jsou také přesvědčeny, že objevily zákony dějin, díky nimž mohou předpovídat další průběh historických událostí.“

Podle Poppera není možné provádět historická proroctví, protože budoucnost závisí na nás samotných a nejsme k ní predestinováni historickou nutností. Historicismus může chápat současný stav jako špatný a ideál je pro něj buď v minulosti, do níž je třeba se vrátit, či v budoucnosti, kterou je třeba vytvořit na základě pochopení vývoje dějin.

Popper tvrdí, že tento postoj se táhne celými dějinami a jeho počátky objevuje již u řeckého filozofa Herakleita (535–475 před naším letopočtem), přičemž jedním z nejvýznamnějších stoupenců historicismu byl Platón (427–347 před naším letopočtem).

Platónova nenávist ke změnám

Popper uvádí Platónův výrok, v němž odhaluje jeho sklon k totalitarismu: „Nejdůležitější je, aby nikdo nebyl nepodroben nadvládě, ani muž, ani žena, a aby ničí duše nebyla zvyklá, ani ve vážném jednání, ani při hrách, že by člověk něco dělal samostatně, jak ho napadne, nýbrž aby i ve válce i v míru ustavičně hleděl na nadřízeného, poslouchal ho a tak žil, dávaje se od něho i v nejmenších podrobnostech řídit, jako na příklad vstát, jít, cvičit, mýt se a jíst… jenom když je to přikázáno. Jedním slovem, je třeba zvykáním naučit duši, aby nepomýšlela na to, ba aby nebyla schopna dělat něco nezávisle na ostatních.“

Na základě analýzy Platónovy Ústavy a doby, v níž žil, Popper ukazuje, že nenávist ke změnám, jež vyvolaly aténskou demokracii, významně ovlivnila Platónovu filozofii a politické názory. Platón viděl tyto změny jako úpadek. Začal proto zkoumat politické systémy tehdejšího Řecka, až se dostal ke Spartě, která se podle něho blížila ideálnímu státu více než jeho rodné Athény. A dospěl k závěru, že dokonalý stát existoval v dávné minulosti.

Inspiroval se svou teorií, podle níž každá věc má předobraz v ideji. V ideálním státu nejsou zárodky změny, která by způsobila degeneraci, navzdory tomu nastala, což Platón vysvětluje tím, že vládci nebyli školeni ve filozofii a eugenice. Ideální stát se mění v timokracii, vládu ušlechtilých, následuje oligarchie, vláda bohatých rodin, demokracie a nakonec přichází tyranie „čtvrtá a nejhorší choroba obce“.

Otázka spravedlnosti

Platón za úpadkem do nižších forem státního uspořádání vidí mravní degeneraci, jež je však podle Poppera v jeho učení: „Vyložena jako následek degenerace rasové, mohli bychom říci, že biologická složka Platónova naturalismu se nakonec projevuje jako nejdůležitější rys v základech jeho historicismu. Dějiny pádu prvního či dokonalého státu nejsou totiž ničím jiným než dějinami biologické degenerace lidské rasy.“

Popper kritizuje Platónovo pojetí spravedlnosti a tvrdí, že zmatek okolo ní nese částečně odpovědnost za fascinaci Platónem. Podle něho Platón nepoužívá slovo spravedlivý v jeho současném významu – rovnost před zákonem –, ale jako synonymum pro „to, co je v zájmu nejlepšího státu“.

Platónova idea spravedlnosti proto „v zásadě vyžaduje, aby rození vládcové vládli a rození otroci otročili“ a zároveň potřebu naučit lidi, „že spravedlnost znamená nerovnost a že kmen, kolektiv, stojí výše než jednotlivec“. Hlavní problém politiky pak Platón viděl v otázce, kdo bude vládnout. To předpokládá teorii suverénní politické moci, respektive že vládce vlastní všechnu moc. Popper ukazuje, že tomu tak není, dokonce v diktaturách se o ni diktátor musí dělit například s policií či s armádou.

Odvolání vládců

Snaha odpovědět na otázku, kdo bude vládnout, však dostává do pasti – stěží ti nejhorší, proto nezbývá než říct s Platónem, že ti nejlepší, tedy filozofové. Lepší je proto položit si otázku, jak zajistit, aby špatný vládce napáchal co nejméně škody. V odvolání vládců – mírumilovně bez revoluce a krveprolití – pak vidí Popper podstatu demokracie. Lid tedy sám nevládne, jen rozhoduje o odvolání ve volbách.

Pro zdokonalení demokracie je třeba zdokonalit instituce, nikoli vládce. Platón podle Poppera „doufal, že zadrží politickou změnu institucionální kontrolou výběru nového vůdce. Tato kontrola se měla dít prostřednictvím vzdělání založeného na autoritářském názoru na učení – na autoritě učeného odborníka a muže, jehož řádnost je ověřena.“

Popper však ukazuje, že tento požadavek je naivní, protože nelze dlouhodobě zajistit vládu nejlepších: „Nesmíme zapomínat, že skvělé vůdce nevytváří žádná racionální metoda, nýbrž pouze šťastná náhoda.“ Systémy, které se pokusily tento požadavek naplnit (nacismus a komunismus), ty nejlepší likvidovaly. Institucionální výběr může naopak zadržovat změny.

Filozof-král

Podle Platóna je lež povolena pouze správcům obce k jejímu prospěchu. Ostatní musejí mluvit pravdu, „pouze v tomto, poněkud neočekávaném smyslu jsou platónští vládcové – filozofové-králové – milovníky pravdy“. Platón požaduje propagandu a usiluje o ovládnutí myšlení poddaných a doufá, že jí uvěří i vládci: „Motivem Platónova přání, aby sami vládcové věřili v propagandistickou lež, je naděje, že tím zvýší její blahodárný účinek, tedy posílí vládu panské rasy a v posledku zadrží veškerou politickou změnu.“

Za účelem víry v panskou rasu vytvořil Platón mýtus o kovech v člověku a o zrozencích země, podle nějž členové jednotlivých tříd obsahují vzácné kovy – předurčení k vládě zlato a ostatní méně vzácné kovy –, přičemž tato propaganda má sloužit k nemíšení tříd.

Platón nechápe filozofa v jeho původním sókratovském smyslu, tedy za skromného hledače pravdy, ale za jejího hrdého vlastníka, podle něho je povolán k vládě, protože je schopný nazřít původní dokonalý stát v říši idejí a převést jej do reality. Zná také eugenické zákony nezbytné pro šlechtění panské rasy a zadržení každé změny. Popper tvrdí, že za ideálního filozofa-krále považuje Platón sebe a že Ústava je politický manifest.

Nejasný cíl

Popper varuje před utopickým sociálním inženýrstvím, které mnoho lidí zavede na scestí. Podle něho jde o přesvědčení, že politická aktivita by měla být založena na základě podobném technickému výkresu, který odpovídá na otázku, jak dosáhnout ideálního stavu společnosti. A ukazuje, že nefunguje a že je lepší se přiklonit k tomu, co označuje za dílčí sociální inženýrství, které se místo snahy o ideální stav pokouší odstranit největší zlo. Podle něho rozdíl mezi těmito dvěma přístupy není pouze verbální, ale zásadní.

Popper se domnívá, že definovat ideální společnost a objevit metodu k jejímu uskutečnění je téměř nemožné. I pokud by se to podařilo, může se cíl v průběhu směřování k němu změnit, popřípadě je možné zjistit, že metoda od nově definovaného cíle odvádí. Popper varuje před romantickým sněním a nezodpovědným experimentováním se společností. A analyzuje situaci antického Řecka, když vznikla filozofie a demokracie a okolnosti přechodu z uzavřené do otevřené společnosti.

Rozdíl mezi nimi je podle něho následující: „Magickou, kmenovou či kolektivistickou společnost budu nadále nazývat uzavřenou společností, zatímco společnost, v níž jsou jednotlivci vystaveni nutnosti rozhodovat osobně, budu nazývat společností otevřenou.“

Nemožnost návratu

Popper se domnívá, že uzavřená společnost se začala hroutit s rozvojem obchodu a poznáváním cizích kultur. Obchodní velmoc Atény se začala měnit, což vyvolalo rozvoj demokracie, humanismu a idealismu a bylo v protikladu k tradiční společnosti, jíž byla Sparta. Podle Poppera byl významnou postavou těchto změn Sókratés, individualista, jenž byl „snad největším apoštolem individualistické etiky všech dob“, přičemž Platóna považuje za jejich nepřítele.

Obviňuje ho, že v Ústavě zneužil Sókrata, když z něho dělá nepřítele demokracie, zároveň si však všímá vnitřního napětí a jisté rozpolcenosti v Ústavě. Popper je přesvědčen, „že Platónův vliv lze zčásti vysvětlit tímto konfliktem dvou světů v jedné duši, zápasem, jehož silný dopad na Platóna můžeme cítit pod slupkou úzkostlivé opatrnosti. Tento zápas se dotýká našich citů, neboť uvnitř nás ještě stále probíhá.“

Popper pak ukazuje, že návrat do archaické uzavřené společnosti je nemožný, neboť „neexistuje návrat k harmonickému stavu přírody. Návrat nutně znamená návrat až na začátek – návrat ke zvířeckosti.“ Pokud chceme zůstat lidmi, máme jenom jednu cestu – do otevřené společnosti.

Doba velkých změn

Popper je přesvědčen, že sklony ke staré společnosti se objevují v dobách velkých změn. Otevřenou společnost i v dnešním, rychle se měnícím světě ohrožuje mnoho sil, jejichž společným přesvědčením je, že lidé by neměli mít na rozhodování velký vliv a že svobodu jednotlivce je třeba omezovat.

Současná situace je špatná, pozvolný, leckdy pomalý demokratický vývoj nestačí, a proto je třeba přivést společnost rychle do ideálního stavu, který leží v minulosti či budoucnosti, i s pomocí totalitních prvků. Cesta k otevřenosti je po ostří nože, protože pád do uzavřené společnosti hrozí na obou stranách – jak od neomarxistických hnutí, jež hlásají osvobození v budoucnosti, tak od populistických politiků, kteří chtějí vrátit do tradičních struktur minulosti.

Možná však rovnováha těchto dvou extrémů, které jsou jako závaží na stranách provazochodcovy tyče, dovoluje balancovat (někdy nebezpečně) nad propastí totality a současně jít dopředu k otevřené společnosti.