Osvícenská emancipace či zakořenění v tradici?

Z populismu se stal strašák všech politiků a politických směrů. Francouzská politická filozofka Chantal Delsolová ve své knize Populisme: Les demeurés de l’Histoire (Populismus. Zpátečníci historie) klade otázky:

• Jak je možné, že některé názory jsou z demokracie vyloučeny, přestože je založená na jejich rozmanitosti a respektování menšin?
• V čem tkví hřích populismu v dnešní společnosti?
• Jak vysvětlit jeho velký úspěch v poslední době?

Delsolová si díky své erudici a tomu, že je univerzitní odbornicí na současné politické myšlení, může dovolit zabývat tématy na hranici politické korektnosti. Populismus je jedním z těchto ožehavých témat.

Leninská rétorika

Slovo populismus je odvozeno z latinského „populus“, „lid“, z čehož vyplývá, že se týká všech. Navíc na přelomu 19. a 20. století přívlastek „lidový“ politici vyhledávali. Proč tedy dnes to, co souvisí s lidovostí, elity odsuzují? Kdy tato změna nastala? Delsolová situuje rozchod elity s lidem do polemiky prvního představitele Sovětského svazu Vladimíra Iljiče Lenina (1870–1924) s ruským menševikem Georgijem Valentinovičem Plechanovem (1856–1918) o vedení lidu v Leninově díle Co dělat?

Dělnické hnutí se na začátku opíralo o podporu lidových mas. Ruská sociálně-demokratická a později bolševická strana navazovala na populistický proud narodnictví neboli lidovectví, neboť ruské slovo „naród“ znamená „lid“, v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století. Toto hnutí je příkladem levicového populismu.

Boj za osvobození dělnicko-rolnické třídy byl zpočátku namířen proti utlačovatelské buržoazii, ale po říjnové revoluci 1917 si Lenin uvědomil, že dělnicko-rolnická třída netouží po permanentní revoluci, ale že jí stačí, když se bude mít materiálně o něco lépe a získá větší sociální výhody a pocit bezpečnosti, tedy pouhé „maloburžoazní štěstí“. Jak ale vysvětlit lidu, že to je špatné, a zejména poté, co bolševická propaganda odsoudila maloburžoazií?

Lenin vyřešil problém dialekticky – lidová masa představuje spontánní sílu, jež potřebuje elity, aby ji vedly, jinak se může propadnout do anarchie. V tomto okamžiku podle Delsolová zaniká autentický levicový populismus. Lidové masy se „přestávají řídit samy“ a je jim uložena poslušnost a důvěra k „uvědomělé elitě“. Lid se už nemůže rozhodovat sám, ale k jeho „svědomí“ mu musí pomoci vedení bolševické, později komunistické strany.

Delsolová přidává jedovatou poznámku, že část levicových kritiků populismu používá leninskou rétoriku i dnes a děsí je, že by se lid mohl vést sám, protože potřebuje odborníky, kteří mu vysvětlí, co si o daném tématu myslet.

Nedostatky západní demokracie

Pro Delsolovou je historicko-filozofická analýza Leninova spisu odrazovým můstkem k definicím levicového a pravicového populismu. Levicový populismus si podle ní klade za cíl osvobodit lid či utlačovanou skupin nebo menšinu, zatímco pravicový, jenž levicový většinou střídá, charakterizuje jako myšlenkový systém, který bojuje za právní stát, jenž bude chránit a udržovat výdobytky lidu pramenící z jeho osamostatnění.

Tam, kde jiní hledají ticho nebo vyhýbavé odpovědi, se Delsolová snaží pojmenovat a analyzovat nedostatky současné západní demokracie. Jedním z nich podle ní je, že současné elity přijaly osvícenskou filozofii za nezpochybnitelný základ politického myšlení.

A na otázku, proč je populismus pro současnou elitu nepřítelem, Delsolová odpovídá, že protikladem k emancipaci osvícenství je zakořenění například v tradicích, rituálech či náboženství. Jde o fenomén, jehož dva extrémy jsou příčinou současného stavu. Určitá samostatnost i usazení jsou pozitivní, problém však nastává, což platí pro obě strany, jsou-li považované za cíle.

Emancipace pro emancipaci totiž vede k odmítnutí všeho, co není univerzální, a jelikož svět je stvořen z neuniverzálních individualit, toto odmítnutí znamená vyloučení toho druhého. Totéž pak platí u toho, který ve jménu tradice odsuzuje vše cizí jen proto, že je to cizí.

„Idiotés“

Delsolová patří mezi myslitele, kteří hledají inspiraci pro řešení současných problémů v antice – především v řecké filozofii. Její pohnutkou je, že současné a tehdejší problémy mají mnoho společného. Mimochodem, největším starořeckým kritikem populismu byl filozof Platón (427 před naším letopočtem–347 před naším letopočtem), který měl strach z vlády většiny, protože poslala na smrt nevinného člověka – jeho učitele Sókrata.

Delsolová používá pro tento druh většiny řecký výraz „idiotés“, jenž je příbuzný se slovem „idiot“, ale má jiný význam. Za „idiota“ je označován člověka s nízkou inteligencí, „idiotés“ mají inteligenci normální, ale rozum nepoužívají k hledání pravdy či vyšších zájmů – tehdy především komunity či města –, ale především k uspokojení svých přání a potřeb.

Platón považuje za ohroženou populismem třídu chudých, nikoli však v tom smyslu, že by byli méně inteligentní, ale protože kvůli nedostatku finančních prostředků nejsou schopní projekce do budoucna, jež je nezbytná pro společné cíle a dobro. Chudoba omezuje životní horizont na několik dnů, v důsledku čehož se člověk zaměřuje pouze na základní dobro.

„Idiotés“ jsou pro Platóna zdrojem nebezpečí, protože vláda lidu se může zvrhnout a stát se hrůzovládou, která hledá ve vládnutí pouze prostředek k uspokojování svých potřeb, což platí i v současnosti.

Vláda většiny

Ani ve starověkém Řecku však vláda většiny vždy neznamenala hrůzovládu. Například filozof Aristotelés (384 před naším letopočtem–322 před naším letopočtem) ukazuje, že celek odolává korupci lépe než vláda vyvolených nebo jediného člověka, protože ho lze mnohem snáze zkorumpovat. Většinu nelze zkorumpovat také kvůli odlišným zájmům lidí, navíc podle Aristotela tíhne k morálnímu chování, protože člověka motivuje touha po dokonalosti, která spočívá v ctnostném životě podle rozumu.

Demagog se snaží tuto přirozenou touhu zvrátit tím, že probouzí nízké vášně a pudy, například strach. Demagogie tedy primárně nespočívá v druhu vlády, ale v chybném chování jedinců. Vláda většiny proto nemusí být sama o sobě špatná. Záleží na tom, co míníme „většinou“.

Tento rozpor se objevuje i v současném populismu a Delsolová říká: „Současný převažující názor stejně jako v případě Platóna nerozlišuje mezi většinou ovládanou vášněmi a osobními přáními, odmítá obecné blaho, a většinou, která je umírněná a posuzuje věci jednotlivě.“ Příčinou neoblíbenosti populismu jsou tedy „idiotés“ v obyvatelstvu.

Platón vyzývá k boji proti nim a ve svém díle Zákony ukazuje, že nadměrné potírání populismu vede k tyranii a diktatuře, protože stát bojující proti „idiotés“ převezme moc nad jednotlivcem. Není žádnou náhodou, že německá filozofka židovského původu Hannah Arendtová (1906–1975) považuje Platóna za zakladatele totalitarismu. Otázkou je, kdo jsou současní „idiotés“.

Demagogie politických stran

Delsolová varuje před chápáním populismu na základě jeho kritiků – jednak kvůli nejednoznačnosti (málokterý dnešní populistický směr používá toto označení), jednak proto, že jejich kritika často bez sociologických důkazů tvrdí, že populismus je nedemokratický a demagogický, přičemž se opírá především o voliče s nízkým vzděláním a o to, že jde pouze o protestní hnutí, která nemají žádný program.

Delsolová ukazuje nevyspělost těchto argumentů: „Není to tak, že by populismus byl proti demokracii, protože je nenáviděný, ale protože je nenáviděný, je vyčleňován z demokracie.“ To, že někdo chce zavést či zavede populární opatření, neznamená, že je demagog. Navíc si všechny politické strany libují v nesplnitelných slibech, a proto je jim demagogie spíše společná, než že by byla specifickým znakem populismu.

Stejně je tomu s kritikou nízké inteligence voličů – kterou stranu jejich hlasy nezajímají? Protest není také na škodu, protože počet stran, které nesouhlasí, by v konečném důsledku měl být znakem kvality demokracie.

Delsolová navrhuje studium politických programů evropských populistů a při hledání jejich společných hodnot zjišťuje: „Hnutí označovaná za populistická kritizují moderní individualismus a brání hodnoty, jako je rodina, podnik, občanský život či práce, a litují, že jistý počet občanů pobírá dávky a dělá vše, aby unikl práci.“ Proč tedy byl populismus vyloučen z politického spektra, přestože dnes neohrožuje demokracii, ani nechce totalitu?

Univerzální dobro

Antický i moderní populismus narážejí na stále stejné „idiotés“. Podle antických kritiků se nedokázali osvobodit od úzkého pohledu na dobro, které pro ně představovalo dobro města nebo politické obce, moderní kritici jim zase vyčítají omezený pohled, jenž je vlastní současným populistům. V čem tedy spočívá změna oproti antice?

Podle Delsolové se změnil pohled na dobro – dnešní populisté nejsou schopní vidět univerzální povahu lidstva a světa. Tento jev se ukazuje na kritice Evropské unie. Zatímco populisté volají po obnově svrchovanosti evropských národních států, která je pro ně částečným dobrem, jejich protivníci tvrdí, že je třeba podpořit další integraci a rozšíření EU. Na tomto intelektuálním postoji je zřejmá snaha prosadit univerzální dobro pro celé lidstvo, proto je populismus i každá pozitivní či negativní diskriminace dané kultury zakázaná.

Delsolová poznamenává, že toto univerzální dobro bohužel nemá charakter konkrétního politického dobra, ale jde spíše o utopickou vizi filozofů. V důsledku univerzálního dobra „není opravdovým občanem ten, kdo dává přednost zájmům své vlasti před vlastními, ale je jím ten, kdo upřednostňuje globální zájmy před zájmy své vlasti“. Společnost je proto vydána napospas boji populistů s globalisty – zakořenění s emancipací.

Ideologické vyučování

Tento boj se vede neustále a nikdy neskončí, obě řešení predikují katastrofu, ale stoupenci univerzálního dobra mají v současném mediálním světě politickou převahu, a proto je populismus ostrakizován. V tom ale paradoxně spočívá jeho síla.

Delsolová ukazuje, že síla populismu má základ v pokrytectví šiřitelů univerzálního dobra, které je filozofií elit, pro něž je lid pouze užitečným idiotem – například francouzské státní školství je výkladní skříní rovného a univerzálního přístupu ke všem a boje proti populismu. (Novinkou v něm je zavedení hodin, v nichž se žákům vysvětluje nebezpečnost a lživost konspiračních teorií. Navíc dostávají zdarma celostátní noviny.)

Zatímco děti z lidu mají ideologické vyučování povinné, většina dětí vrcholných politiků a úředníků, kteří prosazují univerzální dobro a horují pro státní školství, navštěvuje soukromé školy, kde je výchova založena na zakořenění v konzervativních hodnotách. Delsolová toto pokrytectví tvrdě kritizuje:

„Elita ukládá lidu podporu ideologických omezení, přičemž, ač informovaná a zejména mocnější, vytváří pro sebe lidštější a výkonnější systémy. Řečeno jinak, lidové třídy jsou jen alibi, které umožňují elitám říkat, že ideologie stále funguje, je mocná a milovaná. Víme, že jídlo je shnilé, ale nechceme připustit, že jsme ho špatně uvařili, a proto ho dáme sežrat psům, a tajíme, že jsme ho sami nesnědli.“

Sofistikované zlo

Delsolová se věnuje i hrozbě extrémního pravicového populismu, jehož symbolem je Adolf Hitler – „částečnému dobru germánství“, které se stalo známé díky nacistické ideologii. Nacismus je podle ní populismus dovedený do extrému – uskutečnění vlády „idiotés“, nikoli „idiotů“, přičemž odmítá tvrzení, že vzestup nacismu byl spojen s nízkou inteligencí a ztrátou kultury německého lidu.

Delsolová tvrdí, že byl Hitler géniem univerzálního zla a že ho mnoho inteligentních a kulturních lidí podporovalo jen kvůli svým zájmům. Sofistikované zlo není na první pohled odporné, ale velmi se podobá dobru, což způsobilo, že se mnoho německých konzervativců zkompromitovalo spoluprací s nacismem.

Na otázku, je-li nacistická ideologie slučitelná s konzervatismem, Delsolová odpovídá, že není, protože cílem nacismu byl stvořit nového člověka, který povstane z popela veškeré tradice. Nacismus je však proti ní, a místo její podpory ji chce nahradit vlastní.

Spojování nacismu s konzervatismem podle ní přetrvává kvůli argumentaci ad hitlerum. Kdokoliv dnes hájí zájmy nějaké skupiny, může být okamžitě vykázán do patřičných mezí připomenutím, že populismus nevyhnutelně končí jako nacistická diktatura. Tato argumentace však ve Francii ničí jakoukoliv debatu o identitě.

Občanství a obětování života

Delsolová se věnuje i občanství. Každý člověk má sklon k egoismu, zatímco občanství je předávané kulturou a tradicí. To vyvolává v každém člověku napětí mezi ním a společnosti. Delsolová připomíná definici občanství: „Občan se pozvedá nad vlastní zájmy a uvědomuje si a upřednostňovat společný zájem společnosti.“ Z toho vyplývá, že pochopení role občana závisí na představě společného zájmu a především na formě společnosti.

Mezi populisty a globalisty se ve společnosti otvírají nůžky, což je vidět na nejvyšší občanské oběti – položení života. Většina stoupenců populismu by byla schopná položit život za vlast, globalisté však tuto možnost odmítají, protože jde o urážku rozumu – jsou schopní se obětovat jen za celé lidstvo.

Tyto dva extrémní postoje jsou vlastní všem, protože každý člověk má své zájmy a vlast a současně je i světoobčanem. K vyřešení tohoto paradoxu Delsolová navrhuje znovu objevit smysl výchovy, jež vede k rozhodování sama za sebe. Dnešní občanská výchova ve Francii má naučit děti vzpomínat na zločiny minulosti, zavrhovat homofobii a ctít humanismus, který často dává přednost lásce ke vzdálenému před blízkým.

Problém této výchovy spočívá v tom, že vzdáleného nikdy neuvidí, zatímco bližního vidí v podstatě neustále. A podle Delsolové souvisí i se vzděláním současných elit: „Elity se potřebují naučit, že limity jsou architekturou lidského.“ Globální elity by měly usměrnit svou touhu po přetvoření skutečnosti, osvojit si smysl pro realitu, zatímco populistický lid by měl být nabádán k větší otevřenosti.

Pokrytectví

Delsolová si opakovaně klade otázku, je-li nutné označovat populismus za nedemokratický. Její odpověď je záporná, protože Aristotelés ukazuje, že demokratická společnost není založena na pravdě, ale na domněnce. Navíc každé politické rozhodnutí závisí na okolnostech a na svobodě těch, kdo rozhodují.

Demokracie nemůže být založena na dogmatu univerzálního dobra, ale na schopnosti každého člověka hledat dobro ve svém životě. Pokrytectví současné demokracie se ukazuje ve výzvách ke zrušení populistických politických stran, ale tento požadavek podle Delsolové spíše odhaluje nedostatečnost argumentů než nebezpečnost těchto stran.

Delsolové představuje řadu argumentů z politické filozofie, rozebírá historické zkušenosti a odkazuje na novodobé filozofy, jako je Immanuel Kant (1724–1804), Edmund Husserl (1859–1938) či Jan Patočka (1907–1977). S volbou jejích citátů není nutné souhlasit, s čímž však Delsolová počítá. Jejím cílem není přesvědčit – jde jí o polemiku a otevřenější pohled na boj dvou protichůdných tendencí – touhy po osvícenské emancipaci se zakořeněním v tradici konkrétní společnosti.