V Galerii umění v Karlových Varech nabídla přehlídka nazvaná výmluvně Ohlédnutí dílo jedinečného českého malíře Otakara Slavíka (1931 – 2010). Návštěvníci mohli spatřit artefakty ze soukromých i státních sbírek – obrazy dnes ceněné a vyhledávané. Slavík byl vždy malířem solitérním, i když svérázně odrážel některé dobové trendy. Nikdy nepatřil k žádné skupině a neřídil se širším programem. Byl malířem intuitivním, naplňujícím vlastní mytologii, uměl se však pohybovat na pomezí různých poloh. Kolorismus, poetika, fantazie, ale i řád a geometrické uspořádání – to vše se u něj prolínalo v přirozeně se jevícím výsledném tvaru. Na české výtvarné scéně druhé poloviny 20. století přesto (nebo proto) zaujal pevné a výrazné místo.
Slavíkova cesta umělecká i občanská nebyla vůbec jednoduchá, avšak byl prozářen vitální náladou, která se v jeho obrazech odrážela. Skeptický optimista? Možná. Svou přímou a otevřenou povahou s nekompromisními mravními postoji se dostával do hraničních situací. Ke svému cíli svobodného tvůrce se s vnitřním zaujetím a vnější urputností dostával za cenu občanských a posléze i zdravotních potíží.
Klikatá cesta
Cesta Otakara Slavíka byla klikatá od počátku. Po válce se učil malířem porcelánu v Klášterci nad Ohří, poté studoval Státní keramickou školu v Bechyni, odkud přestoupil na kamenicko-sochařskou školu v Hořicích. Po nepřijetí na pražskou akademii studoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Zde jej nejvíce ovlivnil profesor Martin Salcman. „Zdeněk Sýkora a Karel Lidický byli z těch nejlepších možných pedagogů na fakultě. Mým mentorem se ale stal Martin Salcman, který mne od sochařství přivedl k malířství a umění a u kterého jsem měl pocit, jako bych něčemu porozuměl,“ řekl mi Slavík v jednom ze starších rozhovorů.
Jak dokládá pohled na historii českého moderního umění, tak i na právě proběhlou karlovarskou výstavu, je zjevné, že se Slavík začal originálně vyvíjet během šedesátých let. Na obrazech začal tehdy vytvářet své typické (a novátorské) lidské stylizované postavy prostřednictvím rastrů. |
Jak dokládá pohled na historii českého moderního umění, tak i na právě proběhlou karlovarskou výstavu, je zjevné, že se Slavík začal originálně vyvíjet během šedesátých let. Na obrazech začal tehdy vytvářet své typické (a novátorské) lidské stylizované postavy prostřednictvím rastrů. Jejich rozložité plány vznikaly pomocí barevných teček, menších i větších koleček – pojetím někdy směřovaly ke geometrickému uspořádání, jindy se zas rozvíjely volněji.
Šedesátá léta byla inspirativní a nastalá atmosféra přinášela (vyžadovala) nové nezatížené přístupy a výrazové postupy. V mezinárodním měřítku doznívala poválečná abstraktní malba, která se však vyčerpávala a nereagovala tolik na vítané experimentování. Situace, v mnohém revoluční, vyžadovala adekvátní zkoušení a tvoření. Blížil se odlehčující pop art i nová figurace, dech nabíral i hravě racionální konstruktivismus, tedy směry, jež Slavíka nabádaly k osobité tvůrčí syntéze. Česká společnost byla otevřenější zahraničním impulzům a také umělci chtěli držet krok se světovým děním.
Rok 1964
Klíčovým okamžikem v historii nového mezinárodního umění byl rok 1964, kdy Američan Robert Rauchenberg získal hlavní cenu na benátském Bienále. Jeho obrazy, respektive asambláže či kombinované techniky, byly montážemi fotografií, citacemi spotřebního zboží, skutečných předmětů (židlí, prken či pneumatik) doplněných malbou. Přes jisté pozdvižení bylo zřejmé, že přichází pop art a s ním motivy všední, zpravidla městské reality, které vystřídaly stále subjektivnější abstraktní malbu. Hledaly se kulisy spíše společné než individuální. „Populární“ umění přinášelo nové (dosud přehlížené) motivy a nebývale jasnou barevnost. Předměty, postavy a prozářený kolorismus reflektovaly nejlépe pestrá šedesátá léta s jejich „křiklavou atmosférou“.
Z karlovarské retrospektivy je zřejmé, že Slavík vyčníval svobodomyslností, citem i fantazií umocněnou v Čechách nebývalým kolorismem. Procítěné téma většinou nabízelo pohled na stylizovanou osamělou lidskou bytost – figuru pokojnou či akční, vždy však nakonec čímsi ztajenou. |
Nejen tato „objektivní“ vlna osvěžila dosud potemnělé české (československé) prostředí. Vedle známějšího amerického pop artu totiž existovala i evropská vývojová paralela, která se pro atraktivní formu nezbavovala polemického (nejednoznačného) obsahu. A tak se mohla v Praze roku 1966 setkat s nadšením důležitá výstava s názvem Narativní figurace představující zahraniční autory. Zase se tedy „nosil“ zřejmý příběh a čitelné postavy, umělci převážně z Francie – „Noví realisté“ – Klein, Arman nebo César ukazovali nečekané možnosti. Pop art s novou figurací v Evropě přimíchal filozofii zamyšlených existencialistů – Jeana Paula Satra, Alberta Camuse a dalších frekventovaných intelektuálů. A tato hlouběji reflektující poloha byla českým umělcům blízká.
Slavík, příslušník nastupující generace, tedy začal v šedesátých letech pracovat s objevenou volnou kreativitou, experimentoval s formou, ale humanistická či osobně motivovaná témata neopouštěl. Situačním obrazům však dával jména zobecňující. A tak jsme na karlovarské výstavě mohli obdivovat jeho proslulé malby s datacemi: Akt (Ležící), 1964, Stojící, 1965, Svlékající se, 1966, Ležící, 1966, Hlava (muže), 1966, Kráčející, 1966, Torzo (Fragment), 1967 a další ukázky jeho slavné etapy. Slavíkovy celkem rané, ale už zralé obrazy, kterými se prvně představil ve Špálově galerii v Praze v roce 1970 patřily s díly Rudolfa Němce, Adrieny Šimotové či Jiřího Koláře k tomu nejlepšímu, co tehdy u nás vznikalo. Také existenciálně laděné a zpravidla zářně barevné kompozice Jiřího Sopka, Karla Nepraše nebo Jiřího Načeradského byly mimořádné a v mnohém Slavíkovi příbuzné. Často přitom nechyběla nadsázka ba citlivá poetika, ostatně ne nadarmo byl Slavík členem neodadaistického „hospodského“ sdružení nazvaného Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu.
Z karlovarské retrospektivy je zřejmé, že Slavík vyčníval svobodomyslností, citem i fantazií umocněnou v Čechách nebývalým kolorismem. Procítěné téma většinou nabízelo pohled na stylizovanou osamělou lidskou bytost – figuru pokojnou či akční, vždy však nakonec čímsi ztajenou. Vidíme těla, torza či jejich fragmenty obklopené abstraktním (nejasným) prostředím. Barevnost tyto kompozice projasňuje, ale příliš nepřibližuje – stávají se svébytným obrazovým okamžikem bez ilustrativního doslovení. Možná podvědomě naznačovaly další Slavíkovy životní události.
Normalizační potíže
Umělec se svobodným myšlením a jasným občanským postojem začal mít počátkem sedmdesátých let potíže. Sílící normalizace zasáhla. Slavík nemohl vystavovat ani si nakupovat barvy, měl problémy s ateliérem a musel se vrátit k manuální práci. Nepřestal však intenzivně malovat. Jeho projev nabral na expresivitě. V letech 1973 až 1975 Slavík však takřka nemaloval, zažíval hlubokou krizi. Tuto etapu však ve svém komentáři odbyl jen lapidárně: „Bylo to období pozitivního uměleckého růstu na bázi netvůrčích principů.“
Jako jeden z mála výtvarníků podepsal Chartu 77 a situace se dále vyhrotila. Následkem byl infarkt a pod nátlakem režimu se rozhodl v roce 1980 odejít se svou ženou do exilu. Usídlil se ve Vídni, ale humor či vtipné glosy jej neopouštěly. |
Od roku 1976 začal vytvářet celou řadu obrazů – Provazochodců – dělajících „kotrmelce nad propastí… které někdy rezultují v debaklu, ale veselé pobíhání po laně i časté přemety mi stále slouží k ohromnému pobavení.“ Slavík takto komentuje svůj známý cyklus (též na karlovarské přehlídce řádně zastoupený). A tak i zde, v jakési alegorii, vypráví malíř své pocity, stavy a vzruchy. Ani zde neopouští téma lidské figury, jen barevná vrstva je notně hrubší. K tomu dodává: „Jsem figurou determinován, ať se mi to zamlouvá, či ne… figura je monumentem, hmatatelným kořenem výtvarného projevu.“ Ani své typické barevnosti se malíř v těchto chvílích nevzdal: „Barva je opravdu klíč k tajemství. Od velké jásavosti vede až k utrpení. Nemohu, než se znovu pídit po kameni mudrců, po nějakém základním seskupení barev, které by ujasnilo princip života.“
Ale život mu také připravoval další nelehké zkoušky. Jako jeden z mála výtvarníků podepsal Chartu 77 a situace se dále vyhrotila. Následkem byl infarkt a pod nátlakem režimu se rozhodl v roce 1980 odejít se svou ženou do exilu. Usídlil se ve Vídni, ale humor či vtipné glosy jej neopouštěly. Soustředěně, i když odděleně, zde dále maloval a hledal tak odpovědi na své otázky. Podstatný mu však zůstal samotný proces malby – „nekonečný obraz“. Ve Vídni mohl opět tvořit zcela svobodně a navázat i na své cykly Provazochodců ze sedmdesátých let. Osamělé figury jsou v nich podány více robustně pastózním rukopisem v expresivním tvarosloví a s výrazně barevnou paletou často užívající jásavé žluti. Tuto barvu miloval. Pod jásavým povrchem se však skrýval hluboký vnitřní étos a melancholické noty pramenící ze ztráty původního domova. Slavík je občansky zklidněn, ale vnitřně či umělecky nespokojen. Svá díla opakovaně přemalovává, nekonečně vrství – hledá adekvátní výraz celkové (nové) situaci. Dostává se do izolace a rakouské umění takto komentuje: „České výtvarné umění je mnohem ambicióznější. V Rakousku se primárně podporuje hudba, hudební divadlo a divadelní umění, které mají enormní tradici a publikum. Filmové a výtvarné umění, až na výjimky, nejsou středem pozornosti.“
Nenávrat
Začátkem devadesátých let přichází s demokracií v Čechách i možnost opětovného vystavení Slavíkova díla. Jsou realizovány velké výstavy v Národní galerii v Praze, Mánesu, následně i v Míčovně Pražského hradu, Hradci Králové, Roudnici nad Labem a na řadě dalších míst. Slavík si sice v Praze pořizuje menší byt, ale vrací se do Čech jen občasně. Spíše zůstává ve Vídni – a to až do své smrti v roce 2010.
Výstava Otakara Slavíka v Karlových Varech se ohlédla za bohatou a v mnohém novátorskou tvorbou. Z mnoha důvodů nemohla být kompletní retrospektivou, ale jistě byla záslužnou a dobře připravenou přehlídkou významného českého malíře 20. století. Výstavní projekt navíc připomenul 50. výročí Slavíkovy výstavy v nedalekém ostrovském letohrádku. Expozici doprovodil rozsáhlý katalog.
Výstava proběhla v Galerii umění Karlovy Vary a byla ukončena 23. června 2019.
