Literatura psychologie sebezlepšování založeného na stoprocentní víře v úspěch osobní vůle, moci a volby, s osvědčenými radami a ověřenými technikami strategického plánování různých manažerských a personalistických guru a koučů zaplňovala v uplynulých 30 letech západní knihkupectví a z jejích autorů nadělala stovky nových milionářů. Stejně jako po přílivu nastává odliv, ji však pozvolna nahrazuje psychologie náhod, nahodilostí, nepředvídatelností a lidské bezmocnosti ve střetu s událostmi, které najednou nezvládáme, jak jsme si donedávna mysleli, že hravě dokážeme.
Finanční krize minulých čtyř let, kterou nikdo relevantní nepředvídal a na niž nikdo nezná uspokojivé řešení, nás vrhá kyvadlově opačným směrem – k nedůvěře ve spolehlivost a schopnosti odborníků, jejich teorií a v celý západní ekonomický i politický systém. Žene nás do nového fatalismu, tentokrát hovořícího vědeckou hantýrkou.
Lidská iracionalita
Psychologickou a ekonomickou vědou nejbližší budoucnosti se stává potřeba připravenosti na nepředvídatelnosti a hledání metod, jak minimalizovat dopad dnes už asi nevyhnutelného hlubokého propadu západní, a tím i světové ekonomiky. Systémy přímých, logicky a racionálně plánovaných řešení a strategií se hroutí, jak i jejich autoři a propagátoři přiznávají, že v praxi selhaly. Nahrazují je všelijaké, přibližné matematické propočty pravděpodobností takové či oné události a měří se role, kterou v nepředvídatelnostech hraje lidská iracionalita a psychické výkyvy.
Systémy přímých a racionálních řešení a strategií se hroutí. Nahrazují je přibližné matematické propočty pravděpodobností takové či oné události.
Předávkování těmito novými vědeckými objevy může čtenáře, dříve navyklé na bezbřehý optimismus pozitivního myšlení, uvrhnout do bezmocné deprese. Mezi těmito objevy se však občas najde i dílko vtipně čtivé, jež nabízí nápad, který, i kdyby sám o sobě nepomohl, alespoň pobaví tím, že se na dramatickou situaci podívá z jiného úhlu a obejde ji. Takovým nápadem je i kniha Obliquity: Why Our Goals Are Best Achieved Indirectly (Oklikové řešení. Proč svých cílů nejlépe dosahujeme nepřímo) britského ekonoma Johna Kaye. Ten v ní navrhuje řešit problémy a dosahovat cílů nikoli přímo, ale oklikou.
Vychází z psychologického jevu, kterému Kay říká „Franklinův gambit“, podle Benjamina Franklina a jeho slavného citátu: „Je pohodlné být racionální bytostí schopnou racionalizovat všechno, co jsme si usmysleli udělat.“ Sledováním Franklinova gambitu v politice, byznysu a ekonomice Kay vypozoroval, že ekonomický a politický krach naší doby způsobují „chyby lidí, kteří si dokáží racionálně vysvětlit všechno, co dělají“. Jejich iracionalita pak spočívá ve sveřepém trvání na metodách, které zjevně nefungují, ale racionalizují se nějakou teorií nebo logikou.
Eklektické rozhodování
Problémy se neřeší přímo, nýbrž opakovanými pokusy a adaptací toho, co funguje. Dobré rozhodování je eklektické a konsistence je spíš na překážku. Vytýčeného cíle se nedosahuje úsilím o jeho splnění, tvrdí Kay. A dává několik příkladů:
- Osobního štěstí se nedosáhne úsilím o ně, nýbrž děláním něčeho, co nás absorbuje a uspokojuje.
- Nejziskovější podniky nejsou ty, které se nejvíc zaměřují na zisk, nýbrž ty, jež se zaměřují na blaho zákazníka.
- Nejbohatší lidé nejsou ti, kteří se nejvíc zaměřují na získávání bohatství, nýbrž ti, kteří produkují nejpotřebnější produkty a služby.
- Nejvelkolepější malby nejsou ta nejpřesnější zobrazení subjektů, nýbrž ty, které svými subjekty něco velkolepého vyjadřují.
- Nejúčinnějšího rozhodování nedosahují ti, kdo mají velké znalosti, nýbrž ti, kdo si uvědomují svá omezení.
Oklikové řešení spočívá v porcování vysokého záměru na drobnější a měřitelné cíle a rozhodnutí přizpůsobované a improvizované podle situací a uskutečňované „neustálým vytvářením rovnováhy jejich neslučitelných a nesouměřitelných prvků“, experimentováním a objevováním nečekaného, rozšiřováním vědomostí a přehodnocováním záměrů a cílů a tedy výsledků. Nikoli tedy expertíza, nýbrž připravenost.
Spíš zdravá soudnost než naučené postupy
„Štěstěna fandí připravené mysli,“ cituje Kay Louise Pasteura, jenž ví, že vědecké objevy přicházejí na svět náhodou či omylem, řešením něčeho jiného, než se hledalo. „Přehodnocování problémů k dosažení záměrů účinněji, než jsme původně plánovali, odlišuje velikány od průměrných a ukazuje, jak je přímý přístup často banální,“ konstatuje Kay.
Zvažování motivů, důvodů a předpokládaných výsledků na základě „pro a proti“ je metodou racionalizace oklikového řešení
Zvažování motivů, důvodů a předpokládaných výsledků na základě „pro a proti“, jemuž Franklin říkal „morální algebra“, je metodou racionalizace oklikového řešení. Je to získávání potřebných informací k nejlepšímu možnému rozhodování o jednotlivých krocích postupu k jasnému záměru, jímž správnost či chybnost kroků měříme. I při něm však musíme být připravení vnímat změněné situace, v nichž na cestě ke stanovenému cíli potřebujeme obejít, co jsme původně považovali za správný postup.
Většina problémů je nekompletně nebo nedokonale specifikovaná, a proto si je musíme neustále zjednodušovat rozhodováním, které informace jsou pro nás relevantní a jež vynecháme. A tuto rovnici měnit, když zjistíme, že použité informace vedly k chybnému výsledku a znovu použít informace vynechané. Ke správnému výběru lépe slouží spíš zdravá soudnost než naučené postupy. Pěstování soudnosti je tudíž pro oklikové řešení problémů stejně důležité jako znalost postupů.
„Teologická bláhovost“
Kay upozorňuje na běžnou chybu, které říká „teologická bláhovost“ a jíž se dopouštějí především vzdělaní a kultivovaní lidé – víru, že vše, co se děje, je výsledkem nějakého úmyslu a plánu. Podle ní postupuje přímé rozhodování, které vidí (často mylně) přímou souvislost mezí záměry a výsledky. Oklikové rozhodování přinejmenším bere na vědomí možnost, že se leccos může dít bez jasné příčiny, nebo že na identifikaci příčiny nezáleží. ¨
Oklikový pohled na svět je vlastní svobodomyslnému konzervatismu. Přímé řešení podle ideových a logických šablon může vést k totalitnímu myšlení.
Zatímco zastánci přímočarého řešení v problémech hledají příčiny a důvody, stoupencům oklikového přístupu jde o správné řešení. Pro „přímočaristy“ je řád vždy produktem řídící mysli, u „oklikistů“ však někdy může vznikat spontánně. „Přímočaristé“ trvají na konzistenci stejného řešení všech problémů, „oklikaté“ nakládají s každým problémem jako s unikátním a odlišným od ostatních. Oklikové řešení je nevhodnějším přístupem tam, kde se v nejistém prostředí vyvíjejí komplexní systémy a účinek našich činů závisí nejen na nás, ale i na tom, jak na ně reagují jiní lidé.
Oklikový pohled na svět je vlastní svobodomyslnému konzervatismu. Přímé řešení podle ideových a logických šablon může vést k totalitnímu myšlení. Edmund Burke je pro Kaye nejvýraznějším osvícenským filozofem s idejemi přežívajícími do dneška, neboť si uvědomoval, že společnosti se vyvíjejí dlouhým a často spontánním a neplánovaným procesem experimentování a adaptace a nejsou nutně produktem žádné jasnozřivé mysli a racionálního plánování. Proto také veškeré pokusy implantovat náš společenský systém na společnosti, kterým nedává zkušenostní smysl – stejně jako George W. Bush na Irák – nevyhnutelně končí malérem.
Obliquity: Why Our Goals Are Best Achieved Indirectly
(Oklikové řešení. Proč svých cílů nejlépe dosahujeme nepřímo)
AUTOR: John Kay
VYDAL: Profile Books 2010
ROZSAH: 224 stran